Autor Téma: ŘITOMYJKA 3  (Přečteno 74 krát)

Offline luba

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 855
  • Karma: 2
ŘITOMYJKA 3
« kdy: Únor 12, 2019, 19:26:14 »
Kapitola 3. Cesta do Burgun naše a řemeslo řitomytedlné


I opustivše panství Kunštátské a ku houfci pana ješka se připoje, začal nám nový život vojenský. Mě připadlož látky všeliké opravovati, ošetřovati a práce ženské spolu s ostatními ženami zastávati. Václav pak kuchařem i obyčejným vojákem byl a cvičiti musil, avšak jednou si jej přivolal pan Ješek a pravil mu: „Tys dobrým kuchmistrem, byla by škoda života Tvého, nyní budiž mi ku tabuli“ a on cvičiti s ostatními nemusil, což záští u mnohých vyvolalo. Já pak spravovala, ošetřovala a ženským pracem jsem se věnovala. Rozárka malá mi ve všem pomáhala. Byli jsme šťastni. Prozatím jsme v Čechách dleli, čekajíce u Bavorských hranic na posily, bychom se do Francie vydati mohli.Žití toto bylo zábavné, neb rytíři po většinu času tohoto popíjeli a někdy jsouce opilí, my ženské jsme je ze zbroje svlékati musely a na lože jim pomáhaly ulehnouti. I smávaly jsme se tomu, jakž mužové jsou, co by dítky malé. Doba tato veselá byla a živobytí naše lehké bylo. I nikdož netázal se po původu našem, na mord Kunštátský se již dávno zapomělo, neb jiné události táhly krajem.
I jednou naskytla se příhoda šprýmovná. Rytíři, nevěda co činiti, opět sobě mohutně vína zavdali a pitka z toho byla převeliká. „To zas bolení hlavy bude“ pravila jsem Kunhůtě, družce své, ženě rytíře Hynka z Borku. „I toť se ví, milá Adléto, spijí se, jakž by prasaty byli a pak svlékati je a na lože jejich ukládati budeme, kdež říhati a zvraceti budou“. Obě pak do smíchu jsme se daly, neb Kunhůta byla žena dobrosrdečná a my přítelkyněmise staly.
I nezůstalo při tom. Rytíři spili sebe do němoty a my je pak na lože ukládaly. Kunhůta lála muži svému, že prase a hovado nectné jest, když tak ohavně se spil. Obě pak jsme se smály. Tu Hynek počal do nádoby noční zvraceti, vydávajíce zvuky, jež podobny prasečím byly. I uprdnuv sobě mohutně i se pokálel. I lála mu kunhůta, žena jeho, že nebude mýti jeho zadělanou řiť. I uvolila jsem se, že toho učiním a toto osudným se mi stalo. I přes puch ten jsem tak učinila. Když hotova jsem byla a prádlo vyprala, tu přišla Kunhůta ke mě a do ruky mi 3 stříbrňáky vtiskla. „Tu máš za službu tuto, jež málo, kdo by vykonati ráčil, však radím Tobě, když muž můj k sobě přijde, já vylaju mu strašně a on Tobě i nějaký ten peníz dá, Ty ber jej. Jakž vidno, Ty řitomyjkou se státi můžeš“.I byloť rozhodnuto. Rytíř ten dal mi 5 stříbrňáků a nyní, když některý z těch, co nestřídmý v pití byl a se pokálel, já službu tuto mu prokázala a za tu jsem nemalý peníz stržila. On vždy mne k mlčení zavazoval. Takových zde v houfci tom několikž bylo, než do cíle cesty své jsme dorazili, přišla jsem si na nemalý peníz za umění své.
Jednou pravila jsem Václavovi, kterýž již v dobré míře byl a vše mezi námi jak má býti mezi manželi bylo: „Ty, Václave, my staráme se oba o jídlo rytířů našich“. „Jakž to, Ty řiti jim myješ“. „Pravdu díš, avšak věz, že Ty o ústa jejich staráš se, neb připravuješ jim chutné krmě, já pak o druhý konec, jímž tyto vycházejí se pak ne zřídka starám“. I propukl Václav v smích bujarý a plácnul mne po zadnici mé, což dlouho neučinil a já šťastna byla.
I opustili jsme zemi Českou, avšak, než-li jsme takto učinili, opustily nás ženy rytířů neb ti je nabádali, že cesta již nebezpečná jest, avšak my věděli, že nepotřebujíce tito manželek svých, by sobě z kopýtka mohli vyhoditi a freje nectné provozovati mohli, takto jim pravili, by je od oumyslů jejich cestovati s nimi odvrátili. I pravila mi Kunhůta, kteráž také v Čechách zůstala: „Adléto, řemeslo zlaté dno majíc, Ty budeš jej provozovati, neb manželé naši co hovada budou a se spouštěti budou a Ty práci budeš míti“. Jak ukázalo se, když do Burgun jsme dorazili, pěkný peníz jsem za služby své utržila a s Václavem pak a Rozárkou naší přenáramně jsme si tam pak žili.
Leč cestovali jsme a opustili zemi Českou berouce se přes země Německé. Tu k nám připojovali se rytíři s malými houfci svými, neb vévoda Burgundský tučný žold přisliboval. I pokoušeli se o mne mužové, však Václav nedovoliv jim to, dva z nich zranil. Pan Ješek pravil, že tak jim dobře, chlípníkům a pokoje-li mi nedají, urvati jim moudí jejich ráčí a zvyjebanci nazval je. Pan Ješek při mě stál, neb přečasté služby řitomytedlné využil jsa spitý pod obraz boží a nemalý peníz za ně mi zaplatiti ráčil.
Putování naše veselé bylo. Rytířové dobré mysli byli, přečasto turnaje pořádaly a pitky převeliké. To pak mívala jsem mnohdy práce přemnoho, neb mnohý z nich přebrati ráčil. I nečinilo mi to žádných těžkostí, neb peníze nesmrděly, jako řiti kunšaftů mých. Co velice mne těšilo bylo, že vojsko toto na cestě své nebralo kořisti, nepálilo vsí a nevraždilo, neb vše čehož zapotřebí bylo poskytoval jim vévoda Burgundský Karel. I nařízení ve vojsku vyšlo, že pod trestem ztráty hrdla svého nesmí nikdož loupiti a nikomu příkoří činiti.
Tu Rozárka se mnou přečasto rozprávěla a se na mnohé ptala. Chtělať, bych jí o paní své Blance vypravovala. Ponejprv nechtíce toho jsem ji okřikla, že není to dobré, avšak na naléhání její jsem povolila a vše o ní jí vyprávěla. I zdáloť se mi, jakž by ona z hůry na nás dohlédala a se usmívati ráčila. Rozárka tato naslouchala a již bylo viděti, že rozumu béře, neb dotazovala se mne, pročež takto paní Blanka činila. I pravila mi jednou: „já nespatřuji v konání jejím hříchu, ona chorá byla, avšak má někdo práva toto posuzovati? Snad jen bůh“. I moudře toto dítko hovořilo a mne k slzám tato řeč její dojala.
I stalať se věc přesmutná na vojenském tom tažení našem Procházeje kolem vsi jedné, dostalť jeden z Bavorů choutky a dceru jednoho sedláka schytil a chtíce jí násilí učiniti, tu Václav s dvěma druhy svými mu freje tyto nectné a ohavnosti překazil. I dívka tato přišla za pány našimi a vše jim vypověděla. I vyslýchán  bavor byl a vše doznal prosíce o bídný život svůj. I soud se konal a on ke ztrátě hrdla odsouzen byl jsa dne druhého oběšen. I hrůzná byla tato exekuce, neb my, lid vojenský na tuto museli jsme se dívati. I řval zločinec ukrutně a zmítaje se prosil o milost. Když ho pak kat, jehož ssebou jsme měli na šibenici věšel, tu on jazyk vyplazujíce a v křečích se škubajíce se pokálel, což bujarým smíchem vojska doprovázeno bylo. I ponechán byl na výstrahu dalším lotrům, by odrazeni byli od páchání něčehož podobného. I táhli jsme dál krajinou, avšak příhoda tato se mi v myšlenkách vracela. I napadloť mne, zdaž nebudu jednou i na popravených řitomytedlné řemeslo provozovati a celá jsem se otřásla nad pomyšlením tímto.
Krom příhod těchto dbala jsem, by Václav a malá Rozárka Francouzké řeči se učili a oni dělajíce mi radost brzy dle naučení mých umění své v ní rozvíjeli. Z prvu Václav pravil, že ne třeba tuto uměti, však Rozárka namítajíc, že pokudž do země této přibydeme, dobře je jí se učiti. I polevil Václav a do učení se dal a i onn našel v tom zálibu. „Jakž dlouho v zemi této budeme pobývati“? Ptávala se mne Rozárka. „Toť já Tobě dítě mé nemohu pověděti, neb to sama nevím“ pověděla jsem jí. „I ráda se budu učiti, bych s lidmi hovořiti mohla. Václav pak uznav, že, bude-li kuchmistrem, bude třeba s pány i pomocníky svými řečí tou hovořiti. Já pak pilně s nimi Francouzsky hovořila a opět, jakž paní Blanka by zhůry na nás dohlédala, duše mé zmocnil se jakýs pocit libý a blažený. I přečasto na tuto dívku jsem myslila a vděčna jí za  mnohé byla, neboť ona vedla mne k mravům dvorským a Václav se hrubostí dřívějších zbýti ráčil.
Já řemeslo své řitomytedlné ne zřídka provozovala, neb rytíři i ostatní pitky pořádali a tu se naskytlo, že mnohý služeb mých potřebovati ráčil. I pomáhalať mi Rozárka, kterážto sobě žerty z toho tropila. I Václav mi jednou pověděl: „Adlétko, Ty brzy nabydeš toliko peněz, že zakoupíš panství malé,“. I ve střehu jsem byla, neb šprým jsem tušila, mé tušení nezklamalo mne. I pokračoval úlisně Václav: „Ty, Adlétko, což tak erb“? „Jakž myslíš“? Pravila jsem. „Já myslím, že řiť v našem erbu může býti“. I popadnuv měchačku plácla jsem jej po zadnici. ON však silen byl i vyrvav mi ji z rukou mých, řádný pardus mi naděliti ráčil. Já pak uspokojena byla a s ním na lože ulehla, po nahé zadnici jsem mu dala, on splativ mi to mírou vrchovatou, já měla zadnici, jak rak červenou, oba jsme spokojeni byli a milování naše konce pak nebralo.
I dorazili jsme do země Francouzské, krajina zdejší mnohem pestřejší byla a my v ní zálibu nalezli. „Brzy v cíli cesty své budem“ pravil Václav. „Já mám se hlásit u vévody Karla“. „Což já budu činiti“? Dotázala jsem se jej. „I nevímť, avšak myslímť, že řemeslo své nové ovládajíce, bude i pro Tebe na dvoře vévody Burgundského práce dosti“. “ „I Ty hubo zlolajná“ pravila jsem mu a na zadnici rukou jemu flákla. ON však nelenil a řádný pardus mi vysázeti ráčil. I smála se Rozárka, že jakž děti malé jsme.
I přibyli jsme do Burgun. Krajina tato moc hezká byla, avšak u srdce mne bodlo. Ač hezká tato jest, přec bych ráda doma mezi svými pobývala. „Nač myslíš“? Tázal se mne václav, muž můj. I vyjevila jsem mu myšlení své. „Pravdu díš, ač dobře se budeme tu míti, přec zemi naši a blízké naše v srdcích svých míti budem. I přečasto vzpomínám na druhy své, s nimiž jsem řečí naší žertoval a i pranice byly, však přec na to vše rád vzpomínám“. „Což asi háta dělá, jakž se jí vede“? Pravila jsem na hlas. „Toť smyslu nemá“ konejšil mne Václav: „neb zde pobývati je nám souzeno do konce žití našeho, věz, Adlétko, srdce moje, že daleko lépe je to, než-li se na oprátce houpati“. „A se pokáleti“ dodala malá Rozárka, čemuž hlučně oba jsme se zasmáli. „Ty naše mudrlantko“ pravil Václav a sevřel ji v náruč svou.
I přibyli jsme do sídelního města vévody Burgundského Karla Dionu. Toto bylo výstavné a já si tu připadala, jako v Babylóně nějakém. Václav byl pak povolán k vévodovi a jako kuchmistr ustanoven byl a já pak dům lazebný obdržela, jenžto nikdo neobýval, lazebníka před dvěma lety kat z města pro podvody vyhnal. I ptala jsem se sama sebe, jakž budu řemeslo své zvládati?

Pokračování příště.