Ahoj, dnes je tu ještě jedna povídka od FrantyM, je to školka speciál
ABDL školka (speciální díl)
V tomto díle bych rád popsal dvě věci: jednak jak vlastně probíhalo běžné ráno, a pak se také zmínil o Hedvice a o tom, jak vznikla školka.
Klárka mne každou noc zabalila do zavinovačky, a ještě před odchodem nechala zapnutou hlídačku, to kdyby se něco dělo.
Když jsem se tedy ráno probudil, Klárka to ihned zaregistrovala, a za chvilku již přišla k mé postýlce, sundala dřevěnou postranici, a něžně mně přes dudlík políbila.
Usmál jsem se na ni, Klárka rozvázala zavinovačku, pomohla mi posadit v postýlce, a řekla: „Tak co, Fanoušku, půjdeme vyměnit plínky?“
Přikývnul jsem na souhlas, a šli jsme k přebalovacímu pultu, umístěnému nedaleko postýlky.
Klárka mi rozepnula overal, sundala jej, a dala do špinavého prádla. Totéž udělala s bodíčkem, rozepnula kalhotky na pleny, a následně i plenkové kalhotky s potiskem astronautů. Měla přitom na paměti, co jí říkala sestřička, která o mne pečovala v nemocnici. „Chlapečkové při rozbalení čůrají, nezapomeňte mu po rozbalení přiložit plenu na penis.“ Klárka její rady vždy uposlechla, a vyplatilo se jí to. Opravdu jsem většinou při rozbalení začal čůrat, takže Klárka měla vždy v pohotovosti připravenou plínku, kterou mi po rozbalení přiložila na penis, a téměř vždy jsem do ní začal čůrat.
Když mi Klárka odstranila špinavé plínky, hezky mně celého očistila, oblékla mi čisté bodíčko, a dala čisté plínky. Hezky mně učesala, dala mi na nohy bačkůrky, a pomohla mi slézt z přebalovacího pultu.
Po přebalení následovala snídaně, která vždy začínala tím, že jsem dostal v lahvi s dudlíkem sunar, a pak už běžné jídlo, včetně nezbytné kávy.
Po snídani mně Klárka oblékla na cestu do školky, a vyrazili jsme z domova. O domov se nám starala naše hospodyně Maruška, milá paní již v penzi, která se zároveň stala naší rodinnou přítelkyní. Byla to Klárčina teta, které nedávno zemřel manžel.
Tak takhle obvykle probíhalo běžné ráno. A jak to vlastně bylo s Hedvikou?
Hedvika zdědila po svém dědečkovi vilu, ovšem v té době již byla vdaná, a měla své vlastní bydlení. O osudu vily bylo rozhodnuto, když zjistila, že její sestřenice Anička musela po úrazu nosit plínky. Hedvika se rozhodla její život trošku usnadnit a zpříjemnit i přes tuto nepříjemnou věc. Na internetu si zjistila, že existuje skupina lidí, kteří rádi nosí plínky a chovají se jako malé děti. Proto se rozhodla, i vzhledem k tomu, že její oblíbená sestřenice je odkázaná na plínky, založit školku pro takové děti. Hedvika tak byla nejen ředitelkou, ale zároveň i majitelkou školky. Aničce se tento nápad zalíbil, a tak Hedvika zařídila vše potřebné k provozu školky, nabídla práci Ivaně, Petře a Marušce, tedy lidem, kteří se o nás starali. Musím zde říct, že Hedvika se o nás také starala, nedokázala stále sedět jen v kanceláři, kde musela vyřídit potřebné věci. Ale!, a to ale je zde na místě, protože když měla všechny nutné papíry zpracované, vždycky za námi přišla dolů, a tady pomohla s přebalováním, nebo jezdila s kočárkem, případně pomáhala s krmením, nebo si s námi hrála.
O osudu Petry jsem se již dříve zmínil, takže ještě pár slov o tom, jaký osud zavál do školky Ivanu a Marušku.
Ivana byla původně učitelkou ve školce, kterou ovšem její provozovatel uzavřel pro nedostatek dětí. Tak se rozhodla, že zkusí práci na inzerát, který objevila v novinách. Zpočátku byla ovšem šokovaná, že nejde o mateřskou školku, ale brzy ji práce s námi, dospělými dětmi, začala bavit, a musím říct, že se k nám chovala vždycky přátelsky.
Maruška měla také pohnutý osud. Narodilo se jí dítě, které ovšem v kojeneckém věku zemřelo na vrozenou srdeční vadu. V té době ji také opustil manžel, a shodou okolností také Hedvika hledala možné nadstandardní služby pro své klienty. S Maruškou byly dobré kamarádky, a když se jednou setkaly ve městě, nabídla Marušce práci ve školce.
Jak to nakonec dopadlo, to už víte z předchozích dílů. Maruška nabízenou práci přijala, a mimo kojení nás, již trošku odrostlejších dětí, o nás také pečovala a přebalovala nás.
Anička, byla vlastně prvním klientem ve školce, a brzy se objevily také další děti. Když jsme se ve školce s Aničkou potkali a trošku blíže poznali, stala se také mojí blízkou kamarádkou.
