Autor Téma: Poprava  (Přečteno 133 krát)

Offline luba

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 948
  • Karma: 3
Poprava
« kdy: Říjen 03, 2019, 14:34:46 »
Poprava


Dívka krásná byla při krádeži přistižena,
trestem hrdelním byla postižena.
Z prostředí svého krutě vytržena,
do žaláře temného byla uvržena.
ukradla v krámě pouze kousek chleba,
tak přísného trestu sotva jí bylo třeba.
Nyní v cele sedí, všude smrad, špína, bordel,
s děsem čeká tu na svůj ortel.
Strachem se dívka tetelila,
však žena katova se s ní spřátelila.
Ona úděl její vylepšuje,
slovy útěchy i jídlem jí přilepšuja.
I věděla, že se sotva na svobodu vrátí,
že její mladý život se velmi rychle krátí.
Katovka těší ji, že třeba zázrak nastane,
při rozsudku čtení, že milost pak dostane.
I uvěřila tgomu dívka, to naději jí skýtá,
vždyť i tonoucí se stébla chytá.
Její srdce nadějí se chvěje,
neb nejeden zázrak na světě se děje.
Jak na živu byla by ráda,
ničeho řádně neužila, je přec tak mladá.
I v samotě své chmurně přemítá,
uvěřit konci svému odmítá.
Katovka vždy časně ráno vstává,
jídlo, víno a útěchu jí tajně dává.
I neboj, Ty můj anděli,
soud nejvyšší nakonec milost Tobě udělí.
Víno to opojení způsobí,
krátké zapomění na hrůzy působí.
Ona popravy se bojí,
však nadějí na milost se kojí.
Přislíbí, že, pokud ji nepopraví,
trhovkyni vyhledá a škodu byť i malou napraví.
Ona nyní vždy se usměje,
neb z mladosti jí kyne naděje.
Věří, že soud ji osvobodí, dozorci pak z žaláře ji na svobodu vyprovodí.
Dívka byla ze žaláře vyvedena,
před soudce přísné předvedena.
Ti prosbu o milost nestvrdili,
však soud hrdelní potvrdili.
Postupně ke stolu přichází a jej podpisem svým tvrdí,
těžko na rozsudek mohou býti hrdi.
Dívce mladičké se z očí slzy řinou,
však soudcové přísní k jejímu odvedení kynou.
I v kopce své na otep slámy ulehla,
do hořkého pláče se dala, řka, kéž zem by se pod ní slehla.
Marně katovka ji těší,
neb ví, že již brzy ji zvěší.
Aby ulehčila její bídné žití,
katovka přinášela jídlo, pití.
Ona posledních dnů sobě užívá,
přízně katovky nemalé požívá.
Katova žena bezdětná byla,
dívku jako dceru sobě oblíbila.
Bylo jí osudu jejího líto,
že zhynout bídně musí, ví to.
Dny pádí, jak kůň, kdyby překonal dlouhé míle,

nastala dívky poslední chvíle.
I vysazena byla na káru popravní,
toť hrůzný prostředek dopravní.
Kára drkotá, dívka již pozbývá klidu,
na místo se sbíhá hojné množství lidu.
Jak šílenství by tyto lidi popadlo,
viděti chtějí to hrůzné divadlo.
Rychtář pak rozsudek znovu předčítá,
zločin její zveličujíc jí vyčítá.
Ona stojí, jako bledule,
na krku jí visí potupná cedule.
Na ní černým písmem nápis,
to jejího poklesku jest zápis.
Dav kolem hučí,
píská, mňouká, bučí.
Zesiluje davu řev,
všichni žádají její krev.
Dívce krev v žilách tuhne hrůzou,
nad tou neurvalou lůzou.
Pod šibenicí zkroušeně stojí,
konce svého neodvratného se bojí.
Je strachy bez sebe a je tiše,
v tom pocítí tlaky v břiše.
I řekla si, že, když má konec vepsán v osudu,
že důstojně odejde, neudělá sobě ostudu.
Však rychtář praví, věz,
duchovní útěchu Tobě poskytne teď kněz.
Farář k šibenici nejistým krokem míří,
po včerejší pitce mu zmatek v hlavě víří.
Plačtivě sám pro sebe nadává,
že vždy vzpomenou si na něj, když je poprava.
Však zakopnul, zaklel, do prdele, hergot fix,
z ruky mu vypadl krucifix.
Pak svalil se do trávy,
blízko místa popravy.
Dva ministranti jej na nohy staví,
by slušně se v této těžké chvíli choval mu praví.
On se trochu vzpamatoval,
na kněžské poslání své si matně upamatoval.
Poprava nedělá mu dobře, je to měkkota,
jazykem ztěžklým cosi blekotá.
Když říkal něco o pokání,
dívce to zní, jako pokakání.
S úsměvem se dívá na tu bandu,
říká si, že před popravou užije si srandu.
Na chvíli se jí ulevilo, kněz misl její zabaví,
na pár vteřin z ní spadly hrůzy popravy.
Kněz pak pryč od místa hrůzného se ubírá,
mistr popravčí si obžalovanou přebírá.
Stejně, jako ženě jeho ubohého sirotka je mu líto,
však musí její život ukončit, není mu po chuti, avšak ví to.
Dívka k šibenici přistupuje,
na schůdky krok po kroku vystupuje.
Dav řve, šílí,
opájí se tou hrůznou chvílí.
Odsouzená schůdek po schůdku vystupuje,
k ortelu s bázní hroznému přistupuje.
Na místě stojí, zděšeně se rozhlíží,
konec její se neúprosně blíží.
Kat za ucho obratně uvázal jí uzel,
však pomocník jeho na ni dívá se, jak mlsný kozel.
Mistr popravčí pohledem přísným, ba nepřátelským jej kárá,
štve jej, že v pomocníku jeho ta vášeň hárá.
Pomocníku druhému pak přísně přikázal,
by lotra tohoto z místa popravního vykázal.
Katovka, než odvedli ji jí přikázala,
by prádlo kalhotkám podobné sobě vzala a v nohavičkách provázky podvázala.
Věděla, že se při popravě odsouzenec pokálí,
nechtěla tu hanbu dopustit, že na zem padaly by výkaly.
Těšila ji, že, až bude po všem, že až život svůj krátký dožije,
po snětí z šibenice pokaděný zadek umyje.
Dívka však řekla si, že toho nebude třeba,
přislíbila si, že na uzdě udrží měchýř svůj a střeva.
Slyší hučení davu,
jak hrůzné řeky splavu.
Hučení to ozývá se zas a zas,
ona říká si, kéž všechny veme ďas.
I stojí dívka vůkol se rozhlíží,
spásu jakous marně vyhlíží.
Je léto, počasí je krásné,
místo této hrůzy zalévá slunce jasné.
Dívka s životem svým se tiše loučí,
vše bohu všemohoucímu poroučí.
Však v mysli její objevují se mraky,
počaly ji sužovat střevní tlaky.
Pevně půlky své zatíná,
jen k jednomu se její mysl upíná.
By odešla důstojně bez poskvrny,
na prádle jejím nebylo žádné skvrny>
I zavířil buben, zní trubky hlas,
popravu vykonat již nadešel čas.
Rychtář svým právem rychtářským na kata mává,
ten s pomocníky pryč podnož dává.
Za toto své rozhodnutí pošetilé, hloupé,
se nyní viselec na šibenici houpe.
Marně dívka dosahuje na zem svými údy,
nemá pod nohama žádné půdy.
V tom slyší křik davuzní vítězné Hurá!
náhle uvědomuje si, že čůrá.
Cítí teplo vlastní moči,
také slzy ponížení se jí derou z očí.
A opět z davu z ní chechtot, potom sboremGól!
v tom přemohl jí její břichabol.
Zadeček její se do spodního prádla prázdní,
dav pod šibenicí křepčí, blázní.
Hovínka na zadečku příjemně ji hřejí,
lidé pod šibenicí se jí smějí.
Ona se uklidnila, náhle přestalo jí vadit,
že musela se při exekuci tak pokadit.
Přestala vnímat to vyvádění lůzy,
taktéž konce svého hrůzy.
Divný pocit zaplavil její duši,
nevěřila tomu, že když se pokadí,že jí to vzruší.
S údivem zjišťuje, že tu není,
ten pocit hanby, ponížení.
řEKLA SI, JAKÉ TO ASI BUDE, AŽ SUNDAJÍ JEJÍ PODĚLANÉ TĚLO,
KOMU BY SE ASI DÁT JEJ DO POŘÁDKU CHTĚLO.
zDA, KDYŽ BUDOU JI DO POŘÁDKU DÁVAT,
NEBUDOU SE ŠTÍTIT, KLÍT A NADÁVAT.
i ŘEKLA SI, ŽE, NEŽ DOKONÁ,
JEŠTĚ POTŘEBU SVOU KOMPLETNĚ vyKONÁ.
v KŘEČÍCH SE ZAVLNILA,
SPODNÍ PRÁDLO TEPLOU KAŠÍ DOPLNILA.

Nemaje vzduchu, jazyk vystrkuje, oči poulí,
na zadečku řádnou má bouli.
Z davu slyší poznámky, že už dodělala,
někteří komentují, že se podělala.
V uších jí šumí, pak do bezvědomí se vrhá,
v tom provaz s ní se trhá.
Na šibenici nějaká byla závada,
s žuchnutím dívka na zem dopadá.
Katovka s katem hlavu jí nadzvedli,
umělým dýcháním a pak douškem kořalky jí k životu zas přivedli.
nadávky a kletby prší z davu,
na katovu nebohou hlavu.
Ten v klidu dívku oživuje,
peprnými odpověďmi zášť přiživuje.
Biřicové pak vyzývají ke klidu,
znechuceně rozchází se to srocení lidu.
Nosítka pak byla připravena,
dívka do katovny přepravena.
Při plném vědomí byla,
ještě jako stěna bílá.
Katova žena veselou píseň zpívá,
s radostí nad tím, že je dívka živa.
V katovně pak do necek teplou vodu dala,
dívku ponořila do ní a mýt se ji jala.
Do koupele byliny vonné dala,
vzala mýdlo a dívčin zadeček pokaděný mýt se jala.
Do kamen vonné byliny dala pro osvěžení vzduchu,
pro částečné zneutralizování hrozného toho puchu.
Když katovka dívku řádně umyla,
vodu hnědou na dvůr vylila.
I přiznala se pak muži svému, že provaz tajně nařízla,
čímž odsouzenou od smrti odřízla.
I katpo té po hříchu,
hlučně dal se do smíchu.
Pán bůh zasel pěkné sémě,
vy ženské čertovské jste plémě.
Po té katovi kritika se snesla na hlavu,
za tu zpackanou popravu.
Byl veřejně pak ostouzen,
k tučné pokutě odsouzen.
Soud se sešel, musel být respektován zákon,
dívka omilostněna byla, když nezdařil se popravčí výkon.
Kat s katovkou pod střechu svou ji přijali,
nemajíce dětí, za dceru svou ji pojali.
Kat říkal, že stalo se tak po právu,
nelitoval nikdy pokuty za zpackanou tu popravu.
Nedbajíc na pomluvy, na řeči,
že přijali ji za svou, tomu blahořečí.
Jak ukázalo se, dívka byla jim ku pomoci,
to po přijetí svém, pak ve stáru i nemoci.
Když přišla pod katovu střechu, z hrůzných zážitků se brzy zotavila,
veselost její původní se brzy dostavila.
Však nedokázala vytěsnit jeden zážitek ze své hlavy,
to pokakání během své popravy.
občas zážitek ten svůj zopakovala,
spodní prádlo sobě řádně napakovala.
Po té vždy umyla svůj pokaděný zadek,
neb čistotná byla a udržovala pořádek.
Jí hlavou vrtalo, proč, když se pokadí,
že bylo jí, jak když po duši ji něco pohladí.
I občas hrátky své provozovala,
tu zvláštní atmosféru sobě navozovala.
Ona pak dlouho po popravě své dlouho žila,
života sobě vážila a šťastná byla.