Ahoj, je tu další pokračování ABDL školky. Autorem je FrantaM
ABDL školka 5. díl
Nastalo sobotní ráno, a Klárka ke mně přišla, aby mně, jako každé ráno, přebalila a převlékla. „Tak jestli víš, kdo k nám dneska přijde, Fanoušku?“ zeptala se mně, když mne dooblékla.
„No jak bych to nevěděl, Klárko. Přece jsme na dnešek pozvali Petru,“ odpověděl jsem, když jsme šli na snídani. Velmi rád jsem se nechal nakrmit od Klárky, přes týden na to obvykle nebýval čas, ale nyní, o víkendu, bylo vše jinak.
Po snídani jsem zašel do své pracovny, abych zkontroloval nějaké věci ve firmě. Musel na mně být celkem zajímavý pohled; seděl jsem v dupačkách, s viditelným balíkem plínek mezi nohama, a kontroloval účty. S velkým překvapením jsem zjistil, že o spolupráci s námi má zájem další firma, která pro nás do nedávné doby byla konkurentem. Nicméně byly to potěšující zprávy, firma byla dále na vzestupu. Odložil jsem šanon s dokumentací firmy, uložil jej na polici, a zvedl vyzvánějící mobil.
„Dobrý den, tady Matouš z Car service,“ ozval se mi mužský hlas na druhé straně.
„Dobrý den, pane Matouš. Jak to vypadá s mým vozem?“ zeptal jsem se.
„No, bude nutné vyměnit celou přední část, a vypadá to i na výměnu některých dílů. Preventivně bych vyměnil i přední podběhy, a zrepasoval obě nápravy. Ovšem náklady budou dost vysoké, tak posuďte sám, jestli se do toho máme pustit,“ odpověděl pan Matouš.
„Vejdete se s opravou vozu do částky sto tisíc korun?“ zeptal jsem se.
„To určitě ano. Takže jdeme na to, a ještě vám mailem pošlu přesný rozpočet na opravu,“ řekl pan Matouš, a rozloučili jsme se.
Odložil jsem telefon, a podíval se na protější stěnu, kde byla velká policová skříň s modely aut, hlavně tedy vozů Škoda. Vzpomněl jsem si, jak to vlastně tenkrát začalo, když mi Klárka sehnala zmenšený model mé škodovky…
Z rozjímání mne vytrhlo zaklepání na dveře, a do mé pracovny vešla Klárka.
„Fanoušku, Petra už je tady,“ řekla mi, a oba jsme ji šli otevřít.
„Ahoj Petro, tak pojď dále. Určitě si s námi dáš kafe, ne?“ zeptal jsem se Petry.
„Ahoj Fanoušku, děkuji, určitě si dám ráda,“ odpověděla, a šli jsme do jídelny, kde nám za chvilku Klárka přinesla čerstvě upečený koláč a šálky s kávou.
Chvíli jsme spolu debatovali o všem možném, avšak najednou se mi objevil na dupačkách mokrý flíček. Plínky nevydržely, a protekly.
„Fanoušku, musíme vyměnit plínky, a převléknout do suchého,“ řekla Klárka.
„Když dovolíš, Klárko, tak klidně Fanouška přebalím. Chceš vyměnit plínky ode mě nebo od Klárky?“ zeptala se Petra.
„Od Tebe, Petro,“ odpověděl jsem, a chytl Petru za ruku.
„Ty jeden nevděčníku,“ usmála se Klárka, „Petro díky, že Fanouška přebalíš. Aspoň v klidu připravím oběd.“
Odešli jsme s Klárkou a Petrou do mého pokoje, a Klárka řekla: „Tam v té skříni jsou čisté plínky a oblečení, kýbl na mokré plínky je pod přebalovacím pultem. A díky.“
„Nemáš zač, Klárko, vždyť Fanouška vždycky ve školce přebaluji,“ odpověděla Petra, vysadila mně na přebalovací pult a začala mně přebalovat.
Už jsem byl skoro celý nahý, a Petra mně začala masírovat dětským olejíčkem. Pak si otřela ruce do papírové utěrky, přinesla ze skříně hraničku plínek s jednorázovou plenou, celý štos pode mne vložila, a pudrem zasypala celou moji plenkovou oblast.
Rozhodl jsem se, že si to přebalení trošku užiju. Zeptal jsem se proto Petry: „Petlo, a ploc musím nosit plíny?“
„No, víš, Fanoušku, ty se ještě počůráváš a pokakáváš, tak Tě teď hezky zabalím do plínek, abys neměl mokré a špinavé oblečení nebo postýlku, víš?“ řekla mi Petra.
„Ale já nechci plíny,“ zaprotestoval jsem, a začal jsem kopat nohama.
„Víš co, Fanoušku,“ řekla Petra a ukázala mi plyšového medvídka, „hned jak Tě přebalím a převléknu do čistého, tak medvídek taky dostane plínky, jo? On se ještě taky počůrává.“
„Tak jo,“ souhlasil jsem, a nechal jsem si obléknout čisté plínky. Všiml jsem si, že jich je trošku více, než kolik mi jich dala Klárka, ale nevadilo mi to.
Když jsem byl oblečený také do čistých dupaček, dala mi Petra do pusy dudlíka, a zabalila i medvídka do jedné látkové plínky, v podstatě medvídek dostal zábal ve tvaru draka.
„Ale máš to tady moc hezké, Fanoušku,“ řekla mi Petra, když se rozhlédla po pokoji, a šli jsme se podívat za Klárkou.
„Oběd už za chvilku bude, tak se klidně posaďte do jídelny,“ řekla nám Klárka, „ jak se Ti líbil ten Fanouškův pokoj, Klárko?“
„Má ho moc hezky udělaný, úplný ráj pro miminka,“ nešetřila chválou Petra.
„To jsem moc ráda, když ještě Fanoušek byl v nemocnici, kde jsem se dozvěděla od doktorů zprávu, že je odkázaný na plínky, řekl mi, že když už je musí nosit, tak by si rád to nošení plínek trochu užil. A tak jsem u místního truhláře nechala jeho pokojík trochu upravit, aby mu lépe vyhovoval,“ vysvětlila Klárka.
Chvíli jsme spolu s Petrou seděli v jídelně, poté mi Klárka přivázala na krk bryndáček, a následně s Petrou přinesly nádobí a polévku.
Nakrmila mně Klárka, zatímco Petra se postarala o odnesení špinavého nádobí. Krátce po obědě mi Klárka ještě zkontrolovala plínky, převlékla mně do overalu, a uložila do postýlky. Během krátké chvilky, co mi Klárka četla pohádku, jsem již sladce spal.
