Kapitola 7. Odhodlání skoncovat s plenkami, svatební oznámení, jak dál?
Jeho mysl se k ní upínala, toužebně si přál, aby byli opět spolu. Napsal jí dopis, v němž jí sliboval lásku a věrnost.
„Budu Ti věrný, nikoho si na vojně nenajdu, Ty jsi dívka mého srdce. Doufám, že na mne budeš čekat. Prosím Tě, přijeď za mnou. Tvůj milující Jarda“.
Odpověď byla opět velmi chladná.
„Ahoj Jardo. Srdečně Tě zdravím. Bohužel nemohu přijet neboť mám hodně práce. Srdečně Tě zdraví Hanka.“
„To je jak dopis od kamarádky“ komentoval to Franta.
„Také se mi to tak jeví. Kéž by ta všivá vojna skončila a já se k ní mohl vrátit. Mám strach, že náš vztah nevydrží. Pak přísahám bohu, že si něco provedu.“
„Neblbni vole“ nabádal jej kamarád, který měl neblahé tušení. Věděl, že pokud jej Hanka nechá spáchá sebevraždu.
Jarda byl uzlíček nervů. Trápilo jej vojenské prostředí a také Hanka. Proklínal svůj osud a hlavně plenky.
„Ty byly příčinou mého neštěstí“ říkal si, ale v skrytu duše mu ta vzpomínka na ně nebyla nepříjemná. V mysli se k nim kromě vzpomínek a snů o růžové budoucnosti s Hankou vracel. Vždy se za tyto myšlenky na ně pokáral. Cítil se ponížený, ale nemohl se tohoto jak sám říkal satana zbavit.
Nikdy si je přes noc nenasazoval, avšak pro vyražení mazáků, kteří jej ustavičně týrali v nich musel chodit po místnosti.
„Tak doufám, že Ti je zhnusíme holube“ říkávali mu a ďábelsky se chechtali.
Jarda byl na pokraji psychického zhroucení.
„Tohle si za plenky nezaslouží“ zastal se jej jednou opět jeho nejlepší kamarád Franta.
„Tak, že Ty taky?“ Výhružně se dotázal Rosťa.
„Já ne, ale tím toho kluka úplně zlomíte, víte, že je přestal nosit. Já osobně v tom také nic nevidím, ale chovejte se k němu už konečně lidsky. Jsem svazák a zastávám názor, že bychom jej měli přijmout mezi sebe a být mu spíš oporou. Je to naše povinnost.“
Následoval chechtot.
„Tak, že Ty se ho zastáváš“ posměšně řekl Standa.
„Jeho zlozvyku,který se snaží odnaučit ne, ale podívejte se na něj, nenosí je.“
Následovala takzvaná deka. Mazáci ji na něj hodili a zbili jej. Na svazácké schůzi byl veřejně kárán za protisocialistické názory a zhýčkanost. Byl napomenut, že, pokud se tak ještě jednou stane, bude vyloučen ze socialistického svazu mládeže a ponese si případné důsledky.
„Franto, já se Ti strašně omlouvám, kvůli mě máš jen samé problémy“ oslovil jej Jarda.
„Ne Jardo, ten problém nemám kvůli Tobě, ale kvůli netoleranci a aroganci. Mám sto chutí vystoupit z toho podělanýho SSM.“
„To bych Ti neradil, kádrově by sis zadělal na průser“ chladil jeho vášně naopak Jarda.
„Asi máš pravdu“ zkonstatova jejich nelehkou situaci Franta.
„Já se toho blbýho zlozvyku zbavím. Také kvůli Hance.“
„Aby Ti nakonec nezbyly jenom ty plenky“ pomyslel si Franta, ale neříkal nic.
„Sebekriticky se přiznávám, že jsem pochybil tím, že jsem nosil plenky“ promluvil na školení SSM Jarda.
„Tos pochybil, navíc jsi zostudil naši socialistickou armádu!“ Hřímal předseda svazácké organizace Ondra.
„Za tento svůj poklesek budeš hodně pikat a proleješ nejednu hořkou slzu. To sis měl uvědomit dřív.“
„Neměli mne odvést do armády“ pomyslel si Jarda, ale nahlas neříkal nic.
„Tak co, nějak jsi zmlknul“ podíval se na Jardu předseda svazácké organizace.
„Je mi to upřímně líto“ řekl Jarda.
Na schůzi byl probírán jen jediný bod a to jeho poklesek. Někteří vojáci si potají šeptali, že pokud se armáda zabývá takovými volovinami, nikdy ty imperialisty neporazí. Jardovi však nikdo nevyslovil podporu, jen Franta se za něj přimlouval i když to pro něj zrovna bezpečné nebylo.
Jarda neustále prožíval muka. Plenek se nadobro zbavil. Občas se mu stalo, že mu je přinutili nosit mazáci, kteří se popásali pohledem na jeho rozkrok. Cítil se ponížený, ale nad vodou jej držely myšlenky na Hanku.
„Co pak asi dělá? Zajisté má hodně práce.“ Omlouval ji v duchu,avšak objevil se i osten žárlivosti.
„Ten proklatý Václav, určitě s ní něco má.“
Aby se svého zlozvyku zbavil, navštívil vojenského lékaře, kterým byl nadporučík Douša.
„Myslím, že jsem ani neměl být odveden“ řekl při pohovoru.
„Úchylka není nemoc, která by opravňovala k modré knížce. To, že jste byl odveden je jedině správné. Jste na dobré cestě se této úchylky trvale zbavit, jako lékař Vám doporučuji vytrvat.“
Jarda byl jeho přístupem zklamán, očekával odeslání k psychologovi, ale rozhodl se vytrvat.
„Jste nějaký zaražený“ řekl vojenský lékař.
„Něco se Vám nelíbí?““
„Myslel jsem, že mne odešlete k psychologovi“ namítl Jarda.
„To by bylo zbytečné tlachání, vojna z Vás udělá pravého chlapa a teď odchod!“
Jarda byl tímto přístupem šokován a sklamán, přes to byl rozhodnut ve své nově nastoupené cestě pokračovat.
„Už kvůli Hance, co by si o mě pomyslela. Nevím co by řekla, kdyby to věděla, zhnusil bych se jí. Ne, je to prokletí.“
Když uléhal vybavily se mu opět plenky. Přímo fyzicky cítil jejich hebký dotyk na kůži.
„Ne, musím se toho démona zbavit“.
Za lékařem nešel, vysmál by se mu. Rozhodl se s tím bojovat.
Když jej mazáci opět donutili, aby si je nasadil a procházel se v nich po místnosti, razantně to odmítl.
„Kluci, já je již nenosím a nosit nechci. Ano, byla to blbost. Slibuju tady před váma předevšema, že budu normální kluk bez týhle úchylky.“
„A to Ti máme věřit“ odfrkl si opovržlivě Standa.
„Dělej co se Ti přikáže holube“ řekl suše Petr a zlobně se na Jardu, který projevil odpor podíval.
„Hoši, plenky jsou moje prokletí, proč mi to neustále připomínáte?“ Opět se vzdorovitě dotázal Jarda a rozvzlykal se.
„Aby ses nám tady nepo, mimino“ řekl opovrživě Ondra.
Franta i ostatní a to ne jen nováčci se jej zastali.
„Hoši, vždyť má snahu se toho zbavit a daří se mu to“ hájil jej i přes to, že byl mazák Vojta.
„Tak naposledy“ stál na svém Petr.
„tak konečně naposledy“ pomyslel si s úlevou Jarda.
Procházel se, plenky šustily v jeho rozkroku a byly vidět. A opět ten zvláštní, nedefinovatelnýpocit.
„Tím, že mi je nutí mne to víc přitahuje, dělají mi tím nevědomky medvědí službu“ pomyslel si Jarda.
Nedokázal si to vysvětlit, ale to procházení se v plenkách mu nebylo nepříjemné.
„Asi jsem opravdu cvok“ říkal si.
„Když mi je budou vnucovat toho zlozvyku se nezbavím, ale jak jim to říct?“
V tom si povšiml, že na něm ulpívají pohledy vojáků. Ty nebyly nenávistné, ani pohrdavé, ale zvláštní.
„Co v nich asi je?“ Kladl si otázku.
Pak mu to došlo a byl tím ohromen.
„Vždyť je to aniž by si to sami před sebou přiznali přitahuje a fascinuje. Ty jejich pohledy tomu nasvědčují. Je to ironie osudu.“
Proti své vlastní vůli si tento svůj poslední výstup s plenkami užíval.
„To by stačilo“ řekl Roman.
„A to se již nikdy nebude opakovat?“ Dotázal se Petr a Jarda si na jeho hlase povšiml zklamání.
„Ne“ odpověděl mu desátník Kosek.
„Už toho bylo dost a hošánek si tyto lekce snad zapamatuje.“
„Mají máslo na hlavě, ty jejich pohledy“ pomyslel si Jarda.
„Mám je v hrsti“? Kdybych jim to řekl, namlátili by mi. Raději to nechám být, jedinou mou starostí je se toho jednou pro vždy zbavit“.
Byl sám se sebou spokojený.
„Tak nakonec ta vojna byla mé dobrodiní. zbavím se plenek, jež byly mým prokletím. Co, kdyby je jednou objevila hanka? To by byl skandál, tím, že jsem podstoupil toto martýrium jsem udělal pro náš vztah maximum.“
Dny plynuly. Jarda pocítil velkou změnu. Opovržení ze strany mazáků i důstojníků postupně mizelo. Mazáci se k němu chovali, jako ke standardnímu nováčkovi. Bylo dohodnuto, že plenky budou tabu. Na politických a svazáckých školeních Jarda veřejně děkoval socialistické armádě, která jej vyléčila z tak odporné a ohavné úchylky.
Byl rád, že to vše tak dobře dopadlo. Také mu šlo lépe učení.
„Vojíne Prošku, zde máte dopis“ oslovil jej poměrně přátelsky četař Vávra.
„Je od Hanky“ zaradoval se v duchu Jarda. Těšil se, až skončí výcvik., aby si jej mohl přečíst.
Otevřel jej a zbledl. Z obálky vypadlo svatební oznámení, vněmž stálo, že Hana Horáčková a Václav Chrástecký uzavírají sňatek. Podlomila se mu kolena. Vzal do ruky dopis od Hanky a četl.
„Ahoj Jardo. Srdečně Tě zdravím a posílám Ti svatební oznámení. Beru si Vaška. Mezi námi to nemá cenu, Vašek mne okouzlil a já jsem se rozhodla pro něj. Budeme kamarádi, snad si jednou najdeš holku. Zdraví Tě Tvá kamarádka Hanka.“
Jarda se hořce rozplakal, jeho sny vzaly za své. Byl se silami v koncích, neměl pro co žít. Hanka bylo to jediné, co jej drželo na vojně nad vodou a nyní jej opouští a bere si Václava.
„Jak nespravedlivé“ říkal si a bylo mu smutno.
Pokračování příště.
