Autor Téma: Maryša 1  (Přečteno 180 krát)

Offline luba

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 1 046
  • Karma: 4
Maryša 1
« kdy: Září 17, 2020, 07:30:29 »

Milí čtenáři.
Jsem tu opět, tentokrát se zveršovanou Maryšou.
Toto dílo je poněkud rozsáhlejší, 4 dějství. Samozřejmě, že se od originálu liší, snažil jsem se zachovat osu děje.
Přeji hezké počtení.

Maryša 1. dějství


Žitka zeleňajů, kvete rež,
na vojnu verbujů a mňa též.
Ej, škoda, preškoda, šohajíčka švarného,
vzali ho na vojnu samého.
Ej, škoda, preškoda, šohajíčka švarného,
vzali ho na vojnu samého.
Rekrůti takto zpívají,
slavné i smutné to na Moravě chvíle bývají.
Za stolem sedí strýci Lízal a Vávra a tak se domlouvají,
o mladou dívku Maryšu, jak handlíři na trhu smlouvají.
Lízal se Vávrovi sladkými řečmi podbízí,
za ženu Vávrovi dceru svou nabízí.
Vávra je mlynář vdovec, 3 děti má a pro něj by to byla věc výhodná,
Maryša dostala by věno a je svobodná.
Oba pak se dohadují,
své ceny za Maryšu se dožadují.
Lízal nechce jeho dluhy vyplácet,
na jeho hospodaření doplácet.
Nakonec po delších tahanicích je Maryšino věno dohodnuto,
o osudu dívky je tak rozhodnuto.
Ona však o pletkách těch dvou neví,
že svého Františka ráda měla, takto se jí jeví.
On byl mladý a svobodný,
však pro rodiče partner zcela nevhodný.
Lízal Vávrovi ji zaslibuje,
modré z nebe přislibuje.
František spolu s rekrůty popíjí a zpívá,
ke stolu, kde ti dva sedí, občas se podívá.
Smutno je mu velice, na vojnu musí jít,
od Maryšky své na 3 léta odejít.
Aby zahnal z duše tíseň,
rozvernou tu spustil píseň.
„Diváčtí rekrůti, co ste nadělali,,
že ste sa na vojně, že ste sa na vojně hrubě podělali“.
Vávra s Lízalem smlouvu svou ústně potvrdili, nebyli zde svědkové nestranní
na dokreslení její sobě mohutně plácli do dlaní.
Zpečetěn byl Maryšin osud,
však ještě nic neví dosud.
Maryša s trávou jde a převelice chvátá,
v tom vstříc jí jde její táta.
„Maryško, máš se něco dozvědět,
novinu důležitou chci Ti povědět.
Nad vdavkami ještě nepomýšlíš?
O ženichovi žádném dosud nepřemýšlíš“?
„Ale táto, to je řeč nevhodná,
doposaváď su já svobodná“.

„Ech Maryško já ženicha pro Tě mám,
brzo ťa děvčico za něho vdám.
Je dobré hospodář, ten sotva neco zbabrá,
hádé, gdo to je, no přece ze mléna sedlák Vávra“.
Maryša pochybuje, zda táta má rozum zdraví,
pak pohotově k němu praví:
„Táto to nemože bét,
Vávru já nebudu chcet.
su já ešče děvčica mladá,
teho vdovca já nemám ráda.
Však nelamte mě život Vávra pro mne není,
přišla bych brzo k usoužení“.
„A Francka, teho bys chcela, teho trhana?
To byla by pro nás velká pohana.
Já postavím Tě děvčico do latě,
on nemá nic, než Ty svoje gatě.
Vávru si vemeš, tak já poróčím,
s Tebó sa brzo rozlóčím.
Tvůj domov bude Vávrův mlén,
on obšťastňovat Tvůj bude klén.
Vávru, teho si připominé,
Na Frrancka rychlo zapominé.
Pro něho sme Tě nechovali,
dófám, že sme Tě děvčico slušně vychovali.
Poslóchať budeš, co já Tobě řeknu,
jestli odmlóvat budeš, tak Ti jednu seknu“.
Maryša osaměla, strašná byla tátova řeč,
z toho všeho projela jí břišní křeč.Hrůzou sevřely se jí útroby,
zadeček její, jak stádo slonů zatroubí.
Srdce sevřel hrůzy dotek,
strachy pustila to do kalhotek.
Stojí tam a další vlnu do kalhotek pouští,
říká si, co teď, co s tou spouští.
Pak se s tím skryje,
v potoce zadeček svůj myje.
Pak kalhotky v proudu pere,
do očí se jí pláč dere.
Tátova slova si připomíná,
na Františka svého milého se slzami v očích zavzpomíná.
Když s Františkem se sešla, řekla: „ Františku, já Ti mám ráda, však Vávru si vzít musím,
když na to pomyslím, v nitru svém se dusím“.
On povšiml si, že je v nepohodě,
ona nesvěřila se mu s příhodou o nehodě.
„Nebuj, Mariško, my jeden druhého se zastaneme,
zlo překonáme a za sebe se dostaneme.
Teď 3 léta na vojně budu sloužit.
pro ťa sa budu dívča soužit“.
„Františku, já strach mám, že to našim dovolím,
pak Vávrovi nakonec povolím“.
V hospodě pak opět všichni sedí, rekrůti zpívají,
Vávra s Lízalem na sebe se dívají.
Oba jak nebyli by lidé,
o dívku krásnou smlouvají, jak na trhu židé.
Pak Francek k nim přistoupil, jeho tváře hněvem hoří,
takto k oběma sedlákům hovoří.
„Vy kocóři, já to všecko vím,
než na vojnu pudu, takto vám povím,
vy toďkaj pěknó sviňárnu buntujete,
však dočkajte vy sa zhuntujete.
Dojďa z vojny, bude-li po vašem, vy po pěti sa každé budete měť,
anndělíčci vám budó v téch vašéch kotrbách zněť.
pak postavím vás kocóři do latě,
vy zeserete sa, budete měť plné gatě“.
Pak bouchnul pěstí do stolu,
oběma nadal do volů.
Vávra posměšně: „Ty nebudeš sa chlapče vzpózeť,
já nenechám sa od baráčníka ostózeť“.
„Přecaj su já baráčník, to Ti toďkaj Vávro povídám,
To svinstvo je, co sa tady dovídám.
Maryša děvčica je švarná a má svoje práva,
vy o ňu smlóváte, jak gdyby byla kráva.
Vy néste lidi,
ste sprostí handlíři, jak na trhu židi.
Ty Vávro bohaté seš, máš mlén a lána půl,
však blbé seš, jak punštok, jak ten panské vůl.
 Jaá majetek nemám, přece su Ti rovno,
stejně smrdí Tvoje, aj to moje hovno.
Ty sa povyšuješ, však já Ti říkám, že není nač pána dělať,
ty jednó do svéch gatí si možeš nadělať.
Až přinde čas, však já sa z tej vojny vrátím,
a věř Vávro, já Ti hubu zmlátím“.
„Francku, nedělé toďkaj bordel,
jako, že sa Vávra menuju, podepišeš sobě ortel“.
Pak opět Francek zařval z plna hrdel:
„Vávro, bude-li po Tvojém, já Tobě skopu prdel“.
Pak chasníci ke klidu Francka vyzvali,
aby si s něma šel zabékať a popiť vínka ho pozvali.
A vínko do hrdla plyne,
písnička rozverná se z hrdel line.
„Pretěžká ach pretěžká je ta naša vojna,
není tam moc dobre, néni naša kojná.
Hlad máme a zimu zle je nám na vojně,
je bída, je bída, není vůbec hojně.
Ej náš pan jenerál stavjá nás do latě,
stojíme v haptáku, máme plné gatě“.
Vávra zvolal k Franckovi: ešče, že seš odvedené,
Ty baráčníku, Ty kluku nezvedené“.
Francek si to líbit nedal a neodolal,
na plnou hospodu na Vávru volal.
„Toďkaj je ten sedlák a mlynář Vávra,
na co chytne, to zbabrá“.
Hospodou se smích rozléhá,
až všem sluch zaléhá.
Stréček Lízal je hněvem celý rudý,
nad tím, co dovolil si ten hoch chudý.
Vávra na to: „nech ho bét,
na vojnnu pude a pak pokuj budem mět“.
A opět hospodou zní píseň,
jež z duší zahání tíseň.
Sedí sokol na javori,
probírá si drobné perí“.
„Však zpívé, popíjaj hodně,
však Ti hřebínek setnó na té vojně“.
Stréček Lízal láteří a snaží se konflikt hrotit,
sedlák Vávra má snahu jej krotit.
„Však počké, ten baráčník na vojnu pude,
Maryšu z domu budeš měť, ta moja bude“.
A opět si rekrůti zavdali vína,
a již z něla píseň rozverná jiná.
„Ešče je ešče je v Hodoníně míra,
co pod Ňů za hnědla, co pod ňů zahnědla nejedna vojanská díra.
Prdelenka hnědá, tvářička bledá,
voděnka studená, furt sa to nedá“.
Stréček Lízal se domů ubírá,
pot z čela sobě utírá.
pak domů jde a s Maryšou promlouvá,
za Vávru se u ní přimlouvá.
Ona však tgvrdě odmítá,
s tím, že táta povolí tak trochu počítá.
Však táta na svém trvástále víc,
ona naznává, že nenadělá nic.
„Pane radní, v hospodě sa chlapci bijó,
mají tam jít, ať to spravijó“.
Tak obecní sluha přichází,
stréčka Lízala v rozčílené náladě nachází.

„Jak vidím, v hospodě to žije,
možu se zeptať, gdo sa bije“?
„Francek a „Honza Ryšánkuj sa pustili do sebe,
nemožeme jich odtrhnůť od sebe“.
„Maryša, ať ti podá békovec, já mu jich nasypu na cestu,
trhanovi jednému, tady nebude hledať nevěstu“.
Pak radní Lízal kvapně pořádek činit odchází,
František svižně přichází.
„Kdo sa bije“ Maryša překvapeně praví a nevěří tomu,
„Aj to jen tak, aby dostali tatíka z domu“.
Jejich srdce se láskou chvějí,
oba na celé kolo se smějí.
František milé svojí připomíná,
ať na něj po ta 3 léta nezapomíná.
Ona, že mu věrná bude,
Vávra, že její srdce nedobude.
Však matka její se zjevuje jak blesk z čistého nebe,
hned odhání je od sebe.
„Žebroto, žebrácká, táhni odkud jsi přišel,
pamatuj sobě, z čeho jsi vyšel.
Maryša ta pro Tě néní,
Tady se Tě chlapče nezelení“.A ještě zakřičela do ticha,
že pro svou dceru nechce žebráka ženicha.

„A za vdovca se třema děckama byste mňa vdali?
Na krk těžké chomót dali.
Pánbíček to mosí viděť,
měli byste sa za to styděť“.
„Tak Ty rodičů neposlócháš a jim odmlóváš?
Muža statečnyho tady pomlóváš?
Pán bůh odměňuje poslušné,
ale trestá ty neslušné“.
„Maryško jdi domů, ať tady haňbu neděláme,
asi to tak má bét, co s tím naděláme“.
V tom radní Lízal přichází,
Francek ze vrat spěšně odchází.
Na druhý den se rekrůti do brna berou,
písničky se jim na rty derou.
„Proč maměnky proč pláčete,
však za nás na vojnu nepudete“.
„Františku, pozor na sebja dávé,
moc tam nehřeš a nenadávé.
Já modlitby k tobě budu vysílat,
nejaké grécar Tobě posílat“.
„Nebujte mamičko, já sa na tej vojně nezkazím, to si buďte jistá,
moja duša zvostane vždycky čistá.
Stréček Lízal praví: „Maryša se s Franckem lóčiť nebude,
ať si de žebrota po svéch, nic jinyho mu nezbude“.
Vávra pak smířlivě praví,
že takové tu odjakživa platí mravy,
„Stárek se se stárkó vždycky rozlóčí,to tradice nakázaly
žádní to ešče nezakázali“.
„Nechťt se teda stárek se stárkó rozlóčí,
pak, ať se klidí a na tu vojnu poróčí.
Poledne odzvonilo a chasníci na vozy sedají,
rozloučit se musí, jinak nedají.
Zvony zvoní a francek na to tata,
symbolicky vyráží vrata.
Zní píseň pred naším je zahrádečka, zeleňá sa,
na ní roste karafiát, netrhása.
Maryša se celá vypjala,
volajíc „Františku“ ruce sepjala.
Lízal pak zvolal: „teďkaj na nic s Vávró nebereme ohled,
Tys ju měl kluku naposled“.

Pokračování příště.