Naše pohledy chvilku oba mířili ke skříni a pak se opět propojili. Honza chtěl něco říci ale byl náhle přerušen hlasitým křikem vyzvánění mého telefonu. Dala jsem si tu práci a jednotlivým kontaktům přiřadila specifické vyzvánění, abych bez dívání během chvilky věděla, kdo mi volá a podle toho například řídila schůzku či pohovor. "Věra?!?" řekla jsem nahlas a i kdyby jsme znali milion lidí tohoto jména, jméno naší šéfové vyslovujeme tak specificky, že Honza nadzvedl obočí. Takhle v sobotu? Můj první impuls byl nezvedat. Ne teď, ne když jsem s Honzou. Pak dorazil další impuls a tím byla zvědavost, co vlastně může chtít v sobotu. Pak taky určitá svědomitost a přístup k práci, profesionální hrdost ale také otupělost z maratonu v mém šedivém krysím závodě. Honza mi jen pokynul hlavou, ať určitě utíkám. Celá složitá komunikace proběhla pod vteřinu jen díky tomu, jak oba myslím stejně a začínáme poznávat, jeden druhého. S kýmkoliv jiným, bych pravděpodobně musela obhajovat své kroky, vysvětlit kdo a co je ta Věra a hlavně, že to není nic proti nim, když upřednostňuju je před svou prací. Během chvilky jsem seskočila a mazala k mobilu, který mi ležel v obýváku.
Slyšel jsem jak Kája bere telefon a také slyšel jak Kája reaguje na rozhovor, který jsem si mohl jen představovat: "Nic důležitého" zaznělo od Kájy. Jasný, jak znám Věru, tak se ani neomluvila, jestli volá v sobotu v nevhod ale jen jestli Kája něco dělá. V hlavě jsem si udělal vtip na to, co by řekla dokonale pravdomluvná Kája, která by mluvila bez zábran. Proběhlo pár slov ale důvod celého telefonátu a i jaký bude mít dopad jsem pochopil s Kájina dotazu. "Ještě dneska?" Proběhlo ještě několik vět ale bylo jasné, že Kája jede do práce. Oba děláme na HR ale každý v trošku jiné oblasti. Přestože je Věra nadřízená nás obou, já sedím v kanclu ob dvě chodby a moje skladba práce je o dost jiná než má Kája. Pro jistotu jsem ale vstal a šel se podívat ke svému telefonu a hlavně za Kájou do obýváku. Karolínku jsem našel na půl svlečenou, jak se začala ihned převlékat a až když mě uviděla, teprve jí to docvaklo, že jsem s ní v bytě taky. "Honzo, oni se snad posrali!" a viděl jsem Káju v jejím provozním módu, na 100% se soustředící se na problém. Takový výraz jsem vídával v práci a byl to jeden z těch pohledů, který mě na Káje přitahoval. Během chvilky mi stihla říct problém, že kvůli Covidu a předpokladu, že se zase začne brzy výrazně omezovat cestování a osobní setkávání, posunulo se přijímací řízení třiceti pozic do dvou různých států o dva měsíce dopředu. Nejsem žádný matikář ale došlo mi, že to znamená první kola pohovorů již tuhle středu s tím, že třídění musí proběhnou.... "Ale to se přece..." pak mi došlo, že část vstupních procesů mám na starost i já a šel jsem do předsíně do bundy pro svůj telefon, který mi samozřejmě začal zvonit v ruce. "Věra...." řekl jsem nahlas a hovor přijal. Náš víkend byl zpečetěn. Hned jak jsem hovor ukončil, šel jsem do předsíně za Kájou, která měla dupačky rozepnuté do půli pasu. Její horní polovina už měla podprsenku i s košilí, pracovní drdol z vlasů a její ruka jí lítala s nějakým šminkovačem kolem obočí, zatímco mžourala do kosmetického zrcátka. Vypadala jako nějaká bájná mytologická bytost z řeckých bájí. Na půl kůň a na půl člověk, na půl člověk a na půl býk... Akorát tady to bylo nahoře byznys Kája a dole víkend Kája. A samozřejmě sem si nemohl nechat tenhle vtip pro sebe a řekl to celé nahlas.
"....hodím do systému. Pokud to rozdělím na tři clustry a jestli budou lidi od správy účtů taky dostupný...." najednou mi došlo, že na mě někdo mluví a že nejsem v místnosti sama. "Ježíš, Honzí, promiň! Já sem úplně přepla". Pak mi došlo, že je víkend. Dřív by mi pravděpodobně vůbec nevadilo, že musím o víkendu do práce. Nyní mě ale někdo okrádá o tak vzácný čas s někým, koho mám ráda. Pozitivum alespoň bylo, že Honza pravděpodobně pojede do práce se mnou. Honza mi však vysvětlil, že se musí jet domů převléct a hlavně, pokud chceme držet věci v klidu, neměli bychom dorazit oba v jeden moment do práce. To jsem mu dala za pravdu. Objednala jsem tedy taxík přes aplikaci v telefonu, zjistila kolik máme času a začala lítat po bytě.
Dlouhou chvíli jsem si myslel, že Kája na sebe hodí jen kabát a pojede do práce ve spodním dílu dupaček. V jeden moment ale jen dojela zipem do polohy, kdy z ní dupačky sklouzly, ozvalo se rychlé lup lup lup, to když rozepínala svoje kalhotky a protože jsem právě mrkl, už jsem jen viděl jak si Kája natahuje svoji intimku. Jedna moje část obdivovala tu efektivitu s jakou jí ruce prováděli něco, co v sobě skrývalo roky praxe. Další moje část si říkala, jak pokročila doba, že tak malé intimky dokáží poskytnout tolik bezpečí a asi ta jediná normální v duchu Káje pochválila úžasné nohy. Vybavila se mi oblíbená zažitá skoropravda, jak se na ženskou čeká několik desítek minut než se obleče. V tenhle moment, pokud bych na sobě už neměl svoje džíny, pomyslný závod, kdo bude dřív připraven bych prohrál. Kája už strkala nohy do bot, zatímco já jsem si kontroloval, jestli mám klíče, peněženku a telefon. Plán byl tedy jednoduchý. Pojedu s Kájou, kdy nás drožka hodí ke mě domů, rychle se převléct a pak na náklady firmy, si nechám objednat svůj vlastní taxík, protože je víkend a hromadnou dopravou by to trvalo prostě víc než dlouho. Kája na mě samozřejmě nebude čekat a hned jak mě vyhodí před mým domem, jede dál. Teprve v autě mi došlo, že dnešek i zítřek pravděpodobně strávím v práci. Být červen, asi bych byl trošku nakrknutý ale v listopadu není zrovna moc nabitej program, co se dá dělat. Jasně, normálně bych zatáhl závěsy, objednal spoustu nezdravého jídla a do neděle bych hrál na počítači nebo sledoval nějaký seriál, který by si to v posledních dvou dílech z dvaceti šesti strašně pokazil a já zjistil, že jsem zahodil svůj víkend kvůli dokonalé pitomině. Tohle ale bylo trošku jiné. Někdo mi bral můj čas s Kájou a já, typický puntičkář co chce mít svou práci v takovém pořádku, že se za ní může kdykoliv postavit, uvažoval jsem o způsobu jak to celé očůrat. Z mého plánu mě vytrhlo zastavení auta. "Za hodinku ahoj" a dal jsem si s Kájou malou hlavičku, jak jsme se snažili každý vyjít vstříc s polibkem, tomu druhému.
Poté co bouchli dveře, auto se rozjelo a já krom pulzujícího tlaku na čele, cítila jsem, jak se mi stýská. Připadala jsem si jako v pubertě. "On je prostě božíííí" slyšela jsem sama sebe se parafrázovat v duchu svým pubertálním hláskem, když jsem se držela tenkrát za ruku s Michalem, mým úplně nejvíc prvním. Tohle bylo díky bohu jiné. Neměla jsem potřebu kreslit si do deníčku srdíčka a nedej bože, vůbec si deník vést. V tenhle moment mi Honza chyběl jako vám na výletě po vydatném dešti chybí suché ponožky... Dobře, tady jsem si musela dát duševní facku. Předpokládám, že existují lepší přirovnání. V poctivém románu by mluvili o majáku v bouři pro námořníky, o oáze v poušti pro zničené poutníky a podobně. Honza mi v tenhle moment chyběl už jenom kvůli tomu, že jsem chtěla probrat několik variant pro řešení našeho pracovního úkolu. Byl nejen dobrý posluchač. On mě uměl i doplnit a zkrotit, když už se můj plán začal až moc proplétat a komplikovat, jedním dotazem mi to celé rozbil a pak jednou myšlenkou krásně nasměroval tam, kam to směřovat mělo. Nicméně, čeká mě zajímavý zbytek soboty.
Svléknout, vysprchovat, obléct. Čapnout pracovní notebook a na kliku od domovních dveří jsem šahal v momentě, kdy mi cinkala aplikace o tom, že můj odvoz je před domem. Ano, nemám auto. Ne, neřídím. Ano, mám řidičský průkaz ale pokud bych se chtěl zabít, pravděpodobně bych začal jezdit do práce. "Dneska řídí každej a kde kdo" slyšel jsem už několikrát. Není to o tom, že bych nechtěl řídit, prostě jsem jen nikdy neměl důvod a především, pokud se chci naučit plavat, nejsem ten typ který by skočil do hluboké vody. Nejprve bych si nastudoval videa na youtube, přečetl nějakou publikaci, pak druhou která by pohanila tu první a teprve pak bych si pořídil na balkon dětský bazén, kde bych testoval noření kotníků. Někdo by to nazval srabstvím ale já jen dokonalou přípravou. Ostatně, v mojí profesi je tohle díky bohu ceněná schopnost. Vše si zjistit, zajistit, prostudovat, vyhodnotit, připravit postup a ten provést. V mládí jsem chtěl být doktorem a několik osob v mém životě, kteří mi byly nejlepšími učiteli, mě od této cesty neodrazovali. Naopak mě spíš do ní tlačili. Asi by teď byly smutní, že jsem "jen" pracovník v korporátu. Z hlubších zbytečných úvah mě vyrušilo zastavení řidiče u nás před kanceláří. Super, místo abych si v hlavě nebo v počítači prostudoval situaci, pitval jsem filozoficky svou životní úlohu ve společnosti. Sám sobě jsem se musel vysmát. Díky bohu v duchu. Pan řidič by si asi myslel něco svého. Rychle vyhrabat vstupní kartičku, pípnout, proběhnout recepcí a hned výtahem do čtvrtého. Jak jsem sledoval číslice pater ve výtahu, s každou změnou z patra do patra na displeji, představoval jsem si, jak to musí na našem patře hučet a pak... když se otevřeli dveře od výtahu, moje kroky vyvolávali ozvěnu. Kde jsou doprdele všichni?
Kde jsou doprdele všichni? Proběhlo mi hlavou, když jsem už dvacet minut byla zaseklá v našem systému pro evidování uchazečů. Přijela jsem jako první. Pak dlouho nic a po mě Lukáš s Matějem, což jsou kolegové, které zrovna ke svému životu ale i práci až tak moc nepotřebuju. Čekala jsem, že tu bude minimálně polovina týmu. Věra, naše šéfová prý dorazí později, protože úvodní "salvu" bude organizovat z domova. Já jsem aspoň mezitím začala třídit první data. Na jeden z velkých projektů jsme měli mít tři měsíce na přípravu co se týče výběru a oslovování vhodných kandidátů. Naši headhunteři, tedy lovci specifických lidí ze specifickcýh pozic nám dodali sotva polovinu (tam mimochodem Lukáš s Matějem patří) a nějak si nemyslím, že by jim v sobotu odpoledne bralo silné procento potencionálních uchazečů telefon. Pak mi docvaklo, že si ty truhlíci pravděpodobně pustí u sebe v kanclu fotbal a vykážou přesčas s tím, že jim nikdo nebral telefon. Vždy, když jsem na chodbě uslyšela otevření výtahových dveří, nadskočila jsem. Uvědomila jsem si ale, že to není z toho, že bych čekala kolegy. Já vyhlížela Honzu... pak dlouho nic a teprve pak Věru, mou nadřízenou, která by konečně převzala zodpovědnost za tenhle cirkus. Říkejte si co chcete, je to kráva, asi jako každá nadřízená. Ale v tomhle bordelu bych si docela přála, aby někdo jiný převzal otěže. K její neschopnosti jsem pak musela přidat i neschopnost týkající se jakéhokoliv sdílení informací. Každý kdo přišel se mě začal ptát, proč je vlastně dneska v práci a já tak musela znovu a znovu vysvětlovat celou situaci, aniž bych měla šanci podívat se na tu svou část práce, za kterou určitě dostanu pěkně zjebáno až dorazí Věra. A pak, konečně. Dorazil Honza.
Na patře je nás kolem čtyřiceti. Právě teď jsem napočítal okolo dvanácti lidí a to včetně mě a Káji. Když jsem dorazil k jejím dveřím, musel jsem lehce užasnout. Kája za sebou měla dvě bílé tabule, na nich hodně důležitě napsaná jména těch, kteří dorazili a u nich velmi snadno dohledatelné okruhy, které mají řešit. Sedět Kája v Berlíně v důležitém bodě historického plynutí našich dějin během druhé světové, pravděpodobně by se v Polsku dalo platit v markách. Můj druhý impuls bylo, zkontrolovat jí klín. Ne, nejsem normální. Opravdu mě zajímalo, jestli Kája náhodou neprotéká. Množství stresu, které pravděpodobně teď řešila bylo veliké. Moje oblast práce byla docela jednoduchá a tak i kdyby hořelo cokoliv, povahou a skladbou mých povinností, moc stresových situací nezažiju.
Honza stál ve dveřích, díval se na mě jako bych byla zjevení. Pak mi došlo, že se musí dívat na moje trapné čmáranice na white boardu - bílé tabuli, jak jsem se snažila zoufale rozházet povinnosti na tu hrstku lidí, co v sobotu budou raději v práci než kdekoliv jinde. Chtěla jsem se k němu vrhnout, přitulit a pak mi došlo kde stojím a kde jsem. "Honzo, skoč prosím do 312tky za klukama z IT. Jeden nebo dva už měli dorazit a potřebuju zjistit jak to bude s jejich účty na pracovní počítače"
Jako šlehnutí bičem. Kája mě probrala z myšlenek ale i z toho, že je to moje Kája. Tohle teď byla Karolína, kolegyně. Hodil jsem kabát k sobě na židli a začal kmitat. Sobotní odpoledne se posunulo někam, kdy jsem ani nechtěl koukat na hodinky. Podzimní tma mi milosrdně nedovolila prokouknout, jestli je pět nebo devět večer. Věra dorazila ze všech jako poslední. Zalezla ke Káje do kanclu, zavřela dveře a vždy když jsem šel kolem, viděl jsem jen, jak gestikulují u tabule a škrtají některá jména. A pak to přišlo. Najednou té půlky co dorazila, nás byla čtvrtina. Seděli jsme v zasedačce. Kluci od Head Huntingu nám právě prezentovali tu hrstku lidí, co jim zvedla telefon v sobotu na večer. Před projekční obrazovkou je pak vystřídala Ivana. Což je typická korporátní sluníčková pipina. Taková ta, která tě poplácává po rameni, říká jak je vše super, chválí tě, prohodí vtípek jestli náhodou necvičíš aby jak zajdeš za roh si neslyšel, jak naprosto stejná slova pronáší k jinému kolegovi s tou změnou, že dodá "teda, ty makáš, viď? To třeba Honza mi připadá že vůbec na sobě nemaká" jen aby se zavděčila. V našem kruhu je bohužel přesně tahle neschopná kráva delegující povinnosti a práci, kandidát číslo jedna na Věřinu pozici. Z úvah mě vyrušila Ivana, když tleskla a jako trenér v šatně amerických fotbalistů v pitomém filmovém dramatu, začala všechny v místnosti oslovovat "Tak jo týme, teď sme tady, chceme být támhle, tohle je cíl, tohle jsou možnosti". Můj mozek si ublinkl, přepl na autopilota a mimoděk zkontroloval Kájinu tvář, která koukala na divné části prezentace od Ivany, které i když jsem ve stejné profesi, nedávali mi vůbec žádný smysl.
Ještě před několika hodinama jsem ležela svázaná v posteli a nyní tady vnitřně umírám u projevu "Ivanky" úžasné vlezprdelíně. Ale ať si to užije. Automaticky jsem přitakávala v těch bodech rychlé prezentace, kdy mi ona sama potvrzovala mé závěry. K neshodě jsme došli až v naprostém konci. Vyzvala kluky, že musí zamakat ještě víc, že takhle to nejde a že mají znova obvolat ještě jednou všechny, hlavně ty nejvíc slibné kandidáty, protože po osmé hodině už určitě budou doma. Naprosto jsem cítila, vlastně jsem i zaslechla jednoho z nich, jak říká "si dělá prdel, ne?". Úplně jsem si přestavovala sebe samu, jak volám někomu, kdo by měl být nový regionální ředitel pobočky v Portugalsku nebo Francii a někdo mu upoceně volá, jestli by náhodou neměl čas tuhle středu namísto v lednu. Ani nevím proč, ale najednou slyším sebe samu jak říkám. "A proč tady nepřestat a nevzít všechny ty, kteří nám to takhle v sobotu vůbec zvedli?" a asi jsem málo posypala humorem a tónem nadsázky, ve svém hlase. Celá místnost ztichla asi jako když si prdnete v národním divadle, vteřinu před tím, než se Jůlie propíchne nad Róme-em. Ivana se na mě podívala pohledem, který věnuje učitelka žákovi, kterého nafasovala kvůli inkluzi. Asi ani nebudu zmiňovat, co pronesla a jak dalších pět minut stáčela pozornost ke svému plánu co se týče selekce, filtrace a vyhodnocování vhodnosti kandidátů.
Musím si s Kájou promluvit. Každý pět minut jsem se jí díval do klína nebo měl myšlenku, jestli je vše v pořádku. Náhlá super přecitlivělost ve mě vyvolávala celkem obavu. Co blbnu? To jako teď budu vždy, když někdo zvýší hlas v místnosti kontrolovat Káju? Promluvit ve smyslu, že potřebuju víc vědět, o jejím problému. Chápu, že mi určitě neřekla na první dobrou naprosto vše. Na druhou stranu, zase jsem jí nechtěl podezírat z neupřímnosti. Pravou facku jsem si málem dal, když Kája dokonale zařízla Ivanu s jejím plánem na dobytí světa vtipem o nabrání těch, co nám zvedli telefon. Místnost díky tomu ožila a Věra si díky tomu uvědomila, jak mrtví všichni jsou. Po dalších a díky bohu už posledních deseti minutách monologu Ivany, kdy od nás nevzešel žádný podnět nebo připomínka, Věra schůzi přerušila a poslala nás všechny dom. Pomalu jsme se z místnosti šourali do kanceláří. Půl deváté? To jako vážně? To jsme herdek mravenci? Rozhodl jsem se prostě zaklapnout notebook. Ignorovat excelovou tabulku, která škemrala abych do ní doplnil dalších deset řádků nebo do mailu napsal kolegům z mé skupiny, kteří dneska neměli tu "úžasnou" možnost, dostat se do práce, o tom, co nového se událo. Na programu, kterým komunikujeme v práci, mi vyskočila zpráva od Káji. "Můžeš mi za cca 5 minut donést donést poznámky z prezentace jak jsme se dohodli, můj počítač opravdu nevydržel". Každý milovník špionážních románů by jasně začal luštit obsah Kájiny zprávy. Mě bez nápovědy došlo, že se mám u Káji za 5 minut stavit. Ona totiž neměla na schůzi notebook, na který by vůbec mohla psát.
Seděla jsem v kanclu, koukala na dveře. Hodně tupě. Adrenalin už z mého těla zmizel, kofein si taky odcvaknul v píchačkách a já zjistila, že dneska toho všeho bylo víc než dost. Když dorazil Honza, věděla jsem, že Věra i ostatní už stihli vypadnout. Zůstal maximálně jeden dva lidi na patře a tak nebylo divné, když Honza zavřel dveře a sedl si na židli co máme v rohu jako nouzovku. Založil ruce, podíval se na mě a nahodil ten svůj úsměv, který by podle mě zabral v každém baru po desáté večer na libovolnou díku toužící po dobrodružství a druhý den po ranní kávě s vajíčky. "Já tu krávu jednou sundám v podchodě" začala jsem náš hovor o tom, co mi celé odpoledne leželo na srdci. Když jsme vyjasnili jestli Věru nebo Ivanu, povídali jsme si chvilku o tomhle aspektu práce, tuhle o jednom kandidátovi a najednou jsme na patře zůstali sami. Šlo to poznat docela jednoduše. Někdo na patře před odchodem u výtahů zhasnul. Ať jsem se podívala kamkoliv, v žádné kukani ani kanceláři nesvítilo světlo a v tom se Honza zvedl ze židle.
Tak jako sprinter uslyší výstřel a pak se probere až v cílové rovince, já jsem po zhasnutí najednou stál vedle Káji, svou ruku jsem měl na její tváři a rty se začali mazlit. Kája jen vstala z křesla, které se na kolečkách odsunulo ke zdi a naše ruce se začali dotýkat jeden druhého. Až na moment, kdy Kája zhasla svou pracovní lampičku na stole a celé naše patro zmaru se ponořilo do tmy. Moje ruce se zabydleli na Kájiných prsou a Kájiny ruce na mém pozadí. Hladili jsme se, dotýkaly rty, měli pauzy na pouhé obětí a najednou se mé ruce dotýkali Kájiny kůže. Kdy si sundala kalhoty? Mojí myšlenku přerušil zvuk párání... trhání. Kája ze sebe strhávala svou intimku. Po vteřině ticha, kdy jsem tuto informaci vstřebával, ucítil jsem její ruce na svých kalhotách, jak rozepínají poklopec a knoflík. "Po druhé tě už do trenek udělat nenechám" zašeptala mi do ucha a chvatem jak z Juda, mě zatáhla k podlaze. Všechny milovníky červené knihovny musím zklamat. Netrvalo to dvacet minut a naše sexuální energie se nepřesouvala do žárovek, které nás osvětlili růžovým svitem a při mém vyvrcholení praskli. Tady se jednalo o jednoduchý sex v komplikovaném prostředí na podlaze Kájiny kanceláře. Bylo to úžasné a taky nepohodlné. Kája měla druhý den malou "spáleninu" od koberce ale byl to úžasný sex.
