Autor Téma: Kája z práce 4  (Přečteno 2903 krát)

Offline hrisnik

  • Registrovaný uživatel
  • 50 a více
  • ***
  • Příspěvků: 93
  • Karma: 10
Kája z práce 4
« kdy: Listopadu 27, 2021, 16:58:15 »
Dveře se za Honzou zavřeli a já jsem osaměla v bytě. Bylo to zvláštní. V momentě kdy jsme ze sebe dostali ty poslední kapky možné sexuální energie, po hodně dlouhé době se mi v hlavě rozvinul naprostý klid. Bez nadsázky jsem si musela říkat, jestli přesně tohodle stavu nedosahují jogíni po 50 letech praxe. Vědět jak se cítím, pravděpodobně by zvolili jinou cestu. Až někdy k večeru se mi vrátilo trošku té pracovitosti a znovunabytou sílu jsem tak využila alespoň k protřídění svých věcí a úklidu. Později k večeru mi přišla moc příjemná zpráva na whatsapp od Honzíka. Pozval mě k sobě domů na nedělní oběd. Prohodili jsme si několik hezkých vět. Akorát poslední věta mě hodně zarazila.

"hlavně nic nenos, jde o normální oběd ;) "

V duchu mi jen proběhlo "a je to tu...". Zdá se, že přeci jen Honza preferuje "normální" vztah. Už jsem to bohužel jednou... vlastně třikrát zažila. Každý z mých vážných vztahů byl bohužel o tom, že mám přeci možnost se změnit a být normální. Vždy jsem četla jen o tom, jak vždy ženská je ta, kdo se snaží chlapa změnit apod. Slepičí redaktorky pravděpodobně v momentech kdy se snažili vymyslet si článek nenapadlo, že to může být i obráceně. "Je to jen zdravotní problém" a nebo "určitě je expert, který by ti mohl pomoci" až po hřebíček do rakve "Co je špatného na tom být normální". Trvalo mi vždy dost měsíců než to konečně došlo do bodu, kdy jsem se rozešla. První vztah byl bohužel ten nejvíc hořký, protože jsem těm radám i věřila a naslouchala. Při vzpomínce, že jsem byla dotlačená snad do všeho krom kartářky, jsem zjistila, že jsem opravdu naštvaná. Hořké vzpomínky nahradili cokoliv, co jsem si za posledních 24 hodin v sobě nahromadila. "Doprdele" řekla jsem nahlas do prázdného bytu. Těch posledních pár hodin ze sobotního dne jsem utopila v myšlenkách a přemítání, co dál. Druhý den, první myšlenka co mě udeřila ještě s hlavou na polštáři byl opět Honza.

Plán byl ale jasný. Dorazit k Honzovi, vysvětlit si, že normální nebudu a zaříznout to prostě dřív, než do toho všeho spadnu až moc hluboko. Raději radikální řez nyní, než několikatýdenní bolestné párání se s tím později. Jak se začal blížit čas nedělního oběda, začala jsem se chystat. Když jsem se podívala na sebe do zrcadla, až teprve nyní jsem si všimla že mám slzavé oči. Došlo mi, že až půjdu od Honzi, bude to chtít černé brýle a ty se mi už do té mé nóbl kabelky nevejdou. Rozhodně tedy nemám malou kabelku ale tahejte si k normálním (to slovo mi v hlavě znělo opravdu hořce) dámským věcem ještě dvě intimní plenky. Šáhla jsem tedy po sportovním batůžku, alespoň si tam hodím čokoládu a flašku vína až od něj půjdu. Moje kroky pak narušila zpráva od Honzy. Krom adresy nezapomněl napsat "A opravdu nic nenos, ty samotná budeš bohatě stačit!".  V momentě, kdy jsem šahala pro roušku, že půjdu, mi snad v rámci vzdoru proběhla poslední myšlenka. Tohle bude určo černý den. Bez přemýšlení jsem došla do ložnice, vzala ze stolku Svůj! ne Honzův! ale svůj černý dudlík a dala ho do batohu k ostatním věcem. Tohle se bude při cestě zpět domů určitě hodit a konečně ta rouška bude k něčemu!

Honza mi musel přijít otevřít dolů. V jeho paneláku bohužel nefungují bzučáky a tak ve vchodových dveřích, se po pár minutách objevuje jeho obličej. Mírné bodnutí kdesi v mých útrobách mi naznačilo, že tohle bude opravdu těžký den. Evidentně mi chtěl dát pusu na tvář ale raději jsem tedy místo toho rozhodně vstoupila do domu a cupitala k výtahu. S hraným klidem v hlase jsem předstírala, že chci co nejdříve dovnitř, to kvůli lezavé zimě venku. Pravdou však bylo, že nevím jak dlouho si udržím svojí masku klidu, než s Honzou učiním krok, na který se od rána připravuji.

Kája mi připadala nějaká zvláštní. Od naší večerní informační výměny až po tu dopolední, v jeden moment jako by neměla na psaní zpráv tolik času. Jednoduché odpovědi, jedno-větné reakce. Raději jsem nechtěl pokládat otázku na důvod. Už se mi stalo bohužel v minulosti mnohokrát, že jsem si myslel A a moje bývalé partnerky B. Nechtěl jsem si to s Kájou zkazit tím, že bych jí nedal prostor nebo snad byl zprávami dotěrný. Něčím jsem jí ale musel pozlobit, protože ve vchodových dveřích stál kus kamene, nikoliv moje oříšková Kája. Ve výtahu jsem se přistihl, že snad z nervozity nebo nějaké středoškolské zmražené panické hrůzy, stojím ke Káje bokem a koukám na stěnu výtahu, jako by to byl obraz v galerii. Pípnutí, že je výtah v patře, zajetí klíče do zámku a konečně jsme doma.

Konečně jsem dorazila na bojiště. Předsíň je snad to nejlepší místo pro diskuzi, která mě bohužel čekala. Člověk je pořád v botách, může odejít a zároveň je tu dost soukromí.

"Honzo, chci ti říct, že přicházím bez věcí ale bez těch pitomejch plen já ven prostě nemůžu. Nevím, jakou představu momentálně máš ale já bohužel normální nikdy nebudu..." spustila jsem na Honzu vodopád slov a čekala jsem ale naprosto jiný výraz, než měl teď Honza ve tváři. Čekala jsem buď hněv v tom, že mě bude přesvědčovat o tom, že jsem to určitě nezkusila až po krajní variantu, že mě bude mít za hysterku. V Honzově tváři byla ale spíš výraz člověka, který si koupí lístky na Hurvínka a zjistí že je to trash metalová kapela.

"Ale Kájo, to já přece vím. Proč mi teď tohle říkáš?"

Tenhle pocit jsem zažila v životě několikrát. Víte že máte pravdu, jste v právu, máte znalost tématu, ke kterému se chcete vyjádřit a najednou narazíte na zeď. "Jak sem si teda asi měla vyložit tu zprávu, ať nic nenosím, že mě chceš bez všech těch mých blbin okolo...?" Honza chvilku stál, díval se na mě. Oči mu těkali jak usilovně přemýšlel a jeho směr očí, jako by se díval do své myšlenkové přihrádky vpravo nahoře.

Tak tady muselo dojít k nějakému omylu. V hlavě jsem si přehrál celou naší poslední konverzaci a to i tu písemnou a připadalo mi, jako by mi chyběla nějaká stránka či dvě o které jsem nic netušil ale kterou Kája četla. Pak jsem musel v hlavě rozšířit své hledání a hodně zjednodušit dotaz na mé mozkové buňky. Až najednou mi ta nejvíc hloupá buňka co v hlavě mám, poskytla duchovní obrázek textové zprávy, kterou jí píšu".

"Kájo..." zhluboka jsem se nadechl a podíval se jí hluboko do těch jejích jiskřivých oříškových očí, které nyní byly na pokraji pláče. "myslíš tím to - nic nenos - kdy ti říkám, abys nepřinesla žádné pití, dezerty, sladkosti nebo dárečky"?

Prásk. Zeď. Tvé poctivé argumenty, připravované odpovědi, zkušenosti a představivost vybuzené do maxima spadli do příkopu pochopení. "Bože... já jsem fakt blbec" proběhlo mi hlavou. Kvůli tomu všemu, co se mi v minulosti stalo, jsem Honzovu zprávu, která byla nevinná, milá, si vyložila jako blbec". Chvíle ticha dlouhá přesně tak akorát, aby dokázala nabývat na významu a začala i sdělovat můj příběh, právě proběhla. Honza se na mě podíval a obličejem mu proběhlo několik výrazů. Z překvapení, po pochopení, přes hněv, ublížení, smutek až po....

"Ona o mě pochybuje?" proběhlo mi hlavou jako první. "To si Kája opravdu dokázala mojí zprávu vyložit takhle?" "Co jí ty přede mnou proboha museli provádět!". Jestli si tohle Kája dokázala i potom, co jsme spolu prožili v sobotu, buď je to hrozná trubka nebo jí někdo musel opravdu zlým způsobem pochroumat v důvěru ve druhé. Zkouším přemýšlet co dál a zachvacujeme mě drobná panika. Kájin postoj je tak komplikovaná situace a to co bych měl právě teď udělat, nebo aspoň nejlepší vhodné řešení prostě není čas promyslet. Snazší by asi bylo v hlavě hodit si kostkou, kdybych jen věděl, k čemu pak výsledný hod přiřadit. Hlavou se mi zmítal rozhodovací zmatek ještě tak tři vteřiny, než můj logický mozek opustil diskuzní místnost a nechal za sebou ten můj menší, zodpovědný za všechny ty impulsivní činy.

Honza ke mě udělal dva kroky a vtáhl na mě ruce. Až jsem se zastyděla, že jsem mohla do svého těla vpustit tisícinu sekundy strachu, že mi chce snad ublížit. Honza mi položil jemně ruce na kabát a začal mi z něj pomáhat se slovy "Kájo, pojďme to probrat ještě jednou, nějak mi připadá, že se vůbec neznáme". Jako omámená jsem si ze sebe nechala stáhnout kabát, který Honza zavěsil v chodbě. Jeho ruce, které mi pak pomáhali rozvázat šátek u krku mi pak naopak byly už velmi příjemné. Chtěla jsem tedy udělat krok do koupelny, že si umeju ruce ale pak promluvil znovu Honza. "Kájo, stůj!". Zarazila jsem se v koupelnových dveřích s Honzou za zády. "Zopakujeme si ale sobotní hru a já začnu. Než stihneš říct nějakou blbinku, raději bych ti dal roubík". Přehodil přede mě své ruce a v nich byl napnutý můj šátek. Uprostřed šátku byly dva uzlíky, které dělali celkem velkou kuličku. S šátkem, respektive s uzlíkem uprostřed se zastavil u mých rtů a čekal.

Otevřela jsem ústa a jemně se do roubíku zakousla. Cítila jsem jak jeho ruce drží oba konce šátku mezi palcem a dlaní a jak jemně klouže prsty od kuličky po obou koncích podél mé hlavy a jemně mi roubík zavazuje za mou hlavou. "Tohle a pak věc druhá." jeho ruce mne chytli za ramena a otočili mě tak, že jsme stáli tváří v tvář. "Jdeš mi do koupelny v botách..."

Musela jsem být rudá jak rajče. Seděla jsem u jídelního stolu kam mě Honza poté posadil jak na hanbu. Roubík mi v ústech nechal a já s rukama v klíně a pohledem na krásně připravený jídelní stůl, tiše kousala do kuličky. Za chvilku Honza přede mne postavil talíř polévky, pak se postavil za mne a šátek rozvázal. Nicméně mi pak vzal levou ruku a jemně jí zatlačil za má záda, když jsem se nebránila a ruku nechala v té pozici, ve které jí zanechal i on, vzal mi mou pravou ruku, dovedl mi jí za záda a tím stejným šátkem mi svázal obě ruce za zády. Pak mne jemně se židlí přisunul blíže k polévce. Svou židli, kterou měl naproti mě, si přisunul k mé pravé straně stolu, vzal lžíci, nabral a začal mne krmit. U toho pak začal povídat.

Myslím Karolínko, že jsme přeskočili díky včerejšímu dni spoustu seznamovacích kroků, které nám teď hodně chyběli v předsíni. Proto se raději budu pomalinku ptát a začnu tím, jestli se ti líbí, že tě takhle krmím nebo máš jen opravdu hlad.

Musela jsem Honzovi po pravdě říci, že je to z hladu. Vím, že mne na celé mé úchylce přitahují trošku jiné věci. Není to o tom, býti batoletem ale nemít kontrolu. "Všechny moje dupačky, plenky i dudlíky jsou dospělé" řekla jsem hrdě a došlo mi, jak ta věta zněla. Honza se ale nezasmál, poslouchal mě s hlubokým zaujetím, jako by si snažil nakreslit obrázek mojí mysli a ten následně někde vystavit. Zajímal se o mou nemoc s močovým měchýřem, tedy že občas ztratím kontrolu, zajímal se jak často se mi to stává a zda chodím normálně na záchod když potřebuji. Chtěla jsem ho uklidnit, že se to rozhodně často nestává a buď musím kýchnout nebo být ve velkém stresu, aby se mi ta příhoda spustila. V hlavě jsem si ale musela nafackovat, protože pokud jsem se zasoustředila na svůj klín, cítila jsem jasně, že jsem se maličko počůrala. Díky bohu, tohle intimka zvládá.

Povídala jsem si s Honzou asi hodinu, s rukama spoutanýma za zády, zatímco mě krmil a u toho on sám uzobával. I já sama jsem se ale musela ptát Honzi. "Jsi první člověk, který se na moje plenky netváří vyděšeně nebo pohoršeně? Čím to je?" Vyšlo na jevo, že když byl Honza menší, pomáhal se starat o člena rodiny po mrtvici. Proto měl zkušenost a vhled na to jak věci bohužel vypadají, když život klade překážky a zdraví o každou z nich zaškobrtne. Pak jsem uslyšela něco krásného. "Karolínko, já tě mám rád. To, že to občas ujede mi nevadí. To, že relaxuješ specifickým způsobem je jenom tvoje věc a nemám vůbec žádné právo ti do tohodle mluvit. Já se ti třeba přizná, že hraju počítačové hry a pokud mám rozjetou i nějakou hodně dobrou, jednou či dvakrát jsem si hodil v práci i sickday. To že někdo přirovnal moje nejhlubší a nejniternější pohnuty na submisivitu k hraní počítačových her se dalo vyložit jen dvěma způsoby. Buď někdo šlape po tom, kým jsem, nebo po mojí nabyté zkušenosti z posledního incidentu nepochopení, Honza bere moje potřeby tak samozřejmě, jako by bral u jiné holky její zálibu v návštěvách divadla.

"Měl jsem pro nás dnes jiné plány Kájo, ale asi je budeme muset změnit". Vstal od stolu, přešel do obýváku, zatáhl všude žaluzie a zapálil několik svíček a vonnou tyčinku. Pak přešel ke mě, pomohl mi vstát od jídelního stolu a převedl mě do prostřed obýváku. Položil mi ruce na ramena a zahleděl se mi do tváře. "Karolínko, musím říct, že jsi mě tedy dnes trošku potrápila.".

Tak jako včera, i dnes jsem se rozhodl jednat. "Udělám ti pohodlí u mě doma. Jestli ti po dnešním rádu udělá radost další dvojsmysl, pak ti rovnou řeknu udělej si pohodlí, jako doma". Karolínka se na mě dívala a usmála se. Nicméně nešlo nepostřehnout, že jí očíčkama proběhla nejistota. Na vteřinku sklopila oči dolů a pak rychle ustřelila pohledem do strany. Došlo mi, že ten pohled, který by u normálního člověka mířil dolů, směřoval pomyslně do jejího klína. Pevněji jsem Karolínku podržel rukama na ramenou a zeptal se, zda se jí znovu nestala nehoda?

"Doprdele, a to u stolu ještě tvrdíš, jak se ti to děje minimálně" proběhlo mi hlavou. S tím i ale zjištění, že kvalita stresu co se mnou mával, když jsem jednala s Honzou, musela být extra třída. Když si vybavuju momenty, které spouštěli moje nehody. Zkoušky, testy, kýchnutí, leknutí... Honza sundal svou pravou ruku z mého ramene a hřbetem ruky mě pohladil po tváři tak, že se svou rukou vrátil a uchopil jí do své dlaně. Svou druhou rukou pomaličku tlačil na mé rameno a já si uvědomila, že se mě chystá políbit. Můj první polibek s Honzou. Až budu své kamarádce vyprávět náš první polibek, pravděpodobně zatajím svázané ruce a počůranou plenku, pro mě ale ten moment měl všechno. Když se ode mne odtáhl, aby zkontroloval, že je vše v pořádku a uviděl jen můj úsměv a já... později ten jeho... musela jsem říci "Honzí, taky tě mám ráda! Odpusť mi prosím..." a pak mě Honza objal aniž by mě nechal cokoliv říci a spoutanou mě objímal několik minut.

"Takže spolu chodíme" řekl jsem nahlas a usmál se. Karolínku jsem musel obejmout, chtěl jsem opět cítit její tělo na svém. Došlo mi, že budu muset dnešní večer hodně pozměnit. Původně jsem se chtěl jen projít a nabídnout kino, to abych Káje ukázal, že se nebojím s ní a jejím problémem chodit za zábavou. "Karolínko, začnu tím, že budu upřímný a ty ale musíš být vždy upřímná ke mě, dobře?" Na to Kája přikývla. Stanovme si zatím dvě pravidla. To první, že pokud budeš počůraná, budeš se chtít přebalit... nebo se budeš chtít nechat přebalit, dodal jsem pro jistotu, tak mi to upřímně a bez ostychu řekneš. A to druhé pravidlo, pokud by se ti cokoliv kdykoliv nelíbilo, tak mi to prosím řekni. Klidně si stanovme i heslo, že pokud ho řekneš, tak okamžitě přestanu dělat cokoliv co zrovna dělám, protože ti to bude nepříjemné, dobře? Kája ani nedutala a opět přikývla. Rovnou jsem využil našeho nového systému. "Karolínko, mám pocit, že by ses chtěla převléci. Můžu ti pomoci?"


Offline hrisnik

  • Registrovaný uživatel
  • 50 a více
  • ***
  • Příspěvků: 93
  • Karma: 10
Re:Kája z práce 4
« Odpověď #1 kdy: Listopadu 27, 2021, 16:58:23 »
Musela jsem kývnout že ano. Za prvé jsem opravdu potřebovala přebalit a za druhé, chtěla  jsem mu dát najevo že mu důvěřuju. Znovu mě uchopil za ramena a položil na bílý vysoký ovečkový kobereček, který měl umístěný před gaučem. Pomohl mi se posadit na klín a jemně mi rozvázal ruce. Pak mne položil na polštářek, který z gauče sundal a znovu mi začal vázat ruce, tentokrát tak, že jsem je měla nad hlavou jak jsem ležela a konec šátku přivázal k jedné z noh u gauče. Znovu mne pohladil po tváři a řekl "Pamatuj Karolínko, že kdykoliv můžeš říct STOP. Dobře?" Na to jsem jen přikývla. Honza došel pro předsíně pro můj batůžek a když ho pak vedle mě otevřel, uvědomila jsem si, že tam nemám jen plenky. Honza vytáhl první plenku a pak jeho oči objevili černý dudlík. Vzal jej do ruky, podíval se na mě a pak se na mě konejšivě usmál. "Karolínko, dneska jsi se chystala na černý den, viď?" "Copak jsi měla v plánu? Ale pravdu!". A tak jsem s pohledem stočeným k mým špičkám jen řekla, že jsem si ho chtěla schovat pod roušku, až bych od něj z předsíně odcházela. Honza se ke mě přesunul, položil dudlík za mou hlavu na gauč a znovu mě políbil. "Tak s tím něco uděláme?" pronesl. V mojí pozici do "I" by se mu plenka asi špatně měnila a tak mi naznačil ať přitáhnu kotníky k zadku a roztáhnu nohy. Vyhrnul mi sukni, stáhl punčocháče a začal mi měnit plenku. Natahovací kalhotková intimka během chvilky byla roztržena po straně a složena vedle Honzi. Novou mi následně jemně natáhl na nohy až pasu a pak se na mě opět podíval, chvilku váhal a řekl. "Vydrž takhle" a odešel do místnosti, kde měl asi ložnici. Slyšela jsem hrabání ve spěchu a pak Honza přišel zpět. Vypadalo to, že přinesl nějakou deku, v něm nějaké další oblečení a snad prostěradlo a pak krabici od bot?

"Ty máš taky vlastní krabici od bot?" řekla jsem s údivem, ale Honza se jen rozesmál, protože když jí otevřel, tak v ní byla domácí lékárnička. "Neboj se, všechno hezky postupně". Nejprve ti uděláme pohodlí. Honza už před tím ze mě stáhl moje punčocháče a tak teď už jen rozepnul mou sukni a pak vytáhl ručník, který přede mě rozložil tak, že působil jako plenka. Lehce mi nadzvedl zadek a plenku pode mě podtáhl. Pomalu mi horní díl přeložil přes můj klín, upravil prostředek a zatímco ho přidržoval, z hromádky  vytáhl pro mě před tím nespatřené kraťasy. Aha, jsou kompresní došlo mi v momentě, kdy mi Honza vytahoval ty kraťasy k pasu a ty mi začali svírat mojí pravou plenku a novou plenku a fixovali je na místo. Pak si vedle mě lehl, položil svou ruku na můj balík plínek a jemně jí hladil. Jemně jsem zacloumala spoutanýma rukama abych se ujistila, že jsem opravdu spoutaná a podvědomě jako odpověď na Honzovo hlazení, ještě o fous více roztáhla nohy od sebe, aby se mu hladilo mě snáz. Vše mi začalo být strašně moc příjemné a moje naběhnuté prsní bradavky pod tričkem to začali oznamovat světu.

Ta její nádherná prsa přitahovali mé ruce jako dva magnety, a tak jsem se musel velmi ovládat. Hezky všechno popořadě. Kája ve svém plenkovém balíčku ležela se spoutanýma rukama za hlavou a pozorovala mě s neskrývaným zájmem. Bylo na čase přejít k dalšímu kroku plánu. Z domácí lékárničky jsem vytáhl tři obinadla, které jsem rozbalil a položil si vedle Karolínky. Sedl jsem si obkročmo na Káju a cítil její plenku pod sebou. Usmál jsem se na ní, vzal její tvář do svých dlaní, nahnul se k ní a začal jí opět líbat. Něžně jsme se dotýkali rty a mé ruce mi vypověděli poslušnost a skončili na jejích prsou, kdy jsem začal její bochánky jemně hníst a palci si hrát s jejími bradavkami. Káje se to moc líbilo, protože v jeden moment mi zašeptala "nepřestávej, prosím!?!". To ale nebyl můj záměr. Káje jsem chtěl ukázat, že v tom jejím nenormálnu jsme spolu stůj co stůj. Poslepu jsem šáhl po černém dudlíku, mimo její zorné pole a při předstírání, že jí chci znovu políbit, vsunul jsem jí šibalsky dudlík mezi rty. Z Karolínky se vydralo jen zklamané zabručení kombinované s překvapením. "Kájo, jsme teprve na  začátku", řekl jsem, zatímco jsem jí rukou přidržoval dudlík na ústech a volnou pravačkou jsem šáhl po obinadle a jemně jsem začal obmotávat Kájinu hlavu. Teoreticky jsem chtěl dosáhnout stejného efektu, jako když včera Kája připínala na dudlík postroj. Já bohužel nic takového doma neměl a jediné co mne napadlo bylo použít obinadlo. Vedl jsem pruh obinadla pod její bradou, jemně kolem štítu dudlíku až bylo jisté, že kvůli pevné savičce, kterou jsem upevnil stažením za jejími zoubky, nebude možné dudlík vytlačit jazykem. Obinadlo bylo bohužel malinko delší a tak jsem se rozhodl pro další krok, že Káje zavážu i oči. Karolínce to muselo také dojít, protože zatímco jsem z ní dělal mumii, už zbýval jen průzor pro oči a nos. Dával jsem si extra pozor, aby Kája mohla v klidu dýchat, což jemná struktura obinadla dovolovala i případně přes ústa. Na vteřinku jsme se podívali vzájemně do očí a pak Karolínka zavřela oční víčka a nechala je zavřená. To jsem vzal jako souhlas a během chviličky dodělal své dílo a poslední pruh obinadla zajistil za hlavou maličkým skřipečkem. Kája byla plně má.

Když mě zahalila tma, uvědomila jsem si, jak moc mi buší srdce. Honza mě svou vahou tlačil k zemi, ruce svázané nad hlavou k noze od gauče mi umožňovali jen kroutit zápěstím a  mě se tělem rozlila vlna vzrušení z té zjištěné bezmoci. Představovala jsem si, jak na mě Honza kouká, co se mu asi honí hlavou a hlavně co dalšího chystá. Opět jsem ucítila jeho ruce na svých ňadrech a pak jeho ruce začali klouzat k mému pasu, pomalu mi nadzvedli tričko a cítila jsem, jak mě líbá těsně nad plenkou na mé břicho. Pak mne políbil přes plenku přímo na můj klín. Nechtěl jsem, aby přestával a tak jsem jej sevřela nohama, aby zůstal tam kde je. Namísto pokračování jsem ale ucítila poplácání přes plínku, že bych ho měla pustit. V hlavě jsem si udělala poznámku, že pokud se v budoucnu naše role někdy obrátí, budu ho dráždit tak dlouho, dokud nebude prosit abych přestala. Pomalu jsem uvolnila sevření svých nohou a cítila jsem, jak mi Honza rozvazuje pouta na rukou a pomáhá mi do sedu. Dvakrát mě pohladil po mé kukle a já si uvědomila, že i částečně těsní zvuk, protože jsem Honzu a jeho příkaz, ať nastavím ruce, slyšela tlumeně. Dala jsem tedy před sebe svou levou ruku a cítila jsem, jak mi jí Honza polohuje do sevřené pěstí a jemně jí začal omotávat obinadlem. To stejné pak udělal u mé pravé ruky. Když byl hotový, naznačil mi, že se mám postavit a rukama pod paží mi pomohl vstát. A najednou nic. Stála jsem několik vteřin, pak deset, pak dvacet... Věděla jsem, že se na mě dívá. Možná si něco chystá? Napadlo mě, využít chvilku "svobody" a zkontrolovat svou bezmoc. Pomalu jsem začala napínat prsty v bambulkách ale bylo to marné. Začala jsem se dotýkat plenky, která ale stále držela na svém místě. Zkusmo jsem ze zvědavosti zkusila ze sebe plenku stáhnout ale bambulky místo mích rukou nedokázali gumu v kompresních trenýrkách vůbec stáhnout. Plenka v mém rozkroku držela na svém místě. Poslední co jsem chtěla zkusit byla má kukla. Bambulkami jsem se začala dotýkat dudlíku, který nešlo přes zuby vyndat. Po dvou vteřinách mi došlo, že to asi jen tak nepůjde a napadlo mě, udělat pro Honzu alespoň malé představení. Začala jsem se dotýkat svých prsou a pravou rukou jsem si zajela do klína. Šlo spíš hlavně o náznak ale chtěla jsem ho hlavně pozlobit za to, jak před tím on dráždil mě.

Pozoroval jsem Káju, zatímco jsem chystal prostěradlo na gauči pro svůj poslední krok a rozhodl jsem se jej trošku urychlit. Kája začínala být nezbedná. Přistoupil jsem pomalu za ní a položil své ruce na její ramena. Maličko sebou leknutím trhla. Nicméně se nepřestávala hladit přes plenku a tak jsem chytl její obě ruce, otočil si jí k sobě čelem a následně je složil za jejími zády a přitiskl si celé její tělo k sobě. Jemně jsem jí otřel svůj nos o její a pak jej políbil. Kája pochopila, že žádné hraní sama se sebou nebude a tak jen položila hlavu na mé rameno. Stáli jsme takhle déle než minutu. Držel jsem Káje ruce, tiskl jí k sobě a cítil, jak mi odevzdaně oddychuje nosem na mém rameni. Po chvilce jsem pustil její ruce a chytl spodní lem jejího trička a pomalu ho vysunoval nahoru. Kája natáhla své ruce vzhůru ve spolupráci a hned jak jsem jí tričko sundala, stáhl jsem z ní všechno až na mé trenky na cvičení. Skoro nahá Kája, jen v plenkách, pak byla mým pohybem nasměrována ke gauči, kde jsem měl připravené prostěradlo. Položil jsem Káju doprostřed prostěradla, položil jí ruce tak, aby je měla založené na bříše a přikryl jsem jí levou půlkou prostěradla tak, že jsem tam kde měla horní část trupu našťouchal přečuhující prostěradlo pod ní, jako bych balil roládu. U nohou zbývalo látky více, takže jsem látku musel zatlačit více dovnitř. Pak jsem vzal druhou část prostěradla a tu také přesunul, tentokrát na druhou stranu. Takto zabalenou Káju zbývalo ještě zajistit. Vzal jsem lepící pásku, a začal u nohou. Kája přes svou kuklu asi neslyšela, jak pásku z role tahám, ale ani v momentě, kdy jsem jí začal ovíjet pásku u kotníků a ustřihl a začal u jejích kolen, ani náznakem nebojovala proti mému konání. Hned jak jsem dokončil svazování nad koleny, udělal jsem to stejné pod její plenkou a nad její plenkou. Následně těsně nad jejíma založenýma rukama, takže vznikla taková malá kapsa pro obě paže, kdy mohla v malém rozsahu dát ruce dolů či nahoru ale vždy se zasekla o již aplikovanou pásku. Pak jsem páskou stáhl to krásné místo přímo nad jejím poprsím a tam jsem skončil.

Cítila jsem, jak mne Honza zavinuje silněji a silněji do látky a jak mi ubývá možností, jak se pohnout. Cítila jsem, jak mi páska pod ňadry a nad nimi tlačí tak, že mám prsa ještě více naběhlá. Pak Honza přestal. Cítila jsem jak mi rukou tlačí na temeno hlavy, abych se předklonila a pak jak tam, kde jsem měla hlavu si pravděpodobně sedá a svou hlavu znovu tlačí zpět, nyní na jeho klín. Bylo to pohodlné tak akorát. Pak mne začal jemně hladit po mé kukle a slyším jeho tlumené "třicet minut pauza". Uvědomila jsem si, že byl čas na relax. Hlavně jsem začala slyšet tlumené zvuky televizoru a došlo mi, že Honza mě jen tak nevysvobodí a že tedy se mnou ale ani nemá žádné plány. Začala jsem se soustředit tedy sama na sebe. Zkoušela jsem se zkusmo osvobodit, dosáhnout na svá prsa či klín, vytlačit dudlík z úst ale po všech stranách jsem jen cítila to pevné sevření své "zavinovačky". V jeden moment Honza položil svou ruku na má prsa ale došlo mi, že to dělá pro sebe, nikoliv pro mě. Asi jako když hladíte oblíbenou kočku. Začala jsem tedy pravidelně dýchat nosem a relaxovat. Právě teď jsem byla v Honzových rukou a to ještě jako plyšová hračka.

Ani nevím, co v televizi běželo. Díval jsem se na spoutanou Káju a každou vteřinu kontroloval, jestli v pořádku dýchá, jestli nejeví známky jakékoliv komplikace. Snad až po patnácti minutách jsem se jakž takž ujistil, že jsem nic nepokazil, že je Kája v bezpečí a rozhodl si také trošku užít. Ruka na jejich prsou si našla svůj antistresový míček a ve volné chvilce jsem Karolínku pohladil po hlavě. Když už se blížila třicátá minuta, televizi jsem vypnul a svým ukazováčkem jsem jemně zatlačil na Kájin dudlík a jemně zaviklal. Cítil jsem jak Kája zadudlala v odpověď. Vstal jsem z gauče, jemně vzal Káju do náruče a přenesl jí k sobě do ložnice a pomocí nůžek z domácí lékárničky pomalu přestřihal pouta na jejích nohách až po pouta pod její plínkou. Stále tak byla její horní polovina těla uvězněná v prostěradle a ruce měla jako ve svěrací kazajce.

Cítila jsem, jak tlak pomalu povoluje a já jako motýl, jsem se pomalu začala rozvíjet z kukly. Když tu náhle Honza přestal. Cítila jsem, jak mi vybaluje spodní část těla a dokonce na nohy navléká teplé tlusté ponožky. Rukama mi naznačil, až si stáhnu kotníky k zadku, volné půlky prostěradla opět přehodil přes mé složené nohy, pravou část na pravou nohu a levou část na levou nohu a znovu jsem cítila pásku. Tentokrát mi páska vedla přes kotníky a stehna a znemožnila mi tak nohu zpět narovnat. Takhle "vyšpulená" jsem pak už jen ucítila Honzovu ruku na mé plínce, jak po ní začíná jezdit rukou nahoru a dolů. Bylo to příjemné. Moc příjemné. Bohužel šlo kvůli tlusté plínce a té mojí spíš jen o takové lechtání a já potřebovala aby přitlačil mnohem více. Chtěla jsem mu to přes svůj dudlík říci ale vycházelo ze mě jen nesrozumitelné vzdychání. Honza najednou přestal. Začala jsem proto hořečnatě kroutit hlavou že "ne" a když jsem ucítila jeho ruku zpět na své plínce, hlavou jsem ihned začala kývat, že Ano. Honza pokračoval dál. Chtěla jsem mu jít klínem naproti ale spíš jsem jen tak přihopsala a vypružila na měkké matraci. Nicméně pokud Honza nepřestane, určitě se udělám.... prosím ať nepřestane.

Když už jsem viděl, že Kája se pravděpodobně blíží k vyvrcholení, okamžitě jsem přestal. Kája nazlobeně bručela do svého dudlíku a když jsem měl jistotu, že jí její vyvrcholení uteklo, znovu jsem začal jemně jezdit po její naducané plínce. Svůj záměr se mi podařilo zopakovat ještě dvakrát, kdy u posledního přerušení už Kája bojovala se svými pouty ze všech sil. Moc dobře šlo vytušit, že její dudlík utlumil několik sprostých slov ale v jeden moment se Kája zlomila a já slyšel, její "posíííím" tak zřetelně, že jsem se rozhodl jí vyjít vstříc. Položil jsem svou ruku na její prsa a začal je jemně hladit. V místech, kde jsem tušil že má Karolínka bradavky jsem jezdil o to víc razantněji a když jsem slyšel jak Kája do svého roubíku začíná víc a víc funět, začal jsem hladit její plínku. Nejprve jemně ale pak jsem přidával na intenzitě. Karolínka se mi pak pod rukama v jeden moment vzepjala a napnutá se velmi jemně třásla. Ještě chvilku jsem hladil její klín, než jsem měl jistotu, že je po všem. Hned jsem jí přestřihl nůžkami pásku přes nohy a nechal jí, aby si je mohla narovnat. Pak jsem si vedle ní lehl, přivinul si jí k sobě a jemně hladil po hlavě, dokud jsem neměl jistotu, že Kája je zpět mezi námi. Pak mě napadlo, že bych mohl přestat být takový pitomý slušňáček. Uvolnil jsem Káju ze svého sevření a narovnal jí do polo sedu. Mezitím jsem vzal dva polštáře a složenou deku, ze které jsem udělal malinkou měkkou horu. Káju jsem si následně nasměroval tak, že si břichem na hromádku lehla, zatímco zadečkem byla vzhůru.

Jak jsem ucítila, že mě Honza pokládá na měkkou hromádku, řekla jsem si že to asi musí být polštáře. Pořád jsem svojí horní polovinou těla byla silně zabalená a přes svou kuklu ani neviděla, co se děje. Nicméně poloha, kdy mám vyšpulený zadek dávala tušit, o co Honzovi jde. Trošku více jsem tedy od sebe roztáhla svá kolena, aby byl ke mě snadnější přístup. Ucítila jsem obě Honzovi ruce na mém oplenkovaném zadku jak mě jemně poplácává. Líbilo se mi to. Ani ne do minutky, už však ze mě jeho ruce začali stahovat první vrstvy podomácku vyrobeného plenkového vězění a Honza tak musel být svědkem mého klínu. To napětí, kdy do mne vnikne ve mě začalo vyvolávat novou vlnu touhy a netrvalo dlouho, a Honza mi začal plnit jednu z mých fantazií. Evidentně se mu naše hra také moc líbila, protože to rozhodně netrvalo dlouho...





Offline mskvor

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 807
  • Karma: 4
Re:Kája z práce 4
« Odpověď #2 kdy: Listopadu 28, 2021, 00:08:42 »
Ahoj hrisniku,

Nechal jsi nás na pokračování čekat, ale vynahradil jsi to. Opravdu opět pěkně napsané, díky za dvojdíl.
MS

Offline luba

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 1 236
  • Karma: 4
Re:Kája z práce 4
« Odpověď #3 kdy: Listopadu 29, 2021, 18:05:58 »
Velmi hezké, nepostrádá to psychologický náboj. Jen tak dál.