Autor Téma: Oper 10  (Přečteno 432 krát)

Offline luba

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 1 047
  • Karma: 4
Oper 10
« kdy: Února 21, 2020, 14:35:11 »
Kapitola 10. Václavovo uzdravení, život v Irsku, Jana


Václav dělal neustále pokroky. Brzy již nepotřeboval nemocniční péči, jednalo se o rehabilitace. Byl přeložen na rehabilitační oddělení a opět mu byla Markéta oporou. Vše zvládal, jen těch plen se nemohl zbavit a při milování a dosažení orgasmu mu vždy povolily svěrače a on se pokadil. Oba to vzhledem k tomu, že zde byla k dispozici neutralizační látka IN, stránky a literatura s příslušnou tématikou brali s humorem a nadhledem. Markéta tomu říkávala hnědá romantika. Václav se v její přítomnosti cítil v bezpečí.
Mezi tím taktéž probíhala vyšetřování. Václav se taktéž zůčastňoval výslechů, říkával, že zlu se musí čelit. Při rekonstrukci se zadíval panu Slabému pevně do očí. Ten se snažil tomuto jeho obviňujícímu pohledu uniknout, ale marně.
Janě se vedlo bídně. Stále více se propadala do zoufalství, každodenní výslechy, ale vzhledem ke svému špatnému psychickému stavu s policisty nespolupracovala. Rodina ji nadobro odvrhla, táta prohlašoval, že by ji nejraději zabil, matka se z toho psychicky zhroutila a bratr se od ní veřejně distancoval. Když za ní táta přijel na poslední návštěvu řekl jí mrazivě: „pěkně sis to holčičko nadrobila. Také nám jsi udělala řádnou hanbu, již nejsi naše dcera“. Jana se po jeho slovech rozplakala, ale nebylo jí to nic platné. V zoufalství se pokusila o sebevraždu, ale tento její úmysl byl zmařen v samém jeho zárodku. Uvázala prostěradlo k mřížím a chtěla se oběsit. Kamerový systém vazební věznice ji odhalil a její střežení bylo zpřísněno.
Markéta ukazovala na Internetu Václavovi Ostrov Robinsona Crusoe a seznámila jej se svými přáteli. „Ráda bych se tam někdy podívala“ říkala. „Co Ty víš, třeba se tam jednou dostaneme“ ubezpečoval ji Václav.
Enya i Cate měly radost z Václavova uzdravování. „Až bude fit, přijeďte do Irska“ zvaly je: „alespoň bude nějaká sranda“. Cate se taktéž spřátelila z ostrovany a zapojovala se do Internetových diskusí na téma pokakávání. Také literatura s touto tématikou se jí velmi líbila. Vždy  říkávala: „jo, neutralizace, to je požehnání a ty endorfíny, to je daleko lepší, než antidepresiva, když mám depku, naplním kalhotky a je vymalováno“.
Václav úspěšně zvládl i rehabilitaci. „Co nyní budeme dělat“? Dotázala se jej Markéta. „Nevím, pracoval jsem, jako programátor, ale teď po tom úrazu jsem přišel o místo, všichni mysleli, že se z toho nedostanu, buď to nepřežiju, nebo budu mít trvalé následky, moje místo bylo obsazeno“. Pak dodal: „je to špatné, asi Ti velkou oporou nebudu“. „Ale, jdi“ na to Markéta. „Docela uvažuju o návratu do Irska, co říkáš, mohli bychom tam jet spolu? Ty by ses přiučil v oblasti programování, zdokonalil by ses v Angličtině“. „To je dobrý nápad“ na to Václav.
Od nápadu k realizaci byl pouhý krůček. Během několika dnů oba nasedli do letadla a odletěli do Irska. Václavovi se jeho hlavní město Dublin zalíbilo hned na poprvé. Po odbavení je oba čekaly Enya a Cate. „Odjela jsi sama a nyní se vracíš i se svou láskou“ přivítala je srdečně Enya. „Uf, to bylo dobrodružství“ řeklaMarkéta: „tady Václav to málem nepřežil“. „Přežil jsem to hlavně díky Tobě“ řekl a láskyplně se na Markétu zadíval.
„Máš to tady vkusně zařízené“ obdivně řekl Václav, když vstoupili do Enyina domku. „Snažím se, co nezvládnu sama, pomohou mi firmy“. „Teď Ti pomůžeme my“ odpověděl jí na to Václav. Spolu s Cate, která si mezi tím odběhla něco zařídit pak všichni vyrazili do útulné Irské hospůdky. Václava zaujala Irská lidová hudba. „To je nádherné“ řekl.
Dny plynuly a Václav se zde zaklimatizoval. Spolu s Markétou pomáhali Enyi a během víkendů vyráželi s Cate do okolí. Někdy vzali kola, jindy elektromobil.
 Markéta byla taktéž ve styku s Kikinou. Ta po konzultacích se svou šéfovou Petrou odletěla spolu s Lukášem na Ostrov Robinsona Crusoe, kde odpočívala a nabírala síly do dalších případných akcí. „Přijeďte někdy na ostrov“ zvala je: „je tady nádherně a užijete si docela srandu“. „Budeme o tom uvažovat“ na to Markéta a spiklenecky mrkla na Václava.
Mezi tím se s Janou udála proměna. Byla, jak jsme si již pověděli na tom psychicky velmi špatně, avšak nelze to přičítat špatnému svědomí, ale spíše strachu z budoucnosti. Blížil se její soud a šance na nízký trest byly mizivé. Byla zoufalá, nevěděla si vůbec rady.
V tom na dveře její cely zaklepala dozorkyně: „máte návštěvu“ řekla stroze. „Zase jste podělaná, pojďte se umejt“. „Kdo za mnou přišel“? Dotázala se Jana. „To nevím a ani mne to nezajímá, hlavně se dejte do pořádku“! Houkla na ni dozorkyně.
V návštěvní místnosti proti ní seděl její obhájce. Ten s ní započal rutinní výslech. Když ochabla ostražitost dozorců, řekl: „Jano, Váš přítel Alexandro uplatil dozorce a utekl, tady je telefon, můžete mu zavolat. Jana byla tímto obratem překvapená. Obhájce jí podal mobilní telefon. „Ten si uschovejte a na cele pak stiskněte tlačítko zkrácené volby, je tam jeho číslo“. Po té nenápadně v cele vypnul odposlouchávací zařízení a kamery.
Po příchodu do cely se řídila jeho pokyny. Alexandro se jí omluvil za to, jak se o ní vyjadřoval a ubezpečil ji, že není ženatý. Skutečnost byla taková, že žena spolu se dvěma dětmi od něj po té, co skandál vyšel najevo odešla.Jana pookřála. Alexandro ji ubezpečil svou nehynoucí láskou a přislíbil jí, že se útěk z vězení zdaří.
Advokát, který byl Janě přidělen byl, aniž to kdokoli tušil podplacený mafií. Když se setkal opět s Janou, převzal od ní mobilní telefon, aby jej u ní dozorkyně nenašly. „Tak, již věříte, že se vše podaří“? „To nevím, jsem střežená“ odpověděla Jana, které se poněkud vrátila její sebejistota. „Ano, ale, musíme využít Vašeho psychického stavu. Je třeba daleko intenzívněji předstírat šílenou, já Vám zajistím přeložení do psychiatrické nemocnice, tam to není zas, až tak střežené, pak budete moci uprchnout“. „Tak, dobře“ na to s úsměvem Jana.
Zařídila se podle jeho rady a své šílenství předstírala s ještě větší intenzitou. Na radu svého advokáta častokrát sehrála záchvaty. Vězeńský lékař byl taktéž podplacený a pacientce aplikoval vitamíny, psychofarmaka by mohla poškodit její zdraví, o čemž byla informována a svou úlohu sehrála bravůrně, při tom spřádala plány, jak se všem pomstí.
Advokátova rada se neminula účinkem. Jana byla prohlášena za nesvéprávnou, její trestní stíhání bylo pro nepříčetnost zastaveno. Byla přeložena do psychiatrické nemocnice, kde čekala na svou příležitost. Když ji propouštěli, řekla jedna z dozorkyň znechuceně: „ještě, že ji propustili, furt dělala pod sebe, kdo jí má dávat do pořádku, ať se s ní otravuje někdo jinej“. Prozatím byla její záležitost odbyta.
Naše čtveřice neměla o běhu událostí sebemenšího tušení. Jejich život v Irsku se podobal ráji. Ne, vůbec nezaháleli, Václav se vrhl do práce na virtuálních firmách a velmi jej to bavilo. Markéta se o něj i Enyu vzorně starala. „Tak, teď mám jakožto oper na starosti dvě přerostlá batolátka“ říkávala jim s úsměvem. Její a Václavův vztah se neustále upevňoval.
Jednou, když měli své jak říkali hnědé milování a Markéta vše zneutralizované dávala do pořádku, zaveršoval Václav:
„Markétko, však příjemně mi dělá, když dáváš mne do pořádku,
snímajíc hnědou vrstvu z mého zadku.
Já spokojen jsem, mne nikdy nebude pálit dobré bydlo,
mě příjemné je, když přejíždí zadek můj ruka Tvá, na ní žínka a mýdlo.
Co více můžu si přát,
když teplá voda a Tvá přízeň mne budou na zadečku i srdci hřát.
Dnes opět zadek svůj v šanc Tobě vydávám,
že příjemné mi to je, beze studu dodávám“.
Markéta se tomuto netradičnímu hnědému vyznání lásky upřímně zasmála. „Vašku, Vašku, Ty počmáraný šašku“ řekla se smíchem. „No, však jsem počmáraný a to dokonce do hněda“ řekl opět Václav.
Po té, co jej dala do pořádku, dala si skleničkuu Irské whiskey. Taktéž ona se nedala zahanbit a z jejích úst vyplynuly následující verše.
„Václave můj milovaný,
opět je Tvůj zadeček hnědě malovaný.
Já zbavuji Tě plenky plné tíhy,
však není vidno mezi půlkami Tvými rýhy.
To vše spraví voda, žínka mýdlo,
musím dát do pořádku ten konec, který opustilo jídlo.
Je to až dojemné,
že je Ti to příjemné.
Já ráda plním své poslání,
když řeším s úsměvem Tvé posrání“.
„To je trefa do černého“ řekl Václav a oba se hlučně rozesmáli.
Bylo krásné sobotní odpoledne. Kikina seděla spolu s novou agentkou Romčou, Lukášem a Irenkou v jednom z barů. Romča pracovala u nevládní agentury pod vedením Petry a její práce byla skvělá. Tato dívčí trojice přišla na kloub ne jedné záhadě. „Ty, Irčo, musím Ti říct, že seš naivní, když si myslíš, že se Jana napraví. Myslíš to dobře, ale znám tyhle lidi a trochu se zajímám o sériové vrahy“ započala rozhovor, který mnohé předznamenal Kikina. Romča i Lukáš s ní souhlasili. „No, ale, je v tak bídném psychickém stavu“ namítla Irenka. „Vím, je psychicky v prdeli“ řekla vášnivě Kikina: „ale, proč? Ty si myslíš, že kvůli tomu, co provedla, že ji hryže svědomí? Ne, Irčo, tak to není, má strach z důsledků. Vsadím hlavu, jak mám jednu, že, kdyby měla možnost někomu z nás něco provést a věděla by, že to bude bez následků, to bys teprve viděla tu chudinku, jak by se chovala suverénně“. Pak dodala: „vidíte tu zář“? „To svítí sluníčko“ řekla Romča. „Ale, blbost, to tady Irča má kolem hlavy svatozář“. „Jen si mne dobírejte“ řekla s úsměvem Irenka, která měla smysl pro humor.
V tom Kikině zazvonil mobilní telefon, na jeho druhém konci byla Petra. Kikina měla neblahé tušení, že se děje něco mimořádného. Romča, Irenka i Lukáš na její tváři během hovoru viděli napětí, po té Kikina nápadně zbledla. Když hovor skončil, řekla: „to chce panáka“ a všem objednala sklenici rumu. Když se všichni napili, řekla přiškrceným hlasem: „tak, Jana utekla“. „Jak, utekla“? Zajímalo Lukáše. „Irčo, byla sice psychicky v prdeli, ale, jak jsem říkala, spíš měla strach, co s ní bude. Pak na scénu nastoupil ten její Taliánský přítelíček, ten podplatil advokáta, který jí poradil, aby svou šílenost intenzívněji předstírala a mohla se tak dostat do nestřežené psychiatrické nemocnice, což se jim povedlo. Teď mi volala Petra, že odtamtud utekla“. „Pán bůh s náma a zlý pryč“ hvízdl tiše Lukáš. U stolu zavládla stísněná nálada. První se vzpamatovala Romča: „mám návrh, že bych se vrátila do Česka, tadyKiki a LUkáše zná, se mnou se ještě nikdy nesetkala. Pokusím se vetřít do její přízně, propojím se s agenturou a budu podávat informace“. „To je dobrý nápad“ na to Kikina, která pak ještě dodala: „Jana je venku, Václav s Markétou v Irsku, komu vlastně hrozí nebezpečí“?

Pokračování příště.