Šly jsme do jiné ložnice. Růžička měla opravdu velký dům se spoustou ložnic, každou zařídila v jiném stylu, k jinému účelu. Ta první byla stvořena pro lásku a milování. Ta, kam mě odvedla, byla stvořena na spaní. Šla pomalu přede mnou a držela mě za ruku. Já za ní ťapkal... ťapkala, jak jsem nemohla dát nožky k sobě přes široce poskládané plenky. Připadala jsem si trošičku směšně, ale líbilo se mi to. Už mě ani nenapadlo, kam vede králičí nora, už jsem se nechala jen unášet proudem.
Tak velkou postel, jaká trůnila v téhle spací ložnici jsem jakživa neviděla. A tak zvláštní postel. Nejen, že byla veliká, že byla vysoko nad zemí, ale měla i vyskou, dřevěnou ohrádku. Pustila jsem se její ruky a užasle doťapkala až k ohrádce. Nevěřícně jsem si sáhla na příčky, vytála dudlík a obrátila k Růžičce.
"To je jako veliká dětská postýlka," řekla jsem a všimla si, že jsem trošku zvýšila tóninu hlasu, takže už nezněl tak mužsky. Trochu, ale ne tolik. Jak jsem to jen udělala? "V tom spáváš?"
"Ano," přisvědčila. "Sama," dodala smutně a svěsila trošku hlavu. "Dřív. Budeš spát v postýlce se mnou, mimi Alisko?" zeptala se s nadějí.
"Ráda," řekla jsem a vrazila si zase dudlík do pusy a výrazně s ním zakouklela. Růžičce se roztáhly koutky úst v úsměvu, přešla k okraji postele, uvolnila západku a snadno stáhla celou bočnici dolů. Pak mi pomohla vylézt do postýlky, překulila se za mnou a opět bočnici vytáhla.
Lezla jsem po čtyřech, tak se s takovou náloží plenek, co si nechcete mezi nohama zmačkat, dá pohybovat nejsnáze. Zkoumala jsem postýlku. Byla pěkně ustlaná, polštářky na jednom místě, peřinky, spousta přeřinek na druhém, sem tam rozházené nějaké hračky, plyšáčci a takové ty věci. Všechno pro velká mimina, nic pro dospělé. Oblezla jsem celou postel a vrátila se k Růžičce, co si natřásala polštáře a zívala. Taky jsem byla unavená, navíc bylo už dlouho po půlnoci a na noc se jíst nemá, ale já měla děsný hlad. A taky žízeň.
Posadila jsem se na paty, vytáhla dudlík a počkala, až si mě Růžička všimne.
"Copak?" zeptala se.
"Víš," řekla jsem tiše. "Já mám hlad. Nejedla jsem od rána. A taky mám sucho v krku," dodala jsem po kratičké odmlce.
"Nemám tu moc..." začala a zamyslela se. Sáhla si na prso, zamračila se, lehce ho zmáčkla a pozorně sledovala bradavku. Usmála se.
"Máš něco k jídlu?" zaškemralal jsem.
"Vlastně mám," dívala se na mě něžně, ale s potměšilým úsměvem na rtech. "Pojď blíž..."
Přilezla jsem blíž. Růžička se posadila do tureckého sedu a na klíně si rozprostřela velký polštář. Jemně mě na něj položila, spíš mě o něj opřela, vytáhla mi zase dudlík z pusy a vložila mi do ní svou bradavku.
Pozdvila jsem oči vzhůru.
"Dnes večer jsem si neodsávala," řekla na vyvětlenou a lehce mě pošimrala pod krčkem. Potáhla jsem a vyvalila oči překvapením. Lok teplého mléka mi stekl po jazyku do krku a já musela rychle polknout, abych se nezkuckala. Sací reflex je v nás, savcích, zakořeněný hluboko, takže už na podruhé jsem nasála správně. Až tak moc mi to nechutnalo, bylo to teplé a já teplé mléko nikdy neměla ráda, ale bylo v tom něco, co můj odpor k teplému mléku překonalo. Chuť zakázaného ovoce. Chuť něčeho, co se přece nedělá. A navíc ten hrozný hlad. Sála jsem, dokud teklo. Olizovala jsem bradavku, šťouchala jazykem pod ni a bříško se mi plnilo. Vypila jsem celé prso. Už nic neteklo, ale já měla ještě hlad a navíc jsem si na tu chuť už zvykla. Vzhlédla jsem vzůhru a uviděla Růžiččinu hlavu zvrácenou v zad. Všimla jsem si, jak krátce, přerývaně dýchá. Naposledy jsem jazykem obtáhla bradavku a nechala prso vyklouznout ze svých úst. Růžička na okamžik zadržela dech a pak hlasitě vzdechla. Cítila jsem, jak se pode mnou chvěje.
"Co... co se stalo?" zeptala jsem se znepokojeně.
"Nic," vydechla šťastně. "Všechno, má maličká," sklonila ke mě hlavu a oči se jí leskly slzami. Náhle mi to došlo. Ona měla orgasmus. "Ještě máš hlad?" zašeptala dychtivě.
"Mám," přisvědčila jsem a tentokrát jsem to byla já, kdo měl v očích potměšilý úsměv.
"Děkuji," sklonila se ke mě, když jsem dopila i to druhé a když opět vydechla rozkoší. Tentokrát hlasitě.
"Tobě se to vážně líbilo," konstatovala jsem spokojeně.
"Už dlouho jsem nic takového nezažila," přiznala se se slzami v očích. "Asi jsi už poznala, že tam dole skoro nic necítím. Můžu si tam vrazit třeba hasící přístroj a ani to se mnou nehne," popotáhla a otřela si slzy.
"To ti udělal ten zlý člověk, jak jsi ho nazvala?"
"Ano, zlý člověk," přisvědčila. "A ten mě taky rozdojil."
"Mělas dítě?"
"Ne, mimi Alisko," zavrtěla hlavou. "Ty já mít nemůžu."
"Kvůli němu?"
"Kvůli němu," přisvědčila.
"Tak jak?" pohladila jsem jí svěšené prso. Zdálo se menší, ale stále bylo krásné.
"Cpal do mě hormony horem dolem," otřela si nos. "Dojil mě na stroji pro krávy a mě to vždycky jen bolelo."
"Co je s ním?"
"Už nikomu neublíží," řekla neurčitě a já pochopila, že se o tom nechce dál bavit. "Co je pryč, je pryč. Jen to mléko jsem si nechala. Odsávala jsem ho a vylévala. Roky."
"Proč?" zajímala jsem se.
"Mohla jsem jíst a netloustla," přiznala v dojemné upřímnosti.
"Ale s odsávačkou se ti to...?"
"Ne, jen to nebolelo," zavrtěla hlavou. Dívala se na mě a oči měla stále ještě vlhké. "Děkuju, děkuju, děkuju, děkuju," zašeptala a sklonila se nade mnou. Hladila mě po tváři, přes dupačky po těle i po plenkách. Zívla jsem, nahmatala dudlík a vrátila si ho do pusy. Oči se mi začaly zavírat. Konečně mě dohnala únava. Už jen na okraji vědomí jsem zaregistrovala, jak mě Růžička přikryla, jak mi podložila hlavu polštářkem, jak ovladačem na sloupku postele nejdřív ztlumila a pak vypnula světlo. Zacítila jsem tlak, že se mi chtělo čůrat, potlačila jsem a s potěšením si uvědomila, jak snadné bylo pustit horký proud, co mě šimral na dobře namazaném a zasypaném zadečku. Uvědomila jsem si, jak se mi to líbí a už jsem spala.
Probudila jsem se za noc několikrát. Dvakrát proto, že se mi chtělo čůrat. Napoprvé bylo trochu těžké to pustit, prakticky mě to úplně probudilo. Nejdřív jsem chtěla vyskočit a jít na záchod, ale jen co jsem se začala zvedat, uvědomila jsem si plenky mezi nohama, znovu se svalila a docela dlouho hleděla na strop, než se mi podařilo uvolnit svěrač. Podruhé to bylo o trošku snadnější. No a jednou, takřka nad ránem, mě vzbudilo kakání. Zvláštní, že pustit to do plenek bylo vcelku snadné, jen mi to opravdu nešlo v leže na zádech. Ale jen, co jsem se překulila a trošku nazdvedla, šlo to docela snadno. Dopřála jsem si navíc potěšení dosednout zprudka na čerstvě naplněné plenky. Šimralo to. Bylo to príma.
Pohladila jsem Růžičku, co spala hned vedle mě po tváři. Chtěla jsem jí vlípnout i pusu, ale nechtěla jsem ji budit. A nechtěla jsem si vyndávat dudlík.
Skutečně jsem se probudila až nad ránem. Nebo po ránu? Těžko říct, v pokoji bylo zataženo. Ale co mě probudilo! Já pila! Měla jsem v puse dudlík od velké láhve plné asi nějaké ochucené vody, nebo možná čaje, kterou mi Růžička přidržovala nad hlavou a se zalíbením sledovala, jak piju. Tak proto jsem se v noci dvakrát počůrala! Ta lstivá, zlobivá milá Růžička. Zamrkala jsem na ni, abych jí dala najevo, že jsem vzhůru a že jsem její trik prohlédla, ale pila jsem náruživě dál.
Jen co byla láhev prázdná, dostala jsem opět dudlík, přitulila se k Růžičce a doklimbávala v příjemném ranním polospánku.
Byla jsem šťastná a cítila jsem, že ona taky.
Ale...
Ležela jsem na zádech a skrze řasy sledovala hru světýlek nad hlavou. Nad ránem se skrze závěsy na oknech prodíralo pár slunečních paprsků, co se odrážely od vodní hladiny ve fontánce, v níž lehce zurčela voda, jen ji nebylo přes hučení větru ve větvích stromů tam někde venku za pootevřeným oknem slyšet. Ale pramínek čeřil hladinu a sluneční paprsky kreslily na stropě pableskující obrazce.
Bylo to tak krásné.
Ale...
Nebyl to jen sen?
Zamrkala - zamrkal jsem a rázem jako bych vystřízlivěl. Jako bych se probudil z krásného snu, ze splnění všech mých snů. Ale.. povzdechl jsem si a zadudlal. Dudlík jsem nikdy dřív nezkoušel, přišlo mi to dětinské a já si na mimino nikdy nehrál. Mátlo mě, jak se mi líbilo mít tuhle miminovskou věc v puse. Jak moc se mi líbilo mít plenkami nožky doširoka rozatažené. Uvědomoval jsem si, jak moc mě Rosemariina nabídka láká, jak moc bych chtěl navždy být zabalený v plenkách, ale jsem přece chlap, ne? říkal jsem si. Chlap! Jak to, že pro mě bylo najednou tak snadné a tak přirozené mluvit o sobě v ženském rodu? Nechat se ošukat jako holka? Chci, aby to tak bylo už navždy? ptal jsem se v duchu sám sebe.
Pohladil jsem si plenky mezi nohama a najednou mě napadlo se z toho všeho vysoukat, obléct si džíny a zmizet odsud. Jenže pak mi s hrůzou došlo, že se z tohoto pyžamka asi sám nevysvléknu. Vzpomněl jsem si, kolik droboulinkých knoflíčků mi na zádech Růžička zapínala, spočítal jsem si, jak moc jsem se v noci vrtěl, jak moc jsem se hýbal a přesto se jediný knoflíček neuvolnil a dupačky mi těsně přiléhaly na tělo na zádech, na nohách i na rukách... vždyť jsem ani neměl volné prsty! Byl jsem v těch dupačkách úplně uvězněný.
Zaplavilo mě horko a tváře mi zrudly.
Strašně jsem se styděl.
Z očí mi vyhrkly slzy.
Mně! Slzy! Vždyť jsem neplakal od nějakých deseti, dvanácti let!
Co mě tak dostalo?
"Co se děje?" zašeptala vedle mého ucha Růžička. Nepodařilo se jí zakrýt znepokojený tón v hlase. Dokonce ani když šeptala.
Neodpověděl jsem.
Styděl jsem se na ni podívat. Styděl jsem se podívat do očí jakkoli lidské bytosti. Strašně jsem se styděl. Ležel jsem na zádech, ruce v dupačkách položené vedle hlavy jako nemluvně a třásl se brekem. Nevnímal jsem šustění látek ani houpání postele, jak se ke mě Růžička přitiskla a držela mě. Uvědomil jsem si až, že mě hladí a konejšivě mi šeptá do ucha: "Pšššš, pššššš, mimi Alisko. Pšššššš, moje krásná mimi. Pšššš..."
A já s tím šeptavým zvukem pocítil tlak v měchýři, zkusil se uvolnit a najednou to šlo. Horká moč si hledala cestičky v plné plence a šimrala. Moc šimrala. Do mého pláče se vmísil smích.
"Proč pláčeš, mimi Alisko," šeptala vedle mě zmatená Růžička.
Konečně jsem vyhledal její oči, vytáhl si dudlík a usmál se na ni zaslzeným pohledem.
"Proč?" zeptala se tiše a oči se jí také zalévaly slzami.
"Protože jsem šťastná," zalhala jsem. "Protože se mi to líbí," řekla jsem popravdě. "Protože tě asi miluju," řekla jsem s nadějí. "Protože se strašně stydím, že se mi to všechno moc líbí, protože se bojím, že to najednou skončí, protože... protože se bojím, že to nikdy neskončí," konečně jsem přiznala jí i sobě nahlas, co mě děsilo.
"Bojíš se, protože nevíš, co bude?" zkusila to pochopit.
"Bojím se, že ze mě uděláš ženu a že se mi to bude líbit," přiznala jsem. "Bojím se, že se ti znelíbím a tohle všechno skončí. Bojím se sebe, bojím se, že se mi to najednou zají a já budu chtít být normální, ale už to nepůjde."
Růžička mlčela.
Já ještě tiše dovzlykávla.
"Nechceš to aspoň zkusit?" zeptala se a smutně mě hladila po tváři.
"Chci to zkusit," přisvědčila jsem. "Říkala jsi tři měsíce?"
"Zkušební doba, ano."
"Tři měsíce," souhlasila jsem. "Tři měsíce tě budu poslouchat na slovo. Tři měsíce budu plnit každé tvé přání. Tři měsíce budu tvoje Alisa a mimi Aliska."
"Ano," souhlasila pomalu.
"Pak řekneš, jestli mě chceš už napořád a já řeknu, jestli chci, nebo nechci zůstat Alisou. Ano?"
"Ano," souhlasila rychlejším, méně váhavým a méně smutným hlasem. Její odpověď dýchala nadějí.
"Ale je tu jeden problém," řekla jsem smutně.
"Jaký?" hrklo v ní.
"Neumím být ženou."
"Neboj," usmál se jí hlas. "Naučíme tě."
Najednou mi hlasitě zakručelo v břiše. Tak hlasitě, že to bylo slyšet i přes pyžamko.
"Asi mám hlad," komentovala jsem to. "Co snídaně?"
"Mlíčko?" zeptala se tlumeným, hlubším hlasem.
Dál to zatím není...(c) D.P.
