Nevím jak dlouho jsem ležela s Honzou na sobě, ale první skutečná myšlenka, taková, kterou jsem byla schopna udržet a byla delší, než jen jedno slovo či citoslovce, byla, zda je ještě sobota. Druhá hmatatelná myšlenka byla spíš už jen konstatování. "Takhle vybzučeno, jak v hlavě tak v klíně, jsem ještě nikdy neměla". S každým nádechem a s tím, jak čas odkrajoval vzdálenost od momentu, kdy jsem vyvrcholila, pomalu se mi více a více vracela mentální síla, která z homo sapiens učinila pána světa. Pokud bych si mohla vybrat, dala bych přednost tomu mému předchozímu já, které mělo v jeden okamžik IQ olihně. Na svou obranu musím podotknout, že zatraceně hodně šťastné olihně. S tím, jak jsem se vynořovala z orgasmického oparu, uvědomila jsem si, že mi nevyhovuje být nadále spoutaná, cítila jsem drobný tlak na tváři, který už nebyl vítaným vzrušením ale spíš překážkou. Jemně jsem se pod Honzou zavrtěla a během dvou vteřin, mi jeho ruce jemně pohladili pod kapuci schovanou hlavu, pohladili hřbetem ruky přes nos a pak jsem ucítila stažení škrabošky. Nadále jsem měla zavřené oči a užívala si ty poslední prchlavé a rychle mizící momenty své "tuposti" neúplného vnímání. Pak mi povolila přezka za hlavou a do vyhřátého prostoru okolí mých rtů se dostal závan čerstvého vzduchu. Honza jako pavouk puštěný na zpětný chod, mě vysvobozoval z mého "kokonu" - ze zajetí, které teď začalo ustupovat. Hned jak mi Honza sundal postroj s tím, že dudlík jsem měla stále v puse, otočil mě na břicho a začal rozpojovat postroj okolo rukou a prsou a hlavně ten popruh mezi nohama. I přes to, jak mi nebylo spoutání již pohodlné, dudlík v ústech jsem nechtěla pustit z nějaké nastavené logiky hry. Díky dupačkám a výplni, došlo po odebrání popruhu, který tlačil na plenku, jen k minimálnímu uvolnění tlaku ale i milimetr se po předchozím řádění pocitově rovnal šíři mezi kontinenty. Víc a víc jsem byla volná, ruce jsem si položila nejprve podél těla a následně si založila pod čelo. Nohy byly vysvobozeny zlomek chvilky poté. Najednou konec. Ležela jsem jen ve svých dupačkách a s dudlíkem. Napjatě jsem čekala, co se bude dít dál. Pokud bych nebyla dokonale vyřáděná, pravděpodobně by mě zvuk zipu, který doprovázel jeho posun od mého temene směrem k zadečku dolů zklamal. Narovnala jsem se do polo kliku, aby ze mě Honza stáhl rukávy dupaček a hned přešel k pasu a tahání za nohavice. Najednou jsem se trošku zastyděla. Po sundání dupaček jsem seděla k Honzovi zády, kolena pod sebou, jen ve své plence, gumových kalhotkách a v puse stále dudlík. Když tu mě Honza náhle zezadu objal.
Jemně jsem se ke Karolínce přivinul, jednu svou ruku protáhl pod prsy a druhou vedl jemně přes její prsa.Na Kájiných rukou i nohou, stále bylo vidět, kde vedli popruhy od jejího postroje. Po celém mém snažení jsem měl pocit, že Kája si zaslouží na chvilku oddechnout. Jedna Kájina ruka spočinula na mém lokti a svou levou rukou mi dosáhla až za hlavu na temeno, kde mě jemně pohladila. Po chvilce se vymanila z mého obětí, otočila se ke mě čelem. Posadila se na paty, svoje zápěstí opřená o kolena, lokty propnuté a její oříškové oči, schované za bílým štítem dudlíku se mi zavrtali do těch mých.
Styděla jsem se. Možná to bylo tím jak opadl můj sexuální náboj nebo tím, co jsem měla na sobě ale s určité odevzdanosti, prostě jsem se chtěla podívat pravdě do očí. Chtěla jsem vidět Honzův pohled. Jakým způsobem se na mě dívá. Neznejistila jsem, naopak, pár vteřin poté, co se naše pohledy spojili, byl to on, kdo sklopil své oči. "To on se stydí?" proběhlo mi hlavou. Honzův pohled směřoval dolů...
Můj pohled pomalu sklouzl z Kájiných očí přes její prsa až na její klín. Mléčně igelitové kalhotky pevně svírali její plínku a napnutý igelit jí držel na svém místě. Byl to celkem příjemný pohled. Když jsem svůj pohled navrátil zpět ke Kájině tváři, ona sama se podívala na svůj klín. Její tváře získali rudou barvu, která vynikala díky okrajům bílého štítu dudlíku o to více. Pak roztáhla své ruce a dlaně jemně vzhůru v postoji "a co teda dál?". Nevěděl jsem, jestli chce Kája pokračovat ve své hře. Já osobně jsem měl na nějaký čas opět pauzu ale řekl jsem si, že pokud by už nechtěla, Kája by mi pravděpodobně řekla sama. Jemně jsem jí tedy povalil zpět na záda. Kája předsunula kolena a paty pod sebe s tím, že své ruce volně položila podél své hlavy a tu otočila na pravou stranu. Nebylo to však stylem "nechci se na tebe dívat" ale "konej co uznáš za vhodné". Vypadalo to jako psí odevzdání. V ten moment mi konečně dorazila do hlavy ta správná mozková buňka, která mi oznámila, že přede mnou leží dospělá žena, která se ode mě nechává přebalit. Abych to uvedl mnohem přesněji, leží přede mnou krásná dívka s oříškovýma očima, která si v sobě nese obrovskou porci pýchy, sebelítosti, nedůvěry, studu, zranitelnosti, znovu další porci studu a to ještě v pozici, která by snad v každé lidské kultuře křičela slovo ponížení. Určitě jsem nechtěl nic říkat. Cokoliv bych teď pravděpodobně řekl, by mohlo situaci ještě ztížit. Kája se mi právě odevzdala při plném vědomí a svým souhlasem. Pokud bychom byly ve zvířecí říši, tak se lvice ke mě právě otočila zády.
Došlo mi to, když se mi Honza podíval do klína, došlo mi to.... Tady nešlo o sexy klín v igelitových kalhotkách. Tady šlo o můj klín v igelitových kalhotkách, které obepínali mojí mokrou plenu. Ano, vzpomínám si, jak Honza říká, že mě z pout nepustí, dokud se nepočůrám ale... jedna věc je něco říct to v zápalu hry a v zápalu vášně a pak věc druhá, to dotáhnout do konce. Pak jsem ucítila jeho ruce. Obě své dlaně položil doprostřed mé plenky, v místech, kde je umístěno to nejdůležitější z mého klínu. Asi vteřinu či dvě ruce na plence podržel a hladivým pohybem se pak jeho ruce rozdělili, každá svou cestou k patentkám po stranách mých kalhotek.
Cvak, cvak... cvak.
Pomalu odhrnul ochranný obal kalhotek a jeho ruce, opět zopakovali stejný pohyb jako předtím. Jako by naučeným grifem odstraňoval komplikovanou slupku exotického ovoce. Znovu položil své ruce na mou plínku, hladivě se vydal k lepítkům a postupně je odlepil. Pokud bych věděla, jak zapsat zvuk co dělají lepítka, asi bych to tu udělala. Nicméně přišel moment pravdy. Teprve nyní mi došlo, že nedýchám a tělo mi to rázně připomnělo. Z hluboka jsem se tedy nadechla, až jsem trošku vylekala Honzu, na chviličku strnul ale asi mu to také došlo. Najednou, přehnul plenku, zatlačil mi na stehno, já se přizvedla a rozložené igelitové kalhotky z pod mě vytáhly plenku jako když velkou dřevěnou lopatou vytáhne kuchař pizzu z pece.
Byla pryč. Můj balíček studu byl párkrát přeložen a odložen u úpatí postele. Igelitové kalhotky, jednou přehnuty, položeny vedle něj. Poté vstal, došel k mé skříni, vybral další kus v mém šatníku. Ano, jedno mé očko se samo prostě otevřelo a napnutě pozorovalo Honzu. Poznala jsem hned, že šlo o klasické dupačky, které by pravděpodobně prošli u každého doma, aniž by zvedli obočí či je napadla spojitost s mou vlastní, pokročilou variantou nošení. Druhý pár igelitových kalhotek v levé ruce a v pravé hrst hgienických ubrousků, které Honza sebral z mého nočního stolku. To bylo to poslední, co jsem na chvilku viděla, než jsem znovu zavřela své očko a čekala, co se bude dít. Málem jsem se trošku lekla, jak se mne v mých intimních partiích začali míhat hygienické ubrousky, jemně otírající každé místo, které mohlo přijít do styku s výsledkem našeho předchozího hraní. Pak opět pudr, Honzovo zatlačení na libovolnou část stehna, signál na přizvednutí a já byla opět zabalená v plence. Igelitové kalhotky co Honza vybral byly skoro stejné Suprimy, jako ty první. Tyhle dokázali držet jednorázovky bez lepítek ale stejně tak příjemně udržet i větší balík s tím, že byly přesně o číslo větší. Zacvaknutí druků po stranách a natahování nohavic dupaček se obešli bez toho, abych musela vstávat. Doslova jsem se do nich nechala nahrnout a zip mě na své cestě k mému krku příjemně zalochtal na břiše. Zatímco jsem měla po celou dobu svou hlavou natočenou ke skříni, plně jsem s Honzou spolupracovala. Bylo to zvláštní, tohle bylo jiné. Nebyla to hra. Tohle byla situace "dopni mi zip prosím, ať můžeme vyrazit".
Kája mi u dupaček zajela od nohavic, přes zadek až po ruce tak lehce, jako bychom byly secvičený pár. Přemýšlel jsem, co asi pociťuje, když se takhle odevzdaně nechala znovu převléct. Neprotestovala ale ani jsem z ní necítil ono radostné napětí, jako tomu bylo ještě před nějakou dobou v obýváku. Když jsem byl hotov, lehl jsem si po její levé straně s tím, že hlavu měla natočenou stále ke skříni. Pohladil jsem jí po vláskách, přehodil jednu svou nohu přes ní, svou levou rukou zasunul pod její hlavu a pravou rukou jsem jí mezi ukazováček a palec jemně uchopil bradu a otočil tu její k sobě. Ani náznak vzdoru a pak znovu ten její pohled. Nechtělo se mi jako prvnímu přerušit to harmonické ticho, které panovalo posledních několik minut Kájina převlékání. Díval jsem se Káje do očí, pak jsem se špičkou ukazováčku své pravé ruky dotkl jejího dudlíku, jemně s ním zakvedlal a řekl "Já tě mám rád ty hlupáčku". Kája se rozšířili oči, chvíli se na mě dívala a pak se ke mě přisála jako klíšťátko. Její hlava se z vrchu opřela o tu mou a já jí také objal oběma rukama. Držel jsem jí v náručí a nepouštěl jí, ani když jsem ucítil na své tváři něco, co musela být slza, která se musela vydat od Káji na hodně dlouhou cestu nejprve po její vlastní tváři. Káju jsem tedy ještě trošku víc objal a s ní v náručí jsem se přetočil na záda, což vedlo k tomu, že mi Kája zůstala ležet na břiše. Její vlasy mě přikryli tvář, jako stanová plachta a já se opět ocitl v přístřešku z její vůně a tepla. "Odpočívej, třeštidlo moje". Jen jsme leželi. Nikdo z nás nespal. Nešlo to. I přes velké řádění jsme nebyli unavení, tak moc, abychom usnuli. A mě se hlavou honilo vše možné i nemožné.
Dokola jsem si přehrávala posledních několik minut ale začala jsem se točit ve své vlastní smyčce. Co se to sakra děje? Proběhlo mi najednou hlavou jako výkřik v prázdném lese. Honza mi řekl, že mě má rád? Vybavila se mi bolestná vzpomínka. Vlastně několik. Několik scén z mých bývalých snah o to, nalézt lásku nebo aspoň nebýt sama. Třeba když bývalý došel poznání, že to co mám pod tepláky není intimka ale něco jiného. Nebo když třetí rande s jiným objektem mého zájmu skončilo po jeho dotyku na mém zadku. Nebo když jiný si vykládal mojí potřebu jako ozvěnu zneužívání v dětsví.
.
.
.
... debilové.
Honzovo obětí...
po tom všem trápení...
Bylo to...
po tom všem strachu....
K neuvěření? Jednomu z mých bývalých se líbilo mě spoutat ale pleny nenáviděl. Jiný zase nechápal tu mou potřebu a pleny viděl jako zdravotní překážku, ze které se šlo vyléčit. Honza mě převlékl do plenek a dupaček, spoutal mě, mazlil se se mnou jako by četl moje myšlenky. Viděl mě jen v plínce a s dudlíkem a stejně se na mě díval jako na ženu, ne jako na zvláštního tvora, který nedokázal vyrůst. Bože, jak mě sralo to přirovnání "malá holka".... Srdce mi poskočilo. Jako když po ráně do televizoru konečně naskočí čistý obraz, jako když po osmnáctém otočení klíče u auta v mínus dvaceti naskočí motor, jako když seškrábete poslední políčko na stíracím losu a najdete tam třetí citronek....
Pomalu jsem se na Honzovi posadila, z pusy vytáhla dudlík, který jsem položila vedle sebe na postel savičkou vzhůru a vzala jeho rukou do svých dlaní a políbila jsem ho na ústa. Každý můj pohyb doprovázelo jemné vrznutí igelitových kalhotek o jeho džíny. "Honzo, opravdu mě máš rád? Mě, celou takovou jaká jsem? Od pohledu průměrnou holku?....
Kája mi svou plenkou seděla na klíně a první co mi k mému vlastnímu studu proběhlo hlavou bylo, že po mém vyvrcholení, bych se docela rád vysprchoval a převlékl. Věřím, že každá romantická dívka by mi pak asi rozbila hubu za to, co mi proběhlo hlavou dále. "Od pohledu průměrnou holku???" V počítačových hrách, pokud si vytvářím postavu, ta nemůže být nejlepší ve všem. Pokud je to chytrý kouzelník, má nízkou sílu. Pokud je to super silný válečník, má nízkou inteligenci apod. Tohle stokrát omílané se mi promítlo hlavou na Káju, kdy dívka s úžasnou sexy postavou, obličejem vhodným na přebaly magazínů a pohledem, který ohřívá vodu, má skrytou penaltu v podobě jejího životního stylu. Cena za její krásu? Vesmír v rovnováze?
Honza se na mě podíval pohledem, jako když se v AZ kvízu zeptáte soutěžícího na jeho koníčky. Chvilku mě pozoroval jako zvláštní matematickou úlohu a pak pronesl "Karolínko, pokud mi po milování neukousneš hlavu, ráno se neprobudím bez ledvin nebo se v pondělí neuvidím v nějaké reality show "Co muži dělají z lásky" jsi někdo, koho bych chtěl poznávat víc a vic".
Karolínka, zapřená o má ramena na celou délku svých paží se mi dívala dlouze do očí. Nepamatuji si, že bych se někomu v tak krátké době svěřil s takovým pocitem. Ono to ani nešlo jinak. Na druhé straně téhle rovnice byla Kája, kterou jsem mohl spatřit naprosto obnaženou pravdě a upřímnosti. Bylo snad něco, co bych o ní nyní nevěděl? Teď myslím toho důležitého. Jestli má ráda indickou kuchyni nebo jestli je její oblíbená květina karafiát je už jen doplňková infomrace. "Karolínko, momentálně mám snad jen tři přání. To první je, dokázat ti jak jsi úžasná. To druhé, zažít s tebou co nejvíc nejhezčího co jde a to třetí... využít té 100% upřímnosti v našem vztahu a říct ti něco čeho se já sám bojím".
A je to tady, jako by mi někdo praštil trubkou o holeň, naprosto jsem ztuhla. Honza stihl ale pokračovat v tom, co mi chtěl říci velmi rychle. "Myslím si, že mě hrozně přeceňuješ". Už jsem slyšela hodně blbostí ale tahle patří do nové kolonky. Honzu? Přeceňovat? Ale pak pokračoval a mě došlo, že tohle není moment pro to mu hned vpálit, že je blbec pokud si to myslí. Tohle je ten moment, kdy musím mlčet. Hlavou mi proběhlo, zda bych si neměla znovu vzít zpět do pusy svůj dudlík. Tohle bude diskuze, ne naslouchání monologu. Víc Honzovi dát nyní nemohu a míň si rozhodně nezaslouží.
A tak jsem Káje řekl to co mě posledních pár dní strašilo v hlavě. Že netuším, jestli jí dokážu plnohodnotně přinášet to, co poslední dny zažívá. Ne z důvodu, že by mě to nebavilo ale že většina mých "úspěchů" mi připadala, že jsou dílem náhody. Jako když se vám na první přednášce na vysoké podaří odpovědět na otázku, kterou nikdo neměl vědět a všichni si pak myslí, že jste super šprt, i když jsem si tenkrát jen tipnul. První dojem je hrozná potvora. Může vám zničit nadějný vztah nebo vás uvrhnout do situace, kdy i když děláte 100% maxima, lidé očekávají 125% a jsou zklamaní, že to flákáte. To vše jen z chybně utvořeného prvního dojmu.
Chápala jsem, kam Honza míří. Přeci jen, naše práce vyžaduje určité předpoklady, jako je empatie, vcítění se do druhého či rozpoznávání skrytých signálů v řeči či poloze těla. Člověk získá důvěru v sebe sama, pokud se v tom co dělá stane mistrem. "Mistrem se člověk stává jen tak, že dokonale ovládne základy a základům se naučí tím, že je vůbec začne dělat." pronesla jsem, jako bych byla nějaký mistr ukrytý v hlubokých horách. "Slib mi, že si dáme milion pokusů a k němu další milion druhých šancí. Sama vím, že zhovadím spoustu věcí jenom tím, že budu sama sebou nebo, že mě ovládnou pochyby z minulosti". Podívala jsem se Honzovi hluboce do očí, pak jsem ho políbila a rozhodla se mu udělat radost. Zapřela jsem se o jeho ramena a začala jsem se svým klínem, svou plenkou třít o jeho rozkrok. Mě samotné to už moc nedělalo ale chtěla jsem nyní uspokojit Honzu.
Ona to neví! Proběhlo mi hlavou. Mno, tak to si teda machr. Řekl jsem si v duchu sarkasticky. Kája musela být hodně v jiném vesmíru, když si nevšimla toho jak jsem si na ní pomohl já sám.
Něco je špatně? Proběhlo mi hlavou? Honza byl najednou takový strnulý. "Nebolí tě to?", "Netlačím moc?" zeptala jsem se opatrně a poprvé jsem na Honzovi uviděla rudé tváře.
"Víš, Kájo.... mě už se to asi povedlo... tak nějak... předtím" špitl jsem nervózně. Kája do vteřiny přestala vlnit svou pánví na mém rozkroku a tak jako jsme si před tím sjížděli pohledem do jejího klína, nyní jsme na střídačku udělali to samé u mě.
"Ježíš Honzí! Promiň!" vyjelo ze mě. "Chceš se převléct? Donesu ti .... tašku?...." najednou jsem si uvědomila, že Honza ke mě přišel bez všech věcí. Vše se tak nějak ztrhlo samo, že mi to došlo až nyní.
"Víš, chtěl jsem se později otočit doma, protože jsem nechtěl přijít pozdě k tobě. Nějak jsem se zamyslel při procházce a pak už nebyl čas..."
"Vrána k vráně sedá, viď?" zasmála jsem se celé té situaci. "Příště si prosím přines rovnou i nějaké věci navíc, udělám ti místo ve skříni a aspoň tu budeš něco mít". Ale co teď? Proběhlo mi hlavou?
Oba jsme se v ten stejný moment pomalu otočili ke skříni.
