Autor Téma: Skvělá nemocniční partička 13  (Přečteno 476 krát)

Offline luba

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 1 052
  • Karma: 4
Skvělá nemocniční partička 13
« kdy: Července 02, 2020, 15:46:34 »
Kapitola 13. Uvolnění, Kikininy hrátky, konec pobytu v nemocnici


„Uf, to byla akcička, Kiki“ zašklebila se na Kikinu dobrácky sestřička Adélka. „Jdi mi do zadečku, ta moje noha, za chvíli mne doktor převeze na sádrovnu“. „Neboj, budeme o Tebe pečovat, jako o vlastní“ přislíbila opět sestřička Adélka: „já po stránce psychologické“ nabídla se Irenka. „Vy jste fakt zlatý holky, já vás mám moc ráda. Taky Tebe, Marťo, pro Tebe to musel být taky docela stres“ oslovila Martinu Kikina. „Byl,, ale Tys to zaválela“ pochvalně se vyjádřila Martina. „Jo, zaválela a v něčem jsem se taky řádně vyválela“ přisadila si Kikina.
Brzy byla odvezena na sádrovnu. Když se vrátila, hlásila: „tak, holky, už jsem tady a s pořádně velkým kopytem, kdo mne bude zlobit, toho nakopu do zadečku“. Vrátily se Tamara s Luckou, kterýjm Martina s Irenkou vše povyprávěly. „Nechtěly jsme vás holky stresovat“ řekla Irenka. „Já vím“ řekla Tamara a do očí jí vhrkly slzy. „Proč bulíš“? Dotázala se jí Irenka. „Tak nějak mi to přišlo líto, víš, kdybyste to nepřežily. Mám vás ráda“. „Jo, naše Kiki má pro strach uděláno“ řekla konejšivě Martina. „A v kalhotkách naděláno“ doplnilě ji Irenka: „no, to ostatně i my dvě, viď, Marťo“. „Jo, když jí přikládala ten paralyzér a pak se objevila Kikina, byla jsem ve stresu a pro jeho odbourání jsem si pěkně naplnila kalhotky“ přiznala se bez uzardění Martina, která to zde brala úplně samozřejmě.
Kikina se po té, co byla přivezena na pokoj pohodlně uložila do své dřívější postele. „Tak, já vás opustím, moje role pacientky tady končí, ale budu nad vámi mít psychologický a hlavně kamarádský dohled“ řekla Irenka. Ještě chvíli s nimi zůstala, po té odešla domů.
„Tak, co, holky, můžu vám předvíst něco ze svého repertoáru“? Nabídla se Kikina, která nepostrádala smysl pro humor. „Tak, jo“ odpověděla Tamara, která netušila, že otvírá pandořinu skříňku. V tom se pokojem ozval jekot, jako když někdo otevře blázinec, až všem tuhla krev v žilách. Do pokoje vrazily sestřičky Adélka a Rous. „Co se tady pro boha děje“? „Trénuji si svou roli,kdybych zas příště musela hrát šílenou“ hájila se Kikina. „Já Tě nechám dát do klády“ Zavrčela sestřička Adélka, ale na její tváři byl dobrácký výraz. „Nebyla by tady sklenka rumu, zasloužím si ji“ škemrala Kikina. „Jdi do prdele“ na to sestřička Adélka. „Tady se posílá do zadečku, to je kultivovanější“ opět si vedla svou Kikina. „No, přeci jsi říkala Adél Adél, dostaneš na prdél, zadeček by tam nepasoval“ řekla sestřička Adélka. Ten rum si zasloužíme všichni. Odběhla pro Kapitána Morgana a všechny si připily. „Ale, jen jednu, ještě nám tady Kiki bude vřeštět, jak pavián“ nabádala dívky sestřička Adélka. Následoval bujarý smích.
Dívky ležely a bylo jim báječně. Kikinu bolela její zlomená noha, ale to vše vyvážila ta duševní pohoda, to, že v této ztřeštěné holčičí nemocniční partičce našla své místo jí hřálo u srdce. „Jo, Irča bude doma, zaslouží si to“ řekla Lucka. „Akorát my jsme tady v nemocnici“ dala se do předstíraného fňukání Kikina, čímž ostatní rozesmála. „Jo, Tobě tak tady něco schází, ležíš si v posteli, popíjíš rum, ach, jo, sodoma a gomora“ na oko přísně řekla sestřička Rous. „Asi vám dám na zadeček a bude“ řekla opět na oko přísně. „A taky něco do zadečku“ ozvala se Kikina. „Kušuj, potvoro“ odpověděla jí na to sestřička Rous. „Že bychom si pustili Hrátky s čípkem“? Navrhla Martina a zapnula notebook, kde měla staženu tuto velmi hezkou a vzrušující povídku.
V tom se ozvaly typické vyprazdňovací zvuky. „Ale, Tamaro“ řekla sestřička Rous. „Jo, tělostřelba i s pořádnou municí“ řekla Kikina: „mě věřte, svému řemeslu pokakandy rozumím“.
Sestřička Rous odběhla a po chvíli přebalila Tamaru. „Té munice v těch Tvých plenkáh bylo, pohnojíme kávovníky“ řekla sestřička Rous.
Na všechny hrátky s čípkem zapůsobily. „Na Tebe to působí dojímavě i projímavě“ řekla Tamaře Kikina. Irča by Tě psychologicky rozebrala“. „Jo, ta teď psychologicky rozebírá Davida“ řekla Lucka a protáhla se. „A stejně je to dobrá holka“ na to Martina. „Ano, je, víte, holky, co ta si musela prožít s tím paralyzérem? Já měla taky docela nahnáno, abych to stihla“ řekla vážně Kikina. „Tys jí přeci rozhasila ten paralyzér“? Zajímala se Martina. „Ano, ale neměla jsem jistotu, zda na to náhodou nepřijde a to by byla fatální chyba, než bych dorazila, no, nechci raději ani domyslet. Doufám, že se z toho Jana nedostane“ řekla Kikina a olízla si významně rty: „Mám žízeň, jako trám, že bych se o ni mohla opřít“ řekla a mrkla na sestřičku Adélku. „Já Ti naleju čaj a do něj rum“ řekla ochotně: „sobě taky, ať nejsem na suchu“. „Také ostatním holkám“ řekla Kikina: „tuhle rundu platím já“. Všechny dívky si daly čaj s rumem. Nápoj nebyl horký, ale vzhledem k tomu, že se nacházeli v tropech vychlazený a osvěžující, rum mu dodával ten pravý karibský říz.
Dny plynuly. Dívky byly v pohodě, Kikina podávala svědecké výpovědi Evě Dellisové. Občas přišla řeč na její dvě poslední akce. „Tak, vidíš, také v nemocnici můžeš zažít nějakou tu akcičku“ řekla jí jednou Irenka po té, co za nimi opět přišla s Davidem. „Jo, kde je Kiki, tam se furt něco děje“ řekla Tamara. „Jo, v tom máš pravdu, asi ty dobrodružné situace vyrábím“ odpověděla jí na to Kikina: „víte, holky, někdy si říkám, že mne v životě nemůže nic nenadálého potkat a nakonec tady v nemocnici na Ostrově Robinsona Crusoe čelím dvěma dobrodružstvím, ta Jana byla fakt hustá“. „Já doufám, že můj fotr nevyleze z kriminálu, jak ta Jana“ řekla s obavou v hlase Martina. „Jo, věznice v Kolumbii jsou nevyspitatelné, však víš, jak se Janě podařilo utéct, ale, nechci Tě Marťo vůbec strašit, už sis toho docela dost zažila konejšivě řekla Kikina. „V to doufám, ale, my máme v Tobě, Kiki anděla strážného“ řekla s důvěrou Lucka.
Kikina se v nemocnici intenzívně oddávala svým kakacím hrátkám. Vždy se jí zmocnilo zvláštní vzrušení. Vybavila se jí ta její nehoda, kdy byla také v nemocnici, ale na rozdíl od této byla svými spolupacientkami a sestřičkami ponižována. Tady to bylo jiné. Když ji některá ze sestřiček dávala do pořádku, byl vidět její pokaděný zadeček. Nikoho to však nepohoršovalo, ba, naopak, vzbudila tím u Lucky a Tamary zájem, ne, nejednalo se o výsměch. Také Martina si kladla otázku, jak vypadají ty její plné kalhotky, ale prozatím si to jen představovala. Kikina prožívala jak již bylo řečeno něco velmi zvláštního, ani ve snu by ji nenapadlo, že něco takového, jako pohodu při těchto hrátkách může zažít v nemocnici. „Zde je snad možné všechno“ říkala si.
Jednouj jí sestřička Rous vysvětlila, že tato nemocnice má své ABDL klienty, kteří o sebe nechají pečovat a štědře platí. Tyto jejich platby jsou součástí přijmu tohoto ojedinělého zdravotnického zařízení. „Však Ty se také podílíš na výdělcích“ řekla jí Kikina a na mysli měla čípky. „Nadarmo Ti tady neříkáme Čípková Růženka“. Obě se srdečně rozesmály.
Jak již bylo dříve řečeno, Kikinu v nemocnici její pokakávací hrátky pohltily. Ještě, než sem nastoupila, ptaly se jí Martina, Lucka, Tamara a Barča, zda by také šla do nemocnice. Povyprávěla jim svůj příběh z puberty a ještě dodala: „holky, kdybych sem šla, tak mi věřte, že bych se tady pokakávala“. „Teď je to v pohodě, je zde neutralizační látka IN a není to spojené s ostudou a ponížením, převládnou ty endorfíny“ řekla jí jednou Lucka. Byla v pohodě jak ona, tak její spolupacientky, které to ostatně taktéž provozovaly, tak i sestřičky, pro něž se nyní po zavedení neutralizace stalo přebalování příjemnou záležitostí.
„Irčo, ta Kiki mne docela fascinuje“ řekla jednou Martina Irence, když spolu osaměly. „Co tím myslíš“? Zajímalo Irenku. „Myslím, celkově, to, jak zvládá operace. Zaujal mne ten její příběh v pubertě“. „Teď si to alespoň užívá, jak se patří“ na to s úsměvem Irenka. „Zajímalo by mne, zda bych jako nevidomá zvládla umýt pokaděný zadeček“. „Ale, to víš, že jo, Marťo a s přehledem, na tom nic není“. „Někdy poprosím sestřičku, abych mohla asistovat“ dostala okamžitý nápad Martina: „co Ty na to Irčo“? „Myslím, že bys to mohla zkusit, uvidíš, jak to na Tebe bude působit, jsem přesvědčená, že ne nepříjemně“.
Tato příležitost se Martině naskytla v bohaté míře. Bylo odpoledne a Lucka s Tamarou někam odešly. Kikina zůstala sama s Martinou. Obě si povídaly, byly v pohodě. V tom Martina uslyšela typické vyprazdňovací zvuky. Po chvíli přišla sestřička Adélka. „Ani se nemusím ptát, která z vás“ řekla a odkryla Kikinu. Martina uslyšela lupnutí gumičky, sestřička Adélka se jí podívala do kalhotek. „Máš tam pěknou hromadu“ konstatovala, ale bez ponižování. „Adél, mohu Ti s ní pomoci“? Dotázala se k překvapení obou Martina. „Ty bys chtěla“? Řekla ohromeně sestřička Adélka. „Jo“ odpověděla jí na to odhodlaně Martina.
Sestřička Adélka přinesla lavór, žínku a mýdlo. Martina sáhla Kikině na kalhotky, nahmatala bouli, která ji fascinovala. Po té spolu Kikinu svlékly. Martina namydlila žínku a jala se dávat Kikinu do pořádku. „Bylo Ti to nepříjemné“? Dotázala se jí sestřička Adélka. „Vůbec, ne, ba, právě naopak“ řekla Martina, která tak byla o zkušenost bohatší.
Také ostatní téma nošení plenek zajímalo. Když byla jednou Kikina ve spojení s Petrou, ta kýchla. „Měla bys mít roušku“ napomenula ji na oko přísně Kikina. „Já ji mám“ řekla Petra a vyhrnula sukni, byly vidět plenky. „Mám spodní roušku“ hájila se Petra, což bylo doprovázeno bujarým smíchem. „Co tady řešíte, holky“ dotázala se sestřička Rous. „Ale, hygienická opatření“ řekla Tamara a opět následoval smích. Kikina se protáhla a zarecitovala:
„Já říkám, je třeba přísně hygienická opatření dodržovat,
kýchání, smrkání, moč i stolici nesmíme zadržovat
Musíme bojovat proti každému zákeřnému viru,
na ústa si roušku dát, plenkou zakrýt zadní díru.
Zatím, co rouška viry zachytí,
plná plenka stres vymýtí.
Všech zákeřných se virů chraňme,
plnou plenkou stresům braňme.
Tak, že všichni, bez rozdílu pohlaví,
s plnou plenkou a ústní rouškou udělejme něco pro zdraví.
Následoval opět srdečný smích. „Ty ses vyznamenala“ řekla Petra. Ještě dlouho si takto povídaly.
Pobyt dívek v nemocnici se chýlil ke svému konci, ne však přátelství této skvělé nemocniční partičky. Jako první odletěla do Česka Barča. Postupně byly propuštěny Tamara, Lucka a Kikina s Martinou. Vždy následoval rozlučkový večírek. Lucka s Tamarou zamířily Domů, Martina se přestěhovala k Pablovi, sestřička Adélka se vrátila taktéž do Česka. Kikina po té, co jí sundali sádru se vrátila domů do svéhobytu na obřím hausbótu. Dívky byly v kontaktu, neboť společné zážitky tuto skvělou nemocniční partičku ztmelily, při svých rozhovorech a videokonferencích na vše velmi rády vzpomínaly. Vznikla tak cenná doživotní přátelství.
A to je konec příběhu, doufám, že se líbil, další budou následovat.