Autor Téma: Alisa v říši divů (3)  (Přečteno 3150 krát)

Offline DP

  • 50 a více
  • ****
  • Příspěvků: 62
  • Karma: 0
Alisa v říši divů (3)
« kdy: Listopadu 23, 2019, 21:49:25 »
"Půjdeme tančit?" zeptala se a já kývnul.
Kdo netančil v plenkách, neví oč přichází. Kdo netančil v plných plenkách a kdo netačil s kolíčkem v zadku, nemůže ani tušit, jaké to je. Vzrušující. Ponižující. Měkké, chladivé, laskavé. Milé. Krásné. Kdo netančil na rychlé songy medvědím krokem, kdo se nedržel při ploužácích s krásnou ženou ve stejně naducaných plenkách, nepochopí. Může si jen představovat. Představovat a závidět. Ano, závidět.
Nakonec měla Šéfka pravdu, plenky měly ještě rezervy. Sice sem tam něco propustily, ale vesměs toho nebylo tolik, abych měl mezi nohama rybníček. Jen příjemné, zprvu horké, později chladivé mokro.
Tančili jsme dlouho mlčky, jen jsme se dotýkali. Jemně. Zkoumavě. Mé prsty ohmatávaly její tvář, krk, prsa, bříško a plenky. Její si hrály s mým postrojkem, probíraly se mými vlasy, tahaly mě za chlupy na hrudi, hladily mi plenky.
Bylo nám dobře. Mě i jí. Cítil jsem to.
"Myslels to vážně?" zeptala se mě při jedné pomalé písni.
"Co konkrétně?" zahuhlal jsem zpod dudlíku.
Pobaveně nakrčila čelo a dudlík mi z pusy vytáhla.
"Co konkrétně?" zeptal jsem se.
"Že bys rád zůstal už navždy v plenkách," odpověděla.
"Ano," řekl jsem bez váhání, ale pak jsem se zarazil.
Přemýšlel jsem.
Čekala.
"Ano," řekl jsem po chvíli. "Myslím, to vážně. Jenže..."
"Jenže co?"
"Jenže nemůžu," povzdechl jsem si.
"A proč ne?"
"Musím přece z něčeho žít, ne?"
"Ah tak," řekla a položila si hlavu na mé rameno. Musela se trochu sklonit, neměla sice zrovna vysoké podpadky, ale v lodičkách byla vyšší než já v teniskách.
"Exka mi milostivě přenechala pár drobných, ale ty mi záhy dojdou," pokračoval jsem smutně. "A plenky jsou drahé," dodal jsem po chvilce.
"A co kdybys pracoval pro mě?" zeptala se a náhle se zastavila.
"Jak to myslíš?" zastavil jsem se taky a hlavou mi vířily nesouvislé myšlenky.
"Patří mi to tu," řekla. "A nejen tohle, patří mi ještě jeden podobný zájezdový klub na venkově. Mohla bych tě 'zaměstnat'. Na oko..." dodala na konec nesměle.
"Na oko?" podivil jsem se.
"Jsem osamělá," začala pomalu vysvětlovat. "Osamělá ve své zálibě, osamělá v domě, osamělá v životě. A ty jsi mi příjemný. Sympatický. Zní to možná ošklivě, ale... ale nechceš být mým mimčem? Mou zoufalou manželkou?"
"Zoufalou manželkou?" zopakoval jsem opatrně.
"Ve vztazích nehraji ženskou roli, víš?" řekla rozechvělým hlasem.
"A co bych dělal?" pokračoval jsem. "Jak bych jako pracoval?"
"Jen bys se mnou byl. Někdy jako mimi, někdy jako společnice..." řekla rozpačitě.
"Nechci být jako gigolo," ohradil jsem se.
"Ty, ty bys teda nechtěl být se mnou?" zašeptala a já cítil, jak potlačuje pláč.
"Chtěl," řekl jsem rychle, abych ji uklidnil. "Moc se mi líbíš. Líbí se kdo jsi, líbí se mi jak vypadáš, líbí se mi tvé plenky, je mi ve tvé přítomnosti dobře. Opravdu bych chtěl, ale, jak bych to jen řekl, nechci tě zneužívat. Nechci, aby sis myslela, že jdu za tebou jen proto, že nemám kam jít."
"To bych taky nechtěla," přiznala. "Chtěla bych, abys šel se mnou proto, že chceš."
Přikývl jsem.
"Víš, v téhle oblasti," zmáčkla mi jemně plenku mezi nohama. "V téhle oblasti jsi ještě nic neviděl a nezažil."
"To je pravda," připustil jsem.
"A je toho tolik, co bys mohl," lákala mě. "Můžeš si vzít modrou pilulku a vrátit se ven," ukázala ke dveřím. "A můžeš se i vracet sem, aby sis od toho tam venku mohl odpočinout a být chvíli sám sebou. Nebo..."
"Nebo si můžu vzít červenou pilulku," napověděl jsem jí.
"Vezmi si červenou pilulku, Alenko, a já ti ukážu jak hluboko vede králičí nora," dokončila.
Chvilku jsme stáli mlčky.
"Tak?" zeptala se.
"Beru červenou pilulku," řekl jsem rozhodně.
Usmála se.


Tančili jsme, bavili se, posedávali občas v koutku, občas s lidmi, které jsem neznal, ale přišli mi zajímaví. Bylo tu snad tolik úchylek co lidí, ale nikdo svou roli jako úchylku nebral, všichni byli hrdí na to, co jsou, nebo se styděli jen proto, že to tak chtěli. Cítil jsem však ze všech jak moc by chtěli být tím, čím jsou zde, i venku, ale bojí se nebo nemohou. Bojí se, že by se již nemohli vrátit do práce, bojí se ztráty přátel tam z venku, odsouzení rodiny. Uvědomoval jsem si, jaké mám štěstí. Neměl jsem již rodinu, co by mě odsoudila. Neměl jsem práci, z té mě už vyhodili. Neměl jsem už ani sousedy.
Možná jsem se k Šéfce, jejíž skutečné jméno jsem ještě ani neznal, upnul jen pro to, co měla mezi nohama. Myslím plenky. Ještě jsem neviděl ženu s plenkami naživo - vždy jen na internetu na naaranžovaných fotografiích. Je to něco jinéo, je-li to skutečné.
Víc jsem mlčel a poslouchal, než mluvil. Když jsem však chtěl něco říct, prostě jsem na chvíli vytáhl dudlík z pusy a promluvil, ale nastala-li pauza, dudlal jsem vesele dál. Líbilo se mi to. Dřív mě dudlík nelákal - nenapadlo mě, že by se mi to mohlo líbit, ale líbilo. Tak začíná ta králičí nora? pomyslel jsem si.
Ani jsem si neuvědomoval, že jsem většinu času držel Šéfku za ruku, nebo se jí opíral o rameno. Jak večer postupoval, měl jsem stále rozněžněnější náladu - jako bych byl opět puberťák, co se prvně zamiloval. Užíval jsem si její přítomnost, dýchal jsem její parfém, ale opatrně jsem se výhýbal jejím prsům, které mě jinak uchvacovaly. Dělaly mi příliš těsno v plenkách. V plenkách stále těžších a mokřešjích, až už to bylo nepříjemné. I zadeček začínal protestovat.
"Kolik je vlastně hodin?" zeptal jsem se, když Bystrouška s nějakými přáteli a svým zajíčkem odešli na parket obdivovat její taneční kreace podpořené mohutným ocáskem.
"Bude půlnoc," odpověděla Šéfka.
"Jak to víš?" upřel jsem na ni zvědavé oči a znovu rty uchopil dudlík.
"Na stropě jsou přece hodiny," usmála se a pohlédla vzhůru. Sledoval jsem její pohled a konečně si všiml velkch ručiček uprostřed ciferníku lemovaného římskými číslicemi. Měl jsem chuť se smát. Takovou dobu jsem se trápil časem. Tak moc se mi čas zpočátku vlekl. Tak málo jsem vnímal jeho tok později, když už jsem byl s ní.
"Pět minut do půlnoci..." zamumlal jsme zpoza dudlíku.
"Neměla se popelka před půlnocí vytratit z plesu?" zachichotala se Šéfka.
"To měla," přisvědčil jsem.
"Napodobíme ji, ne?" navrhla. "Přijmeš pozvání ke mě domů?"
"Moc rád," přikývl jsem.


Vedla mě ven zadem, ne tou chodbou, kterou jsem přišel.
"Mé věci?" zeptal jsem se.
"Potřebuješ je teď?"
"Ehm... ne," přisvědčil jsem po krátkém zaváhání.
"Tak príma."
"Ale..."
"Co ale?"
"Promiň, ale už mě vážně začíná tlačit... hodně tlačit..." sklopil jsem oči a asi jsem i zrudnul.
"Přebalím tě až doma," rozhodla rázně. "Ale," šibalsky se jí zaleskly oči. Zajela rukou za má záda a tahem rozepnula zámeček, co již asi dávno povolil. Uslyšel jsem klapnutí přesky, pak mi zajela zezadu rukou do plenek a bez varování mi vytáhla kolík, co už dlouho plnil i funkci jakéhosi špuntu. Hekl jsem překvapením i náhlou úlevou. To už ale měla ruku zase venku a rychle opět zapínala přesku postrojku. Kolík mi ale nechala v plenkách, cítil jsem ho.
"Díííííkyy," vydechl jsem a cítil, jak se mi ve střevech kroutí plyny i ledacos dalšího. Brzy bude nadělení, uvědomoval jsem si. "Je to k tobě daleko?"
"Je," přisvědčila a zamračila se. Pootevřela pusu a olizovala si rty. Přemýšlela. Znovu mě popadla za ruku a táhla chodbou, než vrazila do místnosti, co vypadala jako kancelář. Asi její kancelář, když jí to patřilo. "Počkej chvilku," řekla a nechala mě stát uprostřed místnosti. Otevřela jednu zásuvku komody, druhou, třetí a zajásala.
Zvědavě jsem čekal. Vrátila se se dvěma vážně obrovskými bílými plenami z pod kterých vykukovalo cosi růžového. Sáhla mi za záda a uvolnila spodní popruh postrojku.
"Nohy sem," podala mi velké, nadýchané igelitové kalhotky. Kalhotky jak na obra. Podíval jsem se jí do očí. Zářily nadšením a já neodolal. Vzal jsem si od ní obří kalhotky a vlezl do nich levou a pak pravou nohou.
"Tohle si dej mezi nohy," podala mi velké pleny, spíš osušky, velké osušky přeložené naširoko. Na pohled vypadaly nepoddajně, byly však heboučké, měkoučké, jen hrozně velké. Stál jsem s nohama doširoka rozaženýma a plenky si zepředu i zezadu přidržoval rukama, zatímco ona mi natahovala nahoru kalhotky. Pracovali jsme v dokonalé souhře a brzy jsem měl druhé kalhotky zapnuté a utažené kolem nohou i pasu, navrch přepsásané zespoda hodně povoleným řemínkem postrojku. Řemínek jen tak tak obepnul kalhotky, ale dopnul se a přidržoval mi mezi nohama ty obrovské pleny pevně. Už jsem se nemusel bát, že bych protekl.
"Jsi krásná zoufalá manželka," řekla mi a pohladila mě po vlasech. "Podívej," ukázala ke zdi a já si teprve všiml, že je tam velké zrcadlo.
Prohlédl jsem se. Překvapilo mě to, ale líbil jsem se sám sobě. Tak obrovské plenky, ach.
Náhle mě zalil pot. Co to dělám? napadlo mě. Kam jsem se to dostal? Musím honem pryč, zahodit tohle všehno jako zlý sen... ano, určitě se mi to zdá! Musím se probudit! Vedle mě určitě spí má žena a... štípl jsem se do ruky. Bolelo to. Byl jsem vzhůru. Nebyl to sen. Hleděl jsem na směšnou postavu s obrovským balíkem plen mezi nohama a dudlíkem v puse. Ne, nebyla směšná. Nebyla ani krásná. Byla jen - normální. Byl jsem to já.
Pak jsem vedle sebe zahlédl Šéfku s velmi mokrýma pleknama a velmi velkými, krásnými prsy, krásnou tváří a laskavým pohledem. Moje ruka našla její a propletla se s ní.
"Pojedeme, cesta je dlouhá," řekla po chvíli smutně. Ani jí se nechtělo prolomit kouzlo okamžiku.
Pak ale sáhla do skříně, přehodila přes sebe lehké letní šaty a stáhla si je pod prsy.
"Chceš taky šaty, nebo pojedeš jen tak?" podívala se na mě.
Samozřejmě, že jediné šaty, co mi padly i přes velký balík mezi nohama, byly růžové s nějakým plevelem na hrudi. Ještěže byly aspoň pružné, takže mi na prsou neodstávaly, když jim tam chyběla výplň. Kolem pasu a boků se napnuly, takže jsem vypadal jako nepříliš hezká zoufalá manželka s velkým, tlustým zadkem a trochu moc ostře řezanou tváří lemovanou čerstvě rozčesaným mikádem. Jedině dobře, že jsem neměl vousy. Stejně mi moc nerostly.
Jak jsme se ploužili chodbou, ucítil jsem zase tlak v zadečku. V domění, že jde zase jen o uvězněné plyny, jsem povolil, trochu zatlačil a pak jsem se heknutím zastavil. Hnalo se to ze mě pod tlakem. Plenky se mi pod zadkem nadouvaly. Nemohl jsem udělat krok, nezmohl jsem se na slovo. Lapal jsem po dechu a z očí mi vyhrkly slzy.
Šéfka se zarazila, když napnula mou ruku a ta ji odmítala následovat. Podívala se na mě a trochu se polekala.
"Copak se děje?" zeptala se opatrně.
Pevně jsem se jí opřel o ruku a pomalu poklesal v kolenou do dřepu. Funěl jsem při tom.
"Aha," pochopila konečně. "Ne!" rázně mi trhla rukou a vytáhla mě zase do stoje. "Nesnaž se dřepět, ve stoje to jde snáz, věř mi."
Oddaně jsem přikývl.
"Teď zkus opatrně udělat krok..."
Opatrně jsem zvedl nohu a dal ji kousek dopředu. Ucítil jsem, jak se mi ze zadku vyhrnulo něco dalšího, už ne tak pevného, ale mnohem řidšího, mazlavějšího a měkkčího.
"Šikovná," pochválila mě. "Teď druhý..."
Udělal jsem druhý krok. Bobek. A šel snadno ven.
"Není to daleko, neboj, ještě krůček..."
Než jsme došli ke dveřím na dvůr, cítil jsem v plenkách pořádné bahýnko, co se mi s každým krokem rozlézalo kam jen mohlo. Nakonec, při nastupovnání do auta, to povolilo ještě jednou. Dlouze, silně a evidentně dost tekutě. Ohmatal jsem si zadek, ale šaty jsem měl suché. Ztěžka jsem dosedl na sedadlo spolujezdce, vyhrnul cíp šatů a ohmatal se mezi nohama. Sucho. Zajel jsem si pod zadek - taky sucho. Fajn. Velké plenky, co jsem dostal naposledy, pohltily to, co jistě muselo protéct i skrze moje staré kalhotky.
Šéfka se uvelebila za volantem, po straně na mě pohlédla a zasmála se.
Vztáhl jsem k ní pohled.
"Dáma si nevyhrnuje sukni," poučila mě pobaveným hlasem plným zajíkavého smíchu. "Hezky si přetáhni šatičky přes kolínka. Co bys chtěla poslouchat, moje zoufalá manželko?"
"Vlastně," zamyslel jsem se. Dopnul jsem si pás, zavrtěl se a cítil při tom, jak se mi všude rozmazává to blátíčko, ale už mi to nebylo nepříjemné. "Nic," dokončil jsem. "Povídej mi něco."
"A co?" zeptala se a nastartovala.
"Třeba jak se tobě dostaly mezi nohy plenky?" nadhodil jsem.
"Víš," pozvdechla si, rozsvítila světla, zařadila a rozjela se. Před pomalu se otevírající branou do dvora zastavila a pohlédla na mě. "To je trochu dlouhý příběh."
"Máme přece čas, ne?" podivil jsem se.
"A moc smutný příběh."
"Aha."
"Nerada na to vzpomínám," řekla tiše a uhnula pohledem. Ve tváři se jí zračila bolest.
"Možná jindy," řekl jsem smířlivě.
"Jindy," přitakala a rozjela se.
"Bystrouška je tvoje kamarádka?" zeptal jsem se ve snaze změnit téma.
Přikvýla. Usmála se. Nejdřív vyprávěla, jak ji potkala, pak vytáhla první veselou historku, pak druhou, pak další... už si je všechny ani nepamatuji, v hlavě mi utkvěla jen ta, jak ji kdysi málem zastřelil jakýsi myslivec, když se slunila v kožešinách v lese, na paloučku kam "nikdo nechodil" a že s ním pak skončila na mechu. V lesích jsou postele trochu nedostatková komodita. Od těch dob prý má lištička Bystrouška ve zvyku se čas od času znovu a znovu zatoulat na onu mýtinku, ale svého myslivce už nikdy nespatřila.
Kromě veselých historek jsme si povídali o všem možném, i když se naše řeč vždy pravidelně stáčela zpět dokola k jedné věci. K plenkám. Znovu jsem jí potvrdil, že chci, že bych rád zkusil žít v nich a s nimi.
"Zkusit?" řekla. "Proč ne, to je docela dobrý nápad."
"Co myslíš?"
"Tu zkoušku. Žít tak nanečisto. Vždyť ani nevíš, jestli se mnou dokážeš vydržet pod jednou střechou déle než pár hodin," povzdechla si.
"To je pravda," přisvědčil jsem. "A ty nevíš, jestli ti už za hodinu nebudu lézt na nervy tak, že mě vyhodíš na mráz."
Zasmála se.
Tázavě jsem se na ni podíval.
"Je přece červen," vysvětlila čemu se směje. "Těžko bys teď a tady hledal mráz jinde než v ledničce."
"Nevyhodíš mě do ledničky, že ne?" zaprosil jsem s hranou úpěnlivostí a zakoulel očima.
"Neboj," mávla rukou, vyhodila blinkr a odbočila na úzkou místní silničku. "Ale vážně, co tak to udělat opravdu jako když nastupuješ do zaměstnání? Tři měsíce zkušení doba, během které já i ty můžeme snadno a hned říct dost. A k tomu zdravotní a sociální pojištění a běžný plat, abys neměl problémy s úřady ani ty, ani já. Co ty na to?"
"Ehm... dobře," řekl jsem jen po krátkém zvažování.
"Fajn," usmála se. "A..." začala zamyšleně a na několik dlouhých sekund se odmlčela. Vyčkával jsem. "Bude do naší úmluvy patřit i sex?"
V něco takového jsem doufal jen potají.
"Budeš-li chtít, tak ano," odpověděl jsem a měl najednou pěkně těsno v plenkách.
"Fajn," přikývla a podívala se na mě po straně.
"Už tam budem?" zeptal jsem se.
"Už tam jsme," odpověděla a zastavila v zatáčce. Před světly reflektorů se otevírala brána venkovské samoty.



Offline DLLove

  • 50 a více
  • ****
  • Příspěvků: 67
  • Karma: 0
Re:Alisa v říši divů (3)
« Odpověď #1 kdy: Listopadu 24, 2019, 02:30:23 »
super diel. škoda len, že takú šéfku reálne nepoznám :)

Offline luba

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 1 236
  • Karma: 4
Re:Alisa v říši divů (3)
« Odpověď #2 kdy: Listopadu 28, 2019, 12:35:04 »
Velmpůsobivé, těším se na další pokračování.

Offline 13jh02

  • Existující tvor
  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 385
  • Karma: 2
Re:Alisa v říši divů (3)
« Odpověď #3 kdy: Listopadu 28, 2019, 18:12:25 »
Dobrý náboj příběhu.