Jana byla opravdu nadšená z věcí, které Petra přivezla, a jak byla ustrojena jako malá princezna. Neustále se prohlížela v zrcadle,a Marta ji řekla: "Janičko,opravdu Ti to moc sluší.Jsi jako malá princeznička."
I mně se Jana líbila,opravdu ji Petra oblékla jako malou velkou princeznu, a když jsme se sešli u odpolední kávy,trochu jsem si povzdechl.
"Copak se stalo, Fanoušku?" zeptala se mně Klárka, "nepotřebuješ snad vyměnit plínky?"
"Ne ne, Klárko, vzpomněl jsem si jen na jeden příběh z doby, kdy mi byly asi dva roky," odpověděl jsem, a upil kávu ze šálku.
"A chceš o něm vyprávět, Fanoušku?" zeptala se Maruška, která právě přinesla na stůl talíř s právě upečenou bábovkou, a dodala: "Opatrně, ještě je horká, tak ať se nespálíte."
"Konečně proč ne, vždyť tady Jana ví, že jsem již jako batole byl hodně živý a akční," souhlasil jsem, a dal se do vypravování:
"Ten den jsme spolu řádili na zahradě, a taky ve stodole, kde jsme skákali do kupek sena. Vím, že mi to při jednom skoku nějak nevyšlo, a zůstal jsem bez hnutí ležet. Jana zavolala na moji maminku, ta přiběhla, a rychle zavolala od sousedů sanitku."
"Fanoušek byl pěkné číslo, a dost často zlobil. Vzpomínám si, že když už trénoval na nočník,jednou mně tak zlobil, že jsem ho nenápadně postříkala vodou v rozkroku," rozesmála se Jana při té vzpomínce.
"Jo, tak to bylo teda něco. Já si toho nevšiml, ale maminka ano. Řekla mi: "Fando, to si neumíš říct, že chceš čůrat?!" No a pak jsem i přes své protesty dostal plínky," rozvzpomenul jsem si tenkrát na tu scénku. Moje tepláčky tehdy fakt vypadaly, jako bych se počůral.
"Tenkrát mně přivezli do nemocnice, udělali nějaké vyšetření, a rozhodli se, že si mně tam pro jistotu na pár dnů nechají na pozorování. Maminka řekla sestřičce: "Sestřičko, Fanoušek ještě nosí plínky i přes den." Sestřička ji odpověděla: "Nebojte se, s tím u tak malých dětí počítáme." Byl jsem převezen na pokoj, a večer uložen do postýlky. V noci jsem se najednou rozplakal, a do pokoje přišla sestřička, mladá vysoká sympatická blondýnka" na chvilku jsem se odmlčel, abych se napil, a dál jsem pokračoval ve vyprávění.
"Sestřička ke mně přistoupila, a zeptala se: "Copak se stalo, Fanoušku?" tiše mně oslovila, "nepotřebuješ vyměnit plínky?" zeptala se mně a já jen kývl hlavou. Sestřička mně tedy něžně přebalila do čistých plínek, ale já stále vzlykal. "Víš, Fanoušku, v noci teď chlapečci spinkají, a Tvoje maminka by byla hodně nešťastná, kdyby věděla, že tady pláčeš," řekla mi sestřička, a dodala: "Já mám doma taky takového chlapečka, který hezky spinká, a bylo by mi hodně líto, kdyby v noci plakal." "Opravdu, teto?" zeptal jsem se, zatímco mi sestřička otírala slzičky. Do pokoje přišel i službu konající lékař, sympatický vousáč, a řekl: "Fanoušku, tady s maminkou máme doma taky takového chlapečka, který už hezky spinká, a nepláče. Ukaž, ještě pofoukáme na bolístku," a jemně pofoukal na poraněné místo. Přestal jsem plakat, a trošku se i začal usmívat. "Tak Fanoušku, copak řekneme mamince, kdyby se ptala?" zeptala se sestřička, a já řekl: "Fanoušek už nepláče." Sestřička mně tedy jemně přikryla, počkala až usnu, a potichu i s panem doktorem odešli."
"Tak to je zajímavý příběh, ten slyším od Fanouška poprvé," řekla Klárka, která dosud napjatě poslouchala mé vyprávění.
"Za několik dnů Fanouška propustili z nemocnice, a zhruba týden byl hodný, moc dobře si pamatoval, jak musel ležet v nemocnici. Ale pak z něho bylo opět takové živé stříbro," dodala Jana na závěr mého vyprávění.
Všiml jsem si mokrého fleku na svých dupačkách, a řekl jsem Martě: "Budu potřebovat přebalit do čistých plínek, Marto."
Odešli jsme nahoru do pokoje, kde jsem si vylezl na přebalovací pult. Marta si mezitím připravila čisté plínky a dupačky, a řekla mi: "To byl moc zajímavý příběh, Fanoušku. Budeš při přebalování hodný, viď?"
Ležel jsem klidně na přebalovací podložce až do chvíle, kdy do pokoje přišla Klárka s Petrou. Když jsem je uviděl, byl jsem zrovna rozbalený, a Marta se chystala mi vložit čisté plínky pod zadek, načež jsem začal kopat nohama.
"Ale Fanoušku, něco jsi mi přece slíbil," řekla Marta, bez jakýchkoliv diskusí mi protáhla plínky mezi nohama, a dooblékla mně.
"!To víš, Fanoušku, miminka jako ty ještě musí nosit plínky, protože si neumí říct, že chtějí čůrat nebo kakat," řekla mi na závěr, když jsem ještě dostal do pusy krásný modrý dudlík.
Na Martin pokyn jsem slezl z přebalovacího pultu, a za malý okamžik jsem cítil, jak se mi v plenkách rozlévá mokré teplo. Marta má vlastně pravdu, ještě se počůrávám, tak musím nosit plínky.
