Autor Téma: Moje školní nehoda  (Přečteno 519 krát)

Offline luba

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 1 042
  • Karma: 4
Moje školní nehoda
« kdy: Leden 05, 2020, 08:07:17 »
Milí čtenáři. Srdečně vás všechny zdravím v novém roce 2020. Přeji jen to nejlepší. Předkládám další dílo, které jsem napsal již před svátky, ale aktuálně jsem zařadil vánoční tématiku.
V této své básničce jsem se snažil zachytit moiu školní nehodu, která vlastně odstartovala zájem o tuto literaturu.
Přeji příjemné počtení.
Moje školní nehoda


Rád bych zde popsal zvláštní příhodu,
já na internátě při škole pro nevidomé měl jsem nehodu.
Abych začal své vyprávění, bylo to jak jsem říkal v Brně na ulici veveří,
chodil jsem tehdy do šesté třídy, my opět nechutnou jsme měli večeři.
Bylo to hašé,
z mletého masa nevábná kaše.
Když vařili ji, ztěžkl na chodbách vzduch,
nelibý se z kuchyně nesl puch.
Já nejraději bych se zdejchnul, večeři bych zrušil,
co dít se během ní bude bych sotva tušil.
Zní zvon, jenž do jídelny nás svolává,
ten nelibý pach v nás odpor vyvolává.
Já jsem za vychovatelem šel a řekl mu, že, ať se na mne nezlobí, že jíst to nebudu,
tehdy měl jsem vřed žaludeční, bál jsem se, že pozvracím se a budu mít ostudu.
Vychovatel však na to nedbal, talíř, lžíci vzal,
řádnou porci té nevábné kaše mi dal.
„To nemůže bejt,
že nechtěl bys jíst prejt“.
Pak pohrozil mi, že pokud nebudu jíst a budu na svém stát,
kvůli mne zde bude celý chlapecký internát.
S odporem jsem do ruky lžíci vzal,
do nevábné kaše jsem se dal.
To pro mne nebyla žádná slast,
puch z toho hašé, z vychovatele byl cítit chlast.
Vychovatel často alkohol užíval,
pak bázeň u nás žáků požíval.
Tehdy měl značně upito,
on přehnal svou míru, neví to.
Já prý jsem vyvolal u něj zlost,
proto největší jsem dostal porci za drzost.
Prý by mi nejraději dal pár facek,
že nechci jíst, jsem rozmazlený fracek.
Já jsem v levo, ani v pravo nekoukal,
tu odpornou večeři do sebe jsem nasoukal.
I ostatní své dojedli,
my všichni jsme se od stolu pozvedli.
Slyším, jak jedna dívka Jarka říká „takovou porci to sotva kdo ve zdraví přežije,
já čekám, že se Luboš poblije“.
Já jsem vydržel,
nakonec jsem to v sobě udržel.
Mnozí z kamarádů mých po tom nechutném jídla chodu,
šli to vyzvracet do záchodu.
Mě strašně špatně bylo,
přemýšlel jsem, jak by se mi nejlíp ulevilo.
Pak v ložnici jsem na postel na záda ulehl,
po půl hodině žaludek můj odlehl.
Kluci mi říkali, že jsem borec,
však nikdo z nás netušil, jaký to vezme konec.
Těžkost v žaludku, pálení žáhy, to nakonec polevilo,
mě velice se ulevilo.
Kluci říkali mi, že to se cení,
když při stavu svém jsem se nedal do zvracení.
Pak přiblížil se večer, noční vychovatelka si nás přebírala,
běžné věci s námi probírala.
Pak do postele jsme se ukládali,
ještě hodnou chvíli spolu vykládali.
Již zapoměl jsem na to večerní vychovatelovo divadlo,
byl jsem rád, že špatně nebylo mi, že to takto dopadlo.
Pak spánek nad námi přebíral svou moc,
my popřáli si dobrou noc.
Ráno, bylo půl šesté, začalo svítat,
sluníčko nový den začalo vítat.
Procitl jsem, všude bylo ticho,
však ukrutně mne začalo bolet břicho.
I řekl jsem si, že to větry, prdnu si a hned se mi uleví,
že ta křeč v břiše tímto poleví.
Pak větry mohutné jsem upustil,
nevěda, jaké chyby jsem se dopustil.
Na vzduch ten stolice se nabalila,
řídká kaše do kalhot se mi navalila.
Procitnul jsem a byl to šok,
náhle připadal jsem si, jako cvok.
Hned uvědomil jsem si, co jsem udělal,
vždyť já skoro dospělý jsem si do kalhot nadělal.

Pak, jakési divné zmocnilo se mne vzrušení,
polilo mne horko, srdce bušení.
Zmocnila se mne zvláštní pohoda
i  přes to, že stala se mi velká nehoda.
Brzy však opět o své řeklo si tělo,
na velkou se mi zas chtělo.
Zachoval jsem chladnou hlavu,
byl by nerozum jít na záchod v tomto stavu.
Pod peřinu jsem ruku vtáhl,
do zadu na kalhoty si sáhl.
Teď v celé nahotě mi to došlo,
fascinovalo mne, kolik ze mne toho vyšlo.
Podivným vzrušením jsem se chvěl,
udivilo mne, že na zadku jsem takovou bouli měl.
Pak jsem nohy mírně pokrčil,
trochu jsem zatlačil.

Ozvaly se příslušné zvuky,
měl jsem strach, abych nevzbudil kluky.
Na kalhotách jsem stále tu ruku měl,
Řekl jsem si, že je to sprosté,
ale pořád jsem fascinovaně sledoval, jak ta boule roste.
Co zvláštní bylo, že přes ten nepořádek,
příjemné teplo cítil můj zadek.
Ty pocity pak vystřídaly obavy,
co bude, až ráno se vychovatelky dostaví.

Říkal jsem si, až vychovatelka nás  budit přijde,
že hanba moje na světlo světa vyjde.
O půl sedmé se vychovatelka noční konečně dostavila,
doprostřed ložnice se postavila.
„Děcka vstávat, úsměvy mějte na svém líčku,
umýt se a pak hajdy na rozcvičku“.
Houf kluků vstával a do koupelny běžel,
já stále na břiše s plnými kalhotami ležel.
Vychovatelka ptá se mne: proč nevstáváš,
proč s ostatními kluky do přípravy na rozcvičku se nedáváš“.
V obličeji byl jsem rudý,
v tušení velké ostudy.
Řekl jsem jí, že mi něco nesedlo , že jsem se pokadil,
těžko bych ruměnec v tváři své zahladil.
Soudružka  vychovatelka zůstala chvíli stát,
počáteční rozpaky na ní byly znát.
Pak odkryla ze mne deku a na první pohled poznala,
že velká nehoda se mi stala.
Opatrně za gumičku od kalhot vzala,
kalhoty opatrně stáhla, donich pohlédnout se jala.
„No, pěkně jsi se hochu podělal,
do kalhot řádnou hromadu sis nadělal.
No, co naděláme, stane se, máš řádně pokaděný zadek,
do koupelny půjdem, umyju Ti z něj ten nepořádek“.
Soudružka vychovatelka byla chápavá a hodná,
mne jen mrzelo, že se dívala na ta hovna.
To, že se podívala do mých kalhot ve mě opět vyvolalo zvláštní vzrušení,
ozvalo se mého srdce bušení.
Tímto aktem mne neponižovala,
důstojnost mou nesnižovala.
Vlivem toho všeho o své řeklo si opět mé tělo,
jak na velkou, tak na malou se mi chtělo.
Soudružka vychovatelka nočník přinesla a já do něj moč svou z měchýře vypustil,
zatlačil a do kalhot obsah střev komplet jsem pustil.
Ozvalo se prdění a něco zvláštního se mi vyjevilo,
po vyprázdnění tom, mohutně se mi ulevilo.
Pak soudružka vychovatelka jít do koupelny mi přikázala,
nohavice mi při tom nahoru vykasala.
Šel jsem, krok co krok mine,
zápach z plných kalhotse line.
Soudružka vychovatelka pak mýdlo, žínku vzala,
v klidu mne do pořádku dala.
Já cítil jsem z ní pohodu,
že v klidu a s nadhledem vzala tu mou nehodu.
Pak kalhoty vyprala a ty brzy byly čisté,
od ní dočkal jsem se podpory morální jisté.
Za to však u snídaně v jídelně se do mne soudružka vychovatelka z dívčího oddělení pustila,
urážky a nadávky na mne spustila.
Roztřásl jsem se, zmocnila se mne nejistota,
když předevšemi mi řekla, že jsem ostuda a nečistota.
Pak zdravotní řekla, že budu-li víckrát v tomto stavu,
že jednou jako neschopný skončím v ústavu.
Pak ještě dodala, že došlo u mne k inteligence snížení,
což způsobilo mi nemalé ponížení.
Pak do školy jsem šel a soustředil se na učení,
však tvářil jsem se, jak boží umučení.
V hodině hudební výchovy, kdy nemusí být ve střehu pozornost,
měl jsem na přemýšlení o nehodě své času dost.
Z gramodesky chorál, Kdož sů boží pomocníci třídou zněl,
já opět jsem si ten zvláštní pocit připoměl.
Jak na břiše ležím a sahám na kalhoty v zadu,
na nich velká boule a spousta smradu.
Divný neklid mne při této hodině ovládal,
ten pocit zvláštní v té chvíli převládal.
Seděl jsem a hudbu poslouchal,
tomu pocitu zvláštnímu v srdci naslouchal.
Pro tuto chvíli  jsem byl v klidu,
zapoměl jsem na svého ponížení bídu.
Pořád jsem si říkal, že snad možné to není,
poslat si v dospívajícím věku do kalhot takové nadělení.
Pak maně napadlo mne, jaké by to bylo pokadit se bez zápachu,
nebylo by ostudy, nebylo by strachu.
Kdyby tak bylo, zopakoval bych si tu nehodu,
tajně do pořádku bych se dal, zažíval bych pohodu.
Po vyučování mne opět vítá,
krutá a neúprosná realita.
Neměl jsem žádnou útěchu,
od dospělích jsem čelil posměchu.
Jedna ze soudružek vychovatelek mi řekla: „já nevím co jednou bude z Tebe,
když neschopný jsi, děláš pod sebe.
Druhá pak do prasat nadávala mi a řvala z plna hrdel,
že nikdo nebude mýt mou posranou prdel.
Já cítil jsem se velmi bídně,
však spolužáci moji chovali se ke mě vlídně.
Až na malé výjimky, kdy někdo poznámku vznesl,
tu se na něj příval kritiky snesl.
Každý věděl, co při jídle s vychovateli zkusí,
někdy až sadističtí jsou, takové postupy dít se nemusí.
Pak večer v posteli, když jsem uléhal,
děj té nehody na mne doléhal.
Já zhrozil jsem se, že má mysl dopouští se té chyby,
že převládá ten pocit libý.
Pak vybavil jsem si, že v ranném dětství stala se mi nehoda, to v přítomnosti mé mámy,
tehdy táta byl v práci, my zůstali jsme doma sami.
Mamka pak vykoupala mne v teplé vodě,
Velmi vstřícně přistupovala k mé nehodě.
A ten zvláštní pocit i tehdy se dostavil a nyní vystoupil z mého podvědomí,
Já připadal si divně, nahlodávalo to mé sebevědomí.
Pak nastoupily o mé zdraví duševní obavy,
co zvláštního mi to sedlo do hlavy.
Nebylo to vůbec k uchopení,
těžko bych u někoho s tím došel pochopení.
Říkal jsem si, že narušeno je mé duševní zdraví,
však myšlenky na tu nehodu mi nešly z hlavy.
Soudružka zdravotní mi vyjadřovala odpor,
Ke školnímu psychologovi objednala mne na duševního stavu mého rozbor.
Psycholog školní vlídný byl a klidně ke mě hovořil,
řekl, že stát se může, on morálně mne podpořil.
Pak se smíchem dodal, že bát se o duševní stav není třeba, neb nezamý šlel jsem tento akt,
že s inteligencí vůbec nesouvisí trávicí trakt.
Já s pocity svými jsem se mu však nesvěřil,
těžko by to pochopil a sotva uvěřil.
Pak soudružce zdravotní napsal, že v pořádku je moje hlava,
ona pak se skřípěním zubů mi pokoj dává.
Také ostatní vychovatelky pokoj daly,
neb další věci se za tu dobu udály.
Nehoda ta z hlavy mé mi nešla,
někdy zvláštní spojení z toho vzešla.
Tak jednou v rádiu poslouchal jsem Romea a Julii, první a druhý díl,
když k vyvrcholení tragickému došlo, říkal jsem si, zda někdo z nich se pokadil.
Pak v knize Bylo nás pět se Petrovi Bajzovi zdálo,
že Edu Kemlinga uštknuljedovatý had, já říkal si, zda po jedu se mu totéž stalo.
V knize Pozdrav pán bůh pane Randák jsem četl, jak mladý Tonda rozhodl se, že by si život vzal,
on do vody sirky sobě dal.
Nakonec to však neudělal,
mne napadlo, že, kdyby to proved, zda by se při tom nepodělal.
Rozhodl jsem se na to zapomenout stůj co stůj,
netušíc, že tato nehoda ovlivní další život můj.
Život můj pak nabral spád, jak kůň, který se rozběsnil,
já to vše na čas z hlavy vytěsnil.
I myslil jsem si bláhově, že vymazán je a démon ten nadobro přemožen,
však zážitek spolu s pocity byl v mém podvědomí uložen.
On dřímal tam a čekal na své probuzení,
stačil slabý podmět k jeho nabuzení.
V rádiu jsem jednou na Silvestra slyšel,
jak jeden herec k nehodě v dospělosti přišel.
On s humorem řekl, že měl plné kalhoty a odejítsotva připadlo,
musel takto dohrát celé divadlo.
To mne překvapilo a fascinovalo dosti,
že někdo se může pokadit i v dospělosti.
Později ovládl svět,
všemocný a vševědoucí Internet.
Jednou jsem zadal heslo pokakání v dospělosti,
na Perversu příběhů k mému úžasu bylo dosti.
Mnozí psali, že, aniž to člověk tuší,
že pokakání zvláštně vzruší.
Proti tomu žádný prostředek není,
nepomáhá vůlí ovlivnění.
Pak na ABDL jsem zabrousil a podivil se dosti,
že mnozí lidé nosí plenky v dospělosti.
Pak příběhy mnohé jsem tam přečetl,
o lecčem zajímavém jsem se tam dočetl.
Ta tvorba se mi velmi zalíbila,
přál jsem si, aby mne také můza políbila.
Na mysl vytanula mi bez zápachu hovínka,
v hlavě mé zrodila se povídka Převratná novinka.
Původním úmyslem mým krátkou povídku napsat bylo,
však dnes je z toho rozsáhlé dílo.
To skládá se z mnoha částí,
tato báseň je jeho součástí.
Převratnou novinku zřejmě mnozí mají rádi,
začali si se mnou psát dobří kamarádi.
Kamča jako první se mnou o dílech mých hovořil,
jemu děkuji, mne morálně podpořil.
Taktéž Petra velmi zdařilé příběhy tvoří,
svým hořením a dalšími nápady četná tabu boří.
Taktéž jsem potkal dobrou kamarádku zuzku, příznivý nás osud dohromady svedl,
já 8 let s ní čilou korespondenci vedl.
My vzájemně jsme si důvěřovali,
mnohé jsme si svěřovali.
Pak s nemocí těžkou ulehla,
koncem září 2018 jí bohužel podlehla.
Zuzko, já vím, že z druhého břehu mne pozoruješ,
mě někdy připadá, že mou tvorbu řídíš a dozoruješ.
Alespoň přijmi mou vzpomínku,
na naše kamarádství upomínku.
I když čas tak rychle plyne,
vzpomínka má v srdci mém nezahyne.
Zajisté v tom nekonečném vesmíru moři,
Ty proháníš se na nebeském svém oři.
Já takto vážně pravím,
že na druhý břeh upřímně Tě zdravím.
Nechť dojdeš klidu a spočinutí věčné,
to vyjadřuje mé srdce vděčné.
Já vždy komunikoval s Tebou rád,
Dík vyjadřuje Ti Luba, kamarád.
Pak na Doktorku na diskusi o pokakávání jsem si zašel,
několik příspěvků hodnotných jsem tam našel.
Tam poznal jsem kamarádku Emmu, tu dívku krom toho, že se pokadí,
naplácání na zadeček ji příznivě naladí.
Ta nachází v povídkách mých zalíbení,
přispívá častokrát k můzy políbení.
Pak na Doktorce se Kikina objevila,
Zajímavé příspěvky vyjevila.
Brzy to na konferenci žije,
sklízí kritiku i četné sympatie.
Pak nepřízeň osudu zavládla,
Diskusi na Doktorce vůči Kikině tvrdá opozice ovládla.
Nadávky, špinění a urážky,
nedošlo u silné Kikiny k zapříčinění malomyslnosti a porážky.
Ona pak s Doktorky odešla hrdě a se vstyčenou hlavou,
což si myslím, že pro mnohé bylo překvapivou zprávou.
My navázali jsme korespondenci čilou,
jsem rád, že poznal jsem tu dívku přátelskou a milou.
Pak spoluj jsme Lukáše, verču, a Romču do hromady dali,
vzájemně korespondovat jsme spolu se jali.
Je nám spolu dobře a jsme rádi,
jsme svorná komunita, dobří kamarádi.
Kikina se taktéž s Petrou poznaly,
že hodně společného spolu mají, brzy seznaly.
Obě mají nápady závratné,
častokrát mne inspirují k povídkám v Novince převratné.
Povídky od Kikiny jsou ze života, akční, husté,
nikdy nebývají nudné, pusté.
Já závěrem bych říci chtěl,
že osudnou jsem školní nehodu měl.
Skrz ni jsem poznal že stát se může,
v komunitě této jsem poznal skvělé ženy i muže.
Možná, že byl to nějaké vyšší moci úradek,
že tehdy tak zaneřáděný byl můj zadek.
Dnes již vím, proč pocity libé se dostavily,
to endorfíny se do krve vyplavily.
Díky Internetu a osvětovému jednadvacátému století,
vím, že je to jiný styl životní, nikoli prokletí.
Nemusí bát seten, kdo zvláštní vzrušení zažije, když se pokadí,
že duševní trpí chorobou, jeho tělo ho nezradí.
Není třeba dělat vědu z toho, že když se člověk podělá,
orgasmus při tom dostaví se a on se při tom udělá.
Když ohlížím se zpět, tak konstatovat musím, že díky školní nehodě,
mnohé jsem získal a jsem v pohodě.
Pro to číš vína pozvedám a všechny v komunitě zdravím,
s čistým srdcem takto pravím.
Pokakání a endorfínům zdar,
všem škarohlídům zmar.
Ti ten blahý pocit závidí,
na špičku nosu svého nevidí.
Třeba, když stane se jim nehoda,
poučí se a zaplaví je ta známá pohoda.
My buďme všichni v dobré míře,
kdo dělá si do kalhot, ještě není zvíře.
Nemusí mít problémy zdravotní,
je to zvláštní styl životní.
Není tím postižená hlava,
buď pokakávání a endorfínům sláva.