Autor Téma: Na táboře v Polsku  (Přečteno 260 krát)

Offline luba

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 1 047
  • Karma: 4
Na táboře v Polsku
« kdy: Září 05, 2020, 20:40:08 »

Milí čtenáři.
Jelikož vzpomínky na prázdniny jsou ještě čerstvé, dovoluji si vám předložit zveršovaný příběh, který se skutečně stal a jehož jsem byl svědkem.
Přeji příjemné počtení.


Na táboře v Polsku


Nyní zde chci popsat příhodu,
kdy kamarád Milan měl na pionýrském táboře pro zrakově postižené v Polsku nehodu.
Ta sice moje nebyla,
však hluboko do mysli se mi zaryla.
Když svědkem jsem byl, byl jsem podivně vzrušený,
tehdy jsem za sebou ty zmíněné nehody měl, byl jsem zkušený.
Však něco jiného je nehodu mít,
nebo té cizí svědkem být.
Vyjeli jsme na pionýrský tábor na Mazury za dobré vysvědčení,
což bylo naší píle osvědčení.
Cesta tam proběhla bez nějaké zvláštní příhody,
nedoznali jsme úhony, ni žádné nehody.
Aklimatizace ta proběhla hladce počasí nám přálo,
pamětníci říkali, že tam snad slunce nejvíc hřálo.
My chodili jsme na vycházky a také k vodě,
byli jsme veselí a v pohodě.
Milan po dvou dnech s tím, že na velké nebyl se mi svěřil,
já jej chápal a mu věřil.
On, že to snad přejde,
na druhý den si na záchod dojde.
Pak nechali jsme to být,
rozhodli jsme se k táboráku jít.
Ráno byla polévka mléčná,
strava to chutná a velice vděčná.
Milan pojedl s velkou chutí,
pak jak se mi později svěřil pocítil v břiše mírné pnutí.
Dopoledne velká část výpravy odešla do blízkého města,
v tomto vedru to musela být únavná cesta.
My s Milanem jsme po domluvě s vychovatelkami zůstali,
abychom se slušně chovali jsme napomenutí dostali.
S námi pak zůstaly dvě dívky Eva a Hana,
tato dvojka, jak byla by nám z hůry dána.
To jsme však ještě nevěděli,
svého jsme si hleděli.
Řekli jsme si, že v chatce trochu uklidíme,
co budeme pak dělat, ještě uvidíme.
My čistoty podlahy jsme dosáhli,
koberec jsme vyklepali, pak jej natáhli.
Nastalo jakési tíživé ticho,
Milan mi řekl., že ho strašně bolí břicho.
„To břicho mne bolí, jako čert“,
já podle hlasu poznal, že to není žert.
Byl v stavu, že, krok kdyby udělal, organismus by se rozladil,
my plavky na sobě měli, on do nich by se pokadil.
My v chatce dvoulůžkové byli,
na záchod daleko, osud to nemilý.
On prodělával velký vnitřní zápas,
nebylo si kde odskočit, všude bylo vidět, byl by to velký trapas.
Já neviděl, což byla další zrada,
situace trapná, zde byla drahá každá rada.
 Poradil jsem mu, ať zůstane v chatce stát,
že já se musím na ubykace, kde byly záchody pro lavór dát.
To bylo v naší situaci jediné schůdné řešení,
jak později se ukázalo, bylo to marné těšení.
Na cestu jsem se vydal,
bych mu lavór co nejdříve dodal.
Musel jsem se co nejdříve dostavit,
nechtěl jsem jej pohromě vystavit.
Sám na sebe jsem měl v tu chvíli zlost,
neb nevidím, nebyl jsem rychlý dost.
U slepýzch je orientace ztížená,
tím rychlost značně snížená.
Mezi tím Milan v chatce stál a trpěl jako Job,
vyhlížel mne, jak hladový pták, jenž čeká na svůj zob.
O stůl se v křečích opíral,
pot z čela, jak mi později řekl si utíral.
Jak později se mi svěřil, jadrné kledby na mne polohlasně sesílal,
pro mou pomalost, do patřičných míst mne posílal.
Trápilo jej, že v dohledu není,
konec toho jeho strašného utrpení.
Stál tam strápený, pot z čela stíral,
co nejtěsněji zadečku půlky k sobě svíral.
Aby z něj nic do plavek neuniklo,
pohoršení pak z toho mu nevzniklo.
V utrpení svém stál tady,
nevěděl si vůbec rady.
Návrat můj s lavórem netrpělivě vyhlížel,
však já na cestě stále byl, bohužel.
Pak napadlo jej ulehnout na břicho a pevně zatnout půlky v naději, že potřebu svou ovládne,
nemohl chudák tušit, že je to chyba, že to nezvládne.
Ulehl na břicho , ale půlky již zatnout nestihl,
ten osud, který tak odvracel jej nenávratně postihl.
Aniž by říci švec stačil,
vše se do plavek nahrnulo, aniž by tlačil.
Ležel tam a bylo mu do pláče,
on ve věku svém neovládl svěrače.
Bylo to pro něj ke zbláznění,
zadeček jej zradil, dožádal se svého vyprázdnění.
Jdu a v tom slyším hlasy, naše dvě dívky, hana a Eva,
zaradoval jsem se, byla to pro mne úleva.
Potkali mne a hned, kam namířeno mám,
váhal jsem, zda odpověď jim dám.
Cítil jsem se trapně, ale pak jsem na žádné skrupule nekoukal,
neobratně jsem ze sebe celý příběh vysoukal.
Hanka řekla: „hrom do Tebe,
musíme si pospíšit, ať nenadělá pod sebe.
Na cestu jsme se rychle dali,
lavór ssebou ze záchodu vzali.
Pak spěchali jsme a mě se ulevilo,
to že jsem ty dvě dívky potkal jsem si myslel, že štěstí bylo.
Do chatky zadýcháni přišli jsme a hned nám jasné bylo,
že dovršeno bylo skázy dílo.
Milan ležel na břiše, plavky nafouknuté, plné,
vlivem úleku však došlo k další vlně.
Byl slyšet příslušný zvuk,
do plavek se úplně vyprázdnil ten kluk.
Marné bylo moje na záchranu těšení,
nastalo u mne z následků těch zděšení.
Jak opařený jsem tam stál,
říkal jsem si, co bude dál.
Cítil jsem se poražen,
stál jsem tam, jak vidle v hnoji zaražen.
Za to, co stalo sevinu jsem si dával,
reakce dívek upřímně jsem se obával.
V chatce bylo vedro a těžký vzduch,
cítit byl plných plavek puch.
Byl jsem jako opařený, ve velkém psychickém napětí,
když v tom k překvapivému rozuzlení došlo v zápětí.
Hanka pak řekla, že se to může stát,
teď je třeba jej do pořádku dát.
Pro mne to byla velká úleva,
„Je tu pěkný smrádek a vedro šílené“ dodala s úsměvem Eva.
Podle hlasu jsem poznal, že se vůbec nezlobí a jsou v pohodě,
nedělají vědu z toho, že tu došlo k nehodě.
Já pak řekl: „milane, pamatuješ na tu mou příhodu,
když v Brně na intru jsem měl tu nehodu?
To Ti byl ze strany vychošky pěkný řev,
až kolem všem stydla v žilách krev.
Však pamatuješ, byla to tehdy síla,
ostuda jak brno z toho byla.
Je to nepříjemné, však vem to tak, že cestovní to byla změna,
proto nastala v Tvých střevech proměna“.
Pak ať z toho nic si nedělá jsem mu domlouval,
za pomalost svou jsem se mu omlouval.
Však Eva řekla, že nevznikla nikomu žádná škoda,
trochu hovínek a smrádku, plavky spraví voda.
K ulehčení svému jsem poznal brzy,
že Milan se usmívá i přes slzy.
Eva mne bodře plácla po rameni,
„No, tys to tehdá také vyvedl“, brala to s humorem, což bylo dobré znamení.
Já jsem se tomu zasmál a řekl jsem, že kdybych nebyl jak ta želva pomalý,
včas bych došel, nebyl by zde ten trapas nemalý.
Pak ještě, že vše tady probíhalo v pohodě doposud,
bez incidentů a bez ostud.
Hanka řekla, že teď jsou to řeči plané,
co člověk nadělá, když se to jednou stane.
Eva s úsměvem řekla, že to tak hrozné není,
horší je, když teče krev a dojde k vážnému poranění.
Když zvěděl jsem, že to takto dívky v pohodě berou ihned se mi ulevilo,
jak řešit se to bude se záhy objevilo
Za přátelského chichotání došlo k radění,
kterak Milana zbavit toho pokadění.
Eva navrhla, že toaleťákem utře mu zadek,
dá z něj dolů ten nepořádek.
Hanka zas, že lepší je se projít,
pro teplou vodu do lavóru dojít.
Lepší je umytí takto pokaděného zadku,
to se pak lépe dává do pořádku.
Toaleťákem, že lepší je setřít vrstvu hrubou, na to ostatní žínka, mýdlo voda,
mezi dívkami v tomto směru nastala shoda.
Aby byla odstraněná nehoda neblahá,
svlékly jej z těch plných plavek, ležel na břiše svlečený do naha.
Podal jsem Evě toaletní papír, ona mu setřela hrubou vrstvu ze zadku,
to byl začátek, kdy jej dávaly do pořádku.
Pak vysypaly obsah plavek do lavoru a Eva to šla vynést do záchodu,
vrátila se s ním, v něm teplou vodu.
„To je v pohodě“ klidně k němu hovořily,
pak zadeček mu do teplé vody ponořily.
Zvláštní bylo být svědkem té nehody,
slyšel jsem hovor dívek a šplouchání vody.
Pak Hanka mi řekla, abych jí žínku, mýdlo podal,
„zde to je“ jsem tiše dodal.
Hanka s Evou Milana řádně umyly, do chatky pustily čerstvý vzduch,
rázem zmizel šílený ten puch.
Obě dívky do pohody naladěné,
vypraly pak ty plavky pokaděné.
Pak jsme se my 4 dohodli, že to, co stalo se mezi námi zůstane,
že těžko se to ven dostane.
Mysleli jsme si, že bude pohoda,
když takto zažehnána byla nehoda.
Však prapodivně si s člověkem někdy nervy hrají,
některé věci se neutají.
Pak nedělo se nic, o nehodě nepadlo ani slovo,
něco ve vzduchu viselo, těžké, jak olovo.
Pak Milan za vychovatelkou šel a řekl,, že rád by se domů vrátil, že těžko by tomu někdo věřil,
že svému poslání pionýra se těžce zpronevěřil.
Dodal, že odjet chce, aby se čestně zachoval,
že jako pionýr se nechoval.
Vychovatelky pak u nás v chatce byly,
co se děje na mne uhodily.
Zatloukal jsem, že nic neděje se, na svém jsem si tvrdošíně stál,
abych kamaráda zachránil, jak baron Prášil jsem lhal>
Nakonec to Milan nevydržel a barvu přiznal,
z takzvaného poklesku se vychovatelkám, jež byly zároveŇ vedoucími vyznal.
Paní vychovatelka Nina se smíchem bouchla do stolu,
přátelsky nám vynadala do volů.
„Lidi, vám běda,
že s plných plavek se tu dělá věda.
Zde jde o jednorázovku pouze,
Když byla v Africe, o podobné nehody tu nebyla nouze.
Tam hygiena se nedodržovala a průjmy byly na denním pořádku,
co prý je takové zaneřádění zadku.
Pak Evu a Hanku si obě vychovatelky zavolaly a je pochválily,
však na nás dva a hlavně na mne se trochu dopálily,
Ony do duše nám promluvily,
vážně nám oběma za to mlčení o zácpě domluvily,
že měli jsme za včas o tom říct, žádná legrace to není,
mohlo by dojít ke střev zauzlení.
Pak, že dobře je jen,
že to všechno šlo ven.
Milan ještě namítl, že to plavky odnesly,
však ony mu řekly, že Eva s Hankou jej do pořádku daly a je vypraly a tu hromadu vynesly.
Pak s Milanem se po domluvě té stala k lepšímu změna,
opět byl ten veselý hoch, nebyl již tichý, jako pěna.
Jeho humor zdravý se mu navrátil,
říkal mi se smíchem , že nejraději by mi namlátil.
Pak řekl, že je to fakt, co na tom sejde,
jsou horší věci o život vůbec nejde.
Vzpoměli jsme na mou na intru nehodu,
kdy neprožíval jsem takovou pohodu.
         Po zbytek tábora jsme s Milanem mluvili o té jeho velké potřebě,
bez ostychu, jako o chlebě.
Vždy sám na to navázal,
že nebudu o tom povídat na intru jsem se zavázal.
Samozřejmě jsem to vydržel,
mlčení přísné bez problémů dodržel.
Jednou mi s humorem řekl: „nejprve ze mne pořádný pleskan vyšel,
pak na mne další příval přišel,
když jsi s holkama dorazil, tak strašně jsem se lek,
další vlna na mne přišla, byla to hromada, kdo by to řek“.
Pak řekl, že se strašně styděl,
když se mnou Hanku a Evu viděl.
Pak svěřil se mi s tím, když zadeček svůj do vody ponořil,
jak dívky jej myly, úd se mu ztopořil.
Z počátku kvůli tomu neklidný měl spánek,
aby v pohodě byl, to radil jsem mu já, zkušený pokakánek.
Vždy říkával jsem mu, že to se může stát,
pomohl jsem mu psychicky se do pořádku dát.
Tábor skončil a vše zakryl čas,
však po letech se mi to vybavilo zas.
Dnes vím, že i u něj se ta eufórie dostavila,
obzvláště, když se ta jeho chlouba postavila.
Když pokadil se a následně jej dívky myly a takto se k tomu postavily,
endorfíny aniž bych to tehdy věděl se dostavily.
Bylo to zvláštní něčeho takového svědkem být tehdy mne to zarazilo,
bylo to zvláštní, až mne v zádech zamrazilo.
I když nevidím, vnímal jsem tu atmosféru byl těžký vzduch,
hovor dívek, mě nevadil ten puch.
Byl jsem z toho, co jsem zažíval překvapený velice,
červeň tehdy se mi drala na líce.
Dnes oceňuji, že dívky, které se k té nehodě dostavily,
takto se k tomu postavily.
Daly jej do pořádku bez posměchu,
měly taktéž slova pro útěchu.
Obdivuji je za to, že jejich přístupy k němu byly veskrz odborné,
co jsem vycítil, nebylo jim to vůbec odporné.
Ženy a dívky nepříjemné věci dají,
neb v sobě pečovatelské sklony zakódovány mají.
Teď k něčemu se, jako u zpovědi vyznám,
v této básni se k tomu přiznám,
někdy při onanii,
oddávám se své fantazii,
Vybavím si tu zvláštní příhodu,
z polského tábora Milanovu nehodu.
Tu zvláštní atmosféru plnou něčeho nepopsatelného, klid a pohodu.
V té fantazii je čistý vzduch,
není cítit žádný puch.
Tak napadá mne, kdyby odstranění zápachu reálné bylo,
tenkrát by se těm dívkám Milanův pokaděný zadek lépe mylo.
Příjemná by byla to změna,
pro dívky za tu péči odměna.
Granulky neutralizační látky by se vzaly,
do plavek plných následně daly.
Možná ozvalo by se zasyčení, reakce chemická by nastala,
zápach odstraněn by byl, konzistence stolice by zůstala.
Odstraněním choroboplodných zárodků skýtalo by bezpečí,
taková odměna z hůry za tu skvělou péči.
Ale i tak se Eva s Hankou zhostily svého úkolu směle,
očistu provedly důsledně a skvěle.
Ač mě se to nestalo a jen pouhýmsvědkem jsem byl závěrem dokládám,
že těm dvěma dívkám patří dík a jim svůj hold skládám.