Autor Téma: Kája z práce 10  (Přečteno 2044 krát)

Offline hrisnik

  • Registrovaný uživatel
  • 50 a více
  • ***
  • Příspěvků: 93
  • Karma: 10
Kája z práce 10
« kdy: Října 29, 2022, 13:17:34 »
Seděla jsem jako opařená na gauči a až chlad mi naznačil, že si nahá sedím na ručníku při otevřené obývákové ventilačce. Během podzimu, tohle není moc moudré a s otužováním, jsem v tomhle období, opravdu začínat nechtěla. Snažila jsem si rozebrat svůj rozhovor s Ivanou a nějak ho analyzovat ale nešlo to. Pokud totiž šlápnete do psího bobku, nemá moc co analyzovat. Průběh i výsledek bude vždy stejný a docela jednoduchý na pochopení. Ivana mě před šéfovou vyštípala. V momentě, kdy by každý normálně uvažující nadřízený byl rád za kohokoliv, kdo jde v neděli do práce, tak Věra na pokus Ivany kývla. Na jedné straně, bylo mi to dost k smíchu. Snažit se hrát "Hru o Trůny" v rámci oddělení našeho HR bylo dalece za hranici mého chápaní. Na druhou stranu mě štvalo, že někdo bez ohledu na moje výsledky, odvedenou práci a všechno co jsem zatím udělala a dosáhla, prostě nereflektoval, a nechal mě sedět na střídačce. V jeden moment jsem se rozhodla jet do práce, protože mi to přeci nemůžou zakázat, pak mi ale hlavou projela vzpomínka na Honzu. Ten trubka by buď Ivaně něco řekl, nedej bože by určitě provedl něco heroicky filmového a dal výpověď. I když se v některých oblastech mého života stal mým rytířem ve zlaté zbroji, tuhle záležitost mu na seznam "Kája problémů" prostě nepřidám.

Díval jsem se na hodiny a stále si říkal, že dám Káje ještě čas do čtvrt, pak do půl, pak do třičtvrtě a nakonec, když mi moje digitální hodiny "odbili" celou, napadlo mě se podívat na náš docházkový systém. U Káji mi ale stále svítil šedivý panáček. Nebyla tedy v budově, nebo aspoň nepoužila kartu aby prošla skrze firemní turnikety. O téhle "píchačkové" funkci v našem intranetu bych se nebýt covidu a nucených HO pravděpodobně nikdy nedozvěděl.  Chvilku jsem přemýšlel nad tím, zeptat se na Kájinu přítomnost ostatních kolegů ale tím, že se naše pracovní okruhy protínají velmi okrajově, nechtěl jsem zavdat živné půdě pro nějaké spekulace proč se po ní sháním. Byť by tedy byly založeny na pravdě ale všechno má svůj čas. Naklikl jsem kalendář Ivany a vidím, že až do večera to má meeting za meetingem. Zbytek týmu, ve kterém je Kája měl také nabitý program. Možná, že jen Kája zůstala doma a pracuje z domova. Ale došlo mi, že moje Kája, by určitě nezapomněla na slib potkat se na jídlo. Hlodal mi červíček pochybností ale v tenhle moment prostě nechci být za nějakou divnou stíhačku. Jukl jsem se na náš komunikační program a vidím, že Kája je online. Takže asi dělá opravdu z domova. Rozhodl jsem se pro cestu důvěry. Buď na mě prostě zapomněla a sám chápu, proč se tak klidně mohlo stát, s ohledem na to, že mě z práce vytrhl až můj žaludek nebo... nebo... nebo mě vlastně nic jiného normálního nenapadlo. Nepohádali jsme se, neudělal jsem nic pitomého... neudělal, že ne? Ale v hlavě jsem si dal výchovný pohlavek. Pochybovat je cesta do pekel. Na jednu stranu, začal jsem se trošku těšit na představu, jak to moje trdlo bude reagovat, až si uvědomí, že mě prohodila. Trošku škodolibé ale což. Dneska tomu dám čas do pěti a pak vyrazím za Kájou domů. Když nic, vezmu aspoň večeři. Rozhodl jsem se ale mezitím potlačit své kručení v břiše bagetou z automatu. Bohužel, v neděli odpoledne je to to jediné dostupné jídlo.  Vydal jsem se tedy k výtahu, protože automaty máme jen v přízemí, v šestém, tedy prostředním patře a pak úplně v posledním. Management přeci nebude jezdit výtahem sem a tam, že!? Z úvah, který z těhle automatů bude ještě jakž takž plný, probral mě hluk. Spíš tedy smích ale pokud bych ho měl zaznamenat do textu, zvolil bych opravdu slovo hluk. "a to ještě nevíš co po nás chtěla minulej tejden..." slyšel jsem z výtahové šachty, respektive výtahu, který směřoval vzhůru. Když zastavil na mém patře, celkem slyšitelné syknutí "pst, vole, tohle je HR patro" dávalo tušit, že zábavu ve výtahu musel vyvolávat někdo, kdo pracuje u nás. Dveře se rozevřeli a já spatřil dva obličeje kolegů z IT.

V jeden moment my bylo mého mezerníku na mém počítači líto. Při každém odklepnutí zaskučel s tím, jak jsem byla nasoptěná na Ivanu. Rozhodla jsem se zůstat doma ale na protest pracovat. Ano, připadám si jako blbec ale tahkhle jsem se už rozhodla. Zavřela jsem okno, hodila na sebe župan a seděla na ručníku, kvůli trošku většímu teplu. Kandidáti mi lítali pod rukama a co mě potěšilo, v tabulkách u některých kandidátů bylo uvedeno, jestli jim bylo voláno. Normálně se u nás píše údaj, že ano, ale někteří kolegové začali uvádět datum. Ono, napsat tam, že to kandidáti zvedli o víkendu, by bylo okaté a šlo by to proti Ivaně, ale datum, to je jiná a bylo tam přeci jen "pro pořádek". I když jsem se rozhodla tuhle Hru o Trůny nehrát, malinko jsem se té představě uchechtla, jak moji věrní stojí při mě a pomocí tajného symbolu dávají najevo, ke které straně se hlásí. Teď jen jak Ivanu nechat explodovat, otrávit nebo poslat do vyhnanství. Asi ten seriál budu muset dokoukat. Pomalu jsem tedy začala pracovat jen na těch kandidátech, u kterých bylo ono krásné datum. Jak plynul den, začali datum doplňovat všichni ostatní. Ať už se zalekli, že vyplňovali špatný formát a strhli se davem nebo se přidali na mou stranu.... . Dobře, tady už jsem naplno propadla svému dojmu a začala hrát onu pomyslnou Hru o Trůny. Poťouchle sem si to začala užívat a pomalu jsem přestala být naštvaná a ublížená.

S klukama z IT sem se zakecal ani ne po dvou větách. Evidentně byly na stejném lovu jako já a zrovna odškrtli dva ze tří jídelních automatů co se týče obsahu. Firma co se o automaty stará doplňuje až v pondělí ráno a tak výběr a rozsah našich "nedělních" nebyl zrovna slavný. Vydal jsem se tedy s nimi výtahem k poslednímu cíli a to automatu v přízemí. "Když mi jednu necháte, řeknu vám jaká  je moje šéfová kráva." zavtipkoval jsem v momentě, kdy automat poskytl tu smutnou informaci, že pro tři lovce v sobě schovává už jen dvě bagety. Kluci se na sebe podívali ale šlo vidět, že jídla se vzdát nechtějí. "ono, mi už to bohužel dost dobře víme. Dneska sme tu jenom kvůli ní." opáčil jeden z nich a to ve mě vzbudilo dávku zvědavosti. Jasně, Věra nás do práce natáhla kvůli špatně načasovanému projektu ale v tenhle moment by všichni kdo tu dnes jsou, měli vědět, že Věra jen musela nějak reagovat. Začal jsem se opatrně vyptávat ale na obličeji obou šlo vidět, že raději nechtějí pustit na světlo to co si myslí či dokonce vědí. Po přibližně deseti minutách povídání u automatu a vzdání se své bagety jako platidla, potvrdila se jednoduchá pravda. Kluci z IT nemají HR moc v lásce. Ono je to jednoduché. Když se něco pokazí, může za to IT. Tohle je bohužel u jedné části našeho oddělení oblíbená věta na cokoliv co posere naše strana. To že Ivana a Věra jsou technicky neschopné není zrovna tajemství ale že po klukách co pomáhají na místě, vyžadují zakládání meetingů protože to sami neumí nebo přípravy projektorů, je pro mě novinka. "Tohle si ale máme dělat my!" řekl jsem v úžasu, když mi oba kluci vyprávěli jednotlivé historky kdy obě již zmíněné dámy požadovali reporty z konferencí, úpravy prezentací aby jim "obrázek neskákal doleva" či jiné drobné úkony. Přesně tak. Nejhorší je, že obě si odmítají změnit heslo. Věra prý má už dva roky to samé a to ještě ke všemu ze slova, které má na ploše. "Kluci? Vy znáte její heslo?" To oba zarazilo, neboť by z toho mohl být průšvih ale ten vyšší z nich jen přikývl. Normálně si ho má po každém našem zásahu uživatel změnit sám. Pomalu se mi začala do myšlenek vkrádat myšlenka. "Kluci, chápu. Budu mlčet. Nicméně, co byste řekli že bych vás pozval na nějaký kvalitnější závoz a vy mi pustíte informaci, proč tvrdíte, že za tímhle zpackaným víkendem stojí Věra". Oba se na sebe ani nepodívali a skoro jednohlasně řekli, že Věra ne, to Ivana.

Neměla jsem hlad. Tedy, aspoň jsem si to namlouvala. Dodělala jsem svých pětadvacet kandidátů, které hned z kraje týdne... Pak mi došlo, že klidně můžu říct hned zítra, protože dělám i v neděli, budu zpracovávat na bázi potkávání se. Z myšlenek mě však vytrhl zvonek u dveří. Ne od interkomu u vchodu do baráku, ale zvonek u mě na patře. Hlavou mi proběhlo, že to je buď někdo ze sousedů nebo zase nějaký přiblbý prodejce, který mě bude přesvědčovat o internetu nebo nových oknech a do baráku se dostal přes špatně dovřené dveře. Uvědomila jsem si, že mám na sobě jen župan ale už jsem byla na cestě ke dveřím a řekla si, že to nějak přežiju. Podívala jsem se do kukátka a tam uviděla... plující igelitku s potiskem indické restaurace. Po vteřině se zakývala a zpoza ní, vykoukl Honzův obličej. Během dvou vteřin mi mozek vyvolal to nejdůležitější včetně vyhodnocení proč za mými dveřmi Honza stojí. "Ježiš já jsem kráva!" vyjelo ze mě nahlas.  Hned jsem otevřela dveře a pustila ho dovnitř.

Uslyšel jsem Káju zpoza dveří, jak o sobě cosi prohlásila. Aha, už si na mě asi vzpomněla. Přišlo mi to celé strašně humorné. Kája během vteřinky sundala bezpečnostní řetízek a trhnutím otevřela dveře. "ježišHonzopromiň" vyletělo z ní okamžitě. "To je nějaká kletba z Harryho Pottera" zavtipkoval jsem a už mě za ruku tahala k sobě domů. Evidentně jí ihned docvaklo, co jsme si slíbili a jak nakonec náš den skutečně vypadal.

"Sakra, sakra sakra a ještě jednou doprdele sakra" řekla jsem v duchu ale za to řádně nahlas. Nejsem žádný workoholik ale ten jeden telefonát, mi dokázal dokonale přeprogramovat mozek. Jak jsem mohla zapomenout na to, že jsem někomu slíbila společné jídlo. Jak jsem mohla zapomenout vůbec aspoň zavolat a omluvit se. Místo toho, jsem přešla vůči tomu kravímu double týmu, do zvláštní agresivního módu, a neohlížela se na nic okolo. Dívala jsem se na Honzu, jak mi stojí v předsíni, přináší jídlo a co na tom všem bylo pro mě asi to nejhorší, nezlobí se. Neměl by se třeba aspoň zeptat, co se sakra stalo? Jedl vůbec? Proč se na mě usmívá? A pak mě políbil a objal mě. Jen tak. A pak ještě dodá, že mě rád vidí a že na mě celý den myslel.


Offline hrisnik

  • Registrovaný uživatel
  • 50 a více
  • ***
  • Příspěvků: 93
  • Karma: 10
Re:Kája z práce 10
« Odpověď #1 kdy: Října 29, 2022, 13:18:09 »
Měla jsem hrozný hlad, ale i tak jsem tu líbivou chvilku romantiky nedokázala přerušit a objímala Honzu a jemně se s ním v předsíni líbala. Ale podle zvuků z Honzova žaludku, jsme na tom byly oba stejně. Láska prochází žaludkem, to znamená že žaludek stojí v cestě lásce a asi po minutě jsme to tedy oba bez výčitek vzdali. Čapla jsem igelitku s jídlem a vydala se do obýváku. První, na co mi ale padl pohled bylo moje pracovní hnízdo. Ručník složený na gauči, kde jsem před tím seděla, neušel ani Honzovu pohledu. "Nevyrušil jsem tě v něčem pro tebe důležitém?" řekl Honza a zadíval se na mě zcela novým zkoumavým pohledem. "Není to vůbec jak si myslíš Honzí, ten ručník mám po koupání a k ničemu jinému neslouží" vyhrkla jsem ze sebe rychle. Snad si Honza nemyslí, že pod sebou rozkládám ručník, jak pod štěňátkem. Honza nad mojí odpovědí nezaváhal ani vteřinku, ale já pomalu začínala cítit drobné svědění na srdci, při myšlence, jak si mě Honza představuje jak sedím na ručníku, jako na plínce, jen ve svém županu. Jako by vycítil, co se mi honí Hlavou, podíval se mi do očí a řekl "Karolínko, jestli se chceš převléct po koupání, zatím bych to jídlo vyndal alespoň na talíře, rád ti poskytnu prostor. Je to jen zase rychlovka z Indie ale než to přendám na talíře, určitě mi to dost času zabere" a lišácky se u toho pousmál. Pomalu jsem začala couvat do ložnice s tím, že je to určitě dobrý plán a než vše připraví, že budu zpět. Fofrem jsem zaplula do ložnice a rychle se začala převlékat. Podívala jsem se na sebe ve svém ložnicovém zrcadle a viděla se v županu, kdy až teprve teď, jsem zjistila, že mi muselo jít vidět dost dobře levé prso. "Ten Honza!" projelo mi hlavou. A najednou, došlo mi, že váhám. Mám se obléct jako normální holka, mám se obléct jako já nebo se mám obléct jako své pravé já? Oči mi těkali po třech částech skříně, jako bych byla soutěžící, kteří si má zvolit jedny ze tří dveří, vedoucí k úspěchu, slávě a bohatství. Srabácky jsem šáhla po obyč tričku, teplákách a intimce. Léta praxe způsobila, že jsem nemohla být v ložnici déle jak deset minutek a vyrazila jsem směrem do kuchyně.

V hlavě jsem měl stále Karolínku v županu, jak jí špatně doléhající část odkrývá prso a celá pomotaná se přede mnou snaží tvářit, že má vše naprosto pod kontrolou. Hned jak jsem jí vyslal do ložnice, přešel jsem do její kuchyně a začal se chystat talíře a příbory, když tu mi oči padli na Kájin odkapávač. Mezi dvěma hrnky a příbory, stál tam v celé své kráse její vynález. Kájin dudlíkový adaptér na pivní láhve a vlastně i láhve jiné. Musel jsem na chvilku obdivovat její technické schopnosti. Vytvořit si takovouhle věc spojením someliérského uzávěru na víno a velké savičky, vyžadovalo určitou představivost ale také touhu a šikovnost. Bylo mi jasné, že takovouto věc prostě v obchodě člověk jen tak nesežene. Trošku jsem se při té představě pousmál, jak Kája nakupuje v domácích potřebách a ptá se prodavačky. Mé vlastní internetové bádání ve stylu "poznej svého nepřítele ale ještě víc co baví tvou holku" za posledních dní, mi také poskytla určitá vodítka, že Kája svého "koníčka" má nastudovaného hodně do hloubky. Nevýhoda vyhledávání je, že výsledky, které vám vyhledávač hodí jsou prostě všeobecné, pro lidi z venčí. Díky své profesi vím jak hledat a umět se přes tu úvodní vlnu prokousat do hloubky. První výsledky totiž patřili senzačním článkům na "dámských" stránkách případně zpravodajských webech a samozřejmě ne v tom nejlepším světle. Ještě horší to bylo pokud člověk hledal skrze obrázky. Síla prvního dojmu je v psychologii silně popsané téma a nebýt toho, že mé první setkání s tímhle tématem bylo přes Káju, asi bych byl také ovlivněn. Bylo mi Káji líto při představě, jak osamělá musela být. Rozhodl jsem se Karolínce udělat k večeři drink dle jejích zvyklostí.

Hned jak jsem vyrazila z ložnice, první co mi udeřilo do očí byl prostřený stůl. V ložnici jsem byla pod deset minut ale on stihl tohle? Honza ke mě seděl zády ale přes jeho rameno jsem to uviděla. Talíře připravené, jídlo přeskládané a .... Honza vytáhl dvě piva, nicméně to mé opatřil mým dudlíkem na pití. Hlavou mi projelo opět moje ložnicové rozhodování pana soutěžícího u trojce dveří. Zvolila jsem správné dveře? Není to moc? Není to málo? Mám si ten dudlík z láhve odmontovat? Mám si ho vzít? Mám se ptát Honzi nebo mám to nějak odůvodnit? Nicméně Honza už musel tušit, že se blížím ke stolu a já tam nechtěla stát, jak zaražená trubka. Pomalu jsem přešla kolem něj, odtáhla židli, dosedla a podívala se na svůj talíř. "Musíš se na něj podívat ty trubko!" pokárala jsem sama sebe. Když sem se na Honzu podívala, jen se na mě usmíval.

Karolínka po dosednutí, vypadala jako školačka která má trému před recitálem. Dívala se dolů, pak pomalu její oči vyšplhali po talíři a jako bych měl na košili milion knoflíků, pomalu stoupal její pohled vzhůru milimetr po milimteru vzhůru. Bože, jak byla krásná. Ta moje stydlivka, jako by potřebovala odvahu se mi podívat do očí. Ruku na srdce, já sám jsem byl stále dost nervózní, jak Kája zareaguje a její pomalé posouvání pohledu, mno, moc mi tedy nepřidávalo. A pak, konečně se na mě podívala. Nechtěl jsem jí už déle trápit a potřeboval jsem opět udělat něco rozhodného. Vzal jsem tedy své pivo a pozvedl ho v srdečném přípitku: "na blbou šéfovou".

Tohle jsem potřebovala. Teď myslím to pivko. Olízla jsem si rty a objala savičku dudlíku. Pamatuju si, jak jsem při svých začátcích, používala originální dětskou láhev. Byla to tragédie. Vše teklo čůrkem a nápoje se co do objemu vešla sotva půlka, co bych si přála. Pak mě jeden čas osvítil duch svatý a hledala jsem láhve pro veterinu. Tam mi ale neseděla savička respektive tvar a materiál. Nikdy jsem nenašla tu správnou kombinaci. Tohle bylo ale jiné kafe. Nasála jsem tak tři loky, než jsem svou láhev opět položila na stůl a pustili jsme se do jídla. Honzův pohled celou dobu směřoval k jeho jídlu, mé tváři a ani jednou nezavadil pohledem o tyčící se dudlík na mé láhvi. Jako by to byla květina ve váze, kterou již viděl tolikrát, že už jí nepotřeboval věnovat žádný jiný pohled. Usmála jsem se na něj. Začali jsme si povídat a já vždy po několika soustech,  dudla ze své láhve. V momentě, kdy jsem dojedla poslední sousto, obrátila jsem svou láhev a documla poslední kapky. Chtěla jsem začít sklízet ale Honza mi naznačil, ať ještě chvilku počkám.

Kájo, pravděpodobně vím, proč si nebyla v kanceláři a pravděpodobně vím co to způsobilo. Vzpomínáš si, jak jsi měla dovolenou dva měsíce na zpět? Jak tvůj záskok byla Ivana? Tak si jen teoreticky představ, jak ti náš zadavatel poslal e-mail o nutnosti urychlit projekt, jako příjemce jsi byla ty ale do kopie šla Ivana a Věra. "Jaký e-mail? O ničem takovém nevím!" vystřelila ze židle Kája a já musel pokračovat. To proto, že ho Ivana odklonila na sebe, chtěla hrát důležitou, nicméně když zjistila kolik práce by s tím bylo, chtěla to nechat na tobě až se vrátíš s dovolené. A teď vzniká ten problém. Věra nečte maily, Ivana je kráva. Doposud mi uniká, proč by proboha Ivana zazdila takovou věc ale rozhodně se to stalo. Mno a zadavatel se po určitě době znovu zeptal, tentokrát už jen tak že stiskl tlačítko "odpovědět" a to u mailu, který psala Ivana a ty jsi v něm nebyla ale byla tam ještě Věra. Tím jak si chtěla urvat nějaký punc důležitosti, vyřadila tě z komunikace tím, že tě nedala do kopie. A tak od zadavatele práce dojde e-mail jen těm dvěma. A hopla, máme tu smrtelný termín, Věra se to dozvídá a za boha nesmí přiznat, že nečte maily. Je to takový průser, že by to byl i důvod, proč jí nevyplatit prémie, bonusové odchodné padákovné a já nevím co ještě mno a Ivana je s ní na jedné lodi. Věra jí totiž pravděpodobně bude tlačit na své místo a tímhle průserem by ještě víc uškodila její pověst. A kdo jediný by tohle to jejich žehlení na poslední chvíli, jakože zadavatel je idiot a musíme vše stihnout ve smrtelné křeči, mohl odhalit? Mno přece ty. Stačilo by aby jsi jen jednou kontaktovala zadavatele a položila špatný dotaz, které by to celé odkopal. Umíš si představit, jak jsou obě nervózní? Věra nechce přijít o své super prémie při odchodu a to věř, že by po tom u nás v baráku někdo skočil, aby firmě ušetřil a sobě přidal na bonusech za skvělou práci. Ivaně jde zase o to, mít čistý štít a ucházet se o místo Věry. Mno, vážená poroto, to je vše co k tomu chci říct.

Spisovatel by napsal, že jsem na Honzu zírala v němém úžasu. Realita je ale taková, že jsem zkoprněle čuměla. S jeho vyprávěním a jak mi poskytoval vodítko za vodítkem, dokázala jsem si celý obrázek dokreslit ještě dříve než Honza své vyprávění skončil. A pak to přišlo. Jeho zlaté finále. "Mám tu veškerou komunikaci staženou a uloženou. Věra do teď používá dva roky staré heslo. Je to kombinace slova "uspech" bez čárky nad u, protože by ho na klávesnici nenašla a čísla 2020. Kluci z IT mi to heslo nechtěli říct ale její plochu na počítači jsem už několikrát viděl, jak tam má ten čínskej symbol a pod ním anglicky co to znamená a to že si dva roky už neměnila heslo. Stačilo tedy odečíst 2022 mínus 2 a byl jsem doma. Poslední krok bylo přihlásit se na libovolném pracovním počítači pod jejím účtem a podívat se do její pošty". Budu si muset redefinovat slovo čuměla, protože teď už mi museli padat oči z důlků. Honza ale nezaváhal ani chvilinku. Jako by to co dokázal a řekl byl běžný úkon v jeho denním programu. "Vynést koš, dát auto do myčky, rozpoutat revoluci, svrhnout vládu, vyzvednout balík na poště a koupit chleba". Vstal, začal sklízet ze stolu a zeptal se, zda si dám ještě jedno. "Ano prosím, ale bez dudlíku" řekla jsem. Tohle jsem potřebovala zapít a dudlík, byť ho mám moc ráda, by ten proud pořád trošku mírnil. Moje "Hra o Trůny" skončila, Honza prostě přiletěl na Drakovi, všechnu konkurenci a problémy sežehnul, sežral a ještě umyl nádobí. Poslední co bylo, přijít s vítězným praporcem v pondělí do kanclu a diktovat podmínky kapitulace poražené straně. Ta úleva byla neskutečná. S Honzou jsme ještě chvilku seděli v kuchyni a zatímco popíjeli druhé pivo, plánovali co uděláme v pondělí. Nebylo ani devět večer ale já byla tak unavená. Bylo to i vidět. Chtěla jsem uklidit lahve ze stolu a Honza vstal se mnou. Objala jsem ho a na to jsem ucítila jeho ruce pod mým zadkem, které mě nadzvedli a šli jsme do ložnice. "Uklidím to ráno" řekl Honza a nesl mě do mé ložnice. U úpatí postele se jen otočil zády a i semnou pozadu spadnul do postele. S hereckým přehráváním zaskučel, jak jsem mu musela vyrazit dech. Vysela jsem na něm jako klíště. Ležela jsem na něm zatímco volnou rukou přes nás trhnutím přehodil deku. Užívala jsem si jeho ruku která mě hladila po vlasech a pak uslyšela jeho slova: "Klidně plakej, mě to nevadí".

"Vždyť já ale neplá..." měla jsem vlhké oči. Nebyl to nějaký hysterický brekot, spíš dvě až tři slzy. Jako když si pořádně zívnete. Mno, tolik k tomu mít tělo pod kontrolou a tolik k tomu vidět sama sebe jako silnou ženu. "K čertu s tím" řekla jsem si nakonec v duchu. Prostě jsem o to víc objala Honzu a nechala ze sebe tu emoční úlevu proudit ven. Mám konečně někoho, kdo zamnou stojí, kdo mě nesoudí a kdo mě má asi fakt rád. Stres posledních dní si vybral svoje. Prostě jsem usnula, zatímco mě Honza hladil po vlasech a probudilo mne až ráno. Poetické by bylo aby to bylo ranní svítání, které by rozčíslo tmu a oznamovalo světlé zítřky, vítězství dobra nad zlem a zahnání temnoty tam kam patří. Bohužel podzim a jeho mlha řekla, jestli nechci už moc. Musela jsem na záchod. Chvilku mi proběhlo hlavou, nevstávat. Ale intimka by to nemusela pobrat a ne že by mě počúrávání přitahovalo, tady šlo spíš o lenost. Uvědomila jsem si, že vedle mě leží Honza jen v tričku a svých trenkách. Pomalu jsem vstala, překročila hromádku ze zmuchlaných džínsů, to jak je Honza ze sebe v noci asi shodil a šla na záchod. Pak už šlo vše strašně rychle. "Fakt si tu musíš nechat nějaké věci" řekla jsem, když Honza letěl ze dveří k sobě domů, aby se stihl převléct a mohli jsme se potkat před prací. Hned jak se zabouchli dveře za Honzou, došlo mi, že i přes všechen ten stres a úlevy, jsem stále suchá.


Offline hrisnik

  • Registrovaný uživatel
  • 50 a více
  • ***
  • Příspěvků: 93
  • Karma: 10
Re:Kája z práce 10
« Odpověď #2 kdy: Října 29, 2022, 13:18:27 »
Bylo mi jasné, že tenhle týden bude perný a musíme svést s Ivanou a Věrou ještě jednu finální bitvu ale myslím si, že kdo bude v pátek vítězem, je jasné. To co mě trápilo byly nároky kladené na Káju, která musela nejen vyřešit tenhle problém ale zároveň i pracovní úkol, který ležel na celém našem oddělení potom, co to ty dvě čarodějnice tak podělali. Už v pondělí ráno jsem byl jasně přesvědčený, že tenhle víkend, kdy jsme u mě, bude jen a jen Kájin. Někdo by objednal welness pobyt na víkend nebo čupr romantickou večeři ale pitomý covid do většiny těhle plánů prostě hodil vidle. Tohle mi došlo přibližně hodinu poté, co jsem v pondělí po práci brouzdal internetem a snažil se vymyslet něco, co by Káje udělalo radost. Když jsem si uvědomil, že i obyčejný welness pobyt, tedy pokud by ho šlo vůbec realizovat, by mě vyšel na celkem vysokou částku, v rámci chvilkového nápadu, začal jsem brouzdat odvrácenou, či chcete li temnou stránku internetu. Nechápejte mě špatně, nejsem škrt, spíš si říkám, že stejnou částku co bych utratil za víkend, můžu investovat do něčeho, co bude přinášet radost dlouhodoběji. A to vyžadovalo nákupy. Dalo to dost práce, ale pokud v mojí branži hledáte cokoliv na kandidáty, ať už je prověřujete nebo zjišťujete zda v životopise vše sedí, je docela snadné použít podobné vyhledávací fígle na předměty Kájina zájmu. Přepl jsem počítač do anonymního režimu, zapl VPN s tím, že můj počítač najednou bydlel v německu a začal jsem zadávat slovní kombinace. Obchody se zdravotními pomůckami a lékárny. Po hodině mi došlo, že bych se mohl proklikávat e-shopy do nekonečna. Musel jsem na to jít z druhé strany. Je to jako když nakupujete hodinky na internetu. Nemůžete prostě vlézt na e-shop a klikat několik hodin. Musíte vědět co chcete a naopak si nechat filtrem ukázat jednu až tři varianty toho, co vás zajímá. V hlavě jsem si rychle udělal seznam. Určitě potřebuju plínky. V hlavě jsem se hned opravil. Potřebuju pro Káju plínky, pudr a alespoň dvoje igelitové kalhotky. Při vzpomínce na ty její s dvěma zipy, došlo mi, že nemůžu vzít jen tak ledajaké. A taky potřebuju dudlík. Opět jsem se chtěl v hlavě opravit ale... Potřebuji dva dudlíky a ani jsem se u toho nezastyděl. Pomalu jsem se začínal orientovat. Dech mi vyrazil sexshop, který prodával obyčejné inkontinenční pleny třikrát dráž než ve zdravotních potřebách ale díky tomuto obchodu jsem v jiné sekci zjistil značku výrobce a Gutten tag! už jsem byl na německém e-shopu. Uběhla další hodina a Kája si u mě získala nový respekt. Při zjištění kolik stojí to či tamto došlo mi, že Kája má ve skříních maličký poklad a hlavně, ty nákupy museli být mravenčí práce, krok za krokem, kus za kusem.

Třeba jen Kájiny dudlíky. Ty největší kojenecké jsou prostě jen špička malíčku oproti potřebě vyplnit Káje ústa. Ty největší dospělácké NUK byly opravdu spíš terapeutické a pak jsem konečně narazil na ty Kájiny. Kanadské stránky? Jako vážně budu objednávat něco z Kanady? Při pohledu na výběr jinde mi ale nic jiného nezbývalo. Tohle byla Kájina značka. Překvapilo mě, že existuje i velikost 12 a tedy, že Kája má pravděpodobně velikost 10. Pak ještě vychytat, že některé savičky jsou "firm" tedy pevné a některé jsou "zkousávací" a uniká z nich vzduch. Zvolil jsem červenou desítku plnou a jednu bílou dvanáctku. Zaujalo mě, že jsem si mohl zvolit i štítky od dudlíku. Veselé postavičky, zvířátka, motivy a tvary ale Kája nic takového nemá a nechtěl jsem riskovat. Konečně jsem si v hlavě definoval ono nepopsatelné odůvodnění u Káji. Je to jako s tričkem. Máte dětskou velikost a dospělou velikost. Obyčejné tričko. Nic víc. Nosí se, používá se, pere se, žehlí se. Má různé barvy, tvary a potisk. Kája má prostě dospělý dudlík. Tečka. To znamená i vynechání dětských motivů. Poslední kus, savička na láhev pro dospělé. S Kájiným vynálezem se to nedalo srovnávat ale z obavy, že při snaze její vynález zopakovat v mém provedení, by to nedopadlo dobře, raději jsem přešel na placení a objednání. Zvolil jsem express odeslání, zaplatil naprosto pro mě šílenou částku za přepravu a pokračoval v nákupech. Tři různé e-shopy, tři platby. Teď ještě vydržet to napětí, zda vše stihne přijít včas.


"Takže buď zvolíte variantu A, která je pro všechny strany výhodná, nebo variantu B která už tak výhodná není ale spravedlnost dostane poplácáno po zádech za dobře odvedenou práci" zakončila jsem své jednání v malé místnosti s Ivanou a Věrou. Zde si u mě Věra vydobyla trošku respektu. Ivana, která změnila třikrát během jednání barvu v obličeji by mohla učit na vysoké škole pro chameleony. Vztek, stud, strach. Nikdy bych  nečekala, že jdou vyjádřit i barevně. Ivana vystřelila z naší malé  zasedačky jak střela středního doletu a zamířila si to rovnou na toalety. Věra na druhou stranu, začala vyjednávat. Tolik manipulativních technik, které na mě vyzkoušela! Opravdu jsem dala za vděk Honzovi, že semnou v úterý probral všechny možnosti a hlavně mi poradil několik fíglů jak se tomu všemu bránit. Stačilo jen pitomě dokola opakovat moje stanoviska. Po hodině přišel úspěch. S Věrou jsme se dohodli, že projekt dotáhneme do konce a nic se nedostane ven. Přeci jen, byla to Ivana, kdo to celé podělal. Věra nesla vinu jen v tom, že Ivaně tak věřila a až fanaticky jí tlačila dopředu. Jakou vlastní hru si s ní hrála, mě vlastně už ani tak moc nezajímalo. Chtěla jsem jen zpět svůj respekt, svou práci a postavení. Na konci jednání, když jsem si s Věrou podávala ruku, řekla něco, co asi nikdy do smrti nezapomenu. "Karolíno, děkuju. Nikdy bych nečekala, že po tolika letech v branži narazím na někoho, jako jsi ty. Nikdy bych nečekala že na to máš. Jsem ráda, že jsi tak silná". Pak ze zasedačky odešla. Zasedací místnost jsem měla vybookovanou na tři hodiny. Netušila jsem, co všechno bude potřeba řešit ale teď jsem za ty tři hodiny byla šťastná. Stačila jen hodina "boje" ale i ta si vzala svoje na obou stranách. Ano, mě přinesla vítězství a jim porážku ale žádná bitva není beze ztrát na obou stranách. Vzala jsem telefon a vytočila Honzu. "Jak to šlo? Vše v pohodě? Úplně tu umírám napětím" ozvalo se z druhé strany místo standardního "ahoj". Zhluboka jsem se nadechla a řekla "Honzo, můžeš mi prosím z kanceláře, z mého stolu, ze spodního šuplíku přinést balíček co tam mám schovaný? Budou v něm náhradní kalhoty ... a asi tušíš". Honza jen do telefonu řekl, že rozumí. Během chvilky vešel do zasedačky a předal mi mojí KPZtku (krabička poslední záchrany, byť šlo tedy o balíček). Opřel se zády o dveře, to kdyby chtěl náhodou někdo do zasedačky nakouknout jestli ještě jednáme a zda není volná a zavřel oči. Sevřelo se mi srdce láskou, když mi došlo, že mám v životě někoho, kdo je jako on. Během chvilk jsem ze sebe sundala intimku, která neměla šanci dnes vyhrát, kalhotky, punčocháče a sukni, která díky bohu pojala to co uteklo. Vše jsem dala do tašky kterou jsem zatáhla páskou a vše dala zpět do balíčku. Během chvilky jsem vytáhla intimku, kompresní kalhotky a přes to přetáhla kalhoty. Moje sáčko díky bohu přežilo. Kdokoliv by se na mě podíval, viděl by celkem elegantní úbor křičí"jdeme makat".

Honza stál stále opřený o dveře a oči měl zavřené. Ruce překřížené na prsou, jako by čekal na nádraží na vlak. Chvíli jsem se na něj musela dívat. Někdo by řekl, že je jen obyčejně krásný, ničím nevýrazný. Já ale viděla někoho, kdo za mnou skočil do hlubiny, bojoval s řadou nestvůr, tlačil mě tam, kde jsem nemohla, nesl tam kdy už jsem nemohla vůbec a na druhou stranu někdo, kdo dokázal přijímat i něco ode mne, i když to bylo to "moje". Ta hloubka citů k němu v ten moment, my vyrazila dech. Přistoupila jsem potichu k němu a svoje rty přitiskla na jeho.

"Koho doprdele napadlo, že zasedačky by neměli jít zamykat" řekl jsem nahlas ale na to mi Kája sladce odpověděla "to bys tu z toho měl hnedka šílenej mrdník". V tenhle moment nám bylo jedno, že náš smích musel být slyšet až do nejvyšších pater.

Přišel čtvrtek a já jsem věděla, že na pátek si beru sick day. Mohl za to jen jeden jediný e-mail, který bych normálně ani nečetla. Jedná se o "novinky ve firmě". Jednou za čas chodí ohlášení o tom, jak je firma super, jak děláme to či ono a jak Karl Von Pracháč, hlavoun z Německa přechází do Švýcarska a že novým regionálním ředitelem v Norsku je ten či onen. Tenhle e-mail v sobě nesl ale dva ksichty. Ten první byl Věra, u které oficiálně stálo, že se s týmem loučí a že v rámci snahy se dále rozvíjet a čelit novým výzvám, typická bla bla omáčka, odchází jinam. Druhý obličej byl Ivana, s kterou se firma bohužel také i přes její úžasné úspěchy loučí, protože její touha v hledání nových výzev jí také nutí přejít jinam. Zda už šli doprdele obě společně a Věra si přetáhla Ivanu sebou, to netuším a zjišťovat nebudu. Ale tohle byla podepsaná smlouva o vítězství, tohle byla moje vlající vlajka nad kapitolem. Tohle bylo moje vítězství. V práci jsem to zapíchla a šla slavit. Ten sickday byl záslepka na kocovinu druhého dne.

Pátek. Venku bylo hnusnější počasí než by jeden čekal a tak v pátek odpoledne po práci, jsem Honzovi nabídla že zrušíme cokoliv co by nás napadlo a že budeme u něj doma prostě "zakrtkovaný". V kinech dávali jen romantické blbiny a pořád netuším, jestli má rád Honza takové ty komixové filmy, co teď několik let frčí v kinech a vydělávají obrovské peníze. Hlavně teda, sedět dvě hodiny v roušce, vymejšlet testy a blbnutí kolem toho se mi prostě nechtělo. Po celém tom divném týdnu mají bohužel kinaři smůlu. Stejně jsem se pevně rozhodla, že po prodělaném týdnu a všem kolem, tohle bude Honzův víkend. Jenom jeho. Dlužím mu hodně a ještě víc. V pátek ráno jsem měla kocovinu jen poloviční a tak jsem měla čas začít balit věci na víkend. Jestli mě někdo uvidí, bude si myslet že hraju hokej. Tak totiž vypadala moje brašna.

Jste se mnou od prvního dne, takže vám asi neuniklo, že v mé obývákové skříni je několik krabic, které v sobě skrývají stále ještě nějaká tajemství. Postupně, pečlivě a s plánem jsem si vše připravila, srovnala a uklidila do brašny. Poslední co zbývalo bylo, připravit se pro Honzu. Udělala bych si pořádnou koupel ale moje sprcha umí jen omezené věci. Po hodině v koupelně, které nelituji, jsem byla pečlivě vymydlená, vyholená, vyvoněná a tak jemně nalíčená, jak jen to šlo. Poučená z předchozích trapasů, vyprdla jsem se na rtěnku. K Honzovi pojedu Uberem a rouška na ksichtě by byla proti mým červeným rtům bez slitování. Přešla jsem do obýváku a otevřela svou skříň. Ručník jsem nechala volně sklouznout po mém těle dolů a v jednom ze zrcadel jsem se ještě jednou pro jistotu otočila kolem dokola, že je vše v tom nejlepším možném provedení, jakém to může být.

Můj pohled nejprve přivítal můj časopis. Už byl tedy notně starý ale tenhle definoval, respektive odhalil to, kdo skutečně jsem. Dívala jsem se na dvě dívky, kdy jedna v latexovém, černém catsuitu klečí a má založené ruce za zády. Pod latexovým catsuitem jde jasně vidět tlustá plínka, nebo možná dvě. Moje fantazie v tomhle nikdy neměla jasno. Ani to, jestli má ruce za zády svázané nebo jen založené. Za ní stojí druhá dívka. Jednu ruku má pod její bradou a jemně jí zaklání hlavu dozadu, zatímco ve druhé ruce drží roubík, který je složený z postroje a panelu, který po nasazení tlačí na "dudlík" a ten je tlačen do pusy té dívky. Jasně, není to dudlík jako dudlík, ale nějaká varianta na dildo ale při vzpomínce, když jsem na tuhle dvoustránku narazila poprvé, mi až zarachotilo v podbříšku. "Teď ne. Dnes ano! Ale teď ne!" řekla jsem si ostře v duchu a časopis dala stranou. Druhý pod ním jsem raději ani neotvírala. Přeskládala jsem dvě krabice a vytáhla tu spodní. Přivítala mě krásná vůně gumy. Pečlivě složený a ošetřený, můj vlastní catsuit. Vytáhla jsem ho ze skříně a dala na ramínko. Zkontrolovala jsem hodiny a začala konat. Z ložnice jsem si přinesla dvě plenky, jednu klasickou a jednu vložnou a udělala si krásný dvojbalík. Pečlivě zapudřila a než jsem si do něj sedla, přinesla jsem si malý vibrátor, který jsem si zavedla tam kam patří. Zjistila jsem, že jsem silně vzrušená, tak snadno do mě nikdy nezaplul. Rychle jsem zkusila přes malý ovladač, zda funguje a první úder vibrací mě donutil vyjeknout. Já blbka jsem to měla na maximum od posledního řádění a už tak citlivý vnitřek dostal plnou palbu. "Buď silná" řekla jsem si a vibrátor si vypla. Baterie plné, signál plný. Vše OK! a v hlavě jsem si odškrtla první položku. Lehla jsem si na záda a nejprve přes sebe převinula vložnou plenku a následně se ovinula klasickou. Popřála jsem lepítkům mnoho sil a obě plenky zajistila co to šlo. Zatoužila jsem po dudlíku ale ten už byl zabalený v brašně. Na chvilku jsem si vynadala za poslední změnu v již připraveném vymazleném plánu ale moje vnitřní zvířátko mi nedalo pokoje. Díky bohu, nemusela jsem štrachat nějak moc. Vytáhla jsem svůj černý dudlík, jemně si olízla rty, podívala se na savičku a šla si stoupnout před zrcadlo. "Ahoj Krásko, dneska si to užiješ." Řekla jsem sama sobě a dívala se přitom do zrcadla. Jako bych chtěla svádět sebe samu, jemně jsem olízla vršek dudlíku, políbila jej a pak oběma rukama, pomalu zasunula mezi své rty, do svých úst. Hlavou mi při tom probíhala vzpomínka na obrázek z mého časopisu. Moje bradavky trčeli kupředu a já zjistila, jak těžce oddychuji přes dudlík. Několikrát jsem se tedy zhluboka nadechla nosem a když jsem začala cítit, že se trošku uklidňuji, přešla jsem ke catsuitu. Moje tělo do lubrikovaného úboru vklouzlo tak hlaďounce. Oblast okolo plenky pak chtělo opatrné posouvání po centimetrech, abych nepotrhala plínku ale když jsem překonala vrchol svého zadečku, šlo to už samo.

Latexový catsuit dokonale začal obepínat plínku a splývat s mým tělem. Zip na zádech jsem dopla pomocí šňůrky, kterou jsem si na očko zipu připevnila a o to snáz vytáhla s tím, že šňůrku jsem odepla. Opět kontrola v zrcadle. Musela jsem si lehounce promnout prsa, opět svádějící sebe samotnou, zadudlala jsem černým dudlíkem proti zrcadlu a pak vztyčila ukazováček a udělala ty ty ty. "Dudlík hezky zpátky, nesmí ven, zlobivko!" okřikla jsem sama sebe. Vibrátor ve mě se evidentně rozhodl posunout ještě o milimetr a mým tělem projel záchvěv. Raději jsem se znovu vydýchala. Ke své hrdosti jsem ale dudlík z pusy nevyndala. Asi za to mohlo vzrušení ale napadlo mě něco... něco šíleného.


Offline hrisnik

  • Registrovaný uživatel
  • 50 a více
  • ***
  • Příspěvků: 93
  • Karma: 10
Re:Kája z práce 10
« Odpověď #3 kdy: Října 29, 2022, 13:18:45 »
O pár desítek minut, přijíždí před Kájin dům Uber. Před domem stojí dívka, má na sobě dlouhý kabát, přes tvář roušku, černé brýle a před sebou obrovskou sportovní brašnu. Řidič zastavuje na její mávnutí a na jeho dotaz, zda si přála Uber, dává dívka řidiči lístek. "Prosím, zavezte mou ženu na tuto adresu. Je po očním zákroku. Nemluví česky. Mnohokrát děkuji" Řidič jen pokrčí rameny. Cesta je již zaplacená, co by tedy řešil. Naloží tašku do kufru, zatímco dívka naskočí dozadu. Po chvilky jízdy jsou namístě. Dívka vystoupí, řidič jí vyndá brašnu z auta a zeptá se, jestli nechce s brašnou pomoci. Dívka neodpovídá. Řidič tedy ukáže na brašnu a ukáže na dům. Na to dívka jen zavrtí hlavou, ukáže na brašnu, ukáže na sebe a ukáže gesto zvednutého palce. Pak se řidiči ukloní. "Aha, asiatka, jasný" řekne řidič nahlas a bez nějakých dalších větších gest, odjíždí. Dívka se rozhlédne po ulici, vezme brašnu a jde ke dveřím. Zvonit nemusí, od Honzi má čip.

Takhle rychle jsem z práce ještě nevystřelil ale poslední balíček dorazil dneska ráno a já ho musel vyzvednout dřív, než dorazí Kája. Díky bohu, vše mám doma připravené. Uklizeno, napečeno a tak dále. Balíček dorazil sběrné místo, to protože kurýr to chtěl mít dneska asi jednodušší ale kupodivu, mě to hrálo do karet. Měl jsem se alespoň na co vymluvit v práci. V obchodě mi paní oproti číslu vydává poslední díl skládačky a já utíkám domů. S Kájou jsme dohodnuti na pátou, jsou čtyři. Bude to jen tak tak ale bude to. Sprchu jsem měl do deseti minut hotovou, ještě jsem na sebe šplíchl vůni, vyčistil zuby a zkontroloval že obývák je připraven na lenošení a stejně tak ložnice i kuchyně na Kájin příchod. Otevřel jsem svou skříň a v ní uviděl krabici. Byl jsem v IKEA koupit tu stejnou krabici, jako jsem viděl u Káji a ta nyní obsahuje vše potřebné spolu s dostatkem místa na její věci, to až bude u mě přespávat. Můj zrak padá na víko krabice, které odendávám stranou. Poslední co dorazilo byla velikostí skoro obálka a v ní kanadský speciál. Najednou jsem si uvědomil, že dudlíky se před prvním použitím musí nějak ošetřit a tak vyrazím do kuchyně, kde nůžkami rozstřihnu opatrně obálku. Ta představa že bych poškodil obsah zásilky nebyla moc veselá. Nejprve jsem vytáhl savičku, která byla přesně dle mých představ. Tedy, mých představ pro Káju samozřejmě. Pak jsem vytáhl oba dudlíky. Nejprve červený. Měl o maličko jiný design, než měla Kája ale bylo to jako porovnávat verzi 1.5. a 1.7. Jen drobné rozdíly. Stiskl jsem mezi prsty savičku a byla přesně taková, jako u Káji. Pak můj dudlík. Musel jsem být k sobě upřímný. Ano, můj. Měl jsem strach, že kdybych je dal do vroucí vody, mohlo by se něco rozlepit a tak jsem oba dudlíky umyl opravdu důkladně pod vodou. Savičku jsem tedy nechal varem prohnat. Kájiny jsem nad na svůj odkapávač ale ten svůj... musele jsem tu dvanáctku vyzkoušet. Co jsem poměřoval, bylo to "jen" půl centimetru ale moje dvanáctka nyní dokonale vyplňovala prostor v ústech a přinášel mi o půl centimetru příjemnější pocit. Rychle jsem otřel a očistil Kájiny z odkapávače a odnesl je do ložnice abych dal vše do krabice. Zkontroloval jsem čas, zjistil že vše stíhám a v momentě kdy jsem si chtěl vyndat svůj dudlík abych ho uklidil, říkám si... proč vlastně. Dám ho tam později. Vše jsem zavřel a s dudlíkem v ústech jsem začal chystat věci na večeři.

Při všem tom smažení, krájení, dušení a vaření jsem dostal chuť na pivo a tak jsem si otevřel jeden kus. Zrovna jsem pil a dal si dudlík stranou, když tu náhle, zvonek. Jemné cinknutí, krátké ale přesně v pět hodin. Není pochyb, kdo to je. Položil jsem pití na linku, zkontroloval rychle sporák a troubu, že nic nebouchne, nezčerná a neuteče a utíkal jsem otevřít. Za dveřmi stála dívka. Ano, byla to Kája. Dveře jsem rozevřel více do kořán a natáhl se pro její brašnu. Zarazila mě tedy velikost a trošku mě polila panika, že se ke mě stěhuje celá. Rychle jsem tašku vtáhl dovnitř. Na to, jak veliká byla, nebyla tak těžká a mě došlo, že v ní bude asi balík plen. Ty jsou docela objemné. Dle vlastních zkušeností s objednáváním. Pak mi do bytu vstoupila Kája a zavřela za sebou dveře. "Káji, vařím tam" říkám nahlas zatímco tašku odtahuji do ložnice. "Brašnu ti nechám u mě, pak jí v klidu vybalíme, jen to tam dopnu, už je to jen na minutu a pak počkáme hodinku než dojede trouba" řekl jsem a rychle běžel vypnout hořák na sporáku. Ano, všiml jsem si, že Kája měla černé brýle a kabát a roušku ale to vše mi došlo až když jsem vypnul plyn. Rychle jsem se otočil, abych Káju přivítal, jak se patří a tam stála. V mé kuchyni. Pomalu si sundala brýle a já spatřil její pohled. Jemně namalované oči se setkali s těmi mými. Brýle dala do kapsy u kabátu a pomalu u kabátu rozepnula všechny knoflíky od shora až dolů. Můj zrak sledoval její ruce a zase ten její mě koval na místo. Ani nevím proč ale srdce mi začalo pumpovat o fous rychleji. S posledním knoflíkem, pomalu rozevřela svůj kabát a pak jej nechala spadnout na zem. Mírné osvětlení v mém pokoji se začalo odrážet od jejího latexem potaženého těla. Ty prsa! proběhlo mi hlavou, jako první informace. Měl jsem ohromnou chuť vztáhnout na ně moje ruce. Zatímco moje úvahy začali vysílat signály mému menšímu mozku v rozkroku, Kája si sundala roušku a pod ní, odhalila svůj černý dudlík...

Honza na mě nemohl oči nechat. Bála jsem se jeho prvotní reakce ale místo aby se třeba zatvářil udiveně nebo v šoku nebo jakkoliv negativně, viditelně jsem mohla sledovat jak jeho boule v rozkroku nabývá jasných obrysů. Došlo mi, pomalu jsem si vytáhla dudlík z pusy a řekla "nevadí ti, že jsem přijela už připravená na tvůj víkend, že ne?"

Zhluboka jsem musela polknout. Kája... ne Karolínka byla nádherná. Vlasy spoutané do copu, tělo v utaženém latexovém kostýmu a... pak jsem uviděl její plenky, které latex obepínal ze všech stran nedával šanci fantazii vysvětlit si to naducání jakkoli jinak. Kája založila jednu ruku v bok, ve druhé držela svůj černý dudlík a podívala se na mě. Čekala ode mne odpověď. "Jsi nádherná Karolínko!" chvíli jsem přemýšlel co dál. Můj víkend? ... Můj Víkend?....MŮJ Víkend? Pak mi došla váha jejích slov. "Karolínko, pojďme si dnes udělat NÁŠ pátek". Pomalu jsem k ní přistoupil a začal jí líbat ale moje ruce se hned přitáhli na Kájiny prsa. Cítil jsem ty bradavky pod gumou, škoda jen, že to trošku drhlo a při hnětení guma maličko odporovala. Přestal jsem tedy masírovat prsa a svou levou ruku jsem položil Káje na tvář s tím, že svou pravou jsem uchopil zápěstí její ruky, která držela dudlík a pomalu její ruku vedl k jejím ústům. "Karolínko, chvilku si dudlej, jsem tu hned." A odběhl jsem do ložnice, během chvilky jsem našel pouta ve své krabici a utíkal zpět. Jednalo se o dva polstrované kožené řemeny, které šlo jednoduše spojit karabinkou. Když jsem se vracel z ložnice, uviděl jsem, že Kája je ke mě zády a zkoumá co vařím. Pomalu jsem k ní přistoupil, ruku jí ovinul přes prsa a políbil jí na zadní stranu krku. "Neotáčej se" a pomalu jsem jí uchopil za ruku a začal nasazovat první řemen, zatímco druhý jsem si přehodil přes rameno, abych měl obě ruce volné. Kája na milisekundu ucukla, podívala se na mě a protože v ústech měla dudlík, jen zvedla obočí a podívala se na své zápěstí, kde jsem připevňoval první popruh. "Trošku jsem se připravoval prdelko a řekl jsem neotáčet" a jemně jsem jí plácl po zadečku, který byl silně polstrovaný a tak věřím, že nemohla nic cítit. Karolínka však jemně zavzdechla až skoro sykla.

Po Honzově prvním plácnutím, tlak se přenesl až do mého vibrátoru a až to ve mě hrklo blahem. Jak mu říct, že mám v sobě vibrátor, proběhlo mi v ten moment hlavou? Měla jsem připravený sexy plán, který vzal za své v momentě, kdy Honza odběhl zpět do kuchyně. Zkusila jsem ho tedy restartovat ještě jednou u něj v kuchyni ale nějak nebyl prostor pro předávání vysvětlení či popisu možností. Honza mi pomalu vzal druhou ruku a tu začal upevňovat do řemene. Moc dobře jsem věděla, co bude následovat. Na druhém již vysela karabinka. Honza mi obě ruce podržel za zády a já uslyšela drobné cvaknutí, jak karabinka propojila oba řemínky skrze ocelová poutka. Zkusmo jsem si zkusila zarachotit ale byla jsem spoutaná. To uvědomění ve mě vyvolalo druhou vlnu zachvění a já přestávala myslet rozumně. Honza se musí dostat k tomu ovladači! Pomalu jsem se otočila a začala jsem vytlačovat dudlík pusou. Na to mě ale Honza jemně chytl za temeno hlavy a druhou rukou v dlaň, kterou položil na můj dudlík, jemně zatlačit zpět. "Ne ne, Karolínko. Ukazovat, nebo kývat ano či ne. Jasné?" V ten moment mě to došlo, on navazuje na hru z minula. "Honzo! Ty perfekcionisto" projelo mi hlavou. Inu dobrá, řekla jsem si. Přešla jsem ke svému kabátu a začala ho roztahovat nohou a ukazovat na kapsu, kde byl ovladač. "Neboj, kabát ti pověsím, nenechal bych ho tu válet" řekl Honza a pomalu vykročil. "Doprdele ne, ovladač tam je Honzíííí" zafňukala jsem přes dudlík ale nebylo mi rozumět. Palcem u nohy jsem tedy ukázala na kapsu a Honza pochopil. "Chceš něco vyndat?" a pokývala jsem hlavou. Honza zvedl kabát, otevřel kapsu a vytáhl "ty chceš zpět své brýle?". Sakra, druhá kapsa. Zuřivě jsem zavrtěla hlavou a ukázala jsem zvednutou nohou a palcem u nohy na druhou kapsu. Konečně! Honza vytáhl ovladač a podíval se na něj. Aha, on neví k čemu je... nebo od čeho. Už jsem chtěla vyplivnout dudlík, abych mu řekla, co to je ale Honza ve svém zkoumání udělal to, co by udělal asi každý chlap. Prostě zmáčkl čudlík na ovladači. On tedy ten ovladač nebyl moc náročný. Tlačítko pro zapnutí/vypnutí a šipka dolů a šipka nahoru pro intenzitu. Ještě že jsem tu intenzitu doma dala na minimum.

Zmáčkl jsem tlačítko a najednou uslyšel drobné bzučení. Nejprve mě napadlo, že mě nebo Káje vibruje telefon ale Kája se jemně napřímila a podívala se mi do očí. Pomalu jsem k ní přešel a došlo mi, že to jemné bzučení se ozývá z míst plen Karolínky. "Aha" řekl jsem nahlas a musel se usmát. "Ty moje čertice nezbedná!" a podíval jsem se na Káju zatímco jsem vibrace ihned vypnul. "máme před sebou třičtvrtě hodinky, než se dopeče hlavní večeře a já začnu podávat. Takže zatím tě hezky usadíme. Řekl jsem a zatímco jsem si vibrátor dával do kapsy posadil jsem Káju na její čestné místo u stolu. Karolínka seděla tak, že spoutané ruce měla za opěradlem. Řekl jsem si, že to asi nemusí být moc pohodlné ale na můj dotaz Kája zavrtěla hlavou, že je vše v pořádku. Vzal jsem z lednice pivo, otevřel jej a položil před Káju. Zlobně se na mě podívala, protože neměla jak pít. Došlo mi, že je na čase začít používat nakoupené vybavení. Odběhl jsem tedy do ložnice a zpět přinesl skleněnou láhev s malou savičkou ale bokem jsem přinesl kanadský speciál. Před Karolínkou jsem nejprve pivo přelil do skleněné láhve a následně prohodil savičky dudlíků na plastovém uzávěru. Trošku jsem se bál, přeci jen šlo o zkoušku bojem ale vše sedělo dokonale. Pomalu jsem Káje vytáhl dudlík za poutko z pusy a nedal moc šancí na pochyb a do pusy jí hned vsunul "její" láhev. "Doufám, že ti tenhle speciál bude chutnat. Je to ta nejlehčí varianta co v obchodě měli. Na prázdné bříško to není to nejlepší pro začátek" Karolínka ale žíznivě pila a já jen viděl, jak ve skleněné láhvy bublinky čeří pivní hladinku, zatímco jí láhev držím u pusy. Po chvilce dala najevo že chce pauzu. "áááh" vydechla si a podívala se na mě. "Chtěla by sis povídat, viď?" řekl jsem a Kája kývla. "Dobře, přerušuji zatím hru" řekl jsem a Kája se usmála. Přede mnou seděla krásná žena v latexovém oblečku, spoutaná v plínkách, vibrátorem na dálku, popíjela semnou pivo a byla mi kompletně odevzdaná. "Tohle bude ještě krásný večer". Proběhlo mi hlavou.


Offline hrisnik

  • Registrovaný uživatel
  • 50 a více
  • ***
  • Příspěvků: 93
  • Karma: 10
Re:Kája z práce 10
« Odpověď #4 kdy: Října 29, 2022, 13:18:53 »
"Honzí, já vím že se musím pořád dokola ptát, ale opravdu je... já.... takhle...." Honza se ale jen usmál a já náhle ucítila jak se zapl můj vibrátor. Honza ho musel držet v ruce pod stolem. Drobné vibrace ve mě pomalu vyvolávali to co měli ale... nebylo to dost. Honza se mezitím opřel na židli, napil se ze své láhve a usmíval se. "Já ti nevím, trubko moje, že furt ještě takhle přemýšlíš" odpověděl. "Pokud by mi cokoliv vadilo, myslíš že bych to neřekl?" a usmál se na mě. Přesně tím pohledem, který ve mě vyvolával naději, že opravdu doopravdy, skutečně, na 100% a napořád jsem našla někoho, kdo mě nemá jen na sex nebo jako projekt. "Karolínko, líbíš se mi. Jsi krásná, chytrá a je mi s tebou dobře. Rozhodně s tebou není nuda a pořád mě překvapuješ". A v ten moment na asi tři vteřiny zvedl vibrace tam, kam jsem potřebovala. Ale jen opravdu na ty tři vteřiny a pak vibrátor vypl. "Máme před sebou dlouhý večer" řekl a pohladil mne po vlasech. Hlavou mi proběhlo zavrnění ale zároveň konečně mne napadl i ten dotaz. "Honzí, odkud máš tu savičku? A kde jsi vzal ty pouta?" a začali jsme si s Honzou povídat o něčem, o čem bych nevěřila že si kdy s kýmkoliv promluvím. O jeho nákupech pro mě. Povídali jsme si o e-shopech, o ABDL, BDSM o tom, jak internet strašně kazí první dojem. Honzu překvapilo, že google není všemocný a že twitter či discord je co se informací o abdl daleko lepší. Povídali jsme si o tom, které plenky mám ráda pro svou tloušťku a pohodlí a Honza vždy, nepravidelně zapínal a vypínal můj vibrátor. Moje vzrušení pomalu ale jistě udržoval snad půl hodiny až najednou řekl "tak a je čas na hlavní chod" a já strašně moc čekala, že zapne můj vibrátor na tu patřičnou mez a konečně mě nechá dojít vyvrcholení. Honza místo toho vstal, vzal můj černý dudlík a natlačil mi jej jemně do pusy zpátky. Začal vyndávat večeři. Dívala jsem se na kuchyňskou linku a na jeho ruce, které se míhali na přípravě až jsem to najednou uviděla. Bílý dudlík. Ten nebyl můj. Ne tenhle. Tenhle byl... tenhle byl ten nový. Dívala jsem se na něj minulý týden a... vždyť stojí...

Musím říct, že i kdyby mi dal pečenou cihlu, snědla bych jí celou, bez kečupu a možná si ještě přidala. Ten hlad z touhy a vzrušení, něco takového jsem nepocítila a zároveň jsem to chtěla sníst co nejdříve. Honza když přede mne položil můj talíř, řekl dobrou chuť a bez povídání a teprve pak mi vyndal můj dudlík. Omluvte mě, že si nepamatuji, co jsme jedli, vím jen, že to bylo úžasné, že mě Honza krmil zatímco mi občas vypl a zapl vibrátor a pak byla zmrzlina. To si pamatuji moc dobře. Když jsme dojedli, vzal ubrousek, jemně mi otřel koutky a pak mě políbil a nepřestával alespoň pět minut. Nevím, čas pro mě byla naprosto zbytečný fyzikální moment. Jeho ruka opět sklouzla na má prsa a neklouzající guma jemně "zapraskala" a to bylo snad poprvé, co jsem u Honzi pocítila jemnou nespokojenost. "Mám v brašně lubrikační gel na..." Honza se ihned odtáhl, podíval se na mě. "A kurva, já promluvila" proběhlo mi hlavou. Najednou mi proběhl tělem strach a i přes vypnutý vibrátor, zachvěla jsem se snad víc než předtím. Moje vnitřní zvířátko prostě chtělo víc a tak obešlo všechny logické a myšlenkové procesy a zákazy. Honza vzal můj černý dudlík ze stolu, opět mi ho jemně natlačil do pusy a řekl. "Tady někdo neumí dodržovat pravidla" ale usmál se u toho. Pohladil mne po vlasech a já šla svou hlavou naproti, jako bych byla kočička. Honza mi rozepl karabinku za zády a já měla obě ruce rozepnuté. Bylo mi to trošku líto. Chytl mě za ruku a pomalu mě vyváděl z kuchyně. Můj pohled patřil bílému dudlíku, který jsem viděla v rohu na kuchyňské lince a měla jsem na něj upřený pohled celou dobu, než jsme z kuchyně vyšli. Tak moc jsem chtěla aby si ho Honza vzal sebou, nebo se k němu přiznal, nebo mi vysvětlil co tu dělá...

Přiznám se, v minulosti jsem neměl nic promyšlené, nyní jsem měl ale připravené ledacos, včetně postupu. Rád dodám, že není z mé hlavy a děkuji za něj internetu. Karolínku jsem pomalu odvedl do své ložnice. Ukázal jsem na její brašnu a řekl jí, ať si vytáhne olejíček. Zatímco byla ohnutá a hrabala se ve své brašně, vytáhl jsem ze své skříně další dva řemeny, špunty do uší a obinadlo. Když jsem se otočil, uviděl jsem Káju jak nervózně postává u svého batohu. Ukázala na svůj dudlík a já kývl.

"Honzí... já... k tomu kostýmu mám ještě na hlavu dílek... a..." Stydlivě se na mě dívala. V jedné ruce držela naráz lahvičku s čirou tekutinou a mezi prsty ještě kus gumy, který pravděpodobně byl nějakou maskou či horním dílcem. V druhé ruce držela svůj dudlík a tvářila se naprosto roztomile.

"Aha, já chtěl použít obinadlo... udělá ti to větší radost?" zeptal jsem se?

"Ten kluk je splněný sen!" řeklo moje nejtemnější chlípné já, poháněné snad hodinou dráždění mých útrob vibrátorem, který dostane řád za zásluhy hned jak vše skončí. "Ano. Prosím" špitla jsem stydlivě. Honza svou část vybavení hodil na noční stoleček, přešel ke mě a vzal si opatrně mojí masku z rukou. Byla to kukla. Byla v kompletu ke catsuitu, nic co bych si myslela, že budu shánět bokem ale byla tu, byla tam a teď je tu. "Ta shoda náhod, že můj cop vyleze tím horním otvůrkem pro vlasy je ooooopravdu čistě náhodný" řeklo opět moje nejchlípnější já nevinně. Honza ale neváhal, během chvilky na masce našel oči, identifikoval předek a zadek a došlo mu, že je tam i "komín" na vlasy. Otočil se na chvilku ke stolečku a ukázal mi na chvilku špunty do uší. A já musím říct, že tohle mě nikdy nenapadlo a protože už jsem v sobě měla dvě piva a můj klín převzal velení, kývla jsem s úsměvem. Otočila jsem se k Honzovi zády a zatímco mi pomalu vkládal první tvarovanou hmotu do ucha, slyšela jsem, jak mi buší srdce. Když druhý špuntík dorazil tam kam měl, cítila jsem už jen bušení svého srdce, zrak mě ale neklamal. Honza rozevřel latexovou kuklu a já do ní pomalu začala soukat hlavu. Vnitřek byl lubrikovaný a tak jsem dovnitř vklouzla hladce ale stejně to dalo ještě trošku práce urovnat vlasy a otvory pro nos a oči. Ukázala jsem zdvižený palec, že je vše v pořádku a Honza začal zapínat zip. Díky ucpaným uším, cítila jsem přes lebku, jak zip rezonuje zatímco vykonává svou pouť a maska, jak mě pomalu obepíná a až dojel až do konce. Pak vzal olejíček a začal na mě nanášet jemně vrstvy za vrstvou a hladit celé moje tělo.

Byl to úžasný pocit, olejíček mi dovolil klouzat po Kájině těle a hlavně u jejích prsou a zadečku, i když byl notně vycpaný to byla nádhera. Moje vzrušení už dosahovalo maximálního vrcholu ale... když máte přítelkyni uvězněnou v plínkách a pak ještě latexu, pravděpodobně se budete muset vyřádit buď později nebo jinak. Karolínka se leskla jak černá socha v chrámu nějaké bohyně. Rychle jsem si od olejíčku otřel ruce a šáhl po ovladači a zapl vibrátor. Pro jistotu jsem několikrát zmáčkl šipku dolů, abych měl jistotu, že vibrace jsou na nejmenší hranici. Karolínka mě asi nemohla slyšet ale pro jistotu jsem řekl "A teď ti vrátíme dudlík zlobíku. A jestli budeš ještě o fous zlobit, do pusy dostaneš něco jiného". Kája mi buď částečně rozuměla nebo odečítala ze rtů ale její rty se zvlnili v úsměv a pak otevřela pusu, do které jsem dudlík zasunul. Neváhal jsem už moc dlouho, rychle jsem na její kotníky upevnil zbylá pouta a rychle strhl povlečení z postele. Přeci jen, naolejovaná latexová Kája do povlečení moc nepatřila. Pomohl jsem Káje si lehnout a když jsem uviděl, jak si začala sama hladit prsa, hned jsem vypnul vibrátor.

Vzal jsem její levou ruku a karabinkou dostatečně dlouhou jsem spojil její levou ruku s pravou nohou a pak obráceně, tedy její pravou ruku s levou nohou. Nyní ležela na zádech, s koleny vytaženými k bradě, jako když žabičku položíte na záda. Zbýval poslední velký řemen, který jsem Káje podvlékl pod bedry a který jsem vedl přes její nohy vrchem pod koleny. Šlo o velký tlustý řemen, dostatečně široký, aby Káju netlačil. "Balíček je hotov" řekl jsem si nahlas. Karolínka ležela na igelitu proti nechtěným nehodám, celá v černém latexu a světlo na ní dopadalo přesně tak, abych viděl jak se celá leskne. Díky žabičkové poloze byl její zadeček a klín extra dostupný. Chtěl jsem použít vibrační hlavici ale díky Kájině přípravě a vnitřnímu vibrátoru, můj plán byl zcela jiný. Karolínka mě pozorovala těma svýma očima, které z pod masky a díky jemným stínům, které si namalovala před tím měli hypnotizující pohled. Přešel jsem pomalu pro ovladač a zapl ho na nízké vibrace. Ale už přišla změna, pomalu jsem přecházel na vyšší stupně a když už vše vypadalo nadějně, vibrátor vypl. Deset minut.

Honza mě mučil, to už se jinak nedalo říct. Kdybych neměla plínky, pravděpodobně bych už někde protekla na základě toho, co se mi dělo v klínu. Chtěla bych říct, takhle vzrušená jsem nebyla dlouho ale místo toho jsem se musela opravit že jsem zase vzrušená jako posledně. Honza si dával na čas. Jeho ruce nezaháleli. Hladil mě po plínce, držel ruku na mém dudlíku, třel mi moje bradavky přes latex a kdybych nebyla spoutaná, asi bych mu nafackovala ale pak to přišlo. Honza mi dal na oči škrabošku na spaní a vytáhl dudlík z pusy a já ucítila jeho jazyk. Líbala jsem ho, neviděla jsem co dělá ale jeho ruce střídavě měnili pozice. V jeden moment začal dlaní narážet na plínku tam, kde byl můj vibrátor a zároveň, zvedl vibraci na nový stupeň. Takový, kde jsem dneska ještě nebyla a pak další a pak.

Přestal jsem Káju líbat, její zoubky začali chytat můj jazyk a tak jsem raději do jejích úst opět vrátil dudlík a udělal jsem dobře. Musel jsem jí ještě obličej přikrýt polštářem. Kája se začala zmítat a přes dudlík začali sílit její vzdechy až do nesrozumitelného "úúúúúú bžeeeeee" a tak jsem zařadil naposledy o stupeň víš.

Sedm - Kája zatínala své prsty do pěstí, zoufale se chytala svých kotníků aby se pouštěla a zatínala opět do pěstí
Pět - Karolínka začínala napostely pomalu nadskakovat až se povalila na bok
Tři - Rukou jsem jí tlačil na plínku vmístě, kde jsem odhadoval že má vibrátor
Jedna - "mmmphhhhhhhhh" znělo z pod polštáře a Kája explodovala.

Jako by byla pod proudem její ruce lítali se zaťali do jejích kotníků, hlavou vrtěla sem a tam, z nosu jí vzduch vyrážel ven jak z lokomotivy a celá se třásla. Takto byla asi třicet vteřin, než se začala kroutit místo slastí nepohodlným. Rychle jsem vypli vibrátor, rozpojil řemen a uvolnil karabiny. Hned jak měla Karolínka ruce volné, celého mě objala a z pusy vypudila dudlík. Do uší mi pak pošeptala. "Ty jsi takovej hajzl fakt, já tě tak miluju Honzí!" Bylo to tak hlasité, jako když fouká vítr v hlubokém hvozdu ale ta slova nešlo přeslechnout.

"Já tě také miluju Karolínko!"


Offline mskvor

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 807
  • Karma: 4
Re:Kája z práce 10
« Odpověď #5 kdy: Října 30, 2022, 23:22:29 »
Ahoj Hříšníku, díky za další pěknej díl. Už jsem se bál, že se pokračování nedočkáme.

MS

Offline hrisnik

  • Registrovaný uživatel
  • 50 a více
  • ***
  • Příspěvků: 93
  • Karma: 10
Re:Kája z práce 10
« Odpověď #6 kdy: Listopadu 04, 2022, 23:19:26 »
Výpadku jsem si vědom a omlouvám se za něj, někdy to prostě těm prstům na klávesnici trvá střetnout se s časem a inspirací. Určitě další díl bude :)

Offline mskvor

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 807
  • Karma: 4
Re:Kája z práce 10
« Odpověď #7 kdy: Listopadu 05, 2022, 16:38:46 »
To se neomlouvej, ale díky za závazek  ;).

Offline luba

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 1 236
  • Karma: 4
Re:Kája z práce 10
« Odpověď #8 kdy: Listopadu 21, 2022, 12:48:42 »
Velmi hezké, budu se těšit na další pokračování.