Autor Téma: Vojenský život v plenkách 3  (Přečteno 1080 krát)

Offline luba

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 1 236
  • Karma: 4
Vojenský život v plenkách 3
« kdy: Května 26, 2022, 20:03:13 »
Kapitola 3. Vojenský život, nenaplněná láska


Ani po absolvování přijimače a složení vojenské přísahy neměli nováčci pokoj. Neustálá šikana ze strany mazáků a velitelů. Na Jardu to obzvláště těžce doléhalo. Neustále myslel na Hanku, co asi dělá, jak se jí daří. Obdržel od ní dopis, který však byl velmi stručný. V několika větách mu vylíčila, že se má velmi dobře, co vše podniká se svými kamarádkami a kamarády. Popisovala mu diskotéky na něž chodí. Bohužel v něm nebylo ani stopy po nějaké lásce a něze. Ani řádka o tom, že na něj vzpomíná. Za to on jí odpověděl, že jí velmi děkuje za dopis, že na ni neustále myslí a vroucně ji miluje.
Jak už to na vojně bývá, kluci se velmi často vzájemně svěřujíi se svými láskami. Jarda o své Hance nejčastěji hovořil s Frantou. Na znamení důvěry mu dal tento poslední dopis přečíst.
„Ty, Jardo, nechci Ti do toho kecat, ale ta Tvoje holka se mi vůbec nelíbí“.
„A proč“? Divil se Jarda.
„No především pro to, že Tě vodí za nos“.
„To bys mne naštval“ odpověděl mu nakvašeně Jarda.
„Ale vůbec Tě nechci naštvat, seš můj dobrej kamarád, myslím si, že kdyby Tě měla ráda, tak píše úplně jinak. Mě to připadá víc, než láska jako kamarádství. Nezlob se, že Ti to takhle říkám na plnou hubu, ale mě se to tak jeví“.
Jarda neříkal nic, v duchu tak trochu připouštěl, že má Franta pravdu. Měl strach z případného rozchodu, měl Hanku velice rád a dal by snad za ni duši.
Život vojenský mu však nedával čas na ni myslet. Neustálá cvičení, noční poplachy, kontroly výstroje. Prozatím se ještě vojáci nedostali na střelnici.
„Jo, až budete na střelnici, to teprve uvidíte“ říkali jim mazáci.
Byla noc, vojáci spali. V tom byl spuštěný poplach. Jarda spolu s ostatními vyběhl, avšak neměl zapnuté knoflíky uniformy.
„Stát“! Zavelel podporučík Karásek.
„Jak to, že máte v nepořádku výstroj“?
„Soudruhu veliteli“ ohrazoval se chabě Jarda.
„Máte zákaz vycházek, vojíne Prošku a celá jednotka bude místo odpoledního volna cvičit“.
„To si odskáčeš, holube“ zavrčel Lukáš.
Ještě tutéž noc mazáci na nebohého Jardu hodili deku a zbili jej. Křičel, ale nebylo mu to nic platné.
Byl strašně zmlácený, ale nikdo z důstojníků to nikterak nekomentoval, viděl, jak se někteří potutelně usmívají.
„Všivá vojna, prý z mužů dělá chlapi, ale já bych řekl, že spíš hovada“ pomyslel si.
„Holube, vezmeme Tě do parády, ať nám neděláš ostudu“ řekl Lukáš. „Uděláme z Tebe pořádnýho mužskýho a ne takovou bačkoru“ dodal ještě a plivl Jardovi pod nohy.
Ten se jen otřásl odporem. Věděl, že mu teď po té, co takto selhal nastanou kruté časy. Nemýlil se. Mazáci jej proháněli. Když šel kolem důstojník, vždy se uštěpačně usmál.
„Proháníte ho“? Dotázal se nadporučík Hora.
„Ano, soudruhu nadporučíku, musíme z něj dostat co nejvíc“ odpověděl mu Standa a zasalutoval.
Jarda byl každodenními výcviky a šikanou ze strany mazáků nesmírně unavený. Když odbyla večerka a ostatní ulehli, to si na sebe vzal plenky. Cítil se v nich v bezpečí, vždy si vybavil samé příjemné věci. Do mysli se mu počala vkrádat Hanka. Přemýšlel,co asi dělá, jak se jí vede.
„Až tahle všivá vojna skončí, přestanu nosit plenky, Hanka by to v žádném případě neskousla, mám ji strašně rád a obětoval bych pro ni snad celý svůj život, plenky to bude to nejmenší“.
   S tím vždy pokojně usínal, aby se opět každé ráno probouzel do kruté reality. Byl otupělý, nad vodou jej držely myšlenky na Hanku a těšil se na večer, až si bude moci nasadit plenky a v nich pokojně usnout.
Byla hluboká noc. Vojáky probudily řízné povely.
„Asi noční poplach“ pomysleli si se znechucením.
Povšimli si, že jsou důstojníci nervózní. Bylo jim jasné, že se něco děje.
Celá posádka byla shromážděna na cvičišti. Panovalo napětí, že by se dalo krájet. Před mužstvo nastoupil kapitán Brož.
„Vojáci. Je mou smutnou povinností vám oznámit, že se ve strážní službě  dnes nad ránem zastřelil vojín Karel Sedláček. Tento jeho politováníhodný čin námi důstojníky hluboce otřásl. Tento se neslučuje s morálkou socialistického vojáka. Ublížil hlavně své rodině. Zanechal dopis na rozloučenou, v němž odůvodnil tento svůj skutek tím, že jej opustila jeho dívka“.
V mužstvu to zašumělo.
Jarda tam stál, připadal si, jako v nějakém zlém snu. Karla znal, byl to mazák, ale neškodný. Omezil se na nějaké to oslovení holube, nebo bažante, ale nic víc a nic míň.
„Tak Karel se zastřelil kvůli holce, která ho nechala. Co, kdyby tak hanka“ pomyslel si Jarda.
„Ne, to nemůže být, to bych asi neunesl, prokletí zvané plenky, vojenský život plný ústrků a šikany a teď tohle. Asi bych Karla následoval, ale nad tím raději nepřemýšlet“.
Velitel nadále plameně kázal o nesmyslnosti takového činu. Jarda se rozhlédl kolem. Vojáci stáli, jako sochy, avšak ve tvářích jim to škubalo. Kdyby nebyli na vojně, asi by se rozbrečeli.
„Zasraná všivá vojna“ pomyslel si zhnuseně Jarda.
„Kéž by tomu všemu byl konec, kéž bych se mohl vrátit domů k Hance“.
Po té, co velitel dal rozchod, všichni se rozešli, ale nebylo v tom ani za mák stopy po vojenské říznosti. Byli to opět ti mladí kluci, kteří byli, ač si to sami nepřznali tak zranitelní.
Atmosféra byla napjatá, že by se dala krájet. Bylo by mylné sedomnívat, že nyní budou mít nováčci, nebo-li bažanti klid. Opak byl pravdou. Mazáci byli, jako když je utrhne ze řetězu. Nesmyslné rozkazy typu zubním kartáčkem vytírat podlahu až po takzvanou deku. Také Jarda si svoje odskákal, měl toho po krk.
„“Holube, co když Ti ta Tvoje holka dá kopačky, také se zastřelíš“? Posměšně mu jednou řekl Petr, který o jeho vztahu s Hankou věděl.
„Ten by se ani netrefil“ přidal se Standa.
„Nevím, co bych dělal“ odpověděl zaraženě Jarda, kterému byl tento rozhovor krajně nepříjemný.
Stále jej znepokojoval její postoj k němu. Za dobu služby jej ani jednou nenavštívila. Hlodal v něm červíček pochybností, ale snažil se jej zahnat.
„Až tahle všivá vojna skončí, dáme se spolu opět do hromady, opět to bude krásné a zalité sluncem“ přemítal a stavěl si vzdušné zámky. Láska k Hance jej držela v této mizérii nad vodou. Kladl si otázku, co by se s ním stalo, kdyby jej nechala. Byl z toho všeho zoufalý.
Během této doby se uchyloval k plenkám, v nich se cítil v bezpečí. Nasazoval si je před spaním, cítil jejich hebký dotek na pokožce. Snažil se, aby nebyl odhalen při kontrole výstroje, vždy se mu to dařilo.
„Nesmí mne nikdo odhalit, to by byl pořádný průser“ říkal si a dával pozor, aby se nevloudila sebemenší chybička.
Psal Hance, její dopisy byly opožděné a nebylo v nich ani kouska citu.
„Jak říkal Franta, jsou spíše takové kamarádské“ pomyslel si vždy a do očí se mu vedral smutek.
Rozhodl se požádat o dovolenku. Když svou žádost přednesl četaři Kosovi, ten jen znechuceně mávnul rukou.
„Holube, ještě sis nic neodsloužil a už chceš opušťák? Na ten tady mají nárok jiní, převážně mazáci a ty seš co? No přeci bažant. A bažant musí co? No přeci držet hubu a krok, tak, že chlapečku na opušťák zapomeň. Jo, jestli chceš jet za tou Tvou holkou, tak Ti poradím, udělej si to ručně“ a nahlas se svému obhroublému vtipu zasmál.
Jardovi nezbylo nic jiného, než odejít s nepořízenou.
Jako jediné řešení viděl v nelegálním opuštění posádky. Hrozila za to vojenská basa, bál se jí a tak o útěku pouze snil.
Během nocí se uchyloval k plenkám, myslel stále na svou dívku Hanku. Ta dlouho nepsala, velmi jej to trápilo.
„Já bych na Tvém místě na ni zapoměl „ řekl mu jednou Franta.
„To se Ti lehko řekne, mám ji rád“ odpověděl mu Jarda do jehož očí se vkrádal smutek a jak si Franta povšimnul, zaleskly se mu v nich slzy.
„Nebul, kámo, vona Ti za to nestojí“ konejšil jej Franta.
„Mrzí mne, že mi nepíše, že za mnou ani jednou nepřijela“ svěřoval se svému kamarádovi Jarda.
„Nejlepší bude, když se na čásek zdejchnu. Vopušťák mi nechtěj dát, ale já jim uteču a pak se tajně vrátím“ spřádal své sny Jarda.
„Neblbni vole, ještě Tě chytnou a budeš mít průser. Skončíš při nejlepšíjm v base a při nejhorším z toho kouká Sabinov, tak hochu neblbni.“ Napomínal jej Franta.
„Však to já jen tak přemýšlím“ na to Jarda.
„Jen, aby“ zahrozil mu prstem Franta.
A opět následovaly dny plné cvičení, drylu ze strany velitelů i mazáků. Noční poplachy, prohlídka výstroje. Jarda si dával bedlivý pozor, aby na jeho vojenské výstroji nebyla jediná poskvrnka, ale chybička se vždy našla, vždy jej bylo zač kárat a šikanovat.
Ve svých dopisech domů lhal, že je vše v pořádku, vojnu zvládá dobře. Činil tak kvůli rodičům. Předpokládal, že se táta uklidní a více jej bude brát jako chlapa. Pro mámu to bude úleva, kdyby naříkal, přidělal by jí zbytečné starosti a ničemu by nepomohl.
Hance taktéž psal, že se mu na vojně daří, avšak posteskl si nad tím, že píše tak málo a doposud jej nenavštívila.
Prožíval těžká duševní muka, psychicky strádal. To se projevilo na úbytku váhy.
„Prošek, vojna Ti prospívá“ řekl mu jednou Lukáš.
„Tys byl, jako ten vepř tlustej, teď jsi tak trochu zhubnul.“
„Vojna mu prospějě“ přidal se Standa a rýpnul jej do žeber.
Pokračování příště.




Offline tretioko

  • Registrovaný uživatel
  • 101 a více
  • ***
  • Příspěvků: 594
  • Karma: -49
Re:Vojenský život v plenkách 3
« Odpověď #1 kdy: Května 26, 2022, 21:29:05 »
Jak vidno, ty jsi určitě vlasti nesloužil... Rychle by se na to přišlo, nejpozději druhej tejden přijímače, pokud ne hned první den.

Offline luba

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 1 236
  • Karma: 4
Re:Vojenský život v plenkách 3
« Odpověď #2 kdy: Května 26, 2022, 22:01:30 »
Máš pravdu, vlasti jsem nesloužil a to ze zdravotních důvodů kvůli totální slepotě. To si fakt nedělám srandu.

Offline tretioko

  • Registrovaný uživatel
  • 101 a více
  • ***
  • Příspěvků: 594
  • Karma: -49
Re:Vojenský život v plenkách 3
« Odpověď #3 kdy: Května 26, 2022, 22:49:35 »
Já jsem měl tak trochu štěstí, že se mi mazáci nehrabali ve věcech obden, ale i tací se našli. Voják základní služby má skříňku na chodbě a noční stolek na cimře. Jiný možnosti nejsou. I když... Já jsem si schovával cosi za nádržkou na záchodě, ale to mělo mizivý rozměry. A neptejte se mě nikdo, co to vlastně bylo.