Autor Téma: Oper 9  (Přečteno 92 krát)

Offline luba

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 992
  • Karma: 4
Oper 9
« kdy: Únor 10, 2020, 17:37:43 »
Kapitola 9. Václavovo uzdravování, Jana, netradiční ztráta panictví

 
Václav měl vyhráno, jeho stav byl stabilizovaný, byl mimo ohrožení života. Markéta u něj dnem i nocí bděla, sestřičky jí říkaly, že to zvládnou, ale ona mu chtěla být nadále oporou. „Vždyť on mi vlastně zachránil život“ říkala si vduchu“, avšak její vztah k němu nebyl pouhým soucitem, ale cítila k němu něco víc, věděla, že se o něj může opřít, když v tak kritické chvíli byl pro ni ochoten nasadit svůj vlastní život. také jeho rodiče si ji velmi oblíbili. Václav měl motivaci a dělal pokroky, snažil se komunikovat, také s Markétinou pomocí i rehabilitovat. Irenka byla i nadále psychologickou oporou tohoto mladého páru, který si procházel těžkou životní zkouškou.
Markéta taktéž absolvovala výslechy v roli svědka. Došlo i na konfron taci s Janou. Neměla z toho vůbec žádnou radost, ale muselo to být.
Byla přivedena do výslechové místnosti. Čekala, až přivedou Janu. Ta se po chvíli objevila v doprovodu dvou po zuby ozbrojených dozorkyň. Markéta zděšeně uhnula pohledem. To již nebyla ta krásná, usměvavá dívka, uviděla před sebou psychickou i fyzickou trosku. Jana se chvěla po celém těle a když uviděla Markétu, dala se do pláče. „To je roztřesený uzlíček nervů“ řekla si v duchu Markéta. Nepocítila vůči Janě zlobu, spíše lítost, avšak zachvěla se při pomyšlení, co by se stalo, kdyby nebylo Kikiny a neutralizační látky IN. Prohlížela si svou někdejší kamarádku a měla co dělat, aby se jí do očí nevedraly slzy.
Policista za stolem se Jany vyptával na podrobnosti. Ta působila zmateným dojmem. „Nehrajte nám tady komedii, proč jste chtěla tady tuto dívku otrávit“? „Já jsem ji nechtěla otrávit“ špitla Jana: „chtěla jsem jí dát do pití projímadlo“. „Ale, nemluvte hlouposti, už několikrát to tady probíráme, co ta SMS od toho Vašeho povedeného Taliána“? „Nevzpomínám si“ odpověděla Jana. „Tak, já Vám trochu osvěžím paměť řekl policista a přisunul před ni mobilní telefon. „Mandličky, jo, mandličky, Alexandro mi slíbil Mandličky“ stavěla se do role hlupáka Jana, avšak otázkou bylo, zda se tak staví, nebo z toho nervového otřesu již nešílí. „Ty mandličky mohly Vaši přítelkyni stát život“ zahřměl policista. „Ona by umřela“? opět se stavěla do role prosťáčka Jana a její hlas připomínal spíš malé dítě, než dospělou dívku.
Na pokyn policistu do místnosti vstoupily Lucka s Monikou. Markéta se s nimi od onoho incidentu neviděla. Všechny na sebe pohlédly, Lucka s Monikou se zděsily při pohledu na Janu. Její oči vyděšeně těkaly po místnosti. Následovaly dotazy a odpovědi Lucky a Moniky. Obě sdělily, že o záměru Moniku otrávit nevěděly. „Mluvíte obě pravdu, ověřili jsme to, avšak, ještě by nás zajímalo, jak se tady slečna chovala“? „Řekla bych, že byla nervózní“ odpověděla zamyšleně Lucka. „Já nevím, byla jsem s ostatníma“ odpověděla Monika. „No, čeká Vás vysvětlování u soudu“ řekl policista Janě. „Pokud to dobře půjde, můžete počítat s nízkým trestem tak 5 let za ublížení na zdraví, ale, pokud to soud překvalifikuje na pokus o vraždu, hrozí Vám 15 let, v případě travičství 25 let, nebo dokonce i doživotí“. Jana zbledla a začala se očividně třást. Po chvíli se ozvaly typické vyprazdňovací zvuky a místností se začal šířit nezaměnitelný zápach. „Vona se zas podělala“ řekla dozorkyně. „Odveďte ji“ zavelel policista: „tohle nám tady dělá furt, nespolupracuje s náma, myslím, že je z nervama v prdeli“. Jana byla odvedena a všechny 3 dívky vyšly z místnosti.
„Nezajdeme někam na kafe“? dotázala se Markéta: „zvu vás, také vám chci poděkovat za péči“. „Určitě, přijímáme“ odpověděla Lucka. V kavárně se všechny začaly bavit o onom incidentu. „Ta Kikina byla, jako řemen, ale v jádru je to holka s měkkým srdcem“ řekla Monika. „Chci vám oběma poděkovat, že jste mne“. „To nestálo za řeč, my holky si musíme vypomoci“ řekla Monika. „Nebylo to pro vás nepříjemné“? „Ale, vůbec, ne, bylo to takové zvláštní“ odpověděla Monika. „Zmocnil se mne takový zvláštní pocit, mýt takhle dospělou pokaděnou holku, ale vůbec mi to nebylo nepříjemné, akorát, když Kiki řekla, že, pokud by Janin záměr vyšel, myly bychom tak leda pokaděnou mrtvolu, to mi šel až mráz po zádech“ „Mě je té holky líto“ řekla Markéta. „Jak, líto“? Dotázala se udiveně Monika.: „vždyť Tě chtěla otrávit“. „Asi jí to nedošlo, myslím, že u té holky je možná náprava“ na to Markéta.
„Obraťme list“ stočila Lucka hovor na jiné téma.“K něčemu se vám holky musím přiznat. Jak jsem tady dávala Markétu do pořádku a vše tak neslavně skončilo, při cestě domů jsem se řádně pokadila“. „A věříš, že já taky“? Přiznala se i Monika. „Holky, to je těma mandličkama, cyankáli bylo zneutralizované a ten odér způsobil nucení na stolici“ vysvětlila Markéta.
Dívky se ještě hodnou chvíli bavily u kávy, slíbily si, že se budou pravidelně scházet. „Tak, čau, holky, jdu opět do nemocnice za Václavem, je to moje životní láska“ loučila se s Monikou a Luckou Markéta. „Ano, málem za Tebe položil život“ řekla vážně Monika.
Markéta nezapoměla ani na své Irské kamarádky Enyu a Cate. Byla s nimi v každodenním kontaktu prostřednictvím Internetu.“To jsi zažila docela horké chvíle“ řekla jí Enya. „Víš, všechno bylo tak nějak nešťastné, svým způsobem je mi líto i té holky, co mne chtěla otrávit. Asi jí to nedošlo, neomlouvá ji to, ale každý někdy uděláme botu“. „No, jo, ale, tohle byl prachsprostej pokus o vraždu“ namítla Enya. „Ano, to byl, ale, já si myslím, že se dá napravit a budu se jí snažit nějak pomoci“. „Seš fakt dobrá holka“ řekla jí Enya, která pak dodala: „A víš, co je nového“? Tak si představ, že Cate se mi svěřila s tím, že po té nehodě měla touhu si to zopakovat. Poradila jsem jí neutralizační látku IN a teď je v pohodě, tak, že jsme obě pokakandy“. „Tak nakonec jste spojeni v hnědé sesterstvo, něco, jako pokrevní bratrstvo“ zavtipkovala Markéta. „Asi tak, nějak“ odpověděla jí na to Enya. Cate se jí rovněž s tím svěřila: „víš, nakonec mi Enya ukázala různé stránky, seznámila mne s Kikinou a ostatními na ostrově a vše je v pohodě. Také jsem přečetla i nějakou tu literaturu. Ty endorfíny jsou lepší, než nějaká antidepresiva, je to stejné, jako s tím prdem, který je lepší, než 10 doktorů“.
Markéta taktéž absolvovala psychoterapii, či spíše kamarádské popovídání s Irenkou. Když se jí svěřila se svým plánem nějak pomoci Janě, ta řekla: „je vidět, Markétko, že máš dobré srdce, vážím si Tě, Václav nemohl získat lepší ženu a já Ti fandím. Jana by sice zasloužila přísný trest, ale, zhlédla se v nesprávném člověku a to se jí stalo osudným. Pokud ji zachráníme před ní samou, bude z ní dobrá holka“.
Také Václav dělal pokroky, rehabilitoval a zůčastňoval se Irenčiných psychoterapeutických sezení s Markétou. Opět se jednalo, jak Václav s Markétou svorně říkali o kamarádský pokec.
Václav byl přeložený z jednotky intenzívní péče na standardní jednolůžkový pokoj, což byla neklamná známka toho, že se uzdravuje a boj o svůj život vyhrál. Jediné, co mu dělalo starosti byly plenky. Ptal se sám sebe, kdy se jich konečně zbaví, přeci nechtěl před dívkou svých snů vypadat, jako malé batole. Snažil se rehabilitovat, chůze, řeč, komunikace, to vše postupně s Markétinou pomocí zvládal, ale toto ne. Vůbec necítil, kdy na něj malá, nebo, co bylo horší přijde velká potřeba, ucítil, jak se mu ten náklad hrne do plen, až již bylo pozdě. „Z toho se musím stůjco stůj dostat“ předsevzal si, ale nebylo to nic platné.
Ležel v posteli, blížila se velká vizita. Když skupina lékařů a mediků dorazila, ujal se slova profesor Racek. „Tento pacient utrpěl vážný úraz hlavy, jedná se o střelné poranění. Kulka uvízla v mosku, musela být vyňata. Pacient byl v kritickém stavu a jeho šance na přežití byly téměř nulové.Díky neutralizační látce IN, která byla do rány při druhé operaci aplikována svůj boj o život vyhrál. Obejde se to téměř bez trvalých následků, avšak je zde jedna drobnost, pacient bude po celý svůj život innkontinentní, bude závislý na plenách“. „Co, že, na plenách, tohle, že má být život, to jsem měl radši chcípnout, žádám o eutanázii“! Vykřikl Václav. „Nerouhejte se“ napomenul jej profesor. „Vím, jak Vám je, ale to se dá překonat, jsou na tom lidé daleko hůř, než Vy“. „Ano, vím, ale“. „Žádné, ale, máte milující a hodnou dívku a pokud se bojíte, že Vás opustí, tak, Vaše obavy nejsou vůbec na místě, znám lidi a to si pište, že mám na lidi čuch. Jestli chcete, můžete se se mnou vsadit o flašku nějakého dobrého pití“. „No, ještě bych vyhrál, ale ta výhra by mne nepotěšila, akorát bych se ožral, pak by mne bolela hlava a houby z toho“. „Tak, co, Václave, plácneme si“? Vyzval jej dobrosrdečně profesor. „Tak, jo, alespoň se ožeru“ a oba si plácli.
V tom do pokoje ladným krokem přitančila Markéta. „Ajejej“ řekl profesor, který cítil nějakou tu čertovinu. „Dobrý den, pane profesore, nazdar Václave“. „Ahoj Markétko“ odpověděl Václav a mile i když bolestně se na ni usmál. „Co se tváříš, jak boží umučení“? Spustila Markéta. „Mám pro Tebe dvě zprávy, jednu dobrou a druhou špatnou, tak, nejprve začnu tou dobrou. Ta je, že Tě neskonele miluju“ a políbila jej. „Ta špatná zpráva je, žes teď prohrál sázku a bohužel se nebudeš moci ožrat“. Všichni propukli v bujarý smích a Václavovi hned došlo, že je Markéta jeho celoživotní láska. Ta pak dodala“ „objednávám dobré pití z Ostrova Robinsona Crusoe, jejich místní rum“. „To si dám líbit a víte, co? Dáme si jej společně, jakmile přijde“ navrhl pan profesor. „Ne, pane profesore, to je dík, za mou záchranu“ odpověděl nesmlouvavě Václav. Nálada v pokoji byla uvolněná. „Mládeži, musím vás opustit, povinnosti mne volají“ řekl pan profesor, který měl hřejivý pocit u srdce.
Když osaměli, řekla markéta: Václave, s něčím se Ti chci svěřit“ a vylíčila mu vše o hrátkách s bratrem Milanem a o neutralizační látce IN, o práci oper v Irsku“. „Teď mluv“ a podala mu tablet, na němž byly staženy informace o pokakávání, neutralizační látce IN a o všem, co s tím souvisí. „Jsou tam velmi pěkná literární díla“ doplnila překvapenému Václavovi tyto nevšední informace. „To je šoková terapie“ na to Václav a také se rozpovídal. „Když jsem Tě tam viděl, jak ležíš na stolech nahá s pokaděným zadečkem a holky Tě dávají do pořádku, zmocnilo se mne nebývalé vzrušení. Ztopořil se mi úd, řekl jsem si, že, až přijdu domů, budu onanovat. Pak došlo k tomu osudnému výstřelu a tak z toho sešlo“. Markéta se k němu přitulila.
Večer si lehla k němu pod deku. Bylo to poprve, kdy spolu byli v tak intimní blízkosti. Nejprve se ona svlékla a po té i Václava. Leželi vedle sebe nazí a jejich těla žhnula vášní a krev v nich pulzovala. Vášnivě se líbali a pak došlo ke spojení. Bylo to završení jejich vzájemné lásky. Markéta ssebou cuknula a slabě vykřikla, když do ní vniknul. Václav dospěl k vyvrcholení, ale v tom se stalo něco, co nikdo nečekal. Při orgasmu došlo k povolení svěračů a on se řádně pokadil. Byl z toho v šoku, avšak Markéta to brala s nadhledem.
V tom se otevřely dveře a do vnitř vešla sestra Marcela. Byla to žena středního věku. „Vy jste to vyvedli“ řekla, když se na oba podívala. „To, že tady slečna má mezi stehny krev, to beru, přišla o panenství, ale, Vy, Václave, vždyť Vy jste přišel zajímavým způsobem o své panictví. No, řeknu vám, hnědá ztráta panictví, tak, to tady ještě nebylo“. Řekla to tak, že se oba museli rozesmát“. „Markétko, pomohu Vám s tou pohromou a obě pak se smíchem daly Václava do pořádku. Tato netradiční ztráta panictví vešla v nemocnici ve známost a všichni, včetně obou aktérů to brali s humorem.

Pokračování příště.