Dveře se za Honzou zavřeli a já jsem osaměla v bytě. Bylo to zvláštní. V momentě kdy jsme ze sebe dostali ty poslední kapky možné sexuální energie, po hodně dlouhé době se mi v hlavě rozvinul naprostý klid. Bez nadsázky jsem si musela říkat, jestli přesně tohodle stavu nedosahují jogíni po 50 letech praxe. Vědět jak se cítím, pravděpodobně by zvolili jinou cestu. Až někdy k večeru se mi vrátilo trošku té pracovitosti a znovunabytou sílu jsem tak využila alespoň k protřídění svých věcí a úklidu. Později k večeru mi přišla moc příjemná zpráva na whatsapp od Honzíka. Pozval mě k sobě domů na nedělní oběd. Prohodili jsme si několik hezkých vět. Akorát poslední věta mě hodně zarazila.
"hlavně nic nenos, jde o normální oběd
"
V duchu mi jen proběhlo "a je to tu...". Zdá se, že přeci jen Honza preferuje "normální" vztah. Už jsem to bohužel jednou... vlastně třikrát zažila. Každý z mých vážných vztahů byl bohužel o tom, že mám přeci možnost se změnit a být normální. Vždy jsem četla jen o tom, jak vždy ženská je ta, kdo se snaží chlapa změnit apod. Slepičí redaktorky pravděpodobně v momentech kdy se snažili vymyslet si článek nenapadlo, že to může být i obráceně. "Je to jen zdravotní problém" a nebo "určitě je expert, který by ti mohl pomoci" až po hřebíček do rakve "Co je špatného na tom být normální". Trvalo mi vždy dost měsíců než to konečně došlo do bodu, kdy jsem se rozešla. První vztah byl bohužel ten nejvíc hořký, protože jsem těm radám i věřila a naslouchala. Při vzpomínce, že jsem byla dotlačená snad do všeho krom kartářky, jsem zjistila, že jsem opravdu naštvaná. Hořké vzpomínky nahradili cokoliv, co jsem si za posledních 24 hodin v sobě nahromadila. "Doprdele" řekla jsem nahlas do prázdného bytu. Těch posledních pár hodin ze sobotního dne jsem utopila v myšlenkách a přemítání, co dál. Druhý den, první myšlenka co mě udeřila ještě s hlavou na polštáři byl opět Honza.
Plán byl ale jasný. Dorazit k Honzovi, vysvětlit si, že normální nebudu a zaříznout to prostě dřív, než do toho všeho spadnu až moc hluboko. Raději radikální řez nyní, než několikatýdenní bolestné párání se s tím později. Jak se začal blížit čas nedělního oběda, začala jsem se chystat. Když jsem se podívala na sebe do zrcadla, až teprve nyní jsem si všimla že mám slzavé oči. Došlo mi, že až půjdu od Honzi, bude to chtít černé brýle a ty se mi už do té mé nóbl kabelky nevejdou. Rozhodně tedy nemám malou kabelku ale tahejte si k normálním (to slovo mi v hlavě znělo opravdu hořce) dámským věcem ještě dvě intimní plenky. Šáhla jsem tedy po sportovním batůžku, alespoň si tam hodím čokoládu a flašku vína až od něj půjdu. Moje kroky pak narušila zpráva od Honzy. Krom adresy nezapomněl napsat "A opravdu nic nenos, ty samotná budeš bohatě stačit!". V momentě, kdy jsem šahala pro roušku, že půjdu, mi snad v rámci vzdoru proběhla poslední myšlenka. Tohle bude určo černý den. Bez přemýšlení jsem došla do ložnice, vzala ze stolku Svůj! ne Honzův! ale svůj černý dudlík a dala ho do batohu k ostatním věcem. Tohle se bude při cestě zpět domů určitě hodit a konečně ta rouška bude k něčemu!
Honza mi musel přijít otevřít dolů. V jeho paneláku bohužel nefungují bzučáky a tak ve vchodových dveřích, se po pár minutách objevuje jeho obličej. Mírné bodnutí kdesi v mých útrobách mi naznačilo, že tohle bude opravdu těžký den. Evidentně mi chtěl dát pusu na tvář ale raději jsem tedy místo toho rozhodně vstoupila do domu a cupitala k výtahu. S hraným klidem v hlase jsem předstírala, že chci co nejdříve dovnitř, to kvůli lezavé zimě venku. Pravdou však bylo, že nevím jak dlouho si udržím svojí masku klidu, než s Honzou učiním krok, na který se od rána připravuji.
Kája mi připadala nějaká zvláštní. Od naší večerní informační výměny až po tu dopolední, v jeden moment jako by neměla na psaní zpráv tolik času. Jednoduché odpovědi, jedno-větné reakce. Raději jsem nechtěl pokládat otázku na důvod. Už se mi stalo bohužel v minulosti mnohokrát, že jsem si myslel A a moje bývalé partnerky B. Nechtěl jsem si to s Kájou zkazit tím, že bych jí nedal prostor nebo snad byl zprávami dotěrný. Něčím jsem jí ale musel pozlobit, protože ve vchodových dveřích stál kus kamene, nikoliv moje oříšková Kája. Ve výtahu jsem se přistihl, že snad z nervozity nebo nějaké středoškolské zmražené panické hrůzy, stojím ke Káje bokem a koukám na stěnu výtahu, jako by to byl obraz v galerii. Pípnutí, že je výtah v patře, zajetí klíče do zámku a konečně jsme doma.
Konečně jsem dorazila na bojiště. Předsíň je snad to nejlepší místo pro diskuzi, která mě bohužel čekala. Člověk je pořád v botách, může odejít a zároveň je tu dost soukromí.
"Honzo, chci ti říct, že přicházím bez věcí ale bez těch pitomejch plen já ven prostě nemůžu. Nevím, jakou představu momentálně máš ale já bohužel normální nikdy nebudu..." spustila jsem na Honzu vodopád slov a čekala jsem ale naprosto jiný výraz, než měl teď Honza ve tváři. Čekala jsem buď hněv v tom, že mě bude přesvědčovat o tom, že jsem to určitě nezkusila až po krajní variantu, že mě bude mít za hysterku. V Honzově tváři byla ale spíš výraz člověka, který si koupí lístky na Hurvínka a zjistí že je to trash metalová kapela.
"Ale Kájo, to já přece vím. Proč mi teď tohle říkáš?"
Tenhle pocit jsem zažila v životě několikrát. Víte že máte pravdu, jste v právu, máte znalost tématu, ke kterému se chcete vyjádřit a najednou narazíte na zeď. "Jak sem si teda asi měla vyložit tu zprávu, ať nic nenosím, že mě chceš bez všech těch mých blbin okolo...?" Honza chvilku stál, díval se na mě. Oči mu těkali jak usilovně přemýšlel a jeho směr očí, jako by se díval do své myšlenkové přihrádky vpravo nahoře.
Tak tady muselo dojít k nějakému omylu. V hlavě jsem si přehrál celou naší poslední konverzaci a to i tu písemnou a připadalo mi, jako by mi chyběla nějaká stránka či dvě o které jsem nic netušil ale kterou Kája četla. Pak jsem musel v hlavě rozšířit své hledání a hodně zjednodušit dotaz na mé mozkové buňky. Až najednou mi ta nejvíc hloupá buňka co v hlavě mám, poskytla duchovní obrázek textové zprávy, kterou jí píšu".
"Kájo..." zhluboka jsem se nadechl a podíval se jí hluboko do těch jejích jiskřivých oříškových očí, které nyní byly na pokraji pláče. "myslíš tím to - nic nenos - kdy ti říkám, abys nepřinesla žádné pití, dezerty, sladkosti nebo dárečky"?
Prásk. Zeď. Tvé poctivé argumenty, připravované odpovědi, zkušenosti a představivost vybuzené do maxima spadli do příkopu pochopení. "Bože... já jsem fakt blbec" proběhlo mi hlavou. Kvůli tomu všemu, co se mi v minulosti stalo, jsem Honzovu zprávu, která byla nevinná, milá, si vyložila jako blbec". Chvíle ticha dlouhá přesně tak akorát, aby dokázala nabývat na významu a začala i sdělovat můj příběh, právě proběhla. Honza se na mě podíval a obličejem mu proběhlo několik výrazů. Z překvapení, po pochopení, přes hněv, ublížení, smutek až po....
"Ona o mě pochybuje?" proběhlo mi hlavou jako první. "To si Kája opravdu dokázala mojí zprávu vyložit takhle?" "Co jí ty přede mnou proboha museli provádět!". Jestli si tohle Kája dokázala i potom, co jsme spolu prožili v sobotu, buď je to hrozná trubka nebo jí někdo musel opravdu zlým způsobem pochroumat v důvěru ve druhé. Zkouším přemýšlet co dál a zachvacujeme mě drobná panika. Kájin postoj je tak komplikovaná situace a to co bych měl právě teď udělat, nebo aspoň nejlepší vhodné řešení prostě není čas promyslet. Snazší by asi bylo v hlavě hodit si kostkou, kdybych jen věděl, k čemu pak výsledný hod přiřadit. Hlavou se mi zmítal rozhodovací zmatek ještě tak tři vteřiny, než můj logický mozek opustil diskuzní místnost a nechal za sebou ten můj menší, zodpovědný za všechny ty impulsivní činy.
Honza ke mě udělal dva kroky a vtáhl na mě ruce. Až jsem se zastyděla, že jsem mohla do svého těla vpustit tisícinu sekundy strachu, že mi chce snad ublížit. Honza mi položil jemně ruce na kabát a začal mi z něj pomáhat se slovy "Kájo, pojďme to probrat ještě jednou, nějak mi připadá, že se vůbec neznáme". Jako omámená jsem si ze sebe nechala stáhnout kabát, který Honza zavěsil v chodbě. Jeho ruce, které mi pak pomáhali rozvázat šátek u krku mi pak naopak byly už velmi příjemné. Chtěla jsem tedy udělat krok do koupelny, že si umeju ruce ale pak promluvil znovu Honza. "Kájo, stůj!". Zarazila jsem se v koupelnových dveřích s Honzou za zády. "Zopakujeme si ale sobotní hru a já začnu. Než stihneš říct nějakou blbinku, raději bych ti dal roubík". Přehodil přede mě své ruce a v nich byl napnutý můj šátek. Uprostřed šátku byly dva uzlíky, které dělali celkem velkou kuličku. S šátkem, respektive s uzlíkem uprostřed se zastavil u mých rtů a čekal.
Otevřela jsem ústa a jemně se do roubíku zakousla. Cítila jsem jak jeho ruce drží oba konce šátku mezi palcem a dlaní a jak jemně klouže prsty od kuličky po obou koncích podél mé hlavy a jemně mi roubík zavazuje za mou hlavou. "Tohle a pak věc druhá." jeho ruce mne chytli za ramena a otočili mě tak, že jsme stáli tváří v tvář. "Jdeš mi do koupelny v botách..."
Musela jsem být rudá jak rajče. Seděla jsem u jídelního stolu kam mě Honza poté posadil jak na hanbu. Roubík mi v ústech nechal a já s rukama v klíně a pohledem na krásně připravený jídelní stůl, tiše kousala do kuličky. Za chvilku Honza přede mne postavil talíř polévky, pak se postavil za mne a šátek rozvázal. Nicméně mi pak vzal levou ruku a jemně jí zatlačil za má záda, když jsem se nebránila a ruku nechala v té pozici, ve které jí zanechal i on, vzal mi mou pravou ruku, dovedl mi jí za záda a tím stejným šátkem mi svázal obě ruce za zády. Pak mne jemně se židlí přisunul blíže k polévce. Svou židli, kterou měl naproti mě, si přisunul k mé pravé straně stolu, vzal lžíci, nabral a začal mne krmit. U toho pak začal povídat.
Myslím Karolínko, že jsme přeskočili díky včerejšímu dni spoustu seznamovacích kroků, které nám teď hodně chyběli v předsíni. Proto se raději budu pomalinku ptát a začnu tím, jestli se ti líbí, že tě takhle krmím nebo máš jen opravdu hlad.
Musela jsem Honzovi po pravdě říci, že je to z hladu. Vím, že mne na celé mé úchylce přitahují trošku jiné věci. Není to o tom, býti batoletem ale nemít kontrolu. "Všechny moje dupačky, plenky i dudlíky jsou dospělé" řekla jsem hrdě a došlo mi, jak ta věta zněla. Honza se ale nezasmál, poslouchal mě s hlubokým zaujetím, jako by si snažil nakreslit obrázek mojí mysli a ten následně někde vystavit. Zajímal se o mou nemoc s močovým měchýřem, tedy že občas ztratím kontrolu, zajímal se jak často se mi to stává a zda chodím normálně na záchod když potřebuji. Chtěla jsem ho uklidnit, že se to rozhodně často nestává a buď musím kýchnout nebo být ve velkém stresu, aby se mi ta příhoda spustila. V hlavě jsem si ale musela nafackovat, protože pokud jsem se zasoustředila na svůj klín, cítila jsem jasně, že jsem se maličko počůrala. Díky bohu, tohle intimka zvládá.
Povídala jsem si s Honzou asi hodinu, s rukama spoutanýma za zády, zatímco mě krmil a u toho on sám uzobával. I já sama jsem se ale musela ptát Honzi. "Jsi první člověk, který se na moje plenky netváří vyděšeně nebo pohoršeně? Čím to je?" Vyšlo na jevo, že když byl Honza menší, pomáhal se starat o člena rodiny po mrtvici. Proto měl zkušenost a vhled na to jak věci bohužel vypadají, když život klade překážky a zdraví o každou z nich zaškobrtne. Pak jsem uslyšela něco krásného. "Karolínko, já tě mám rád. To, že to občas ujede mi nevadí. To, že relaxuješ specifickým způsobem je jenom tvoje věc a nemám vůbec žádné právo ti do tohodle mluvit. Já se ti třeba přizná, že hraju počítačové hry a pokud mám rozjetou i nějakou hodně dobrou, jednou či dvakrát jsem si hodil v práci i sickday. To že někdo přirovnal moje nejhlubší a nejniternější pohnuty na submisivitu k hraní počítačových her se dalo vyložit jen dvěma způsoby. Buď někdo šlape po tom, kým jsem, nebo po mojí nabyté zkušenosti z posledního incidentu nepochopení, Honza bere moje potřeby tak samozřejmě, jako by bral u jiné holky její zálibu v návštěvách divadla.
"Měl jsem pro nás dnes jiné plány Kájo, ale asi je budeme muset změnit". Vstal od stolu, přešel do obýváku, zatáhl všude žaluzie a zapálil několik svíček a vonnou tyčinku. Pak přešel ke mě, pomohl mi vstát od jídelního stolu a převedl mě do prostřed obýváku. Položil mi ruce na ramena a zahleděl se mi do tváře. "Karolínko, musím říct, že jsi mě tedy dnes trošku potrápila.".
Tak jako včera, i dnes jsem se rozhodl jednat. "Udělám ti pohodlí u mě doma. Jestli ti po dnešním rádu udělá radost další dvojsmysl, pak ti rovnou řeknu udělej si pohodlí, jako doma". Karolínka se na mě dívala a usmála se. Nicméně nešlo nepostřehnout, že jí očíčkama proběhla nejistota. Na vteřinku sklopila oči dolů a pak rychle ustřelila pohledem do strany. Došlo mi, že ten pohled, který by u normálního člověka mířil dolů, směřoval pomyslně do jejího klína. Pevněji jsem Karolínku podržel rukama na ramenou a zeptal se, zda se jí znovu nestala nehoda?
"Doprdele, a to u stolu ještě tvrdíš, jak se ti to děje minimálně" proběhlo mi hlavou. S tím i ale zjištění, že kvalita stresu co se mnou mával, když jsem jednala s Honzou, musela být extra třída. Když si vybavuju momenty, které spouštěli moje nehody. Zkoušky, testy, kýchnutí, leknutí... Honza sundal svou pravou ruku z mého ramene a hřbetem ruky mě pohladil po tváři tak, že se svou rukou vrátil a uchopil jí do své dlaně. Svou druhou rukou pomaličku tlačil na mé rameno a já si uvědomila, že se mě chystá políbit. Můj první polibek s Honzou. Až budu své kamarádce vyprávět náš první polibek, pravděpodobně zatajím svázané ruce a počůranou plenku, pro mě ale ten moment měl všechno. Když se ode mne odtáhl, aby zkontroloval, že je vše v pořádku a uviděl jen můj úsměv a já... později ten jeho... musela jsem říci "Honzí, taky tě mám ráda! Odpusť mi prosím..." a pak mě Honza objal aniž by mě nechal cokoliv říci a spoutanou mě objímal několik minut.
"Takže spolu chodíme" řekl jsem nahlas a usmál se. Karolínku jsem musel obejmout, chtěl jsem opět cítit její tělo na svém. Došlo mi, že budu muset dnešní večer hodně pozměnit. Původně jsem se chtěl jen projít a nabídnout kino, to abych Káje ukázal, že se nebojím s ní a jejím problémem chodit za zábavou. "Karolínko, začnu tím, že budu upřímný a ty ale musíš být vždy upřímná ke mě, dobře?" Na to Kája přikývla. Stanovme si zatím dvě pravidla. To první, že pokud budeš počůraná, budeš se chtít přebalit... nebo se budeš chtít nechat přebalit, dodal jsem pro jistotu, tak mi to upřímně a bez ostychu řekneš. A to druhé pravidlo, pokud by se ti cokoliv kdykoliv nelíbilo, tak mi to prosím řekni. Klidně si stanovme i heslo, že pokud ho řekneš, tak okamžitě přestanu dělat cokoliv co zrovna dělám, protože ti to bude nepříjemné, dobře? Kája ani nedutala a opět přikývla. Rovnou jsem využil našeho nového systému. "Karolínko, mám pocit, že by ses chtěla převléci. Můžu ti pomoci?"
