"Tak co jsi?" zeptala se mě, když jsme se pohodlně usadili v takovém boxíku. "Mimčo?"
Zavrtěl jsem hlavou.
"Batole? Kluk? Sisinka? BSDM? CGL? MDLB? PL?" zajímala se.
"Ne," zavrtěl jsem hlavou. To množství zkratek mě zmátlo. "Ani nevím, co to všechno znamená. Já jen prostě... prostě mám rád plenky. Rád do nich... mám je rád suché, mám je rád mokré."
Mávla rukou na barmana, ale nespouštěla ze mě oči. Přímo se mi vpíjela do obličeje, zatímco já jsem uhýbal pohledem.
"Rád se do nich udělám," přiznal jsem. Najednou mi to vůbec nepřipadalo hrozné, jak jsem dřív potají cítil. Odmlčel jsem se, protože se přiblížil barman a mlčky, i když s trochu poťouchlým úsměvem přede mě postavil hrnek s čajem a sklenku vína před Šéfku. Jen co se diskrétně vzdálil, začal jsem vyprávět. Začal jsem obšírně. Začal jsem s tím, že jsem nějaké plenky ukořistil už v dětství. Že jsem je nosil, když máma odešla a táta si všímal své nové přítelkyně. Mohl jsem v nich spát. Mohl jsem v nich snít. Ale pak jsem se přehoupl přes pubertu a plenky zůstaly zapomenuty někde v krajinách dětství. Pak jsem vystudoval, začal pracovat, oženil se a všechno bylo dlouho, jak má být. Nebo jak se říká, že má být. Jenže nejdřív ubývalo doma porozumění, pak sexu, nebo možná naopak. Bylo to vlastně smutné, vždyť nám tehdy nebylo ani třicet. Pak se nechtělo jí, pak se nechtělo mě, pak ani jednomu. Nevím, jak si to kompenzovala ona, ale já jsem čekával, až se ona vytratí do klubu s přítelkyněmi a jen co za ní zapadly dveře... ano, našel jsem je. Už dávno předtím jsem je našel. Kdesi mezi starými věcmi. Staré, ale stále ještě bílé, měkké plenky. Jen co za ní zapadly dveře, mizel jsem do garáže a oblékl se do nich. Později jsem je doplnil jednorázovými plenkami, igelitovými kalhotkami a nakonec i kolíkem. Kolíčkem. Když jsem řekl slovo kolíček, Šéfka se chápavě usmála. Ano, zjistil jsem, že se mi to líbí. Při experimentech mě napadlo i pořídit si postrojek a ten zpropadený zámeček, který mě držel v mokrých plenkách nyní. Sympatický zámeček s přesným časováním odemčení, digitální a snadno ovladatelný. Měl i panickou funkci - stačilo třikát za sebou prudce zatahat a zařízení se odemklo, ale zkuste to udělat, když na něj nedosáhnete.
"Nevím, jak na to přišla," řekl jsem a dopil čaj.
"Ptal jsi se na to?"
"Ne. Víš, je mi to už jedno. Prostě to prasklo," sklopil jsem hlavu a zadíval se na své plenky. Odhadoval jsem, kolik ještě unesou, než budu muset po sobě vytírat.
"Myslím, že máš ještě rezervu," zhodnotila Šéfka znalecky mé plenky. Přirozeně poznala, nač jsem myslel. S trochou přemáhání jsem nakonec pustil. Mýlila se, už toho bylo na jednorázovky moc, takže mi trocha moči vytekla do kalhotek, ale ty to naštěstí zadržely.
"Odemkneš mě?" zaškemral jsem.
"Až dovyprávíš svůj příběh."
"To mi dřív dojde čas na zámečku."
"Ještě dobře dvě hodiny se toho nemusíš bát," usmála se. "Povídej."
"Dobře," souhlasil jsem po kátkém vnitřním boji. Zavřel jsem oči, vzpomínal a vyprávěl.
"Takže to je konec," konstatoval jsem a skláněl se k papírům rozloženým na stole v domě, který mi už zakrátko nebude říkat pane. A jí paní, protože ho už prodala.
"Ještě ne," zasyčela jako had.
"Co ještě chceš?" zeptal jsem se unaveně. "Všechno's mi už vzala a když podepíšu tyhle papíry, tak mi už nezbyde než to, co mám na sobě, tak co ještě chceš?"
Moje brzy exmanželka si vyměnila pohled se svou právničkou. Ona měla právničku. Za naše peníze. Já už na právníka neměl. Hořce jsem spolkl slinu.
Ona významě poklepala na židli, kde bylo vyloženo mé plenkařské náčiní. Všechno to, čím mě držela v šachu. Čím držela v šachu zbytek mé důstojnosti.
"Moje klientka má pro vás nabídku a já vám doporučuji, abyste ji přijal," řekla právnička.
"Tak co chce?" zeptal jsem se rezignovaně. Opravdu jsem toužil mít to vše už za sebou.
"Po prodeji domu a vyplacení hypotéky zbyla jistá nezanedbatelná částka," začala právnička. Sledovala mě ostrým, ale nikoli nepříjemným pohledem. Zvláštní. "Z té částky je má klientka ochotná přenechat pět tisích eur. A navíc ještě dostanete přístupové údaje ke skladu, kam uložila Vaše věci. Máte zájem?"
"Mám," přisvědčil jsem s lehkou nadějí v hlase. A s obavami. Znal jsem svou čerstvou ex. "V čem je háček?"
"Má klientka má podmínku. Chce, abyste před ní přiznal důvody, které ji vedly k okamžitému rozvodu..."
"To už jsem přece udělal, ne?" vzkypěl ve mě náhle vztek. "Tady!" uhodil jsem pěstí na rozvodové papíry.
"Má klientka chce, abyste to přiznal fyzicky. Chce abyste opustil dům a měl tuto svou výbavu na sobě," ukázala rukou k mé sbírce. K mé notně prořídlé sbírce. Čtyři malé látkové plenky, jedna větší a jedna menší jednorázová, igelitové kalhotky, postrojek, gel a kolík velikosti es. "Všechnu," doplnila.
"To snad..." začal jsem a odmlčel se. Pohledem jsem těkal mezi svou výbavičkou, právničkou a svou ex. A pak jsem vyprskl smíchy. Viděl jsem, jak se má exka tváří. Viděl jsem, jak je jí to vše, co bylo na židli vyskládáno, odporné, ale jak je zvědavá. Znechucená, ale zvědavá.
"Pane," položila mi právnička ruku na rameno a ještě chvilku čekala, než můj smích dozní.
"Jo," řekl jsem ještě rozesmátým, veselým hlasem. "Udělám to."
"Teď a tady?" zeptala se právnička.
"Teď a tady, potvrdil jsem. Už jsem na nic nečekal. Přetáhl jsem si tričko přes hlavu, rozepnul pásek, vyzul boty, shodil džíny a pak i slipy. Stál jsem nahý před krásnou, ale profesionálně odměřenou právničkou, a před znechucenou exkou, jejíž obličej mi nějak zošklivěl. Sáhl jsem po gelu. Když všechno, tak všechno. Rychlými tahy jsem si promazal zadek, opatlal kolík, dřepl si a jemným, stálým tlakem ho dostal během několika sekund dovnitř. Prvně se mi při tom nepostavil. Přirozeně, celá situace mi připadala absurdní a nebyl jsem vnitřně vzrušený. Otřel jsem si ruce do papírové utěrky, naskládal látkovky do menší jednorázové plenky, položil ji na zem a usadil se do ní. Trošku jsem se zavrtěl, trošku poposedl, položil se na záda, po hmatu jsem si ještě trochu upravil pozici plenky a pak ji přetáhl nahoru a zalepil. Nadzvedl jsem se, sáhl po větší jednorázovce, rozložil ji pod sebe, usadil, zapravil, zalepil. Pak přišly na řadu kalhotky. Jen co pevně držely, vstal jsem a nasoukal se do postrojku. Už jsem v tom měl docela praxi. Důležité bylo ho příliš neutahovat, aby se dal obléknout přes hlavu a mezi řemínky šly provléknout ruce. Zapínání měl samozřejmě vzadu, zhruba ve výši lopatek, kam si na ně člověk sám nedosáhne. Jakmile jsem měl na sobě vršek postrojku, už stačilo provléknout předním úchytem řemínek, navléct na něj široký sed, co držel plenky pěkně u těla, protáhnout mezi nohama a vzadu zacvaknout do klipsu zadní části postroju. Tu jsem míval spuštěnou hodně dolů, aby se dala snadno nahmatat. Celá procedura mi nezabrala ani pět minut.
Konečně jsem pohlédl na svou ex. Byla tak ošklivá, jak měla nakrčený nos a ve tváři hnus a opovržení. Ano, opovrhovala mnou. Hnusil jsem se jí, ale bylo mi to jedno. V ten okamžik, s plenkami mezi nohama, vyplněným zadečkem a ještě zabalený do postrojku jsem se paradoxně cítil volný a svobodný. Neměl jsem pro ni nic než soucit.
Asi to ta mrcha poznala.
"Spokojená?" zeptal jsem se sladce.
"Ještě ne," zasyčela exka. "Co je tohle?" zvedla malý plastový obdélníček.
"Můj zámeček," vysvětlil jsem.
"Ten k tomu taky patří, co?"
"Jo," přikývl jsem.
"Tak se otoč," zavelela a já se s úsměvem otočil. Zámeček byl neškodný, používal jsem ho při hrátkách, protože se dal načasovat. Provlékl se jím řetízek a když sepnul mechanismus, oka řetízku byla uvnitř uvězněná, dokud se čelisti zámku po zadané době neuvolnily. Já ho měl nastavený na dvě hodiny.
Cítil jsem, jak mi exka utáhla řemínky postrojku na zádech i toho, co vedl dolů mezinohy, jak pak protáhla řetízek očkem klipsu, co uzavíral postrojek, jak řetízek pevně utáhla a zcvakla do zámečku. Cítil jsem, že mi zámeček zasrčila za kalhotky.
"Tak teď spokojená?" zeptal jsem se.
"Jo, spokojená," přikývla a strčila do mě, abych se otočil. Chvilku se na mě dívala a v očích se jí střídalo opovržení, hnus, pobavení i škodolibé ohníčky. Při těch mě náhle polilo horko.
O krok ustoupila a ještě jednou si mě prohlédla od hlavy k patě.
"Tak co ty prachy?" zeptal jsem se.
"V pondělí je máš na účtu. Moje právnička ti dá přesné instrukce. I k tomu skladu."
"Dobře," přikývl jsem.
"Vypadáš vážně směšně," odfrkla. "Víš to?"
"No a?"
"Vlastně nic. Podepiš ty papíry a jsme vyřízení," přistrčila mě ke stolu.
Ani jsem ty dokumenty znovu nepročítal, jen jsem máchnul perem na barevnou samolepkou určeném místě, pak ještě jednou, ještě jednou a ještě a ještě... a bylo hotovo.
Právnička dokumenty roztřídila, uložila do různých desek a jednu sadu podala mé bývalce.
"Koukej do půl hodiny vypadnout. Ve čtyři přijde nový majitel a věř mi, že nechceš, aby tě tu takhle viděl."
Zalapal jsem po dechu.
"Dohlédněte, aby neobtěžoval nové majitele, prosím," obrátila se k právničce.
"Spolehněte se," odpověděla právnička zdvořile, ale chladně. "Jak jsme se dohodli, já tu na nové majitele samozřejmě počkám a předám jim zbývající dokumenty."
"Děkuji," přikývla exka vážně a pak obrátila pohled zpět ke mě. "Už se nikdy neuvidíme. Tak... tak se měj," řekla, obrátila se a vyšla ze dveří.
Sledoval jsem ji poplašeným pohledem. Došlo mi, že měl-li tu být nový majitel již za půl hodiny, bude to hodinu a půl před tím, než zámeček povolí a já se budu moct vysoukat z postrojku, plenek, vzít si zase džíny a zmizet někam do hotelu. Pár peněz jem ještě měl. Ale takhle? Přes plenky se džíny obléct nedaly - ne ty moje a ne přes takový balík mezi nohama. Bezděčně jsem se sehnul, abych zvedl ze země džíny a při tom jsem si uvědomil kolík v zadku. Bezmyšlenkovitě jsem si sáhl na zadek a narazil na řemení překrývajcí kalhotky. V tom jsem uslyšel smích. Zvláštní smích, milý, laskavý, chápavý. Nebyla v něm stopa zlomyslnosti nebo vysmívání se.
"Já zase nosím tam vzadu šperk. Celý den. Už jste zkusil šperk? Je to príma," zašeptala mi do ucha, když se ke mě naklonila.
"Vy jste věděla, co na mě ta mrcha chystá?" zeptal jsem se téměř bez výčitky.
"Ano," přisvědčila.
"A jak teď mám jít ven?" zeptal jsem se skoro plačtivě.
Sáhla do své objemné tašky a vytáhla pečlivě složené tričko. Vypadalo to jako složené tričko. Jako trochu objemné složené tričko. Podala mi tu věc. "Věděla jsem to a proto jsem vám přinesla tohle."
Rozbalil jsem to tričko a zjistil, že se z něj vyklubala mikina. Nebo spíš něco jako noční košile. Když jsem si to přehodil přes hlavu, končilo mi to někde nad koleny. Ale mělo to mužské barvy, jakési ornamenty kelstko-indiánského typu a s trochou představivosti se to dalo považovat i za tuniku. Tedy... rychle jsem vytáhl z džín opasek a přepásal se.
"Jak vypadám?" otáčel jsem se před lesklým povrchem ledničky.
"Dobře," zhodnotila můj vzhled právnička.
"Nejsou mi vidět plenky? Můžu tak mezi lidi?" vyptával jsem se dál.
"Kdo ví, co hledat, uvidí je," konstatovala.
"A kdo to neví?"
"Ten si ničeho nevšimne," chlácholila mě.
Hodil jsem džíny do staré sportovní tašky, přes ně přehodil kopie dokumentů, co mi právnička úhledně sepnula sponkami a založila do desek. Bylo něco po tři čtvrtě a měl jsem nejvyšší čas zmizet.
"Děkuju," řekl jsem a mimovolně vztáhl k právničce ruku.
"Není zač," usmála se. "Kam půjdete?"
"Nevím," povzechl jsem si. "Najdu si nějaký hotel. Nejspíš."
"Kdybyste," začala se přehrabovat v kabelce. "Kdybyste měl zájem o, jak bych tak řekla, lidi podobného ražení, tak se stavte tady." Natáhla ke mě ruku s vizitkou.
Vyšel jsem na ulici a cítil pohledy sousedů. Nebo jsem si spíš představoval, že na sobě cítím pohledy sousedů schovávajících se za záclonami či napůl spuštěnými žaluziemi. Byl to však klam. Kdo by byl doma v pracovní den před čtvrtou hodinou? Ti mladší se ještě lopotili v práci, nebo si užívali v restaruacích, klubech, fitkách nebo kam to lidé chodí. Ti s dětmi měli plné ruce práce a jistě by jen tak nepostávali u okna. Ani když se mohli podívat, jak oškubaný manžel opouští dům. Samozřejmě, pár se jich možná našlo, co by se rádi podívali - už jen pro tu škodolibou radost, ale co mi po nich bylo? Už jsem se sem nikdy neměl vrátit. V práci si má exka tak disktrétně popovídala se šéfstvem, že mi pak vrátný na rozloučenou řekl "úchyle", kdo ví co prozradila místním drbnám. Mělo mi to vadit, měl jsem se vztekat, rozbíjet věci, měl jsem zuřit nebo naopak brečet, ale místo toho mi bylo lehko.
Můj duch se vznášel na obláčku, zatímco mé tělo slastně vychutnávalo pocit vyplněného zadečku a vynucený široký krok. Šustění nepromokavých kalhotek překývalo skřípění a vrzání staré tašky a já prvně v životě nasedl do autobusu, co zajížděl do naší vilkové čtvrti, a vydal se na cestu pryč.
"A to je všechno?" zeptala se šéfka.
"V podstatě," přikývl jsem.
"Jak se cítíš?" zvedla sklenku a podívala se na mě přes její okraj.
"Mokře," odpověděl jsem popravdě.
Zasmála se a málem se zakuckala.
"Ty mě budeš mít na svědomí," vydechla a utírala si pusu a nos do ubrousku.
Pobaveně jsem pokrčil rameny.
"Líbí se ti být mokrý?"
"Líbí," přitakal jsem. Na okamžik jsem se zahleděl do dálky, do šera klubu. "Moc."
"A ten kolík v zadku?" vyzvídala dál. "Měl jsi ho už někdy tak dlouho?"
"Ne, to ne..." zamyslel jsem se. "Nikdy ne víc, než pár minut. Než jsem se... víš co. Ale tohle, tohle je snad lepší. Víš co?" zeptal jsem se a náhle mě samotného překvapilo, co jsem si zrovna uvědomil.
"Co?"
"Chtěl bych, aby tahle noc nikdy neskončila. Abych měl už napořád mezi nohama ten mokrý balíček plen, abych měl pořád ucpaný zadeček, abych měl pořád ten pocit, že se mi chce, abych nemohl dát nohy k sobě, abych měl někoho, komu to vše můžu říct nahlas - prostě tohle všechno...." řekl jsem a na konci se můj hlas vytrácel do tichého šumění klubu. "Nechci, aby to skončilo. Nechci ven, nechci si najít nějaký zaplivaný hotel, sudnat ze sebe plenky a zoufale hledat kam odejít, kde mě nikdo nezná, abych mohl ve dne přesdírat ten normální život a až doma se stávat sám sebou."
"Jen, než se rozední," řekla chápavě.
"Promiň," omluvil jsem se jí.
"Co?" řekla překvapeně a trošku vykulila oči. Moc hezké oči, jak jsem si náhle všiml. "Za co se omlouváš?"
"Že jsem ti to všechno řekl," sklopil jsem oči. "že jsem se ti tak trochu pověsil na krk a svěřoval jako vrbě. Promiň."
"Neomlouvej se," zopakovala a měřila si mě očima. "Uděláš pro mě něco?" zeptala se pak.
"Rád. Co?"
"Vezmi si to," sáhla do kapsy a vytáhla nějaký sáček. Zašusitilo to, když z něj něco vytahovala.
Co to držela? Nepoznával jsem to, než mi tu věc přiblížila k ústům.
Dudlík.
Otevřel jsem pusu a nechal si do ní vklouznout veliký, opravdu veliký dudlík se širokou záštitou tvarovanou jako - asi - květina. Několikrát jsem zkusmo potáhl, ohmatával jsem ho jazykem a pak jsem s úsměvem přikývl.
Usmála se.
Vstala.
Jedním plynulým pohybem rozepnula, nebo možná roztrhla blůzku a nechala ji sklouznout na zem. Protáhla ruce pod ramínky podprsenky, vpředu ji rozepnula a nechala z ní vyklouznout velké, pěkně tvarované kulaté prsy s naběhlými bradavkam. S potěšením jsem zaznamenal, že ji ani v pupíku, ani na bradavkách nehyzdí nějaký pírsing. Podprsenka sklouzla na zem a jen o pár sekund později ji následovala sukýnka.
Šéfka ustoupila do uličky a já hleděl na její krásné, dokonalé a až na plenky nahé tělo.
Hlava se mi zatočila.
"Půjdeme tančit?" zeptala se.
