Autor Téma: Vojenský život v plenkách 5  (Přečteno 711 krát)

Offline luba

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 1 236
  • Karma: 4
Vojenský život v plenkách 5
« kdy: Června 24, 2022, 09:20:43 »
Kapitola 5. Polapení a trest


Byl z toho celý nesvůj, nedokázal si to v hlavě srovnat.
„Tak já za ní přijedu, riskuju průser a nakonec se mi dostane takového přivítání“ přemítal smutně a napil se kávy.
„Tak, že Tys vlastně opustil posádku, jsi dezertér“ protrhla mlčení Hanka.
„Nevyšiluj, nejsem dezertér, jenom jsem Tě chtěl vidět a tak jsem si vzal opušťák, když mi ho nedali lampasáci“.
„Nebudeš z toho mít průser“? Dotázala se starostlivě Hanka.
„Ne, neboj přežiju to“ odpověděl jí Jarda.
Ještě seděli u kávy a zákusků, ale neměli si co říci. Jarda začal vyprávět historky z vojny, zamlčel vše o svém trápení s mazáky. Nechtěl, aby ho litovala.
„Co Václav“? Dotázal se k Hančinu nemalému překvapení.
„Co by s ním mělo být“? Odpověděla mu otázkou naopak Hanka.
„Je to můj dobrej kamarád“.
„Kamarád taky rád“ pomyslel si Jarda, kterého bodl osten žárlivosti.
„Abych raději šel“ navrhl chladně.
„Kam bys chodil, zůstaň ještě chvíli, já Tě nevyháním“ řekla Hanka, avšak Jarda z jejího hlasu vycítil faleš a neupřímnost.
„Měl bych jít, aby mne náhodou nechytili“.
„Tak, dobrá“ řekla Hanka.
Jarda se k ní naklonil a políbil ji. Ona jeho polibek opětovala, byl to spíše sesterský, než vášnivě milenecký.
„Musím jít, hlavně mi piš“ řekl Jarda a hlas se mu zlomil.
„Budu psát“ přislíbila Hanka jen, aby něco řekla. Byla ráda, že má tu trapnou situaci za sebou.
V tom do místnosti vešel Václav.
„Tak, abys věděl frajere, Hanka je moje holka“! Rozkřikl se na Jardu.
„To se uvidí až se vrátím z vojny. Tebe Ty padavko neodvedli, máš vlivnýho tatíčka, zajistil Ti modrou knížku. To máme my vojáci československé lidové armády pokládat své životy za takovéhle nuly“?
Václav se k němu rozběhl, ale Jarda byl rychlejší. Vycouval z kavárny. Nechtěl riskovat ve svém nelehkém postavení rvačku.
„Hani, já Ti budu věrný, na vojně si nikoho nenajdu, mám rád jen Tebe“! Zvolal na rozloučenou.
Žádné odpovědi se nedočkal.
„Až se vrátím z vojny, rozbiju mu hubu“ sliboval si.
Nyní bylo zapotřebí vyřešit nelegální opušťák, aby jej nechytili. Musel se postarat o to, aby se do kasáren dostal nepozorován.
Zakoupil si jízdenku v autobusu do nějž nastoupil.
Autobus uháněl ke kasárnám. V Jardovi rostly obavy, navíc byl zaskočený Hančiným přístupem.
„Tak Václav. Byl to takový mazánek, protekční dítě. Já jsem byl odvedený a on zůstal doma a teď se uchází o mou Hanku. Až se vrátím z vojny, dám to do pořádku. A dám to vůbec do pořádku“?
Provázely jej chmurné myšlenky.
„Musím proklouznout, když to tak blbě dopadlo tak, ať mám alespoň v tomhle štěstí“.
Autobus zastavil. Jarda vystoupil a rozhlížel se kolem, zda neuvidí nějakého vojáka.
„Je čistý vzduch“ pomyslel si s úlevou.
Kradl se tiše do kasáren.
„Stůj“! Uslyšel náhle.
Zastavil se a zbledl.
„Kdo jste“? Uslyšel praporčíka Šámala.
„Vojín Prošek“ soudruhu nadpraporčíku.
Tu hodnost navýšil schválně, aby mu zalichotil.
„Prozatím nejsem nadpraporčík, ale brzy jím budu po té, co jsem dopadl dezertéra. Vojíne Prošku, bylo po Vás vyhlášeno pátrání. Jsem nucen Vás předvést k veliteli. Vyzývám Vás, abyste nekladl zbytečný odpor“.
„Ne, nebudu klást odpor“ přislíbil Jarda a hlas se mu chvěl.
„Hanka na mne kašle, teď mne chytili. Je mi to jedno, ať mne třeba zastřelí“ pomyslel si trpce.
„Soudruhu majore, dovolte mi,abych Vám předvedl vojína Proška, který se dopustil dezerce“! Podával hlášení praporčík Šámal majoru Skácelovi.
„Tak horké to nebude, kdyby to byl dezertér, určitě by se takhle nedal chytit“ odpověděl klidně major Skácel.
Praporčík Šámal byl zklamán, vidina povýšení za dopadení dezertéra se rozplývala.
„Zřejmě je to jeden z těch troubů, kteří si vemou opušťák kvůli holce, viďte Prošku“.
„Ano soudruhu majore. Dezertoval jsem z vojny kvůli své dívce a žádám proto nejpřísnější trest“.
„A jaký trest si představujete“? Zajímalo majora Skácela, který se tím očividně bavil. Na jedné straně trouba, který má kvůli holce průšvih, na druhé naštvaný praporčík, který si myslí, že chytil dezertéra.
„Jelikož jsem dezertoval z vojny, zasloužím kulku“ odpověděl odhodlaně Jarda.
„Buď si děláte srandu, nebo jste blázen“ řekl major Skácel.
„Že Vám ta holka dala kopačky“? A rozesmál se.
„Dostanete asi basu, pak se vrátíte ke svým vojenským povinnostem“ řekl směrem k Jardovi.
„Když jsme zjistili, že jste zdrhnul, byl vyhlášený poplach. Během něj byly zabaveny všechny Vaše věci a podrobeny prohlídce. Zde je Váš kufr“ ukázal na zavazadlo major Skácel.
„Teď to přijde“ pomyslel si Jarda.
„A víte, co je zvláštní“? Pokračoval důstojník.
„Zvláštní je to, že se ve Vašich věcech našly plenky, co mi k tomu řeknete?“
V Jardovi by se v tu chvíli krve nedořezal.
„Já mám občasné nehody“ vysoukal ze sebe Jarda a zrudnul.
„Nebo je to nějaká úchylka“?
„Ne, opravdu, nehodami trpím“ hájil se Jarda.
„I tohle jsme si zjistili“ pokračoval s předstíranou laskavostí major Skácel.
„Spojili jsme se s vojenským doktorem, který nám sdělil, že trpíte zvláštní úchylkou. Tuto zprávu nám zaslal dálnopisem“.
Jarda byl ohromený.
„Tak nejprve zdrhnu, Hanka má chlapa a teď ještě tohle“ prolétlo mu hlavou.
„Co s Vámi“ pokračoval major Skácel.
„Dostanete trest a pak se uvidí“.
Jarda si připadal, jako v nějakém zlém snu. Několik důstojníků jej vyslýchalo.
„Máte štěstí chlape, že jste se sám dobrovolně vrátil. Pokud by Vás chytila vojenská hlídka, nebo Vás někdo nahlásil, pak by Vás čekal vojenský prokurátor. Takhle dostanete basu“. řekl kapitán Nerušil.
„Stála Vám ta ženská vůbec za to“?
„Ano, soudruhu kapitáne, stála“! Odpověděl Jarda a řízně zasalutoval.
„Pokud stála, tak pro Vás jedině dobře, basa bude snesitelnější“.
O plenkách se nezmínil, což Jardu poněkud uklidnilo, ale toto odhalení jej drtilo.
Následoval trest. Byla mu uložena třídenní vojenská basa s tím, že si své vojenské povinnosti samozřejmně musí po  odsloužení svého trestu vše dohnat.
Jeden z mazáků Petr, jeho bývalý kamarád jej přišel navštívit.
 „Teda Jardo, Ty se nezdáš Tys jim fouk“? Řekl s překvapením.
„Takovej ňouma a takhle do toho praštit. Holube, máš můj obdiv“.
Toto vyznání Jardu zahřálo u srdce.
Pak, ale následovala ledová sprcha.
„Holube, udělali u Tebe šťáru a vyšťárali plíny, je to pravda“? Popásal se Petr na Jardových rozpacích.
„Ne, není“ odpověděl mu Jarda.
„Ale, je, povídá si o tom celá posádka“.
Jardovi nezbývalo, než rezignovat a vše svému bývalému kamarádovi přiznat.
Ten si před ním zhnuseně odplivl.
Jardu během jeho trestu navštěvovali mazáci. Ti mu sprostě nadávali a také mu připomínali plenky.
„No, však počkej, mimino, my Ti ty Tvý choutky vyženeme z tý Tvý retardovaný palice“ řekl mu jednou Pavel.
Vždy, když osaměl, padl na svou pryčnu a hořce se rozplakal. Byl sám a za své slzy se nestyděl. To, že byl chycen jej tížilo.
„Připadám si osamělý, jako ten Robinson Crusoe“ přemítal nevesele.
„Nemám zde žádného přítele kromě Frantu, ale ten mnou bude opovrhovat. Měl pravdu, neměl jsem to dělat. Je mi hrozně, nejraději byh tady na tomto světe nebyl. Hance to, že mne chytili samozřejmě nenapíšu. Zalžu jí, že jsem proklouzl, budu se snažit být u ní za hrdinu, abych byl lepší,než ten její Václav“.
Při vzpomínce na něj si odplivl.
Jeho vězení bylo nelehké. Snášel jej jako potupu. Kladl si otázku, co bude, až jej opustí.
Na jednu stranu byl zklíčen, na druhou považoval výkon svého trestu za jistou ochranu před šikanou. Když byl na cvičišti, mazáci si k němu dovolovali víc, než dřív.
„Jak se ke mě budou chovat, až opustím vojenský arest? Nejhorší to bude po večerech, to si na mne pěkně smlsnou.
Ležel a přemítal. Aby z toho všeho nezešílel, opájel se myšlenkami na Hanku. Spřádal své sny, jak ji po té, co skončí vojnu vezme do náruče, jak si to vyřídí se svým sokem Václavem.
„S plenkami, které jsou moje prokletí skončím. Půjdu za psychologem, možná, že skončím na čas ve cvokárně, ale zbavím se jich jednou pro vždy. Možná, že to udělám tady na vojně. Ano, vojna ze mne udělá chlapa“.
Toto jeho  předsevzetí jej poněkud uklidnilo.Našel svou duševní rovnováhu.
„Také Hance nic nepřiznám, tato moje životní etapa je uzavřená“.
„Hej, holube“ přistoupil k okénku jeho cely Rosťa.
„Až vylezeš, tak si s náma užiješ. My Ti ty Tvý úchylky vyženeme z hlavy“.
„Jarda věděl, že po výkonu trestu půjde do tuhého. Přál si, aby byl vyšší a ne jen ty 3 dny.
Kromě mazáků jej přišel navštívit Franta.
„Tak co, jak jsi dopadl“? Tázal se jej starostlivě.
Jarda mu vše do podrobna vylíčil.
„tahle Ti za to nestála“ řekl zamyšleně Franta.
„Sejde z očí, sejde z mysli. Vím, že je to hnusné, co Ti teď řeknu, ale nakonec si toho Václava stejně veme“.
„Budu se to snažit dát po vojně do pořádku“ na to Jarda, který byl na pochybách.
„A ještě něco Ti povím“ načal hovor z jiného soudku Franta.
„Prej u Tebe udělali šťáru a objevili plenky“.
„Seš můj dobrej kámoš, svěřím se Ti“ na to Jarda a vše mu vylíčil.
„Tohodle prokletí se budu snažit zbavit“ přisliboval.
„Moje ségra byla v západním Německu“ řekl Franta.
„tak si představ, že tam byli dospělí, převážně na vozíčcích s plenkama. V obchoďákách na to byli vybaveni včetně přebalovacích pultů. Tady takový lidi končí v ústavech.“
Chvíli bylo ticho.
„Mazáci si prý na Tobě chtějí zgustnout“ pokračoval Franta.
„já vím, bude to hrozné“ odpověděl mu Jarda.
Franta odešel. Jarda osaměl. Byl z toho všeho zdrcený.Zbýval poslední den.
„Každej voják musí být alespoň jednou v base, jinak neprodělal vojnu“ slýchával od svých kamarádů.
„Ano, zdrhnul jsem za svou holkou, dostal jsem za to basu, ale co bude po tom? Jak mazáci naloží s tím, že nosím plenky? O tom jsem se mohl něco dovědět s rozhovoru s Frantou“.
Tyto obavy jej neustále sužovaly.
Poslední noc. Jarda nemohl usnout.
„Kdybych tady měl plenky“ prolétlo mu hlavou.
Pak se za tyto myšlenky pokáral.
„Ne, s tím musím skoncovat“ opět si připoměl své předsevzetí.
Ležel a nemohl vůbec usnout. Třásl se po celém těle. Sužovaly jej obavy, jak s ním mazáci naloží. Nikomu kromě Frantu si nemohl postěžovat. Tento jeho jediný kamarád o všem věděl. Přislíbil, že bude stát při něm. Nutno podotknout, že svému slovu dostál.
Ráno. V zámku zarachotil klíč.
„Jste volný vojíne Prošku“ uslyšel desátníka Koska.
Vyšel ven. Nohy se pod ním podlamovaly. Kladl si otázku, co bude dál.
Pokračování příště.




Offline chlapeček

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 394
  • Karma: 2
Re:Vojenský život v plenkách 5
« Odpověď #1 kdy: Června 24, 2022, 23:00:07 »
Těším se jak vše dopadne . Velmi pěkný a napínavý příběh .