Kluci ještě spali, když se Míša probral. Protáhl se a ucítil, že má v plence mokro. Posadil se na posteli „kam jdeš?“ Ozval se Tomáš a Míša si lehl zpět na polštář. „Nikam“ Odpověděl Tomovi a přikryl se až ke krku. Byla mu zima, jak byl rozehřátý z pod té deky. Tom se podíval na Marka, který pořád spal. „Můžu si lehnout k tobě? Budeme si povídat jo.“ Zeptal se Míši a aniž by čekal na odpověď vlezl si k němu pod deku.
„Byl jsi někdy u moře?“ Zeptal se a Míša přikývl. „Jaký to tam je.“ Chvilku bylo ticho i když si to Tomáš neuvědomoval, tak oživoval Míšovi vzpomínky na rodiče. „Hezký, jsou tam vlny a voda je čistá. Vidíš až na dno. Táta jednou vešel do moře a šlápl na ježka. Pak hrozně poskakoval, protože od ježka to hrozně bolí.“ Řekl Míša a cítil znovu ten obrovský knedlík v krku. „Ježka?“ Zeptal se Tomáš udiveně. „To jako dýchal pod vodou jo.“ Míša se usmál „to je mořskej ježek. Je celej černej a má takový tvrdý bodliny.“
Hedvika stála u pootevřených dveří a poslouchala co si ti dva vyprávějí. Nechtěla je přerušit svým příchodem, protože byla ráda, že se Míša s Tomášem baví.
„A kde jsi byl u moře?“ Zeptal se Tom zvědavě. „Dvakrát v Chorvatsku a třikrát v Tunisku.“ Odpověděl Míša a utřel si slzy, které se mu začali koulet z očí. „Promiň“ řekl mu Tomáš a pohladil ho po vlasech. Bylo mu líto, že se Míša robrečel.
„Pořád se ti stýská?“ Zeptal se a Míša přikývl. „A tobě se tady s námi nelíbí?“ Ptal se Tomáš dál a chvěl se mu přitom hlas. „Líbí, ale chtěl bych svoje rodiče.“ Tomáš se posadil a podíval se na Míšu. „A co tahle maminka?“ Zeptal se vyjeveně. Míša si utřel slzy „tu mám taky moc rád.“ Řekl a zakryl si před Tomášem obličej. Hedvika už raději vešla do pokoje. Trhalo ji srdce poslouchat Míšu, když brečí. Sedla si na postel ke klukům „pojď k mamce šmudlo.“ Řekla a vzala si Míšu k sobě. Podívala se na Toma a dala mu pusu. „Jsi šikulka a moc hodný kluk.“ Tom se na Hedviku usmál, udělalo mu radost, že ho Hedvika pochválila. Měl spíš pocit, že mu vynadá.
„To je zase slziček miláčku viď.“ Pořádně si Míšu k sobě přitiskla. „Dáme sváču a půjdeme chvilku ven?“ Zeptala se Hedvika a Míša přikývl. „Nejdřív dáme čistou plenku.“ Položila Míšu na postel a sundala mu igelitové kalhotky a plenku. „Už se ani nestydíš viď jako na začátku.“ Řekla, když ho otřela do sucha a balila ho do čisté plenky. Míša zavrtěl hlavou a usmál se. „No vidíš jak ti sluší úsměv.“ Pochválila ho a oblékla mu tepláky, ponožky a tričko.
„A co ty můj raubíři.“ Řekla Hedvika a natáhla ruku směrem k Tomášovi.
„Taky dáme čistou plenku.“ Položila ho na postel a začala přebalovat. „Co to tady tak voní?“ Zeptal se Míša. „Terezka peče vánočky.“Řekla Hedvika a když oblékla Toma, šla k Marečkovi. „Nedělej že spíš. Já vím, že jsi vzhůru.“
Mareček se na Hedviku podíval a zasmál se. „Dneska jste se mi počůrali všichni koukám.“ Sundala Markovi plenu a ten najednou rychle vstal a utíkal z pokoje nahej. Přitom se chechtal a i když ho Hedvika volala, nebylo ji to moc platné.
„Kam letíš ty naháči malej“ Terezka Marka chytla hned za dveřma, protože se šla podívat, proč je tam máma s klukama tak dlouho. „To se dělá utíkat mamce, ty zlobidlo.“ Dodala se smíchem a položila Marečka zpátky na postel. Hedvika mu dala čistou plenku a oblékla ho. „Tak a jdeme na sváču“ Hedvika vzala Míšu do náruče a šla s ním do kuchyně ke stolku.Terezka dala na talíř všem Vánočku, která už byla krásně schladlá a k tomu mléko.
„Chutná?“ Ani se nemusela ptát, protože to do kluků padalo závratnou rychlostí. „Mami, ale já můžu jist sám.“ Řekl najednou Míša a podíval se na Hedviku. „No to já vím miláčku, že můžeš, ale já si tě nakrmím jak naše miminko. Koukej na Marečka krmí ho Terezka a ani neprotestuje.“ Míša nic neřekl a vklidu si nechával vkládat sousta do úst.
Po svačině pomohla Terezka Hedvice s oblékáním kluků, protože venku byla docela dost zima. Hedvika připravila pro Míšu kočár. „To víš s tou tvoji Nožkou máš ještě dost času na běhání.“ Míša věděl, že má pravdu a proto nic neříkal. Hedvika ho zapnula do pytle s kožíškem a na hlavu mu dala čepici.
Když vyšli před barák opřel se do všech mrazivý den. Teploměr u dveří ukazoval mínus deset stupňů.
Šli pomalu po chodníku směrem ke hřišti. Mareček s Tomášem po sobě házeli sněhové koule a Míša po nich trochu závistivě pokukoval.
„Chceš kouli, abys ji mohl po někom hodit?“ Zeptala se Hedvika, ale Míša zavrtěl hlavou. „A proč ne?“ Ptala se dál. „To je trapný.“ Řekl ji Míša a Hedvika se zasmála. „Ty jsi ťunťa viď.“ Řekla a vnímala ten předvánoční klid venku. Došla s klukama ke hřišti. Byli tam nějaké děti co si užívaly sníh v plné parádě.
„Mami pojď pryč.“ Zažadonil Míša a prosebně se podíval na Hedviku. „Dobrý den“ ozvala se za nima nějaká holčina. „Ahoj Štěpánko, jak se má maminka.“ Zeptala se Hedvika té holky. „Teď už dobře, chodí zase do práce.“ Hedvika se usmála „Tohle je Míša a Míšo tohle je Štěpánka. Moc hodná holka a kolik už ti vlastně je?“ Štěpánka se zasmála „dvanáct Paní doktorko.“ Pak se podívala na Míšu „ahoj“ řekla vesele a Míša ji stydlivě odpověděl. „Ahoj Tomáši“ zavolala, když viděla jak blbne s klukama a s Markem na sněhu.„A kdo je ten kluk s Tomášem.“ Zeptala se Hedviky. „To je Marek a bydlí taky s námi.“ Štěpánka si prohlédla Míšu „Nemůže jít s námi chvilku blbnout.“ Zeptala se Hedviky a lízla si sněhu z rukavice. „Budeš nemocná počkej. Nemůže má nemocnou nohu víš.“ Řekla Hedvika a pozorovala kluky jak blbnou. „Štěpáno dělej postavíme iglů.“ Ozval se jiný kluk a běžel směrem k Hedvice, kde Štěpánka postávala. „Dobrý den“ řekl ten kluk a chytil Štěpánku za ruku. „Tak já už musim ahoj.“ Řekla ta holčina Míšovi a utíkala směrem za hřiště, kde byl prudký svah. „Maminko já chci domů.“ Řekl znovu Míša a Hedvika ho pohladila po zmrzlé tváři.
„Tomáši!“ Zavolala Hedvika „co je mami“ ozval se Tomáš v zápalu boje. „Jdeme domů“ Tomáš přiběhl a byl pěkně červený ve tvářích a dost zadýchaný. „Ještě ne maminko prosím.“ Poskakoval před hedvikou a veškerá radost z očí mu rázem zmizela. „Tak víš co, pohlidej Marečka a já se s Míšou ještě projdu.“ Tomáš zajásal a dal Hedvice pusu. Utíkal zpátky do bitvy. „Není ti zima broučku?“ Zeptala se Míši a ten zavrtěl hlavou. Pomalým krokem šla s Míšou na procházku a pořád si s ním povídala.
Marek s Tomášem zatím vedli bitvu o Iglů, které všichni postavili. Byla to spíš hromada sněhu a v tom díra. Nazvali to hradem a snažili se ten hrad dobýt. „Hele co to je za retarda v tom kočárku?“ Zeptal se ten jeden kluk a uchechtl se. „To není retard, to je můj brácha!“ Vykřikl Tomáš a hodil sněhovou kouli, která se tomu klukovi rozbila o obličej. „Ty kreténe, víš jak to bolí.“ Zařval a hnal se na Tomáše. Štěpánka, která tam stála mu nastavila nohu. Ten kluk sebou plácl do sněhu a Marek se začal smát. „Čemu se směješ ty debile.“ Řekl nakvašeně. „Aleši jsi pitomec a já s tebou nebudu kamarádit.“ Řekla Štěpánka a otočila se k Alešovi zády. „Tak promiň Štěpánko.“ Řekl a sedl si poraženě do sněhu.
„A proč je na tom kočáru.“ Zeptal se klidně Aleš. „Nemůže chodit, měl dvě operace nohy a pořád na to nesmí šlapat. I doma ho mamka nosí do koupelny.“ Řekl Tomáš a sedl si vedle Aleše. „A na záchod taky jo.“ Zeptal se Aleš. „Ne na záchod nemusí má plínky jako já.“ Řekl Mareček a Tomáš se na něj zle podíval. „Ty jsi blb“ řekl Marečkovi a ten se smutně zadíval do sněhu. „Počkej on má fakt pleny?“ Zeptal se Aleš a plácl se do čela. „Jo umřeli mu oba rodiče. Od té doby má pleny.“ Aleš i Štěpánka se na Tomáše zvědavě podívali. „Jak umřeli?“ Tomáš si povzdechl, protože se mu nechtělo moc vysvětlovat jak je to s Míšou.
„Někam jeli autem a do nich někdo naboural. Proto je u nás, protože nikoho nemá.“ Štěpánka si sedla vedle Aleše „chudák“ řekla a podívala se na Marečka, který nic raději neříkal. „Pojď sem“ ukázala na něj a Mareček přiběhl. „Ty se počůráváš?“ Mareček přikývl a Štěpánka si ho posadila k sobě. „A teď máš taky plenu?“ Mareček zase přikývl „chceš říct tajemství?“ Štěpánka přikývla a Mareček ji začal šeptat do ucha „Tomáš má taky plenky.“ Štěpánka se na Tomáše podívala a pak zase na Marka. „Neboj nikomu to neřeknu jo.“ Mareček se usmál a zatřásl se zimou. „Tobě je zima viď?“ Zeptala se Štěpánka a Marek přikývl. „Já ti dám svojí bundu jo.“ Sundala si bundu a zabalila do ní Marečka. „Bude ti taky zima.“ Štěpánka se zasmála a stoupla si do sněhu. Nabrala sníh do ruky a vyhodila ho do vzduchu „Mě nebide zima! Jsem totiž sněhová královna!“ Křičela to na celé kolo a Mareček i Tomáš se rozesmáli.
„Tomiku, Marečku jdeme!“ Hedvika se vracela s Míšou a volala na kluky. Štěpánka šla s klukama dolů za Hedvikou a přidal se i zvědavý Aleš. „Štěpánko nastydneš.“ Řekla ji Hedvika a sundala Marečkovi její bundu. „Maminko nenastydne, ona je sněhová královna.“ Řekl Mareček a Hedvika se zasmála. „A pěkně zmrzlá sněhová královna.“ Štěpánka si vzala bundu a podívala se na Míšu. „Můžu někdy přijít na návštěvu?“ Hedvika se usmála a samozřejmě souhlasila. „Ahoj já sem Aleš“ Řekl Aleš Míšovi. Míša se podíval na Hedviku, protože v ní hledal záchranu. „To je Míša, zatím se moc nebaví, ale není zlej viď.“ Kdyby neměl Míša zmrzlé tváře, tak by bylo vidět jak se začervenal. „Můžeš sem přijít, tady se ti nikdo smát nebude.“ Řekl mu Aleš a plácl ho kamarádsky do ramena. Pak se rozloučil a vyběhl kopec, protože na druhé straně zuřila sněhová bitva.
Hedvika šla s klukama pomalu k domovu a byla spokojená, že se tak vyřádily. „Mamko, Marek jim řekl, že...“ Hedvika ho pochopila a skočila mu rychle do řeči. „Teď ne Tomiku až doma.“ Věděla, že by to Míšu dost ranilo.
Došli k domovu a Hedvika nemusela brát ani za kliku. Ve dveřích stál Fanda s Terezkou „Nazdar výletníci jaký byl výlet.“ Fanda popadl Tomáše a Terezka Marečka. Hedvika rozepla Míšu z fusaku a vzala ho do náruče. „Půjdeme do vany špunte.“ Řekla a vzala ho do pokoje na postel, kde ho začala svlékat. „Líbila se ti procházka.“Zeptala se Míši „Líbila, ale mami, že sem nepůjde nikdo na návštěvu.“ Zeptal se Míša a v jeho hlase byla znát obava. „A proč nechceš žádné kamarády.“ Zeptala se Hedvika a rozepla mu plenku. „Budou se mi smát.“ Řekl Míša a zamračil se. „Nikdo se ti nikdy nebude smát a když se ti smát bude, tak jenom proto, že je hloupý.“ Vzala Míšu a šla s ním do koupelny, kde ho posadila do vany. Vzala sprchu a pustila vodu. „Dobrý?“ Zeptala se, když na Míšu dopadli první kapky vody. Míša přikývl a Hedvika mu zaklonila hlavu a zakryla oči. „Umejeme hlavinku“ zahlásila a začala mu namáčet hlavu. Když ho celého umyla, zabalila ho do ručníku a vyndala z vany. Posadila ho na pračku a pořádně osušila.
„Au“ řekl najednou Míša, když mu ručníkem osušila ruce. Ukázal ji palec měl ho zarudlý. „No hezký, máš tam zánět jako hrom. To je z toho jak si strkáš ten prstík do pusinky když spinkáš.Namažeme to betadinkou a na noc zavážeme ju.“ Řekla a sáhla pro mastičku do galerky nad umyvadlem. Vzala ho do náruče a šli do pokoje, kde ho položila na postel. „A namažu tě mlékem po koupaní.“ Došla si pro láhev s tělovým mlékem. Namazala ho a dala mu látkovou plenku a do ní mu vložila ještě vložnou. „To jenom na noc víš.Aby ses pořádně vyspinkal. Teď si dáme večeři.“ Vzala Míšu a v kuchyni ho předala Terezce. „Tak Tomiku, Marečku jdeme se koupat.“ Kluci poslechli a šli s Hedvikou do koupelny.
„Ty ale krásně voníš.“ Řekla Terezka a zabořila nos Míšovi na krk. Začal se smát a snažil se zvedáním ramen krk před Terezkou schovat. „Budeš papat teď, nebo až přijdou kluci.“ Zeptala se „já nemám hlad.“ Řekl ji Míša, ale o tom nechtěla Terezka nic slyšet. „Tak dáme kašičku do lahve?“ Míša se na ni podíval a Terezka se zasmála. „Tak dáme miminku kašičku do lahve teda.Taťko, vezmi si Míšu, já mu udělám večeři.“ Fanda vstal a popadl ho do náruče. „Tak ty prcku náš teď tě budu hlídat zase já.“
Pokračování příště
