Autor Téma: Táborový fantom 6  (Přečteno 154 krát)

Offline luba

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 954
  • Karma: 3
Táborový fantom 6
« kdy: Září 12, 2019, 20:18:47 »
Kapitola 6. Záhada pokračuje, záchrana tonoucího, drobná nezbednost


Život v táboře byl touto neblahou událostí na čas ochromen. Alice s Renatkou byly převezeny do nemocnice. Jejich zranění nebyla vážná a rodiče souhlasili s tím, že v táboře smí zůstat, ostatně obě dívky prohlašovaly, že to nic není, že, jakmile se uzdraví, vrátí se opět ke svým kamarádům. Renatka se těšila na svou nerozlučnou kamarádku Adélku. Obě dívky navštěvoval tábor, tak, že byly v dobré psychické pohodě
Alice zinscenovala nehodu, ale tentokrát to bylo cítit, nikdo jí nevynadal, všichni to přičítali šoku. Po druhé, když za ní přišel tábor a ona opět tuto nehodu zinscenovala, nic nebylo cítit, tak, že opět si zařádil táborový fantom. Alice se s jednou zdravotní sestřičkou, která se znala s Hankou dohodla, aby tyto zneutralizované produkty byly dány do sáčku a předány do tábora. Vzorek byl opatřen její jmenovkou. Záhada táborového fantoma pokračovala.
Život v táboře se postupně vracel do běžných kolejí. Nemalou měrou tomu napomohla Irenka, která na dálku prováděla psychoterapii. Když hovořila s Kikinou, řekla: „a opět mi nahrává ten fantom, děti alespoň zapomenou na prožitá utrpení“. Irenka se snažila traumata co nejvíce zmírnit. Proběhlo i policejní vyšetřování, Vébr byl dán do přísnější detence. Když Petr hovořil s Kikinou, řekl: „S tou bojovkou jsem to podcenil, kdybych nechal alespoň jediný mobil v provozu, ta Alice nás zachránila, bůh ví, jak by to bez toho jejího utajeného mobilu dopadlo. Když na to pomyslím, běhá mi mráz po zádech, příště budou alespoň dva mobily v provozu, to slibuju“.
Adélka se taktéž z otřesu velmi rychle vzpamatovala. „Ta hrdlička byl dobrý nápad“ chválili ji všichni. „Nevím, co mne to napadlo, asi život mezi indiánskými dětmi na ostrově“ říkala a byla šťastná, že to tak dobře dopadlo.
Alice s Renatkou se za několik dnů vrátily do tábora. Alice měla ještě obvaz, převazy prováděly Lenka s Mirkou. Program opět probíhal standardně, všichni se snažili, aby děti na hrůznou událost nevzpomínaly.
Táborový fantom si dal jak se říká na chvíli pohov. S příchodem Alice opět udeřil a tentokrát v řadách dospělých.
Večer se konal táborák. Byla skvělá nálada, opékání špekáčků, kytara, zpěv. Alice seděla s Niki a Monikou a stále si měly o čem vyprávět. Řeč se stočila i na poslední události: „bylas statečná“ řekla Alici Monika. „To ne, ale, zřejmě mne osvítil duch svatý, kdyby ti poldové nepřijeli, tak, nevím“. Adélka seděla na klíně u Pavly a bylo jí dobře. Vše bylo jak se říká zalité sluncem, Petr s Hankou vyprávěli o Ostrovu Robinsona Crusoe a Adélka je doplňovala. Před půlnocí šel tábor spát.
Zdravotní sestřička Lenka měla v noci sen, zdálo se jí, že čeká ve frontě na WC, akutní potřeba v tom snu sílila. Nakonec na ni po tomto utrpení přišla řada, ona usedla na záchod a vyprázdnila se. Pocítila nesmírnou úlevu.
Probudila se a s úžasem ucítila teplo na zadku. „Pro boha, vždyť já jsem se podělala“ prolétlo jí hlavou. Sáhla si do zadu a pod rukou ucítila řádnou bouli. „To z toho bude mít Mirka pořádnou bžundu“ řekla si. Ta již byla vzhůru. Lenka se začervenala: „Ty, Miri, tak si představ, měla jsem Ti takový zvláštní sen“ a povyprávěla jí jej: „nakonec se mi vyplnil jak sen, tak i kalhotky“ řekla a na tváři se jí objevil ruměnec. „To dáme do pořádku“ na to Mirka. Stáhla z ní plné kalhotky, jejich obsah dala do igelitového sáčku se jmenovkou, neboť opět nic nebylo cítit, vše bylo zneutralizované. Následoval výtěr a očista. „Tak to udeřilo i na vás, dospělé, hm, to je zajímavé“ dodala polohlasně Mirka. „Jen z toho neměj srandu, jo“? Napomenula ji Lenka.
O tomto novém případu se samozřejmě celý tábor dozvěděl, ale nikdo si z Lenky netropil posměch a to ze dvou důvodů. Tím prvním bylo, že neutralizační látka IN odbourává tabu související s vyměšováním a tím druhým byl ten, že nikdo nevěděl, kdy se on stane obětí onoho táborového fantoma. „Vše ukazuje na Alici,když tady nebyla, byl klid, ale, sotva přišla, opět tady dochází k nehodám“ řekla Mirka. „Ano, já jsem o tom přesvědčená na sto procent“ odpověděla jí se smíchem Lenka: „Teď to má holka marný, spadla klec“.
Všichni zůčastněnní včetně Alice se touto hrou bavili. Irenka všechny nabádala, aby to jako hru také brali. Působila na ně psychologicky v tom směru, že případné naplácání na zadek bude bráno jako například, kdyby dotyčný dostal hobla při oslavě narozenin. „Jo, všichni si myslíte, že já jsem tím fantomem, také indície k tomu směřují. Nejvíc to, že,když jsem byla pryč, byl klid, ale, jak jsem se opět vrátila, tady Lenka se stala obětí toho fantoma, no, to mne podržte, ale já jím nejsem“ řekla jednou Alice Monice a Niki. „No, jo, ale všechno ukazuje na Tebe“ na to Monika. „To já vím, ale já jím nejsem.
Také Adélka pátrala. „Alice to rozhodně není“ hlásila na Ostrov Robinsona Crusoe Irence“. „Tak, kdo si myslíš, že to bude“? Na to se zájmem Irenka. „To nevím, ale Alice to rozhodně nebude i když to na ni vypadá, jak jsem Ti již dříve říkala, bylo by to moc jednoduché“. Asi máš pravdu“ připustila Irenka. Hra na táborového fantoma pokračovala, Adélka se pustila do pátrání a vše zasílala na ostrov, kde se tím bavili. A opět tuto skvělou hru zastínila další příhoda.
Bylo vedro. Olin se rozhodl, že bude plavat v hloubce, ale, že se bude držet břehud. Byl dobrý plavec. „Ty, Adél, nechceš plavat se mnou“? Nabídl Adélce. Obě děti se spřátelily. „Ale, jo“ odpověděla dívenka. „Vždy na ni volej“ nabádal jej Petr. „Určitě, vím, že nevidí a budu se jí snažit pomáhat co nejvíc“. „Ten olin je opravdu dobrý kluk, tehdy se toho Vébra bál, ale oprostil se od toho“ řekl Petr Hance a Janě.
Obě děti plavaly, Olin říkal Adélce, kam má plavat. V tom řekl: „pro boha, támhle se topí nějakej kluk“. Byla v něm malá dušička, navíc ssebou měl nevidomou holčičku: „jak tohle zvládnu“ říkal si a byl rozhodnut, že tonoucímu pomůže. K jeho překvapení Adélka řekla: „pokud se někdo topí, tak tam plav“ A co Ty“, nemůžeš doplavat ke břehu“. „Já budu šlapat vodu a pak mne můžeš vyzvednout“. „To je skvělý nápad“ řekl Olin a odplaval.
Adélka šlapala vodu . Slyšela, jak na druhém břehu zbývající děti propadají panice, a pláčí.“Musím se na té vodě udržet, než ke mě doplave olin“ říkala si: „tenhle tábor je zas dobrodružnej“.
Mezi tím Olin chytil za vlasy chlapce, který spadnul do rjezera. Táhl jej ke břehu. Když jej vytáhl z vody, doplaval pro Adélku.“Tady jsem, Adél, plav vedle mne“ přikázal dívence a ta jej ihned uposlechla. „Akorát, že nevím, co s ním“ řekl Olin. „Neboj, to zvládneme, dáme mu umělé dýchání““ řekla Adélka. Obě děti započaly s první pomocí. Nejprve Olin z chlapce dostal vodu tím, že jej obrátil na břicho a mačkal. Po té jej Adélka bouchla do zad. Ten se rozkašlal a začal brečet. „No, sláva“ řekl Olin. Mezi tím se objevila chlapcova matka, která oběma malým zachráncům vřele děkovala: „nebýt vás, tak nevím“ řekla se slzami v očích. „Oline, Adélko, kde jste“ uslyšely svou vedoucí Janu. „Tady jsme, za chvíli přijdeme“ odpověděla Adélka. Jana viděla shluk lidí a hned tam běžela. „Tyhle děti mi zachránily syna“ slyšela rozrušenou matku. Olin jí v krátkosti vše vypověděl. „To ses nebál“? Dotázala se jej Jana. „Ale, ano, bál jsem se, ale v první chvíli jsem na to vůbec nemyslel“ odpověděl jí chlapec. Pak se zadívala pátravě na Adélku. „Tys byla kde“? „Když Olin zachraňoval toho kluka, tak jsem šlapala vodu a čekala, až ke mě připlave“. „To jsou infarktové stavy“ na to jana a byla na ní znát úleva.
V táboře pak Petr přede všemi pochválil Olina: „seš statečnej kluk, Oldo“. „Ale taky Adél, vem si to, že nevidí, vůbec nepropadla panice a pomohla mi toho kluka zachránit“. „Jste oba stateční“ řekl Petr a hlas se mu dojetím zlomil. „Stejně je ten letošní tábor skvělej“ řekla Adélka. „Až na toho Vébra“ řekl Petr.
Život na táboře se i po této události vrátil do původních kolejí. „Teď seš za klaďasa“ dobíral si přátelsky Olina Standa. „No, nech toho, to by snad udělal každej“ namítal Olda. „Seš fakt pašák“ opět řekl Standa a poplácal jej po ramenou.
Jediné, co trochu tento náš pobyt zkalilo bylo počasí. To, jako by se spiklo. Nebe se zatáhlo šedivými olověnými mraky, spustil se déšť a prudce se ochladilo. Našim táborníkům to však nezkazilo náladu a vedoucí pro ně vymýšleli různé programy a hry. „Teď je hnusně, co myslíš, napadnou naše děcka nějaké kravinky“? Dotázala se Hanky Eva. „No, to nevím“ odpověděla Hanka: „všdycky se něco najde“.
A opravdu se našlo. „Ty, Stando“ hlásil Slávek: „naši vedoucí mají támhle v kůlně uschovaného kapitána Morgana. „To, abychom prubli“ souhlasně přikyvoval Standa. „Ty, Oldo, nechceš se k nám přidat“? Řekl Slávek. „No, jo, dyť von je teďkomc ten klaďas“ namítl Standa. „Blbost, kluci, nebudu trhat partu, jsme přeci tři mušketýři, jeden za všechny, všichni za jednoho“ řekl Olda. „To je slovo chlapa“ na to Standa.
Naši tři rádoby chlapi otevřeli láhev a ta mezi nimi kolovala.
„Ale, tady má někdo vypíjendu“ řekla Mirka, která se na místě činu objevila spolu s Adélkou. „A sakra“ řekl Standa. „Viď, že to na nás nekecneš“ pronesl již poněkud ztěžklým jazykem. „No, jestli na mě něco zbylo“ řekla dívka a zasmála se. „Ty nás chceš vydírat“? „No, vydírat ne, ale, jak tak na vás hošani koukám, tak vás budeme vytírat“. „No, vy jste kádři, ve flašce nic není“ řekla Mirka: „nebojte, nic na vás neprokecnu, ale jděte raději na pelech, máte pěknou opičku“. Pak dodala: „no, abyste se z toho rumu nepokadili, to by byla docela ostuda“.
Kluci šli spát, usnuli, jako, když je do vody hodí. Adélka vše za tepla sdělila Irence. „Vy tam vyvádíte“ řekla Irenka: „doufám, že jim nebude špatně“. „Jo, to nevím,ale měli těžké jazyky.
Ráno se všichni tři vzbudili. Byli sice trochu unavení, ale nebylo jim špatně, jako při klasické kocovině. Jediné, co je i ostatní šokovalo bylo to, že se do rána pokadili. Jejich stolice opět nezapáchala, ale co bylo na celé věci největší záhadou byla její rumová vůně, stejně, jako při aplikaci tablet s různými příchutěmi, které příslušně voní. Kluci z toho byli v šoku, ale kupodivu necítili ponížení, spíše měli strach z důsledků jejich rumové aférky.
Mirka ihned provedla výtěry, vedoucí spolu s dívkami očistu a důkazy jejich hýření byly umístěny do sáčků se jmenovkami.
„Tak, hoši, teď bude následovat trest. Nerad to dělám, ale, musí to být“ řekl Petr. Všichni tři se seřadili před trestnou lavicí. Postupně na ni uléhali a Petr jim vysázel 25 ran holou rukou na nahé zadky. Nutno říci, že do toho nedal celou sílu. Když přišla řada na Olina, řekl Petr: „tak, pojď Ty náš Dušíne“ a všichni včetně Olina se bláznivě rozchechtali.
Tato rumová aférka opět zpestřila tento táborový pobyt. Všem vrtala hlavou ta rumová vůně zneutralizované stolice našich tří mušketýrů. Jejich přátelství to posílilo a i později, když byli po skončení tábora v kontaktu, vždy na to se smíchem vzpomínali, ale nyní ještě náš tábor probíhá.
„Tak, co, Adél, máš už něco“? Tázala se jí jednou Irenka. „Asi bych něco měla, ale, nechci to zakřiknout, jsem na stopě. „Jen, jestli je pravá“ na to se smíchem Irenka. „Já si myslím, že pravá je, akorát to budu muset nějak dokázat, ale stopro, Alice to není, je to úplně někdo jiný, do koho by to nikdo neřekl“. „Tak, Monika“ vyzvídala Irenka. „Ale, vůbec, ne“ rozesmála se svým zvonivým smíchem dívenka. „Nebo snad Ty“? Přidal se k Irence David. „Já už vůbec ne“ na to Adélka: „dočkejte času, jako husa klasu“.

Pokračování příště.