Pokračování povídky Kája z práce. První část dnešní povídky se vrací ke Káje a tedy i trošku v čase.
"Že já se na to nevykašlala" proběhlo mi hlavou hned poté, co jsem kýchla. Bohužel, už to nešlo vrátit. Jak moje rozhodnutí, tak moje nehoda. Posledních několik týdnů ve firmě, které následovali hned po odvolání firemních anti-covid omezení, jsem měla dvakrát rozhovor se šéfovou na téma, že nevypadám jako týmový hráč a k tomu podobně laděné řeči. Tyhle projevy pravděpodobně vyčetla z nějakého článku určeného pro vyčpělé manažery. Svojí současnou práci mám samozřejmě ráda. Zvládám jí levou zadní, firmu mám blízko domů a hlavu si domů nosím čistou. Jen nevidím žádný užitek v nesmyslném žvanění u kávovaru. Doneslo se však ke mě, že šéfovou, jako každého správně neschopného manažera, chtějí povýšit o patro výš. Její zástupce by pak měla být jednou ze dvou kolegyň, které jsou v pohodě a tím bych měla klid. Rozhodla jsem se tedy pro zprvu strategický, nyní už jen tragický nápad. Sejít se jako "tým" a udělat si rádoby team building. Napadl mě podnik, který je kousek od mého bytu. Bylo mi totiž hned jasné, že z téhle "párty" budu chtít utéct co nejdříve ale šéfové aspoň ukážu, že přemýšlím týmově. Kráva se nažere a já zůstanu celá.
Přišli všichni a to včetně Honzy. To mě moc potěšilo. Moc mužských kolegů v mém oddělení není a Honza byl jediný od pohledu sympatický v tom, že na rozdíl od ostatních chlapů na patře, vlastně v celé budově, po mě neházel takové ty uslintané pohledy, nebo neprohodil nějakou rádoby chlapáckou hlášku ke svým kolegům, kterou si myslel, že nezaslechnu. Moje poslední oblíbená byla, že pokud bych si vzala podpatky, musela bych nosit i žlutou helmu. A proč pak být týmový hráč, že? Přišla jsem do restaurace jako první a sedla si ke stolu co nejvíce v rohu. Chtěla jsem omezit šance, že budu obklopená nutností komunikovat ze dvou stran. Jedna bude stačit. Měla jsem určitou naději, že si vedle mě sedne Honza, který přišel jako druhý a k mému překvapení si i skutečně přisedl. Hned jak jsme se pozdravili však do podniku vlezla šéfová. Sedla si vedle Honzy a už ho nepustila ke slovu. Mno nic, tak dám zdvořilostního panáka, lehkou večeři, druhého panáka na to, jak jsme "skvělý tým" a zmizím. Bohužel, zdá se, že moje tělo mělo jiné plány. Hned jak jsem kýchla, cítila jsem onen známý pocit. Toto se mi nestalo poprvé ale také se mi to stane jednou či dvakrát za několik měsíců. "Že by se mi ta intimní plenka svezla stranou?" Protéct nemohla. Objem co jsem cítila v rozkroku měla rozhodně pojmout. Očima jsem zkontrolovala svůj klín a pak jsem spatřila, jako ve zpomaleném filmu, jak Honzův zrak na milisekundu zamířil k mému klínu také a zase uskočil zpět, a hned se dal do hovoru s kolegyní na protější straně stolu.
"Doprdele!!!" proběhlo mi hlavou.
Po druhém panáku "na tým", musel přijít třetí "na mou trpělivost". Musím počkat, než se stůl vyklidí natolik, že budu moc proklouznout kolem zraků oddělení, čapnout kabát a vypadnout. Ropucha na prameni, v podobě Šéfové, se ale ani nepohnula a proklouznout kolem ní prostě nešlo. Respektive, nechtěla jsem to riskovat. Do toho už bylo kované, že Honza můj únik musel zahlédnout. Pecka. Další mužskej, kterej začne blbě čumět, akorát, že to nebude kvůli mé výšce ale zcela jiného důvodu. Co si budeme povídat, jsem žirafa. Ne dvoumetrová, ale jsem trošku vyšší než je na slečnu běžné. Už se mi stalo tolikrát, že když jsem narazila na někoho, kdo se mi začal líbit, v momentě kdy jsem vstala od stolu, jasný výškový rozdíl zařídil svoje, a rande končilo "ještě si zavoláme" či jinou pitomou větou. Honza měl krásných metr devadesát a z jeho chování aspoň nečpělo, že "tuhle stěnu bych slezl, leda s jištěním" jak už jsem zaslechla zase jinde od kolegy-blbce v práci. "Doprdele" řekla jsem si ještě jednou v duchu, a když Šéfová rádoby vtipně drkla do Honzi, a řekla "Holky popojedem" a objednala další kolo panáků, ani jsem neprotestovala.
...
Ještě vnímám, jak se Šéfová loučí a Honza jí ujišťuje, že taky končíme a taxíka nepotřebujeme, že to určitě zvládneme. "Kájo, ukaž, jdeme domů. Podám ti kabát, ano? Vstávat nemusíš.." zaznělo od něj. A i přes můj stav mi došlo, že "vstávat nemusíš" mělo v té větě specifický význam. "Je to v hajzlu", proběhlo mi hlavou a už jen cítím, jak mi pomáhá do kabátu. Cítím, jak mě musí podpírat a po pár zhoupnutích, kdy mě na chvilku přes zrak přeběhla tma, poznávám, že jsme v mojí ulici. Těch panáků bylo moc a nebo moc rychle, nebo obojí. Snažím se ho poslat domů, čím méně, mě v téhle situaci uvidí, tím lépe.
Někam mi spadli klíče... kde mám klíče?
Schody! Jsem doma.
Cítím vůni svojí předsíně.
Sedám si na botník.
Jsem v potesli.
Asi se mi nějak podařilo zout. Asi se mi podařilo se "obléci" na noc.
Ještě vnímám, že svítím v koupelně ale na to prdím, zhasnu ráno.
Znovu padám do tmy.
Nevím kolik je hodin ale musí být nějak k ránu. Skrze otevřenou ventilačku, slyším popeláře. Cítím trošku těžkou hlavou a pomalu se mi vybavuje kýchnutí v restauraci, alkoholová tsunami a s tím i hlášení od žaludku a hlavy, že škody jsou aspoň v tomhle minimá... co to? Na rukou cítím palčáky, které používám na svojí černou chvilku. Posadím se na posteli a skrze podzimní šerosvit, který mi proniká oknem, se dívám na palčáky. Na obou je zámek? Jak jsem tohle v noci sakra dokázala? A proč mám na sobě "pondělí", což je pracovní název pro dupačky na koukání seirálu? A pak moje oči padli na bílý dudlík, ležící na polštáři a pomalu se mi do vzpomínek ze včera, začala doplňovat ještě jedna věc. Věc...., tedy vlastně osoba. Kozačky se nerozepnuli sami od sebe, dveře jsem si taky neotevřela já... a rozhodně jsem se neoblíkla sama... co jsem proboha včera dělala... co jsem říkala...? Začala mnou projíždět panika. Honza byl u mě doma. Byl v koupelně... !Světlo v koupelně!. Tam musel vidět ale... ale moje dupačky na pondělní seriály... to musel být i v obýváku a kuchyni. Jako u jednoduché puzzle skládačky, začali mi zapadat všechny dílky do sebe.
Schoulila jsem se do klubíčka a hlavou mi začali létat všechny strašlivé možnosti. Budu muset dát výpověď! Tohle si nikdo nemůže nechat jen tak pro sebe. Co si musel pomyslet, když tohle všechno viděl, ale... on mě musel i převlékat!
"Klid holka", řekla jsem si. Stejně ses letos po jarním rozchodu rozhodla, že zůstaneš sama. Po posledním vztahu sis našla práci v novém městě, vyhejbala si se blbcům a bez ohledů na minulost, si využila svojí nové samoty a začala sis plnit své touhy skrze nákupy. Asi bych ještě chvilku uklidňovala sebe sama, než mi poslední probuzené mozkové centrum předhodilo zásadní problém k vyřešení. Jak si rozemknu palčáky? A pak ve mě hrklo. Slyšela jsem vrznout dveře od obýváku a došlo mi hodně rychle, že tu Honza ještě musí být. On tu spal! Rychle jsem se otočila čelem k oknu. Třeba odchází? S palčákama si nějak poradím. Co když neodejde? Pak jsem uslyšela dveře od ložnice a ztuhla jsem. V jeden moment jsem dostala strach. Co když mě... co když... cítila jsem, jak mi jemně bere do rukou jeden palčák, a slyším malé cvaknutí zámečků, a jak se uvolňuje sevření na zápěstí. "On odchází!?". Co když jsem to po něm všechno chtěla vlastně včera já? Co když...
A pak jsem najednou uslyšela hlas. Ten hlas byl můj. Ten hlas se zeptal "Viděl jsi všechno?"
---
Ležel jsem v posteli a slyšel jak se Kája sprchuje. Možná jsem měl mít mysl v bouři, hlavou měli vířit všechny různé myšlenky a otázky ale já po včerejší noci a dnešním brzkém ránu, cítil jen klid. K tomu pak ještě tedy strašlivě příjemnou únavu. Hned po té, co jsem ráno vyvrcholil, ležela mi Kája v náručí a ani jeden z nás nic neříkal. Bylo to zvláštní ticho. Spokojené. Ne takové to trapné, když se potkáte s někým, kdo je vám protivný ve výtahu, a přemýšlíte, jestli jen mlčet nebo zdvořile se zeptat na počasí. Po nějaké chvilce se pak ode mě Kája odpojila a s omluvným úsměvem, že opravdu potřebuje sprchu, posbírala všechny své "pomůcky" a zmizela z ložnice. Je pravda, že jsem očekával různé reakce ale Kájinu konečnou reakci, tu jsem tedy nečekal. Myslel jsem si, že Kája bude rozzlobená, pohoršená nebo obojí dohromady. Veškerý alkohol a nerozum z předešlého dne ale vyprchal. V koupelně přestala téct sprcha, ale lehké zalomození v koupelnové poličce dávalo tušit, že si Kája začala mýt hlavu. Posadil jsem se tedy na posteli a začal se rozhlížet po její ložnici. Balík včerejších plínek byl schovaný v šatní skříni ložnice a mě se zvláštní cestou spojili mozkové dráhy a vyhodnotili můj včerejší příběh. Jak jsem doprovodil opilou kolegyni z práce do jejího bytu, tam využil její opilosti, prolezl jí domácnost a skříně, spoutal jí, využil její vlastní zranitelné stránky proti ní a přiměl jí k sexu. K mému myšlenkovému pochodu, se díky bohu div se, nepřipojilo houkání sirén, ale namísto toho opět zvuky Kájina sprchování. Teď pravděpodobně nastane ten moment, kdy si budeme muset oba sednout a částečně si přiznat, co se to vlastně právě stalo a částečně pak i zalhat, pokud by celé toto víkendové dobrodružství, začalo mířit někam, kde by se já či Kája začali cítit nepohodlně.
Zaťuknutí na dveře mě vyrušilo z myšlenky. Kdy se Kája přestala sprchovat? Moje úvahy nad tím, jaký jsem zločinec mě dokonale pohltili. Do pootevřených dveří vklouzla Kájina tvář s ručníkem na hlavě. "Sprcha je tvoje. Nechala jsem ti na pračce moje vytahané tričko na doma. Podle mě ti bude akorát. Ručník tam máš taky. Já nám zatím něco připravím." A jak vklouzla, zase zmizela. Je pravda, že sprchu moc rád uvítám. Hned jak jsem vstoupil do koupelny, můj zrak pátravě zamířil k povrchu pračky. Na pračce už bylo opravdu jen tričko a dva ručníky. Jako by měla přijít návštěva, řekl jsem si, když jsem zahlédl srovnané sprcháče, kondicionéry, schovaný kartáček s pastou, který určitě ještě včera byl v kelímku na umyvadle. Zdá se, že Kája mě nyní bere jako návštěvu? Pokud by mě chtěla z bytu vykopat, asi by takhle neuklízela. Horká voda mi začala dělat moc dobře a v jeden moment při sprchování jsem se rozhodl. Kája se mi líbí a uvidíme, kam mě můj osud v tomhle zavede. Hned jak jsem ukončil sprchu a vzal si šedivé "triko na doma" se sepraným logem firmy, která asi byla Kájina minulá práce, zhluboka jsem se nadechl a vyrazil za Kájou do kuchyně.
Sušák na prádlo byl pryč, skříň zavřená, dupačky uklizené a na kuchyňském stole dva hrnky na kávu a konvice s kávou. Pytlík známé pražírny mi dal první dnešní stopu ohledně Káji. Má ráda kvalitní kávu, stejně jako já. Rozhodl jsem se, že na tom začnu stavět. Vzal jsem konvici, zeptal se zda chce Kája také a nalil jí jako první. "Na tohle se asi oba raději posadíme" řekl jsem hned po té, co jsem nám hrnečky naplnil až po okraj. Už jsem chtěl zahájit připravenou větu ohledně kávy, když se Kája ale chopila iniciativy.
"Asi nemá moc smysl chodit kolem horké kaše". Obě ruce měla spjaté kolem hrnku a upřeně se dívala na hladinu kávy. "Mám mírné zdravotní problémy s močovým měchýřem. Díky tomu, že se přes den neustále kontroluji, když jsem doma, chci mít prostě klid a jistotu. Někdo by řekl že tahám kanón na komára." Nic jsem neříkal. Tu první část jsem bez pochyb chápal a dávala smysl. Byl jsem ale hodně zvědavý, kam se Kájina zpověď posune dále.
---
"Sakra" řekla jsem si v duchu. "To jsi musela být hned tak hrr?" pokračovala jsem v duševním monologu sama proti sobě. Honza seděl proti mě a evidentně chtěl něco říct. Bála jsem se ale, že by to byl nějaký verdikt ještě před tím, než bych mu alespoň řekla obhajobu. "Proč to vlastně dělám?" proletělo mi hlavou. Tuhle otázku si muselo položit už několik lidí s mojí zálibou přede mnou. Určitě narazili na různé články, různé úhly pohledu od snahy léčit to elektrošoky až po hodně zjednodušené "když vám to dělá radost a nikomu jinému bolest, dělejte si co chcete". Co mám ale Honzovi říct? Dokáže to vůbec pochopit?
---
Díval jsem se na Káju, která po úvodní větě vysvětlující původ svých plínek a vysvětlující nehodu v restauraci, byla najednou zamlklá. Díval jsem se jak její oříškové oči těkají sem tam, jak vnitřně svádí jakýsi vnitřní monolog. Nechápal jsem proč. Nejsem ničím vyjímečný. Jsem podle mě docela průměrný člověk s obyčejnými koníčky. Pokud u Káji v mrazáku nejsou ostatky sousedů, nějak si neumím představit, proč by se Kája měla trápit či přemýšlet nad tím, co mi říct a nebo být opatrná v tom jak to celé zpracuji případně vůbec brát v potaz, co si o tom všem myslím.
---
"Sakra, řekni už něco, cokoliv" opět jsem si spílala v duchu. Mám tu před sebou někoho, kdo neutekl po první minutě, co se o mě něco dozvěděl a zároveň někoho, kdo mě nezačal vydírat, že mě odhalí v práci a podobně. Místo toho tu čumím jak sova, neschopná se vyžvejknout. Pohledem jsem od hladiny kávy zamířila k Honzovi. Honza se na mě podíval, napil se ze svého hrnku, nadechl se a aniž by ze mě spustil svůj pohled, řekl: "Můžeme hrát jen hru ano/ne. Co ty na to? Na něco se tě zeptám já a ty řekneš ano či ne. Pak se na něco zeptáš ty mě a pokud se nezeptáš, zeptám se za pár vteřin zase já. Zkusíme to? Kdykoliv pak můžeme přejít k normálnímu povídání..." Na to se dalo říci jen Ano. Tedy vlastně přikývnout že ano.
Honza se opřel o židli, podíval se na mě a zeptal se, zda mám ráda kávu. Zda mám ráda hudbu. Zda ráda chodím do přírody. Zda jsem noční sova. Zda mám ráda pivo. Několik dalších vět, které by zazněli i na rande mě dost uklidnili. Pak se ale zeptal "Máš ráda svazování?" a já jsem ve stejné kadenci odpovědí, jen řekla Ano. Asi až vteřinu po té, mi došlo, na jakou otázku jsem odpověděla. "Můžu ti teď začít klást otevřené otázky?" Odpověděla jsem, že ano.
---
Ta hloupá školení na HR snad poprvé v životě přinesla svá ovoce, řekl jsem si. Ani nevím, jak jsem si na tuto otázkovou metodu vzpomněl ale Kája se rozmluvila a já díky tomu také. Bylo ale na čase přitlačit. Informací ohledně svazování jsem dveře do Kájiny mysli jen maličko pootevřel, teď bylo potřeba je rozrazit. "Kájo, kde se dá sehnat tak obrovský dudlík, jako máš ty?", řekl jsem se zájmem v hlase.
Kája byla najednou červená v obličeji, opět její pohled přitahovala hladina kávy v hrnečku ale odpověděla skoro hned. "Myslíš ten bílý nebo černý? Oba jsou od stejného výrobce a na internetu bys je asi hledal hodně dlouho. Někdo jim říká NUK 10, někdo Oversized Adult Pacifier a podobně. Ten bílý mám na své bílé dny. Mám to místo cigaret. Nebo měla bych určitě, pokud bych kdy kouřila. Vnitřek není dutý jako mají normální dudlíky ale je v něm asi vata. Rozhodně jsem se nikdy nedostala k tomu si ho zničit kvůli zvědavosti. Ten černý na černé dny je pak vycpaný mnohem víc a neuniká z něj vůbec žádný vzduch při stisku, jako je tomu u toho bílého...". Vteřina ticha, po té nejdelší Kájiny odpovědi, co jsme naše hovory započali mi dali možnost zeptat se znovu a nedat Káje prostor pro to, aby se stáhla opět do ulity nebo měla možnost být nervózní. "Jaké je tvé nejoblíbenější jídlo?"
---
"... a tak ten černý používám na své černé dny, kdy ho mám jako roubík..." chtěla jsem doříct ale moje chvilkové zaváhání vyplnil Honza hbitě otázkou, na kterou jsem znala jednoduchou odpověď. Pak padlo ještě pár otázek, všechny naprosto normální a po několikáté Honzově otázce, se zvedl od stolu, že skočí pro něco na snídani. "Káva na prázdný a podrážděný žaludek, není to nejlepší." usmál se a rozhodl se zkusit tu prodejnu pečiva co máme na rohu. V sobotu mívají otevřeno později. Než vyrazil, jen se otočil a řekl. "Budu pryč tak patnáct minutek, takže pokud by ses chtěla převléct do svého skutečného domácího, určitě neváhej. Mě to určitě vadit nebude". S tímhle šel do předsíně, obul se, vzal si moje klíče a zmizel. Asi ve mě sepl autopilot. Prostě jsem vstala a nejprve si odskočila, dokud mám věci ještě pod kontrolou. Pak jsem rychle šupajdila k obývákové skříni, vytáhla svůj bílý dudlík, gumové kalhotky se zipy od Inkoswiss a pak jednorázovou plínku od Betterdry a k ní ještě booster. Cítila jsem, jak mi srdce buší a tepání proudilo celým mým tělem až mi bubnovalo i v uších. Hned jsem ze sebe stáhla tepláky i tričko a bez zaváhání i intimní plínku, která měla být můj trumf "normálnosti" u stolu. Tedy snaha vypadat normálně při hovoru s Honzou. Ještě jsem si vytáhla olejíček a už jsem si začala vše rovnat. Při olejování jsem si na chvilku prstíkem pohrála i sama se sebou. Cítila jsem, že jsem opravdu vlhká a drobné záchvěvy vzrušení, mě burcovali k tomu pokračovat v hraní si sama se sebou... na to ale bohužel nebyl čas. Do plínky jsem dala vložku, hezky se umístila a do plínky se zabalila hned po té, co jsem se doolejovala. Lepítka držela na svých místech co měla a po rychlé obhlídce v zrcadle přišli na řadu kalhotky. "Tohle miluju" projelo mi hlavou, když po obou bocích stoupal zip vzhůru a já začala cítit tlak na svých partiích, jak plínka začínala být uvězněná pod tlustou vrstvou gumy. Chvilku jsem uvažovala co dál na sebe. Rozhodla jsem se pro dlouhé tričko, co svou délkou sahalo až pod zadek ale jako druhý díl pak kompresní legíny. Hned jak bylo vše hotové, podívala jsem se na svůj dudlík. Ze skříně jsem si tedy vytáhla ještě bílou stuhu, provlékla jí držáčkem u dudlíku a zavázala za krkem. Svůj "náhrdelník" jsem si pak nechala kolem krku. Dvakrát jsem se otočila v zrcadle, podívala na hodiny v kuchyni a uvědomila si, že mám ještě pár minut. Rychle jsem se do koupelny ještě utíkala trošku navonět. Při pohledu do zrcadla nad umyvadlem, řekla jsem si, že bych se na to rande mohla i trošku nalíčit. Rtěnka nepřipadala v úvahu ale trošku řasy, trošku stín a vlasy do dvou culíčků. Nechtěla jsem vypadat jak mimino, spíš rozverná nezbednice. Ostatně, tohle budu muset Honzovi taky celé osvětlit. Poslední kouknutí do zrcadla, zadudlání dudlíku a pomrknutí a rychle jsem šupajdila ke stolku v kuchyni. Kompresní legíny dělali tu poslední velkou službu mojí plínce a já cítila, jak mi při pohybu tře můj klín. Párkrát jsem se po balíčku poplácala a cítila příjemné svírání v podbříšku. Ještě, že hned na to zarachotili klíče.
---
Byl jsem hodně nervózní. S nákupem jsem byl hotový do pěti minut a pak pro jistotu čekal zbytek slíbeného času před domem. Ještě minutku dokonce přidal a teprve pak, se rozhodl vyjít nahoru. Do bytu jsem vcházel s velikým napětím. Vše vypadalo ale normálně až do momentu, než jsem vstoupil do kuchyně, kde seděla Kája. Klopila oči ke svým rukám založeným v klíně. V puse měla svůj bílý dudlík a dva copy sepnuté gumičkou. Měl jsem hroznou chuť jí políbit, uchopit její prsa nebo řádně zmáčknout zadeček. Raději jsem polkl a rychle jsem přešel ke kuchyňské lince a koláče vyskládal na talířky, které jsem pak vyskládal před Káju.
---
"Proč nic neříká" projelo mi hlavou hned co Honza vstoupil do kuchyně ale nechtěla jsem, a vlastně kvůli dudlíku ani moc nemohla, začít rozhovor. Pak přede mě Honza položil talíř a ošatku s koláči. Ucítila jsem jeho ruku na své hlavě, jak mě pohladil a pravou rukou vzal za můj dudlík a pomalu ho vytahuje ven. "Karolínko, tohle na snídani teď potřebovat nebudeš" a pak dudlík pustil.
