Autor Téma: Anarchista 1  (Přečteno 196 krát)

Offline luba

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 935
  • Karma: 3
Anarchista 1
« kdy: Červen 13, 2019, 14:31:40 »
Milí čtenáři. Dovolte mi, abych vám představil nový devítidílný miniseriál Anarchista. Jedná se i o napětí, toho zde bude dost. Je to taková četba na léto.Doufám, že se bude líbit, přeji příjemné počtení.
Kapitola 1. Ústav, nehoda, která vše odstartovala


Raymond Black se probudil do dalšího dne, který se v ústavu pro slepé muže v jednom malém městečku v Oregonu podobal, jako vejce vejci. Za toho půl roku, co zde pobýval si nemohl zvyknout. Jeho matka zemřela,
otec nechal napsat farmu na bratra Samuela. Raymond to těžce nesl, říkal si, že, pokud by tak měl žít celý život, nedovede si to představit, bylo mu teprve 21 let. „Jako bych dostal doživotí, ale za co, že jsem slepý“? Říkal si ve chvílích nejvyššího zoufalství. Když byl přivezen do ústavu, řekl mu otec, že mu pošle sem tam něco na přilepšenou. „Nechci žádný milodary, nechte si vaše jídlo, aby vám náhodou neubylo“ řekl jim s hořkostí. Bylo stanoveno, že bude dostávat státní kapesné 50 Dolarů a pokud bude pracovat v ústavních dílnách, může si taktéž nějaký ten peníz přividělat, s čímž souhlasil, nechtěl se jen tak zbůh darma povalovat, jako někteří chovanci, ti si dokázali dojít na jídlo, nebo na záchod, ale pak zapadli do svých postelí, poslouchali rádio. Raymond měl tablet a Internet, ale kvůli omezeným finančním prostředkům jej používal velice sporadicky. Na pokoji s ním bylo dalších 5 můžů, Ti zde již byli delší dobu a zajímali se jen, co bude k jídlu, to ostatně každý, kdo zde byl dlouhý čas. Raymond si umínil, že bude pracovat, měl telefonní kurz, ale místo telefonisty již obsadil Ronald Ferguson, ten zde byl již delší dobu a tak měl právo na ústavní ústředně pracovat a nikoho tam nepustil, přivydělal si tak ke kapesnému 300 Dolarů, zatím, co ostatní dílenští pracovníci maximálně 100 Dolarů. Raymond se tím trápil, neboť práce na ústředně jej bavila, ta ústavní byla dvoulinková a měla 7 poboček.
Raymond se taktéž trápil i tím, že si již nebude moci založit rodinu, že se jeho život zůží pouze na budovu a ústavní zahradu. Někdy s chovanci šli pečovatelé ven, ale on postrádal tu svobodu, chodit ve štrůdlu jej nebavilo, ale musel přijmout život, jaký je.
S těmito úvahami se toho rána probudil. O půl sedmé byl budíček, snídaně a pak kdo chtěl, měl individuální program, kdo měl zájem, pracoval. Raymond šel do dílny, aby si vydělal nějaké peníze, snil o tom, že se jednou z ústavu dostane, ale stále nevěděl, jak.
Pracoval v keramické dílně. Práce  mu šla od ruky, rozhodl se, že nebude zahálet a nějaký ten Dolárek na přilepšenou také neuškodí. Byl v dobré náladě a pobrukoval si nějakou farmářskou píseň. Zastesklo se mu po rodné farmě, kde byly krávy, rostlo obilí, litoval toho, že nic z toho nemůže mít. Táta mu tento soukromý ústav platil, kdyby šel do státního, podmínky by byly daleko tvrdší, ale i přes to to byl ústav. Připadal si, jako Indián v rezervaci, nebo, jako pták chycený do klece.
Po chvíli  pocítil značné tlaky ve střevech. Oznámil mistrovi, že si potřebuje odskočit. „Nepotřebujete s něčím pomoct“ dotázal se mistr. „To zvládnu“ odpověděl Raymond.“Vím, však Vy máte dobrý orientační smysl“ řekl opět mistr pochvalně. V hochovi se to již začalo vařit a tak rychle spěchal na záchod. Doběhl včas a s dosednutím na mísu se dostavila úleva. „Ještě, že jsem to nepustil, to by byla pořádná ostuda“ řekl si v duchu. Pak, bůh ví, proč jej napadlo: „a jaké by to vlastně bylo“? „Asi jsem cvok, zřejmě mi z toho ústavu hrabe“ pokáral se za tuto myšlenku.
Vrátil se zpět a pokračoval ve své práci, při tom však stále myslel na tuto nezvyklou eventualitu. „Kdybych se s tím svěřil ústavnímu psychologovi, byl by to docela mazec“ napadlo jej. S nikým ze zdejších lidí nebyl v tak důvěrném vztahu, aby se s tím mohl svěřit. Věřil, že by se setkal s nepochopením.
Dny plynuly a Raymond prožíval své všední dny v ústavu. Čas od času se mu do mysli vkrádala myšlenka, jaké by to asi bylo se pokadit. Vzal do ruky svůj ozvučený tablet a brouzdal na Internetu. Kupodivu narazil na stránky lidí, kteří v dospělosti nosí plenky. Velmi jej to udivilo, ale nikoho se na to raději nechtěl ptát, aby nevzbudil nežádoucí pozornost personálu a neměl problémy.“No, nic, budu na těchto stránkách občas brouzdat“ řekl si.
Ke svému překvapení však zjistil, že na toto téma existují různé diskuse a jsou i lidé, kteří se záměrně pokadí. To již nechápal, vždy si říkal v duchu: „tak to mi hlava nebere“. Přes to v něm hlodal nějaký zvláštní červíček, nedokázal si to nikterak logicky vysvětlit. „Asi jsem pošahanej“ řekl si: „je to zřejmě tím, že nevidím od narození a mám tak podivný představy, nevím, jestli to napadlo ještě někoho dalšího, ale raději budu držet hubu, ať nemám nějaký problémy“ uvažoval a tak nějak tuto svou zálibu v těchto zvláštních stránkách tajil.
Byla večerka. Raymond ulehl, ale nespal. Dva jeho spolubydlící se bavili o dílnách a o jídle, což jej zas až tak nezajímalo. Vzal si do ruky tablet, připojil sluchátka a stáhl si několik ABDL povídek. Při jejich čtení se cítil velmi uvolněný. Fascinovali jej lidé v plenkách a tak trochu to chápal, jako únik z reality. „Jak by se na to dívali zde“? řekl si v duchu a musel se tomu pousmát. Pak jej napadlo, jaké by to bylo se pokadit. „Proč mne takové hovadiny napadají“ pokáral se za tyto myšlenky. Ošetřovatelka Bixová zkontrolovala, zda je vše v pořádku. Byla to starší nerudná žena. „Už by jste měl jít spát,“ řekla Raymondovi. „Dyť, jo“ odpověděl Raymond a vypnul tablet. Ještě chvíli se převaloval a pak jej napadlo, že si zamasturbuje. Dělal ostatně to, co všichni chovanci zde, jen se o tom nemluvilo. Udivila jej fantazie, která se mu zjevila. Představoval si, že leží s plnými kalhotami někde v posteli, nic není cítit a později, že jej někdo omývá. Udivila jej fantazie, „Asi jsem pošahanej“ řekl si, když dokončil svou činnost a tvrdě usnul.
K ránu měl sen. V tom snu stál ve frontě na záchod, chtělo se mu na velkou, potřeba byla čím dál, tím víc neodbytná.  Když na něj přišla konečně řada, usedl a začal kadit. Pocítil nesmírnou úlevu. Probouzel se a ke svému zděšení zjistil, že opravdu kadí, ale do pyžama. Ihned mu došlo, co se stalo.Sáhl si do zadu na pyžamo, s úžasem zjistil, že je na něm řádná boule. Fascinovalo jej to a zmocnil se jej zvláštní nedefinovatelný pocit, dosud nepoznaná eufórie. Tu v zápětí vystřídal stud a strach, co bude následovat.
Když je ráno Bixová budila, řekla: „to snad není pravda, to jste tak neschopný“? Odvedla jej do koupelny a tam se za jejího dozoru dal do pořádku. S odporem zaznamenal šílený zápach. Cítil se velmi poníženě. Prádlo putovalo do prádelny a on za vyprání musel zaplatit 10 Dolarů, což pro něj byla citelná finanční ztráta.Zpráva o jeho nehodě se pochopitelně roznesla po ústavu a ostatní si z něj tropili posměšky. On je vždy odrážel: „hoši, asi jste vadní, když se o tom dokážete po celé dny bavit“.  Také personál mu to dával zřetelně najevo a byl upozorněn na to, že, pokud se tak ještě jednou stane, bude mít co činit s psychologem. On se v duchu k té příhodě vracel a vždy se mu vybavil ten příjemný pocit, bez zápachu, ten vytěsnil ze své mysli. Když měl jednou před sebou tablet, napsal následující veršování.
Byl jednou jeden král,
ten kudy chodil, tudy sral.
Jednou šla se svými dvorními dámami královna,
co čert nechtěl, šlápla do hovna.
Sprostě zaklela, nad tím nepořádkem,
proč chodíš, choti můj s odkrytým zadkem.
Sotva na hnědou královskou stopu vlezla,
tu po ní se jí noha svezla.
A náš pan král kráčel dál,
klidně a v pohodě si kde chtěl sral.
I rozhněvala se paní královna,
že tak potupně šlápla do hovna.
I sněm zemský svolat dala,
schválit jemu nakázala,
by bojkotoval královy snahy,
chodit všude a mít zadek nahý.
Ten nakonec milujíc choť svou se tomu podřídil,
jí omluvil se a kalhoty si pořídil.
Od těch dob se kvůli znečištění cest nezlobí,
královo pozadí obří boule zdobí.
On na zkulturnění své je hrdý,
když kráčí, provází jej mohutné prdy.
On nic si z toho nedělá,
když řádně do kalhot si nadělá.
On je stále v pohodě a spravedlivě vládne,
pod vlivem endorfínů sám úsměv je a mládne.

V tom jej napadla přímo bláznivá myšlenka. Tuto svou první nehodu si třikrát zopakoval. Personál z jeho počínání byl rozmrzelý. Ústavnímu psychologovi řekl: „je to asi tím, že jsem tady ve stresu“ „V jakém“? Dotázal se jej psycholog. „Pane doktore, připadám si zde nesvobodný“. „A to musíte vyjadřovat tímto způsobem“? Pochybovačně řekl doktor: „Pokud se to bude opakovat, budeme Vás muset umístit na psychiatrii a to určitě pro Vás příjemné nebude“.
Když na výzvu psychologa dorazil táta, strašně mu vynadal: „tak, my Ti platíme soukromý ústav a Ty takhle“?“Tady nejsou lidi z bohatých rodin, ale jsou tady i běžní nevidomí“ odpověděl mu na to Raymond. „Jo, ale, platíme Ti nadstandard|“ řekl otec. „Já jej nikterak nepociťuji, žiji tady, jako všichni ostatní“. „Jo, holenku,kdybys byl ve státním ústavu, tak bys tam byl i s mentálama“ nakvašeně řekl táta: „s tím přestaneš“! „Tati, vemte mne domů“ žadonil Raymond. „To nejde“ na to otec. „Tady máš 100 Dolarů a už nezlob“. S těmito slovy se s ním rozloučil.
Ostatní chovanci si jej dobírali: „tak, co, jaký to je si nadělat do gatí“? „Je třeba se blbě neptat a zkusit to“ odpověděl Raymond a doufal, že ten červíček, který v něm hlodal bude hlodat i v hlavách některých dalších lidí, ale prozatím se nikdo k ničemu takovému neodhodlal, pouze zesílil posměch ostatních. To jej utvrdilo v tom, že některé jeho kolegy by docela zajímalo, jaké to je se pokadit, jen neví, jak na to. Nejvíce si jej však dobíral Ferguson: „Tak, Ty bys chtěl k telefonu, s Tvou inteligencí“? „No, Feri, střeva s inteligencí nemají vůbec nic společného a vůbec, Ty se taky o to zajímáš, jaké to je si nadělat do kalhot, jak tak na Tebe koukám, čerti s Tebou šijí, nejraději bys někam zalezl a řádně se pokadil. Tento rozhovor se odehrával v ústavní jídelně, všichni zůčastnění se tomuto odražení útoku srdečně zasmáli. Ferguson zrudnul, jako krocan a již si jej raději nedobíral.
Raymond s uspokojením pozoroval, že po jeho nehodách se cosi změnilo. Jelikož v tomto uzavřeném prostředí, kam neproniknou žádné podměty z venčí a když, tak sporadicky se každá sebemenší novota přetřásá. Útoky na Raymonda sílily, ale on to bral sportovně, podvědomě cítil, že se rybka chytila, že někdo další bude třeba mít nehodu. Jednou škádlivě řekl: „hošani, nehoňte si triko, pokud na to budete myslet, může se vám to tak zahryznout do podvědomí, že k tomu dojde“, ale nic víc neřekl, vychutnával si rozpaky posměváčků. Ta ostuda jej kupodivu nezkrušila, zmocnil se jej pocit, že dělá něco zakázaného. Nejraději by tyto své hrátky provozoval i nadále, obával se však toho, že bude umístěn na psychiatrii, nebo do ústavu pro lidi s mentálním postižením a to by pro něj bylo daleko horší. Zde se i když omezeně s pár lidmi spřátelil, tam by se zřejmě s nikým nedomluvil. Prozatím se oddával představám a fantaziím při onanii. Vždy se viděl, jak leží s plnými kalhotami a sahá si na obrovskou bouli. Mrzelo jej, že realita je poněkud odlišná od jeho snů. Nejvíce limitující byl ten zápach a také nesnadná údržba oblečení po takovýchto hrátkách.
Ostatní chovanci po čase s těmito útoky přestali, neboť byly další věci na přetřes a to, když skupinka čtyř chovanců utekla a v blízké hospodě se opila.Následoval trest,k terý spočíval v zákazu vycházek na zahradu. Raymond si z nich vůbec netropil žerty, fandil jim a říkával jim: „hoši, alespoň jste tak trochu rozvlnili ty zdejší stojaté vody. „A kdy Ty opět něco rozvlníš“? Dotázal se jeden z chovanců, Pedro. „To ještě nevím“ odpověděl Raymond.“Jo, ten tak něco tady rozvlní a kalhoty své naplní“ řekl posměšně Ferguson. „Ty, Feri, Tobě to nějak leží v hlavě“ řekl Raymond. „Snažím se Tě převychovávat“ odpověděl se smíchem Ferguson.“Abych Tě já jednou nepřevychoval“ pomyslel si v duchu Raymond. Kdyby jen tušil, jak blízko je pravdě, velice by se divil.
 
Pokračování příště