Autor Téma: Řitomyjka 2  (Přečteno 312 krát)

Offline luba

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 935
  • Karma: 3
Řitomyjka 2
« kdy: Únor 10, 2019, 19:08:17 »
Kapitola 2,  Cesty naše, vše v dobré obrácení


„I dáme se ku plzni, tam nás hledati nebudou“ rozhodl Václav. „Pravdu díž“ odvětila jsem a nyní dali jsme se ku plzni, odkudž nám kynula naděje na spásu naši. Cesta naše příjemně ubíhala, však netušíce, že panstvo z celé České země slídí po nás a na popraviště nás chce dostati. I ubytovali jsme se u sedláka jakéhos. Ten vlídně nás přijal a něco ženě své nakázal. Ta pro rychtáře běžela a ten se dvěma biřici přišel. I ptal se mne rychtář, zdaž Adléta z panství  Kunštátského býti ráčím a zdaž toto je můj muž Václav a dívka tato, zdaž Rozárka. I po pravdě vše jsem doznala. „Ženská nešťastná“ bručev sobě rychtář, do šatlavy nás uvésti dal, avšak Rozárku rychtářka k sobě vzala. Rychtář ten nebyl srdce zlého, avšak povinnost svou musil konati.
My jati byli a na ortel svůj čekati museli. „Václave, já nepovím ničehož o paní své, já na svém budu státi, avšak vypovím a odpřisáhnu, že Ty s tím  nemáš,, co do činění že přinutila jsem Tebe pod hrozbami bys panství Kunštátské opustil. I rozplakal se Václav, řka: „Tys žena dobrá, já nerad bych Tebe ztratil, já při Tobě státi budu a vinu svou na sebe béřu“. „Toho nečiň“ pravila jsem: „malá Rozárka bude otce míti, když již matku svou ztratí“. „Pravdu díš“ pravil václav a vroucně mne políbil.
I leželi jsme na slámě trudnými myšlenkami se zaobírajíce. Já pak ponejvíc tonula v obavách o dcerku svou Rozárku, což s ní bude, kam se poděje. Václav taktéž ležel a nespíce, velké starosti sobě činil. „Uprchni a ssebou Rozárku vem“ pravila jsem mu. „To není možná, rychtář své ozbrojence má a brzy byli bychom chyceni, podvolmež se a vše nechme na pánubohu, tenť rozhodne, jak sobě nejlépe mysliti bude“. I zdála se mi řeč Václavova velice moudrá a s tím jsem se upokojila a spánkem neklidným usnula.
 Ráno pak rychtář nás dal si zavolati a vyslýchati. „Na panství kunštátské já musím vás nyní dodati. Tobě, ženo trest za travičství bude udělen“. „ano“ pravila jsem. „Ženo nešťastná, tys u panstva svého bydlo dobré měla a tak nevděčná“ zalomila rukama rychtářka. I neodporovala jsem jí a tvrzení její jsem nevyvracela, nechav ji při tom. „Já posla na panství kunštátské již obeslal“ pravil rychtář a na tváři jeho viděti bylo důstojenství úřadu jeho. „nevím, zdaž budete dodáni k pánům svým, neb do Prahy. Zatím budete dlíti u mne v šatlavě, čekajíce na ortel svůj“. I  zachvělo se hrůzou srdce mé, leč nepověděla jsem ničehož o paní mé Blance.
I přijeli ozbrojenci pánů z kunštátu a u rychtáře byli ubytováni. Tu jeden z nich Tas, vzal si václava a cos mu vyprávěl. Když přivedli ho opět do šatlavy, tu mi václav pravil: „Adléto, naděje nám kyne, pán náš přikázati dal, by ni žádné úhony, ni žádného utrpení nám činěno nebylo. On říkal cos, že trestáni nebudem, leč z panství vyhnáni, tak slyšela to Háta, avšak více pověděti nemohla“. „I zmatená jsem z jeho řeči byla a tázala se jej starostlivě, zdaž horkost nemá. I odpověděl mi, že, nikoli. „I pravil mi Tas, že o poselství svém s nikým nesmějí hovořiti, Rychtář, že pak k mlčenlivosti o nás byl přísně nabádán a on mu pak dodal list s pečetí našeho pána, on rozlomiv ji a čta list tento, převelice se podivil, avšak ničehož nepověděl. Tas pravil mi, že nebudeme poutáni, nýbrž pojedeme, co pocestní a nikoli biřicové a zločinci, jež k půhonu jsou dodáváni. Také mi pravil, že na panství v noci dodáni býti máme a oni pak se živou duší hovořiti pod ztrátou hrdel svých, koho vezou a my taktéž ne, budeme před odjezdem z rychty o tom spraveni“. I podivila jsem se výkladu jeho, napadloť mne, že pán chce nás zprovoditi ze světa bez soudu, to však nikterak mi nešlo namysl, pročež takto by činil, může-li nás k řádnému soudu dodati a katu pak vydati k popravení. V té chvíli mi na mysl mou, nevěda z jaké příčiny připadla paní má, Blanka, jak jsem ji, pokálenou častokráte myla a potají pleny její měnila. I klid v duši mé prapodivný se rozhostil, jakž by ke mě nebohá z hůry hovořila. I pravilať jsem sobě, že snad šílena jsem a mysl mne již na dobro opouští.
Na zítří pak nechal si nás povolati Tas a vše nám vypověděl tak, jak Václav dříve již nám vyjevil. „Musíte smlčeti, že z panství Kunštátského pocházíte a nyní, že vezeme vás naň. Pán náš nám všem přikázati ráčil, že, nesmlčíme-li toto tajemství, všickni hrdlem propadneme. Mámť strach, že tu tato malá“. „I ničehož se neboj, ta bude mlčeti, ač dítě jest, již rozumu béře a mnohé zvěděla a jazyk za zuby držeti bude“. I pravila Rozárka: „ničehož nebojte se, já mlčeti budu. I rychtáři a rychtářce toto nakázáno bylo, by ničehož nepověděli živé duši a všickni jsme to odpřisáhnouti na kříž svatý musili.
I dali jsme se na cestu. Ta trudná byla, neb v předtuše zlé jsem neustále dlela, avšak, jakož by mi cos pravilo, že nemámť se ničehož obávati. V šencích pak zájezdních pravili jsme, že pocestní jsme a vandrujeme krajem. I neptalť se nikdo dále, leč nocleh a jídlo nám byly uchystány.
 Jak ku panství Kunštátskému jsme se blížili, tu ouskost nesmírná mne pojímala. I tázala jsem se sama sebe, co počíti? Průvodcové naši ničehož o oudělu našem s námi nehovořili, leč vlídně k nám se měli. Václav pak pomáhal jim s koňmi a my s Rozárkou jsme sobě povídaly.
I dorazili jsme na panství Kunštátské hluboko po půlnoci. Vůz přijel před panské sídlo a Tas, jak již s pánem bylo dříve dohovořeno šel za pánem svým. My strachy se ve voze krčili očekávajíc ortel krutý. „S bohem, Adléto“ loučil se václav se mnou. „S bohem“ opáčila jsem smutně a po tvářích mých slzy kanuly. „Kéž na věčnosti ti bůh oplatí, cos tu na zemi vytrpěla“ opět pravil Václav a hořce se rozplakal. Taktéž činila i Rozárka a mě do očí opětovně vstoupily slzy dojetí, litujíc života mladého svého.
„Pojď, ‚Adléto“ vyzval mne Tas a podpírajemne, vedl mne do pracovny pána našeho, kdež svíce voskové rozžaty byly. I vejda do pracovny pánovy, nemálo jsem se podivila. Pán za stolem seděl, před sebou dvě číše vína měl. „Tasi, nyní opusť nás, já tu s Adlétou sám pohovořím.
Když Tas odešel, tu pán náš vybídl mne, „Vezmiž tuto číši a připijme sobě“ vyzval mne. I myslilať jsem, že víno otrávené jest. I viděla jsem sebe v mysli své, jakž ležím v křečích , ve zvratcích svých a pokálená na zemi. „Pij“ vybídl mne náš pán přelaskavě. I poslechnuvše jej, k ústům jsem číši  zvedla a jemu připila. Víno lahodné bylo a mne osvěžilo.
Pán mlčel i po chvíli pravil: „Adléto, jáť vím, žes ohavný čin ten  nespáchala, že dcera má, Blanka sobě život svůj vzala“. „Ne, pane, já otrávila ji“ pravila jsem. „I v hrdlo lžeš“ pravil pán, však pročež tak činíš. Tys nalezla tělo její a omývati jej ráčila. Vímť, že Blanka sešla ze světa rukou svou, zanechav tuto tento list“ a podával mi jej, já zřela, že ruka jeho se třese. „I čti“ vyzval mne a sobě mohutným douškem připíti ráčil.
I četla jsem a podivení mne se zmocnilo. „Rodičové moji drazí“ stálo v listu tom. „Já rozhodnuvše se, že život sobě béřu, dnes číši vína s jedem vypíti ráčím. Činím tak, neb chlípných a hříšných tužeb jsem se doposud nezbyla a jakž zhledávám, ni zbýti se nemohu. I odpusťtež mi poklesky mé a nermuťte sebe, neb já šťastna bych tu na tomto světě býti nemohla a trápení sobě i vám bych touhami svými, jež přírodě i bohu odporují činiti mohla. Klášter mi nebyl ničehož platen, já tyto v sobě skrývala a přečasto služebnou a sestru svou k tomu, by zvrhlé mi služby činila hrozbami a bitím nutila. To vše neslučujíc se s božími, ni lidskými zákony, pročež rozhodla jsem se, že ze světa tohoto se odebéřu. I prosímť vás, odpusťte mi. Vaše milující dcera Blanka“.
I dočta list tento, zachvělať jsem se. „List tento nalezen byl u mrtvé dcery mé Blanky. Tys nechtěla, by najevo vyšlo, žesobě život svůj vzala, Ty vzalas na sebe hřích její. Jsi dobrá žena a protož Tobě pardon uděluji a ve vší tajnosti Tebe i rodinu Tvoji do Francie poroučím, neb i Tys dcera má a já neutratím krve své“. I padla jsem před ním na kolena, děkujíc mu. „Ještě této noci budeš Ty i rodina Tvá dopravena k vojsku pana Ješka, jenž houfec svůj ustanovil a za žoldem do Burgun brzy odjeti ráčí. Václav pak za kuchmistra a Ty markytánkou můžeš býti. I přihotovte se na cestu, nikomu však nepravte, že jste z panství mého. Jáť dám Tobě něco peněz na obživu Tvou i rodiny Tvé“ i dal mi měšce tři.
I spěšně panství Kunštátské jsme opustili a k houfci pana Ješka jsme se přidaličekajíce, že do Burgun s nimi pojedeme. I připadloť mi na mysl mou, jakž by mne sama paní má Blanka z hůry ochraňovati ráčila.

Pokračování příště.