Autor Téma: Vojenský život v plenkách 2  (Přečteno 1196 krát)

Offline luba

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 1 236
  • Karma: 4
Vojenský život v plenkách 2
« kdy: Května 12, 2022, 20:04:22 »
Kapitola 2. Vojna není kojná


Jarda se cítil, jako spráskaný pes. Věděl, že mu nastane dvouleté období, které jej může poznamenat na celý život.
„Nějak Vám došla řeč, Prošku“ opět si přisadil vojenský lékař a svému vtipu se hlasitě zasmál.
„Tak, to bychom měli, navrhuji, aby tento dá-li se tomu tak říct mladý muž byl přidělen k dělostřelectvu. Bude to pro něj mít jednu nespornou výhodu. Jak jste si zajisté všimli, soudruzi, nosí plenky. Při manévrech to bude mohutně práskat a vojáci se někdy podělají, však jste četli Osudy dobrého vojáka Švejka. A mimochodem, Prošku, ne, že budete na vojně švejkovat, to Vám trpět nebudeme“.
Všichni se jeho jízlivým řečem srdečně zasmáli. Jarda tam stál jako ta pověstná hromádka neštěstí.
Komise skončila, Jarda byl volný, alespoň pro tuto chvíli.
Když došel do svého bytu, ulehl na postel a hořce se rozplakal, Nebylo úniku. Nejvíc si na něj z celé vojenské odvodní komise zasedl ten doktor, ten byl příčinou jeho nynějších útrap.
„To je dobře, že Tě odvedli na vojnu, alespoň z Tebe bude chlap a ne taková bábovka“ pochvalně řekl táta.
„Oni Tě tam utýrají“ naopak lamentovala máma.“Vy ženský jste takový citlivky, kluk se alespoň zocelí“ opět si vedl svou táta.
„Ještě nosíš plenky, nezbavil ses toho“? Dotázala se jej máma po té, co šel táta na pivo.
„Ne, mami“ odpověděl Jarda a zčervenal.
„Tak to tam budeš mít hodně těžké“ starostlivě řekla máma.
Jarda jí s pláčem pověděl o svých peripetiích u vojenské odvodní komise.
„Pán bůh s Tebou, hochu“ povzdechla si smutně matka.
„Neboj, mami, to zvládnu“ odpověděl Jarda, který však věděl, že to tam určitě mít lehké nebude.
Jarda obdržel povolávací rozkaz, na jehož základě se měl dostavit ke své posádce. Nastoupil do vlaku, byla v něm malá dušička. Kladl si otázku, jak to tam přečká, věděl, že to tam nebude mít lehké.
Vlak rachotil, ujížděl vstříc neznámému. Jarda stál v chodbičce, neboť bylo všude plno. Plenky na sobě neměl, ty byly ukryty v jeho cestovním kufru. Spolu s ním jelo několik vojáků. Někteří stejně jako on k dělostřelectvu, jíní směřovali k dalším posádkám.
Stál, díval se z okna na ubíhající krajinu a poslouchal rytmické klapání kol.
„klap, klap, klap“.
Tento zvuk jej uklidňoval a navozoval snění. Ve vzpomínkách se vrátil ke svým plenkám, v nichž se cítil tak bezpečně.
„Jaké to bude tady“? Pomyslel si.
„Můj kamarád Petr je také u dělostřelectva a zřejmě spolu budeme sloužit v jedné rotě“ pomyslel si a zahřálo jej to u srdce.
„Alespoň tam nebudu tak sám“.
Vlak konečně dorazil do cíle své cesty. Jarda vzal do ruky svůj kufr a šel se ohlásit.
„Jsem zde“. Ohlásil se.
„Hergot, vojíne, jak se to hlásíte“? Udiveně se dotázal desátník Svoboda.
„Ohlásil jsem se“ hájil se Jarda.
„Vojín Prošek hlásí příchod Ty tele“! vzkřikl desátník svoboda.
„Vojín Prošek hlásí příchod“. Ohlásil se Jarda.
„To musí znít řízně a ne tak chcíple“řekl nakvašeně desátník Svoboda, který byl až na šestý pokus  spokojený.
„Holube, je vidět, že seš blbej, jak dlabaný necky“ řekl znechuceně desátník Svoboda.
„Ahoj Petře, to jsem rád, že Tě tady vidím“ oslovil Jarda svého o rok staršího kamaráda.
„Co, prosím“? Odfrkl si mazák.
„Tak chlapečku, aby bylo mezi náma dvouma jasno, tady platí to, že já jsem mazák a Ty seš bažant, nebo-li holub a musíš mne poslouchat“.
„Ale vždyť jsme kamarádi“ namítal Jarda.
„Tady na vojně to neplatí, seš bažant a ti musí holt poslouchat. Až budeš mazák, můžeš citýrovat bažanty“.
Jarda nevěřícně hleděl.
„Co čumíš, jak to tele na nový vrata, je vidět, že se budeš muset hodně učit“.
Jarda byl z tohoto setkání s kamarádem zdrcený. Takovou ránu pod pás od něj nečekal.
Večer následovala kázání mazáků, co si smí, či spíše nesmí dovolit. Bylo jim sděleno, že každý prohřešek bude krutě trestán.
„Prošek, do mé kanceláře“! Zavelel nadporučík Velíšek.
„Tak Vy jste chtěl simulovat a očůrat vojnu, máme tady Vaše záznamy z odvodní vojenské komise. Co s Váma“?
„Já se pomočuji“ odpověděl Jarda.
„A nosíš plenky“.
Ve svém hovoru přešel nadporučík Velíšek k tykání, aby tak zdůraznil, že vojínem Proškem hluboce opovrhuje.
Přiblížila se večerka, kterou odtroubil trubač. Jarda ulehl.
„Vstávat, bažanti“! Zařval jeden z mazáků Rosťa.
„Vemte kýble a budete to tady uklízet“.
„Nenecháme si poroučet“ odsekl Tonda.
„Ty holube“! Zařval Petr. Byl to ten samý Petr, s nímž měl Jarda nepříjemný rozhovor.
Ostatní mazáci se na nebohého nováčka vrhli a zbili jej.
„Jste v prijímači“! Vzkřikl Fero.
„Budětě robiť, čo my budeme chcieť.
Jardovi bylo nad slunce jasné, že vojna nebude kojná a bude hodně krutá.
Po té, co vše uklidili, zalehli do postelí. Během večera je mazáci vytáhli z postelí a opět nastala kalvárie. Jednalo se o cvičení kliků, dřepů. Mazáci se utrpením nováčků očividně bavili.
Konečně všichni ulehli. Jarda i ostatní nováčci se dověděli, že přijímač, to znamená období do přísahy bude nejhorší, ale ten první rok celkově nebude stát za nic.
Jarda se dlouho převaloval v posteli. V hlavě si přehrával poslední zážitky. Nejvíc jej trápil Petr.
„Takový dobrý kamarád to byl a co z něj udělala ta pitomá mazácká vojna. Armády by neměly vůbec existovat, k čemu je vůbec máme“?
Uslyšel chrápání. Neslyšně sáhl do nočního stolku, kde měl na noc připravené svoje plenky.
„Je to silnější,než já, nemohu se té své slasti i prokletí zbavit“ a nasadil si je.
Cítil, jak mu přiléhají v rozkroku a jemně šustí. Rozhodl se, že se do nich nepočůrá, bude stačit, když je bude mít. Ve svých myšlenkách se opět vrátil do období svobody, kdy byl sám, nikdo mu do života nekecal. Plenky ač byly jak se domníval jeho prokletí na druhou stranu vnímal, jako určitou svobodu, návrat k něčemu hezkému a dávno zasutému událostmi, jak šel život. Vždy, když si je nasadil, přenesl se do zcela ojedinělého a zvláštního světa. Byl, jako ten narkoman, jenž byl očarován drogou, stále si říkal, že s ní skoncuje, ale nikdy se tak nestalo. Stejně tomu tak bylo i s Jardou a jeho zálibou v nošení plenek.
Pomalu se propadal do sladkého spánku. Podvědomě si zasunul palec do úst a začal jej dumlat.
„Mimino“ zašeptal Roman Petrovi.
„Jo, ten palec v hubě, učiněné batole, ještě, aby tak nosil plínky“ odpověděl mu Pavel. Kdyby jen tušili pravý stav věcí, nestačili by se divit.
A tak to šlo den za dnem. Jarda se vždy těšil na večer, až ulehne do své postele po celodenním lopotění a šikaně.Vždy si potají nasadil plenky, ale bez toho, že by do nich něco vykonal, bylo mu v nich příjemně, cítil se tak nějak v bezpečí.
„Hej, holube, prečo máš ten prst  keď spíš v hube“? Dotázal se jej jednou svobodník Stano.
„Nevím, když spím, tak si to neuvědomuji, soudruhu svobodníku“.
„Jo, naše mimi“ přidal se k němu posměšně Ruda.
„Nemáš na sobě plínky“? Uštěpačně řekl Petr. Všichni se rozřehtali na celé kolo.
„Je to nesnesitelné“ říkal si Jarda.
„Víš, co? na dobrou noc nám zazpíváš nějakou ukolébavku“ navrhl Pavel a všichni se opět rozřehtali tím svým ďábelským a zlomyslným smíchem.
Také u důstojníků to neměl dobré, povšiml si, že na něj hledí tak nějak úkosem. Došlo mu, že papíry z vojenské odvodní komise jdou s ním, tak, že se nemohl ničemu divit.
Dny se vlekly, konečně skončil přijímač, nastala slavnostní přísaha. Nováčci byli podrobeni drezůře, která neměla obdoby. Sebemenší chybička se tvrdě trestala, Jarda míval slzy na krajíčku a vždy se těšil, až padne s plenkami do postele.
Konečně nadešel den přísahy. Jeho rodiče za ním přijeli. Povšiml si, že byla jeho mamka utrápená, táta byl v pohodě. Jarda se rozhodl, že si mu postěžuje na ten bídný vojenský život.
Přísaha se odbyla, vojáci mohli být se svými blízkými. Jarda marně čekal na svou dívku Hanku, která měla přijet, ale bohužel se tak nestalo. Byl z toho zoufalý.
„Tati, rád bych si s Tebou promluvil“ oslovil svého otce po té, co si šla mamka koupit něco do krámu. Ve chvíli mu vypověděl vše o mazácké šikaně.
„A Ty si myslíš,že to budu řešit“? Osopil se na něj otec.
„Vojna není kojná, synáčku. Já jsem byl také na vojně a neskuhral jsem, musíš to holt přetrpět“.
Jarda byl tímto jeho strohým jednáním nevýslovně zklamán. Rozhodl se, že tím mamku nebude trápit, nějak to vyřeší. Trápila jej nepřítomnost jeho dívky Hanky, která mu slíbila, že přijede na přísahu, ale neučinila tak.
„A ještě něco Ti povím. Doufám, že tady na vojně nebudeš šaškovat s plenkama, to bych Tě přerazil vejpůl, jak hada“ varovně řekl otec a zahrozil mu prstem.
Mamka se vrátila a připojila se k oběma. Den proběhl ve zdánlivé pohodě, Jarda se snažil nedávat nic najevo.
Večer rodiče odjeli. Jarda byl otcovým břitkým jednáním a nepřítomností Hanky rozčarován. Vzal dopisní papír a tužku, jal se napsat Hance dopis. Nepsal jí o šikaně, dopis by neprošel cenzůrou. Věnoval se přísaze, posteskl si nad tím, že nepřijela.
Za několik dnů obdržel odpověď s tím, že byla nemocná.
„Samý vejmluvy kamaráde“ řekl mu Franta, také bažant, kterému se svěřoval.
„Ne, ona byla fakt nemocná“ oponoval mu Jarda.
„Tak, jo“ odpověděl mu Franta, který si myslel své.
Pokračování příště.




Offline tretioko

  • Registrovaný uživatel
  • 101 a více
  • ***
  • Příspěvků: 594
  • Karma: -49
Re:Vojenský život v plenkách 2
« Odpověď #1 kdy: Května 13, 2022, 14:43:37 »
Nějakej noční poplach, kontrola výstroje... Přežití... Nic ? Já jsem sice sloužil až za kapitalizmu, ale taky o tom něco vim.