Autor Téma: Pokakanda u svaté zpovědi  (Přečteno 354 krát)

Offline luba

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 1 046
  • Karma: 4
Pokakanda u svaté zpovědi
« kdy: Srpna 13, 2020, 12:41:23 »
Milí čtenáři. Předklásám další snad vtipnou básničku.
Přeji hezké letní počtení.

Pokakanda u svaté zpovědi


Slyšte všichni mé povídání,
jak šla mladá pokakanda ku zpovídání.

Ona pokakávala se za plného vědomí,
pak začalo ji tížit svědomí.
Ráno vstala, plné kalhotky vysvlékla a dala si sprchu,
dbala na to, aby vůně mýdla nabyla vrchu.
Řekla, že kromě zadečku duši svou očistí,
jednou cestu do nebeského ráje si zajistí.
Pomalu se do kostela ubírá,
studený pot si z čela utírá.
„Farář mi řekne, že jsem zvíře,
co dělám v naší svaté víře“.
Nekráčí se jí vůbec vesele,
má strach, chmury na čele.
Pak do chrámu páně se konečně dostavila,
až do kouta se postavila.
By nebyla na očích lidí,
jako by cítila, že každý její hanbu vidí.
Farář káže, sem tam hudba zahraje,
obavu má, že jednou se nedostane do ráje.
Pak po mši ještě varhany znějí,
lidé z kostela vycházejjí.
Dívka k faráři přistupuje,
rozhodnutí těžké podstupuje.
„Ráda se Vám otče vyzpovídám,
z hříchu svého přetěžkého se vypovídám“.
Farář kyne, dívka před zpovědnicí kleká,
netušíc co jí zde ještě čeká.
„Já prapodivnou mám zálibu,
někdy cítím, že dělám velikou chybu.
Já vždy ráno pokadím se, já vím, že tuze hřeším,
však stresy své si tímto řeším
I přes to své pochybení,
nacházím v tom i jakés zalíbení.
V mých žilách vzrušením pulzuje krev,
v uších mých zní libý andělský zpěv.
To pak vystřídá pocit ponížení,
něco mi říká, že to dobré není.
Když pak se do pořádku dávám,
do hus pitomých sobě nadávám.
Pak druhý den, kdy je ráno, ku vstávání čas,
naplním kalhotky své zas.
Prosím Tě otče,nechť pán mi odpustí,
nechť poklesek tento již nedopustí.
Já nyní místo pokakání,
dávám se tu na pokání“.
Farář se nad tím zamýšlí,
jaké udělit jí rozhřešení přemýšlí.
Kněz Václav byl tolerantní sluha boží,
řekl si, že do rukou páně osud dívky vloží.
„Já nevím, co bych Tobě na to řek,
necítím odpor, ani vztek.
Pravdu říkáš, že Tvá záliba,
přetěžký hřích je a chyba.
Však věz, že i Ty si dítko boží,
přes to, že kalhotky své ráno plníš v loži.
On v rozmaru dobrém byl a pravil: „asi budeme se muset podřídit božímu úradku,
já tátou Tvým, dal bych Ti po zadku.
Však ku očistě duše přistupme,
modlitby svaté podstupme“.
Pak dívce dává otčenáši a zdrávasy rozhřešení,
přeje jí problému jejího vyřešení.
Během zpovědi farář sobě scénu tu, jak dívka kalhotky své plní si představuje,
vlivem toho se potřeba na velkou dostavuje.
Dívka povšimla si, že zbledl, ihned vycítila,
že něco v knězi Václavu roznítila.
On však řekl si, že není žádné dřevo,
na uzdě udrží své tlusté střevo.
Po skončení zpovědi dívčině se pozvedl,
však pozdě zjistil, co provedl.
Pronáší své poslední otčenáše,
do kalhot se mu hrne řídká, teplá kaše.
Ozval se typický vyprazdňovací zvuk,
v tom přišel ministrant, mladý kluk.
Svíce vonné a kadidlo zapálil,
farář za jeho čin jej pochválil.
„Však nyní běž do své chalupy,
nechci, abys svědkem byl mé potupy.
Ministrant Pavel se skryl, rozhodl se jej vydírat,
přistihne-li jej, bude-li kasičku kostelní vybírat.
Farář václav nadává,
ministrant Pavel scénu tu na mobil nahrává.
„Ach bože, cos to na mne seslal,
že já jsem se takhle zesral“.
Pak zlostí do oltáře udeří,
nadává, kleje a láteří.
Dívka do hrsti rozum vzala,
choulostivou tu situaci zachránit se jala.
„Otče, to není žádná sranda,
teď ze mne mluví zkušená pokakanda.
Myslím, že je moje správná analýza,
že postihla Vás psychická paralíza.
Já nyní do pořádku Vás dám,
jak koukám na Vás, ztěží to zvládnete sám“.
Pak na faru se běžet jala,
od udivené hospodyně potřeby k očistě vzala.
Ministrant na to vše valí oči,
v skrytu vše na mobil točí.
Farář ještě o poznání zbledne,
do kalhot další várku pouští, zadek jeho více hnědne.
Pak tiše kleje a nadává,
také hoch to audio nahrává.
„Sakra, to je dílo, co jsem to udělal,
že v kostele jsem se tak mohutně podělal.
Neřeknu, kdyby udělala to osoba druhá,
ale já, boží sluha“?
I pokakanda přicházejíc jej zdraví,
takto k zdrcenému otci praví.
„Podělali se jední i druzí,
potřeba nedělá rozdíly, jsou-li kněží, nebo dříve soudruzi.
Když zadek vyprázdnit se musí,
jde to ven, není jako hlava, která něco v sobě dusí.
Zadek, otče, ten pohodlí si zajistí,
od všeho přebytečného se jak se patří očistí.
Já chápu Vaše výlevy,
myslím, že dostavil se i pocit úlevy“.
„Pravu říkáš, dívko krásná, asi je to boží řízení,
že dnes tady došlo k mého zadku zřízení“.
Pak kněz se svlékl a již vjíždí,
namydlená žínka do jeho hýždí.
Dříve kostelem zněla radostná óda,
nyní zvuk podivný, zde šplouchá voda.
Dívka s úsměvem se činí,,
ona řekla si, že hřích to není, nadále pokakávat se míní.
Vždyť důstojný otec jenž vždy písmo svaté ovládal,
nyní střeva svá na uzdě udržet nezvládal.
   Ministrant Pavel za jedním sloupem se skrývá,
scénu tu si vychutnává, nahrává a potutelně se usmívá.
Je, jako myška tiše,
v tom začalo mu kručet v břiše.
Pak dostavily se taky,
nepříjemné ve střevech tlaky.
Jeho úsměv náhle povadá,
morálka valem upadá.
Zatíná půlky o překot,
na čele vyráží mustudený pot.
Stav ten velice jej rozladil,
„bože, nedej, abych se tu pokadil“.
To však nastalo velmi brzy,
kalhoty se plní, z očí se řinou slzy.
On pak po sléze,
s hanbou ke křížku leze.
Uviděla jej dívka jak z kostela se krad,
však do nosu udeřil ji smrad.
Ten neprodleně prozradil,
že i někdo další se tu pokadil.
Také farář ministranta Pavla zpozoruje,
usmívá se, že nejvyšší jej strestal, že nad vším dozoruje.
Dívka očistu dokončila, nové prádlo otci přinesla,
tomu  nad stavem ministranta svého brada poklesla.
Farář zadíval se na něj na oko přísně,
pak pravil velmi řízně.
„Jo, hošánku, dopadl na Tě trest tvrdý,
kalhoty plné máš, kostelem zní Tvoje prdy.
Já vím, Tys nahrávkou chtěl mne vydírat,
však věz, teď Tě mladá dívka bude vytírat“.
Pak se smíchem dodal: „himl, hergot, sakra,
nějaká podivná je tu čakra“.
Pak bez prodlení,
za odpuštění hříchu svého dal se do modlení.
Hoch zkroušeně tu stojí,
výčitek dalších se bojí.
Však dívka zvolá: „další pán na holení,
vysvlékni se, kdos měl břicha bolení“.
Srdce hochovo se bázní chvěje,
však farář se na celé kolo směje.
Však aby puch ten oddálil,
nové vonné svíce a kadidlo zapálil.
Pak praví: „my podělali jsme se, je tu mírný smrad,
já zhřešil kletbou, Tys málem krad.
Je to boží dopuštění,
snad oba dojdem odpuštění“.
Tu dívka praví: „tak, abych věnovala se další očistě“,
však hoch k ní přistupuje nejistě.
„To je, ale nepořádek,
jak batole máš pokaděný zadek“.
Hoch nyní hanbu v celé nahotě vidí,
převelice se před farářem i dívkou stydí.
Pak faráři mobil podává,
zahanbeně po té dodává.
„Otče, já vydírat Tě chtěl, spáchal jsem přetěžký hřích,
však pán mne potrestal, já zde vyprázdnil svůj břich.
Já zadek svůj tak řádně zamazal,
prosím Tě, abys nahrávky ty vymazal“.
Farář nahrávky z mobilu maže,
takto hochu nezvedenému káže.
„Vidíš, teď místo mého vydírání,
následovat bude Tvého zadku  vytírání.
Ty schovával ses tu jak stín,
věz, že semlel Tě tu boží mlýn.
Však strestán jsi byl dost, teď hochuvěz,
že odpouští Ti bůh i kněz.
Tys pouhou klukovinu provedl,
však věz, kam hřích Tvůj Tě dovedl“.
Pak dívka vesele praví: „Ty naše hnědé zlato,
zadeček vyšpul a jdem na to“.
Pak další zadek myje,
však vzrušení své těžko skryje.
„Otče, já zpovídám se Vám, asi je divné, že mi nevadí,
když krom mne se někdo další pokadí.
Teď krom zadku svého i jiné myji a vězte, že není mi to odporné“,
tu farář odpovídá: „však přístupy Tvé k nám byly odborné.
Já takovou zpověď nezažil jsem, užil jsem si srandu,
když tady zpovídal jsem tuhle pokakandu.
Pak ministrant mne vydírat chtěl,
pěkný příděl do kalhot z něho vyletěl.
Ono stát se to i v kostele, to se připouští,
myslím, že pán nám to všem odpouští“.
Po očistě vše farář do svých rukou vzal,
oba na faru k sobě zval.
Dívka pak spodní prádlo oběma vyprala, farářova hospodyně jí s tím pomohla,
když vše jí vylíčila, ta na slovo se nezmohla.
Obě pak měly látku k povídání,
o zvláštním tom svatém pokakandy zpovídání.
Pak farář řekl: „nyní zapijem tu příhodu dnešní,
mám zde dobré víno mešní.
Tobě můj milý hochu,
dám vínka jenom trochu,
ať se nám znovu nepoděláš,
ostudu sobě neuděláš“.
Pak všichni seděli a družně sobě povídali,
hospodyně jídlo přinesla a k vínu pojídali.
Po hodné chvíli se v dobrém rozešli,
farář zůstal, ministrant a dívka odešli.
Dnes pokakanda hrátky své provozuje, však oblažuje její vědomí,
že nikomu neškodí, čisté má svědomí.
Od těch dob ví, že nepáše žádný hřích,
když do kalhotek vyprazdňuje svůj břich.
Nyní při každé této své nehodě,
vždy klidná je a v pohodě.
Však závěrečné z toho plyne poučení,
že ne prokletí, ale zvláštní předurčení.