Ahoj, zveřejňuji další pokračování ABDL školky od FrantyM
ABDL školka 11. díl
Konečně nastal vytoužený čtvrtek. Klárka ještě den předtím večer nachystala potřebné věci, a do tašky, kde obvykle dávala plínky na případné přebalení, ještě dvoje jednorázové plenkové kalhotky a několik bavlněných plínek přidala. Jakoby tušila, proč….
Když jsme přijeli ke školce, Klárka mi připomenula: „Kolem šesté pro Tebe a Petru přijedu, Fanoušku, tak tady buď hodný, a nezlob.“
„Neboj se, Klárko, nebudu zlobit,“ slíbil jsem jí, dal jí pusu na rozloučenou, a odešel do školky, kde už na mne Petra čekala.
„Ahoj Fanoušku, tak co plínky, přebalíme?“ přivítala mne Petra.
„Ahoj Petlo, plíny lulu, tudí,“ odpověděl jsem jí trochu šišlaje a ukazoval jsem na rozkrok, kde se výrazně rýsovaly již notně počůrané plínky.
Petra mně v šatně rychle svlékla z civilního oblečení, nazula mi pletené bačkůrky, a šli jsme k přebalovacímu pultu.
Petra mně opět velice rychle a něžně přebalila do čistých plínek, oblékla mi krásné modré dupačky, a pak jsem šel za Maruškou, aby mně nakojila.
Den ve školce utekl jako voda, přiblížila se šestá hodina večer, a Petře zazvonil mobil.
„Ahoj Petro, tak za chvilku jsem u školky. Doufám, že Fanoušek dneska nezlobil?“
„Ahoj Klárko, Fanoušek byl dneska hodný chlapeček, před chvilkou jsem ho přebalila na cestu, jen ještě pověsím vyprané plínky, a můžeme vyrazit,“ odpověděla Petra.
Krátce po šesté večer jsme již všichni tři vyrazili na Petřinu chalupu. Klárce nebylo moc do řeči, bylo na ni poznat, že se přemáhá, a okatě hledala nějaké vhodné místo, kde by zastavila.
Najednou vykřikla: „No, tak to už se mi dlouho nestalo! Asi jsem snědla něco, co mi nesedlo.“ Konečně jsme zastavili na parkovišti, a na Klárčině sedadle se objevil mokrý flek.
Petra ji řekla: „Víš, Klárko, myslím si, že bude lepší, když si vezmeš plínku. Všimla jsem si, že máš vzadu tašku s náhradními plínkami.“
Klárka se zamyslela, a řekla: „Máš pravdu, Petro. Bude to tak lepší.“
Musím na tomto místě podotknout, že Klárce se vůbec nelíbila představa, že by někdy musela nosit plínky jako já. Doma o mě sice pečovala se samozřejmostí, nijak ji nevadily ani někdy dost nelibě páchnoucí plínky, ale nikdy nepřistoupila na můj návrh, že by plínky měla.
Poodešel jsem kousek dále od auta, aby se Klárka přede mnou necítila tak trapně. Za malou chvilku dostala Klárka jednorázovou plenku, a Petra se rozhodla, že převezme řízení auta.
Klárka si sedla dozadu vedle mě, a vyrazili jsme. Prolomil jsem bariéru mlčení, a řekl: „Neboj se, Klárko, brzy si na plínky zvykneš. Uvidíš sama, jak je pohodlné je nosit.“
Klárka se na mně podívala s otazníkem v očích, a řekla: „Ale Fanoušku, vždyť už jsem velká, a tohle byla ojedinělá náhoda. Já si na ty plínky nechci zvykat!“
„Fanoušku, Klárce bylo trošku špatně, tak proto výjimečně dostala plínku,“ řekla Petra.
„To nic, Petro, zlechtáme ho, až mu plínky nebudou stačit, jo?“ řekla Klárka, a opravdu mně začala lechtat, až jsem se pořádně počůral.
„No, Klárko, neměla bys to tak přehánět. Aby Fanouškovi plínky neprotekly, a ty bys pak musela čistit sedadlo,“ řekla Petra starostlivě, a zabočila na příjezdovou cestu k její chalupě.
Petra zastavila, vystoupili jsme a šli k chalupě. Povšiml jsem si, že Klárčina plenka je již trochu nápadná. Také Petra si toho všimla, ale zatím to nějak nekomentovala.
Petra ještě vyložila z kufru věci, které jsme postupně odnesli do chalupy, a řekla Klárce: „Klárko, pojď se mnou nahoru do pokoje. Fanoušku, zatím počkej v kuchyni, já Tě pak zavolám.“
Klárka s Petrou odešli do pokoje, a když se pak Klárka vrátila pro mě, všiml jsem si, že pod její noční košilí se rýsují plenky.
„Dohodla jsem se s Petrou, že bude lepší, když budu mít na noc pro jistotu plenky,“ vysvětlila mi Klárka, když jsem se na ni trochu nevěřícně podíval. Šli jsme spolu do pokoje, kde mně již Petra čekala, aby mně připravila na noc.
Petra již měla pro mě nahoře v pokoji všechno připraveno, a začala mně svlékat. Jen v bodíčku jsem si za Petřiny pomoci vylezl na přebalovací pult, roztáhl nohy, a nechal jsem si dát do pusy krásný dudlík.
Petra mně hezky rozbalila, a něžně na mně mluvila, jako na miminko. Když mi rozepnula plínky, začal jsem automaticky čůrat. Petra již na to byla připravena, a přiložila mi na penis plínku, do které jsem se počůral.
„To je ale šikovný chlapeček, no neboj, Fanoušku, za chvilku dostaneš čisté plínky, a pak už na Tebe v postýlce čeká Tvůj oblíbený Míša,“ řekla Petra, očistila mně ubrousky, a začala mi kůži v místech, kde jsem měl plenky, mazat dětským olejíčkem. Za malou chvilku se již pod mým zadkem ocitly plínky, připravené na noční spánek, a Petra mně do nich zručně zabalila. Na plenky mi ještě oblékla kalhotky, bodíčko a krásný modrý overal, který měl na břiše kolem druků na zapínání našitou krajku.
Uložila mně do postýlky, kde již čekal můj oblíbený Míša, zabalila do zavinovačky, a něžně políbila na dobrou noc. Odešla dolů, a nechala mi svítit malou noční lampičku.
Ráno jsem se probudil jako obvykle s mokrými plenkami, a přišla za mnou Klárka i s Petrou. Klárce se pod noční košilkou výrazně rýsovaly již dost nabobtnalé pleny, a Klárka mi řekla: „Fanoušku, je čas na přebalení. Myslím, Petro, že dnes již plenky nebudu potřebovat,“ obrátila se na Petru, která si mezitím mlčky chystala věci na přebalení.
„Kdepak, Klárko, dneska jsi měla mokrou noc, a bylo jenom dobře, že jsem Ti dala plínky. Jenom přebalím a převléknu Fanouška, a pak budeš na řadě ty. Pokud budeš mít zítra ráno suché plínky, už je nebudeš muset nosit,“ řekla Petra, pomohla mi z postýlky, a šli jsme k přebalovacímu pultu.
„Klárko, jaký máš vlastně pocit z těch plínek?“ zeptal jsem se Klárky, když už mi Petra dávala čisté plínky pod zadek, a zručně mně do nich zabalila.
„Abych řekla pravdu, Fanoušku,“ zamyslela se Klárka, „dnes v noci jsem byla docela ráda, že je mám. Jsou celkem příjemné na dotek, jen v nich chodím trošku ze široka.“
„No tak vidíš, Klárko,“ řekla Petra, která mně mezitím dooblékla, „za chvilku přijdeš na řadu. A ty, Fanoušku,“ obrátila se na mně, „počkáš zatím v kuchyni, kde máš na stole připravenou lahvičku s čajem, tak ho hezky vybumbej.“
Odešel jsem dolů do kuchyně, a ještě na schodech jsem slyšel Petru: „No tak Klárko, buď hodná holčička. Viděla jsi přece, jak Fanoušek při přebalování klidně ležel…“
V kuchyni jsem našel na stole lahvičku s čajem, kterou jsem postupně vypil, a jen jsem položil lahvičku zpátky na stůl, přišly Klárka s Petrou. Klárka měla na sobě krásné dupačky, pod kterými se výrazně rýsovaly plínky, a trochu smutně mi řekla:
„Tak to vidíš, Fanoušku, i já teď musím nosit plínky.“
„Ale to nic, Klárko, to je jenom přechodně. Uvidíš sama, že to pro Tebe bude lepší, aspoň máš ochráněné oblečení před znečištěním,“ začal jsem ji utěšovat.
„Máš pravdu, Fanoušku,“ zamyslela se Klárka, zatímco jsme usedli ke snídani, „teď ani se nedivím, že jsi pře přebalování občas zlobil, a zkoušel mně přesvědčit, že plínky nechceš.“
„Tak to vypadá, že se teď budu starat o dvě miminka,“ řekla Petra, která přinesla na stůl tác se šálky s kávou, a následně košík s pečivem.
