Autor Téma: V nemocnici 8  (Přečteno 79 krát)

Offline luba

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 820
  • Karma: 2
V nemocnici 8
« kdy: Prosinec 02, 2018, 16:47:24 »
Kapitola 8. Jaké ty plenky vůbec vlastně jsou? Konec nemocničního pobytu a přesun na Ostrov Robinsona Crusoe


Bylo ráno. Martina se probudila a spolu s ní i ostatní dívky. „Teda, Marťo, ty Tvoje narozeniny byly super“ řekla Tamara. „To jsem moc ráda, že se vám to tak líbilo“ odpověděla jí na to Martina a při vzpomínce na právě prožitou oslavu se musela pousmát. Pak dodala: „holky, tak bláznivý narozeniny jsem ještě nezažila a snad ani nezažiju“. „Blbost“ oponovala jí Lucka: „vytvořily jsme partu prima holek a já věřím, že nám to kamarádství vydrží až do smrti a žádný mužský nám jej nerozvrátí“ řekla pevně Lucka.
„Tak, bando, vstávat“ řekla sestřička Pavla: „vy jste pařily, to vám povím, ale, všecka čest, žádný bordel, nikde nebylo nablito, akorát jste si řádně nadělaly do kalhotek a  plenek, budiž vám ke cti to, že vše bylo řádně zneutralizováno, zužitkováno a řádně zpracováno, tak, že vaše produkty pohnojí zemědělskou půdu. Holky, bylo to super, teď šup, šup, vstávat“.
Následovala ranní toaleta, snídaně a po ní pacientky očekávaly vizitu. Tentokrát se jednalo o malou, službu měla paní doktorka Sylva. Ta všechny prohlédla a dotázala se jich na případné problémy. „Jsem moc ráda, že jste v pohodě, díky Tobě, Marťo, ta oslava se Ti vydařila, také já se připojuji, vše nejlepší“. „Děkuji“ řekla Martina a mile se usmála.
Když dívky osaměly,osmělila se Martina a zeptala se Tamary: „Ty, Tamaro, jaké vlastně ty plenky jsou, myslím tím, jejich nošení“? „Jsou příjemné a jejich dotek na kůži mi dělá velmi dobře“ odpověděla Tamara: „když se mi stal ten úraz a měla jsem je na sobě, studem bych se propadla. Nadávala jsem, že je musím nosit, tehdy mi právem sestřička Adélka řekla, že, kdybych nevyváděla kraviny, že bych je nemusela mít a měla pravdu. Pak jsem si na ně zvykla a zřejmě si občas i po té, co budu propuštěna z nemocnice zaplenkařím. Z prvu to bylo pro mne strašně ponižující, ale pak se díky neutralizaci dostavil takový zvláštní pocit, že já, dospělá holka nosím plíny a používám je ke svému účelu. Také jsem šla na Internet a zjistila, že tací lidé jsou a není jich málo, tvoří komunitu, mají své stránky a to jak v Česku, tak i v zahraničí. Také jsem si přečetla i několik zdařilých povídek a taknějak mne to chytlo“. „Stejně je to zvláštní“ řekla Martina. „To Kiki plenky nepreferuje, ta si raději naplní řádně své kalhotky“ řekla Barča: „proti gustu žádný dišputát“ dodala ještě. „Tak, já jsem měla komplet podělaný narozeniny“ řekla se smíchem Martina. „víš, takový to pokakaný štěstíčko“ řekla Lucka: „Ty toho štěstí budeš určitě potřebovat hodně“. „To asi budu, ale, poznala jsem tady skvělou partu, kdo by se kdy nadál, že člověk v nemocnici zažije i zajímavá dobrodružství“ a usmála se.
„Pokud se tady bavíte o podělaných narozeninách“ řekla sestřička a napůl i pacientka Adéla: „to se před dvěma lety vdávala moje sestřenice Linda. Jeden kluk strašně o ni stál a nadbíhal jí, jenom, že ona měla oči jenom pro toho svého Tomáše. Když byla svatba a snoubenci si řekli své ano, zhrzený milenec pak dal rtuť do jídla, dělal tam totiž číšníka. Holky, to si nedovedete představit tu melu. Lidi dostali křeče, průjem, mnozí se pokadili. Nakonec měl celý incident dohru u soudu, kluk se pak léčil z nešťastné lásky na psychiatrii. Tohle, co jsme tady Marťo při Tvých narozeninách zažili byl jenom odvar pro kojence, to tehdá bylo takový tóčo. Teď je to dokonce i zneutralizované, tak, že žádná křeč“. „Tady Marťa by ráda zkusila plenky“ řekla Tamara. „Neblbni“ okřikla ji Martina. „Ale, proč by ses měla stydět, zajistím“ řekla sestřička Adélka a po chvíli se vrátila s Pavlou a ta jí nasadila plenky. „Pokud Tě to bude nějak ponižovat, tak nám dej vědět,“ řekla sestřička Pavla a spiklenecky mrkla na Adélu.
Martina ležela a vnímala ten dotek plenek na kůži. Fascinovalo ji to, v duchu si říkala: „to jsem blázen, dospělá holka a nechám se balit do plenek a dokonce to sama chci“. Z úvah ji vytrhla Lucka: „jsem zvědavá,kdy je použiješ“. „Asi ne“ špitla nesměle Martina. „Od toho jsou, aby se použily“ povzbuzovala ji Tamara: „ještě Ti chci říct, že jsou to chytré plenky, stejně, jako kalhotky, jež vyrábí Kikina jsou opatřeny plenkovým čipem, v němž jsou diagnostické a zábavné programy, když k němu připojíš přes bluetooth sluchátka, nebo reprobedny, můžeš chytat i Internetová rádia, dá se s tím docela vyhrát. Také v případě použítí sestřičky vědí, oč jde, je napojený na náš nemocniční intercom a také na virtuální nemocnici Ostrova Robinsona Crusoe“. „co všechno to nedovede“ užasle řekla Martina.
Konverzace se stočila na programovací jazyk Robinson Crusoe. „Musím se jej naučit, abych v životě našla nějaké uplatnění“ řekla Martina. „Neboj, to zvládneš“ na to Lucka: „já Ti s tím pomůžu“. „A jak se těšíte holky na ten ostrov“? Dotázala se Lucka. „Ani tomu nemohu uvěřit“ užasle řekla Martina: „celé to, co jsem tady během těch několika dnů zažila mi připadne, jako sen, místy hrůzný, to, když sem vtrhl ten můj povedený fotřík, pak moje narozeniny a teď to, že všechny pojedeme na ostrov, tak hektické období jsem nezažila ani náhodou“. „Jaký jsi prožívala život? Smím-li se zeptat“? Zajímalo Lucku. „V podstatě jsem byla mezi čtyřmi zdmi, sem tam jsem si vyšla s bílou holí, když jsem potřebovala nakoupit. Pak jsem někdy šla za tátou a ten mi furt nadával, jaká jsem líná, neschopná, jak půjdu do ústavu, no, zkrátka hnus“. „Druhý na Tvém místě by se asi zbláznil, seš silná osobnost. To já jsem dělala samé skopičiny, ale také to bylo kvůli našim, když nechtěli, abych šla na policejní akademii, musela jsem studovat gympl, teda, hlavně táta, prý, aby ze mne něco bylo, že práce u policie je takový bláhový a dětský sen, který mi musí vyhnat z hlavy. Nakonec uznal, že jsem i tak trochu měla pravdu, škoda, že to šlo až tak daleko“ posteskla si Tamara. „Hlavně, že seš z toho venku“ těšila ji Martina. |“To, jo, taky díky téhle partičce“ na to s úsměvem Tamara.
Po obědě se dostavila Kikina. „Tak, co, Kiki, jak v práci“? Dotázala se jí Lucka. „ale, jo, akorát dnes jsem byla ještě na výslechu. Když tam přivedli toho chlapa, tak byl sprostý, že mu tam jeden z policistů jednu přišil. Řval, že uteče a prý, že se mám nač těšit. Mám takové neblahé tušení, že se mu to podaří a pak pán bůh se mnou a zlý pryč“.“Snad ne“ Těšila ji Barča: „ten je bezpečně pod zámkem“. „tím bych si v tom našem Českém bordelu zas až tak jistá nebyla, nevím, proč, ale furt mám nějaké tušení, asi jsem holky paranoidní, ale cítím v kostech, že se o něco pokusí, řval, že mne zabije, že ještě poznám. Taky říkal, že s Marťou již skončil, ale já, která mu zasadila těch několik ran budu trpět“. „Asi nesnese, že ho ženská porazila, ale pěkně jsi ho nabrala do koulí“ uznale řekla Tamara.
Martina ležela a poslouchala dívky, jak si povídají. Ucítila, že se neodbytně hlásí velká potřeba. „Jaké to asi bude“? Napadlo ji a zatlačila. Ucítila to důvěrně známé teplo. Po té se i počůrala a moč zrozsolovatila, což bylo doprovázeno syčivým zvukem. „Tady někdo používá plenky“ znalecky řekla Tamara. Po chvíli přišla sestřička Zuzana, která měla odpolední službu a přebalila Martinu. „Ty, Zuzko, vy máte dobrou zpravodajskou síť“ řekla Tamara. „David nám to tady napojil na intercom, je to jištěno jeho virtuální ústřednou na Ostrově Robinsona Crusoe“ řekla zasvěceně sestřička Zuzana. „Ty, Marťo, jak se ti to líbilo“? Vyzvídala Barča. „Nebylo to zas až tak špatné“ odpověděla Martina. „jak se těšíte na ostrov“? Dotázala se Kikina: „ještě týden a budeme se chystat“. „Určitě to tam bude báječné“ odpověděla jí Lucka. Martina naladila na Internetu rádio Ostrova Robinsona Crusoe,kde právě hráli Abbu. „Stejně to musela být zajímavá doba, myslím, když tahle hudba frčela“ zasněně řekla Martina: „mě se tahle stará hudba líbí“. Přišla i Adélka, která do poklidné atmosféry vnesla vítr. „Tak, co, holky, jak se daří“? Dotázala se. Do pokoje vešla Adéla starší. „Jů, Adélka, naše sestřičkopacientka“. Všechny se této hlášce zasmály. „Asi něco, jako kočkopes“ řekla žertovně Adéla. „Tak, napůl, no, něco  jako mezi dvěma půlkama“ žertovala holčička. „Já Tě asi mezi ty půlky nakopu“ smála se Adéla starší: „no, jestli tam mezi nimi něco nemáš, třeba nějaké to nadělení, seš na to expertka“. „To jsme tady všichni“ řekla Lucka. „Kiki, stejně jsou ty kalhotky prima, při té oslavě to vše zachytily“ řekla Adéla starší. „Jů, tak Ty taky“? Vypískla Adélka. „Ty neposlouchej, když se dospělí baví“ kárala ji na oko přísně Adéla. Zábava plynula do večera, Kikina šla domů a cestou si prozpěvovala.
Týden ubíhal a všichni se chystali na odlet na Ostrov Robinsona Crusoe. Ještě zbývala poslední vyšetření a konzultace s tamní nemocnicí prostřednictvím té ostrovní virtuální, neboť pacientky zde měly ještě rehabilitovat. Poslední rozloučení s nemocničním pokojem, kde všechny strávily tak bláznivé dny. Po té byly několika vozy dopraveny do Vídně, to vše zajistili rodinní příslušníci. „Hlavně se tam Tamaro chovej slušně“ napomínal dívku táta. „Budu, tati“ odpověděla Tamara.
Z Vídně letadlo s naší partou odletělo do hlavního města Trinidadu a Tobaga Port Of Spain. Tentokrát nebyla prohlídka tohoto exotického města kvůli zdravotnímu stavu dívek, všichni se nalodili na trajekt. Ten vyplul z přístavu a po několika hodinách již následoval čarokrásný ostrov, kde všichni určitě zažijí krásná dobrodružství. Co dodat na závěr, snad jen to, že zdánlivě nudný pobyt v nemocnici vnesl do života Martiny spoustu změn a také i to, že zde poznala spoustu dobrých lidí. Přejme jí, ať se na ni štěstí konečně usměje a její utrpení, nechť je na dobro odvráceno.
A to je konec příběhu, autor Luba.