Kapitola 6. Peklo na zemi
„Prošek, nevím, proč se Vám tak podlamujou kolena“ oslovil jej žoviálně desátník Kosek.
„Soudruhu desátníku, jsem zdrcen tím, co jsem provedl“ lhal Jarda.
„Však Vy to doženete na cvičišti vojíne Prošku“! Zvolal desátník Kosek.
„Ano, soudruhu desátníku“! Zvolal řízně Jarda a zasalutoval.
„Z Vás ještě něco bude, třeba Švejk, ale my Vám ty švejkoviny a hlavně úchylárny z hlavy vyženeme“.
Jarda zbledl, věděl, že je zle.
Na cvičišti jej důstojníci jak se patří proháněli. Také mazáci nezůstávali pozadu.
„Pohyb, pohyb, batole“! Přisazoval si Petr.
Také ostatní se k němu připojili a trápili nebohého Jardu svými nejapnými vtipy.
U oběda. Všichni se od Jardu odtahovali, jako kdyby byl prašivý.
„Doufám, že na sobě nemáš plíny a nemáš v nich naděláno“ dobíral si jej Rosťa.
„Ne“ odpověděl mu sotva slyšitelným hlasem Jarda.
„Ne soudruhu mazáku“! Vzkřikl Rosťa.
„Tak jestli si tihle říkají soudruzi, tak to jde ten socialismus pěkně do kytek“ pomyslel si Jarda.
„Těch plenek se musím zbavit“ předsevzal si.
„Jsou mým prokletím, sám vím, kam to vede. Musím se toho zbavit, jinak se tady zblázním“.
„Batole, usnesli jsme se na tom, že máš rád plíny budeš pucovat latríny“ sdělil mu suše mazák Roman.
V Jardovi se srdce zastavilo.
„Nelíbí se Ti to“? Výhružně se dotázal Roman.
„Tohle se mi nelíbí“ odpověděl mu vzdorovitě Jarda.
„Tak Tobě se to holube nelíbí“ procedil Roman skrz zuby a vrazil mu facku. Jarda se zapotácel.
„Tak Ty si ještě budeš Ty úchyle dovolovat? Tohle jsme tady ještě neměli, dospělej chlap a nosí plíny, my Ti to hošánku z tý Tvý kebule vymlátíme“.
„Však já se to chci odnaučit“ hájil se Jarda.
„To si piš, že se to odnaučíš a my Ti s tím jak se patří pomůžeme.“
Bylo nad slunce jasné, že si mazáci Jardovu zálibu v plenkách vemou jako záminku ke kruté šikaně.
„Taková ostuda celého našeho dělostřeleckého útvaru“ odplivl si Roman, který netušil, že jednou v budoucnu Jardovi ještě poděkuje.
Následovalo další cvičení. Z Jardu se pot jen lil.
„Alespoň to vypotí, nebude muset nosit plíny“ poznamenal rádoby vtipně jeden z nováčků Ruda. Jarda tím byl překvapený.
„Tak už i bažanti drží s mazákama basu“ pomyslel si a bylo mu do breku.
„Musíš se sebrat“ říkal si.
Myslel na to, jak napíše Hance.
V době osobního volna usedl za stůl a napsal jí vše po pravdě.
„Nechal jsem se holt chytit, ale pro Tebe má lásko to podstoupím. Jsem rád, že jsme se konečně po dlouhé době zase viděli.“
Nechtěl, aby jeho dopis vyzněl lítostivě, aby z něj vycítila, že to vše bere sportovně a mohla si jej spíš vážit a ne jej litovat. U srdce mu však bylo úzko. Odeslal dopis a čekal na odpověď.
Mezi tím se těšil opovržení ze strany mazáků, důstojníci mu dávali taktéž najevo své pohrdání.
V útvaru se o jeho zálibě v nošení plenek mluvilo.
„Toho kluka nám tu byl čert dlužen. Je to taková pápěra, ještě k tomu nosí plíny“ odfrkl si v důstojnické jídelně nadporučík Sádovský.
„Také si to myslím“ na to poručík Ptáček.
„Plukovník Bernard udělal chybu, když ho k nám poslal“ řekl vážně major Skácel.
„Připadá mi vyšinutý, asi bychom ho měli poslat domů, nebo do blázince, kdo to jakživ viděl, aby dospělý chlap nosil plenky“ přidal se k hovoru kapitán Svárovský.
Také mezi mužstvem se o tom hodně hovořilo, dokonce i před Jardou, kterého všichni pokládali za mentálně retardovaného.
Jarda se nemohl bránit, vše nelibě nesl, ale to bylo to jediné, co s tím mohl udělat.
Bylo po večerce. Mužstvo ulehlo.
„Holube, vstávej!“ Rozkázal pánovitě Rosťa.
„Pěkně do naha, dáš si na sebe ty plíny“ doplnil jej Petr.
„Já?“ Dotázal se nevěřícně Jarda.
„Ano Ty“ přidal se Pavel.
Jarda byl vyděšený. Pod nátlakem mazáků se svlékl.
„A teď si nasaď ty plíny!“ Zavelel Pavel.
Jarda uposlechl tohoto příkazu z obav, aby nedostal výprask.
Mazáci mu přikázali, aby si oblékl vojenskou uniformu.
„A teď se producíruj po cimře!“ Rozkázal pánovitě Petr.
Jarda byl jako v tranzu. Plenky mezi jeho nohama šustily.
„Podívej se na sebe do zrcadla“ posměšně řekl Olda.
Když se Jarda podíval do zrcadla uviděl jak se mu plenky rýsují ve předu přes kalhoty.
Byl z toho, co zažíval v šoku. Na jednu stranu cítil stud a ponížení, na druhou v něm plenky vyvolávaly vnitřní klid.
„Musím se toho zbavit, abych nebyl zesměšňován“ pomyslel si.
„Kluci, neblbněte, já se toho chci zbavit!“ Zvolal zoufale.
„Teď toho lituješ, ale když sis je na noc nasazoval, to Ti nevadilo“ osopil se na něj Petr.
„Ano, Petře, vím, byl jsem blbec“ hájil se Jarda, který očekával za toto přiznání a snahu po nápravě pomocnou ruku.
„Blbec zůstane blbcem“ řekl Ondra a všichni souhlasně přikyvovali.
Na příkaz mazáků se procházel po pokoji. Bylo slyšet šustění plenek. Mazáci si jej se zjevnou škodolibostí prohlíželi.
„Tohle jsme tady ještě neměli, holuba v plenkách“ dodal ke všeobecnému veselí Roman.
Toto ponížení trvalo dvě hodiny. Po té šli vojáci spát.
„Ne, že si je sundáš“ napomenul jej opět Roman.
Ráno.
„Budíček!“ Zavelel svobodník Honzák.
„A co to tady je? Snad ne mimino“ ukázal na Jardu a všichni propukli v bujarý smích. Jardovi vstoupily slzy do očí.
„Ještě nám tady mimino bude bulet“ přisadil si Standa.
Jardovo ponížení dostoupilo svého vrcholu. Jeho ramena se otřásala vzlyky.
„Vojíne Prošku, co to vidím?“ Dotázal se nevěřícně podporučík Karásek, který vešel po té, co mu špatnou výstroj vojína Proška nahlásil jeden z mazáků.
„Vaše vojenská výstroj, to je katastrofa!“
„Soudruhu podporučíku“ hájil se chabě Jarda.
„Tohle je neomluvitelné, navíc se Vám v rozkroku rýsují pleny jako u malého batolete. Vojíne Prošku, jste zralý na psychiatra.“
„Já se toho chci zbavit“ špitl tiše Jarda.
„To bych Vám vojíne prošku vřele doporučoval“ odtušil nahněvaný podporučík Karásek.
Následovala tvrdá drezůra. Nebyl to ani tak vojenský výcvik, jako spíš šikana ze strany důstojníků i mazáků.
Jarda byl zpocený. Cvičil tak, jak byl objevený. V rozkroku se mu rýsovaly plenky. Záměrem bylo jej řádně ponížit.
„Tak doufám, vojíne Prošku, že tahle lekce Vám postačí“ posměšně řekl poručík Holoubek.
„Ano soudruhu poručíku, postačí“ odpověděl Jarda, který jak doufal bude mít klid.
Kýženého klidu se mu však nedostalo. Dny plynuly a dryl ze strany důstojníků i mazáků byl velmi tvrdý. Kromě fyzických muk prožíval i ta duševní. Mazáci mu ukládali ty nejhrubší práce včetně již zmíněných úklidů latrín. Vše snášel velmi těžce, nad vodou jej držely myšlenky na Hanku. K jeho duševní trýzni taktéž přispívala politická školení. V nich se politruk major Skácel zmínil i o něm Řekl, že socialistická armáda nemůže trpět úchylky Proškova typu.
„Jste nemocný a takové vojáky je třeba léčit. Ptal jsem se na Vás na nejvyšších místech. Doposud se v naší socialistické armádě nikdo s ničím podobným nesetkal, jste rarita.“
„Exot“ podotkl někdo a všichni se zasmáli.
Jarda byl jako opařený.
„Tak již se to probírá na politickém školení, dopracoval jsem to daleko“ pomyslel si hořce a div se nerozplakal.
„Soudruhu majore, mohu vznést dotaz?“ Vzal si slovo na konci politického školení, kdy byla na programu diskuse.
„Samozřejmě“ odpověděl mu major Skácel.
„Zaznělozde mnoho o mém poklesku. Rád bych se jej zbavil. Rád bych byl jedním z vás.“
„Však my Vám pomáháme vojíne Prošku se toho zbavit. Bude to chtít tvrdou dřinu a já věřím, že se na vojně vyléčíte. Vojna dělá z lidí chlapy, ale u Vás jsem na pochybách, zda z batolete toho chlapa udělá, ale pokusíme se. Vy vojíne Prošku nám v tom snad budete nápomocen.“
Vojáci se rozcházeli. Každý z nich na Jardu vrhl posměšný pohled. Vyhýbali se mu i nováčci, výjimkou byl Franta, který prokázal své ryzí kamarádství.
Od Hanky mu přišel dopis. Byl velmi stručný. Psala mu, že je dobře, když vše tak statečně snáší.
„Kvůli mě takhle neriskuj“ stálo v něm. Tato věta byla červeně podtržená. Jardu bodlo u srdce. Vycítil, že v sobě skrývá nějaký hlubší smysl. Dopis si schoval. Odepsal jí, že je v pohodě, že si plní svoje povinnosti a je na vojně rád. To vše byla neupřímnost, ale pro dívku svého srdce to rád udělal. Byl jejím postojem velmi zneklidněný.
„Asi má Franta pravdu, možná mne již nemiluje. Až se vrátím domů, dám to do pořádku. Říká se, že sejde z očí sejde z mysli“ táhlo mu nevesele hlavou.
Mezi tím opět prožíval své peklo na zemi. Tvrdá šikana ze strany důstojníků i mazáků, nikde žádné východisko. Jen to slabé a sotva znatelné světélko na konci tunelu, jímž byla dívka jeho srdce Hanka.
Pokračování příště.
