Autor Téma: V nemocnici 6  (Přečteno 383 krát)

Offline luba

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 925
  • Karma: 3
V nemocnici 6
« kdy: Listopad 25, 2018, 17:18:21 »
Kapitola 6. Dozvuky incidentu, Kikinina psychika, příjemná zpestření pobytu v nemocnici


„Ta holka není vůbec v dobrém psychickém stavu, ale, kdo by taky byl po té, co zažila“ řekla si v duchu Irenka. „Musím jí dát stůj, co stůj do hromady, ona si to zaslouží“ a zmocnilo se jí dojetí. V duchu se však pokárala,: „musíš bejt Irčo silná, když budeš před ní bulet, jako ta kráva, tak ji ještě víc rozložíš“.
„Kiki,proč jsi tak smutná“ oslovila ji po té, co s ní vešla do pokoje a posadila se s ní na židli,při tom ji držela na klíně. „Víš, mě je všeho tak nějak líto“. „A čeho“? Dotázala se opět Irenka, aby pronikla hlouběji k její bolavé duši a mohla ji léčit. „Víš, co, kdyby některou z nich zabil, třeba Marťu“? „Ale, nezabil, kulka se díky Tvému pohotovému zásahu zaryla pouze do zdi, taky si vem, žes vyhodila ten granát oknem a to s plnou polní“ a poplácala ji po zadečku. Kikina se i přes slzy usmála.
„budete potřebovat policejního psychologa“? Dotázal se jeden z policistů“.“Ne, my to zvládneme, jsme tvrdý holky“ řekla s úsměvem Irenka. „Kdyby jste cokoli potřebovali, zde je moje vizitka“ a podal jí vizitku.
Policisté učinili veškerá opatření související s vyšetřením a pro tuto dobu se stáhli. V pokoji se o ničem jiném nemluvilo, než o incidentu.
V tom do pokoje vešla Adélka s mamkou. „Musíš se hlavně ke Kiki chovat hezky, má nemocnou duši“ zašeptala mamka. „Tak já tu její duši uzdravím“ řekla holčička a na vyzvání Irenky přišla k nim.
„Tak, já vám ji tady na chvíli nechám“ nabídla se mamka a šla za sestřičkami.
Adélka se přitiskla ke Kikině: „Kiki, Ty seš hrdinka“ řekla. „Ty, Adélko, mám na Tebe prosbu“ řekla vážně Irenka. „Já vím, neotravovat“ řekla smutně holčička. „Ne, ba právě naopak. tys na tom dětském táboře také zažila něco moc ošklivého“. „A co“? vykulila oči holčička. „No, přeci s tím Vébrem“ odpověděla jí na to Irenka. „Jo, ale to je dávno, my jsme na tom táboře prožili spoustu pěkných věcí“. „Tohle je to pravé ořechové, Adélka vytěsnila ten hrůzný zážitek a toho musíme docílit u Kiki“ napadlo Irenku.
Vstala a posadila Kikinu na židli. Ta vzala Adélku do náručí a posadila si ji na klín. „Ty seš moje panenka, viď“ řekla a čechrala jí vlásky. „Ty, Kiki, jaké to vůbec je, myslím ten běh v plných kalhotkách, nikdy jsem to nezkoušela“ zapředla hovor Irenka. „Jů, Tys běžela v plných kalhotkách“? Zajímalo Adélku: „to mě musíš naučit, budeme spolu trénovat, třeba se dostaneme na ostrov a uděláme závod, nebo, víš, co, jak je olympiáda, tak může bejt klidně i kalhotkyáda“. Následoval hurónský řehot, dokonce i Kikina se musela začít smát. „Tak, dobře, budeme spolu trénovat a Ty budeš mistriní světa“ navrhla pobaveně Kikina. „Musíme ji udržet v dobré kondici“ napadlo Irenku. Ta řekla: „tohle je na flašku“ a odkudsi vytáhla láhev Karibského rumu. Ta kolovala mezi dívkami. „Mohu si líznout“? Zaprosila Adélka. „Jen kapičku“ povolila Irenka. „No, moc dobrý to není, nechám vám to“ řekla Adélka.
V tom do pokoje vešla sestra Adéla, z níž Martinin táta udělal pacientku.“tak koukám, že tady máte nějakou vypíjendu“ řekla. „Víš, Adél“ odpověděla jí rozpačitě Tamara. „holky, teď jsem pacientka, přešla jsem na druhou stranu barikády“ a řádně si lokla: „brrrr, ta píše“ řekla znalecky a podala láhev Lucce. Nálada v pokoji se uvolnila, nikdo z personálu vůči alkoholu nic nenamítal, neboť dívky si po tak náročném zážitku zasloužily nějaké to rozptýlení. „Akorát nám z toho tady neudělej hospodu“ řekl Irence mladý lékař“. „Ne, jenom si dáme každá loka po tom zážitku“ odpověděla na to Irenka. Do pokoje vešel David, kterého přivedla její mamka, která řekla: „tak vám vedu společníka. Všechny dívky se s ním přivítaly. A opět tu bylo další oživení, vyprávění nebralo konce. Kikina se cítila velmi pohodově, ale pořád musela myslet na uplynulé hodiny. Přišla mamka a odvedla si Adélku, která přislíbila, že zas přijde.
Povídalo se ještě do půlnoci, po té se všechny uložily kspánku. Irenka se rozhodla, že si lehne na přistýlku, vzala si k sobě Kikinu, která se k ní přitiskla. „to bude dobrý“ konejšila ji. Postupně všechny odplouvaly do říše snů, jen Martina ležela a v duchu si promítala ty hrůzné zážitky.
Ráno se všechny probudily. Kikina si v první chvíli nemohla uvědomit, kde je, ale pak jí vše došlo, nemocnice, včerejší incident. Irenka byla již vzhůru. „Jak jsi se vyspala“? Dotázala se jí. „Spala jsem, jak zabitá“ odpověděla Kikina. „Ty, Kiki, vedla sis statečně“ opět řekla Irenka: „můžeš být na sebe hrdá“.“Kde je David“?“Ten je u našich“, tohle je čistě dámská partička a sem chlapi nesmějí, jsou to většinou poseroutkové, ale, až na mýho Davida, ten taky hodně zažil“. „Já vím, Irčo, však jsi mi o tom vyprávěla, je to statečný kluk“.
Sestra Boženka všechny vzbudila: „holky, vedli jste si velmi dobře a zvláště tady Kiki, ta vše zachránila, Adéla kleje, jak pohan, má svou práci ráda a teď je vyřazená, ale je ráda, že to takhle dopadlo“. Jmenovaná se se všemi přivítala. „Tak, co, jak se cítíš, jako pacientka, ten nemocniční úbor Ti sluší“ dobírala si ji Boženka. „Běž do prdele“ odpověděla jí na to dobrácky Adéla a všechny se rozesmály.
Po snídani a ranní vizitě přišel policejní důstojník a ještě provedl výslechy. Martiny se ptal na jejího otce, ta jim vše bez obalu pověděla. „Jestli Vám to činí potíže, nemusíte proti svému nejbližšímu příbuznému vypovídat“ poučil ji: „je to podle zákona“. „Já budu vypovídat, to, co tady napáchal je neomluvitelné“ odpověděla mu na to pevným hlasem Martina. Pak ještě dodala: „řekl, že má nějaké styky v armádě“. „To prošetříme, moc Vám děkujeme“ řekl policejní důstojník.
Jak se později ukázalo, vše se zakládalo na pravdě, jeden z jeho známých důstojníků byl pro nedbalost degradován, propuštěn z armády a bylo proti němu zahájeno trestní řízení. Martinin otec byl velmi tvrdý a necitelný člověk, s policisty vůbec nespolupracoval, buď zarytě mlčel, nebo vulgárně nadával.
Součástí trestního řízení byla rekonstrukce. Irenka se s dívkami dohodla na tom, že to musí být: „nebojte, holky, už se vám nic nestanebudu s váma“. Byli u toho i dva policejní psychologové. Přivedli obviněného, který nadával. Do ruky mu dali atrapy zbraní, což na dívky zapůsobilo opět hrůzně a došlo k efektu vyprázdnění.“Tak, jak to bylo“? Dotázal se policista Martinina otce“. „Dejte mi opravdový zbraně a ne tyhle sračky a já vám ukážu, že z toho tady udělám fašírku“. „Nevyhrožujte“ napomenul jej policista.
Rekonstrukce probíhala, obviněný byl bez pout, aby mohl tento úkon zdárně probíhat. V tom jeho šílené oči zabloudily ke Kikině, aniž by kdo tušil, vyrazil. Dívka šestým smyslem uhodla, že se něco děje, dala mu levý hák na bradu a vší silou jej kolenem kopla do rozkroku. „au“! Zařval útočník a vrhl se na ni. To jej již zpacifikovali policisté. „Vy hajzlové, však já vám ještě ukážu“! Řval a u úst měl pěnu. Policisté jej spoutali a odvlekli do policejního vozu.
Po rekonstrukci a odchodu policistů započala hromadná očista. „Ty,Irčo, jde Ti to“ řekla sestřička Adéla, která se i s obvázanou rukou zůčastnila. „Jo, my jsme holky šikovný“ odpověděla na to Irenka. „Ty se Adél nezapřeš,  přes to, že jsi pacientka, stále se cítíš, jako sestřička“. „Však já sestřička jsem“ řekla pyšně Adéla.  „A moc hodná“ dodala Martina.
Taktéž ve sdělovacích prostředcích se tento incident probíral. Noviny o tom psaly, Kikina byla za hrdinku. Přijeli za ní i rodiče a velmi ji chválili. „Akorát, že jim nemohu říct o své plné polní“ řekla se smíchem Irence“. „To už záleží na Tobě“ odpověděla jí Irenka a usmála se.
Svátek 28. října připadl na neděli. V nemocnici opět panoval ten víkendový režim. Kikina byla pozvána do Prahy a tam večer vyznamenána medajlí za statečnost. „“Já jí to přeju, vždyť ta holka nás zachránila“ řekla Tamara. Všechny jí gratulovaly. Odpověď, která následovala všechny do slova odbourala: „čau, holky, moc děkuju za gratulaci, užívám si Prahy. Vyznamenání bylo super, to řečnění mne zas až tak nenadchlo, ale, musím se vám pochlubit, to bych nebyla já, abych si při tom řádně nenaplnila kalhotky, bylo to zneutralizované, tak, proč bych si neudělala opět radost a trochu se neuvolnila“. Nastal všeobecný jásot.
Ten večer bylo na oddělení rušno, dívky si vyprávěly o Kikině. Martina se taktéž zapojovala, ale stále si v duchu říkala, že, kdyby tady v nemocnici nebyla, bylo by to zde na pokoji takové fádní, k žádnému incidentu by nedošlo. Svěřila se s tím ostatním. „Ty, Marťo, ale on by Tě asi dal do ústavu a schlamstnul by ten Tvůj byt“ řekla Barča. „Holky, já ani nevím, co budu po propuštění z nemocnice dělat, budu rehabilitovat v Hrabyni,ale pak, až budu ve svém bytě, ta samota, Již jsem si zvykla tady na tuhle naši partičku“. „Ty, Marťo, ale kdyby to bylo celý život, asi by se nám to omrzelo“ řekla Tamara. „Stejně si myslím, že by dříve, či později došlo k ponorkové nemoci“ doplnila ji Lucka. Ještě hodnou chvíli si takto povídaly. Tento sváteční den jim rychle uplynul.
V pondělí odpoledne dorazila Kikina. Všechny dívky ji vítaly: „Tak, co, jak jsi si to užila“? Tázaly se jí jedna přes druhou „Holky, bylo to super, Praha mne okouzlila“ a každé dala drobný dárek. Na krku měla zavěšenou medajli. „Ta medajle Tě určitě hřála“ přidala se Martina. „Ale, Marťo, absolutní blbost, co říkáš, šáhni si, je to studený kov, víc mne to hřálo tam dole, když jsem si naplnila ty kalhotky, to je přeci logika věcí“. Všechny dívky se rozesmály včetně Irenky, která byla přítomna. Adélka hned běžela ke Kikině. „Tak Ty jsi tady taky“ řekla Kikina a vzala holčičku do náručí. V tom do pokoje dorazily Emma a Sigi, které ssebou měly své psí doprovody. Dívky okamžitě obdivovaly ty nádherné psí slečny. „No, jsou to asistenční psi, tak, že nemůže být žádných námitek, jsou nádherní“ chválil pejsky mladý lékař. Mio si vlezla pod postel a trvalo několik minut, než se umoudřila a opět vylezla. Adélka plácla Emmu přes zadek. „Ty toho nenecháš“ řekla Emma a počala ji lechtat. Smích a radost byly nakažlivé a tak se na pokoj přišli podívat i pacienti z těch ostatních a plně se zapojili do besedy.
Adélka seděla Kikině na klíně, po chvíli se zavrtěla a již byl slyšet typický zvuk vyprazdňování. Po chvíli si řádně naplnila kalhotky. Kikina ji jemně poplácala po zadečku. „Ty, Kiki, plácej si po těch svých, jo“? řekla a rozesmála se svým zvonivým smíchem. „Jo, na blbosti, to nás všechny užije“ řekla sestřička Adéla: „mládí vpřed“ dodala ještě.
Martina ležela a vše s úsměvem pozorovala a zapojovala se do hovoru. Byla šťastná, že našla nové přátele, jen litovala, že se s nimi jednou bude muset rozloučit. „Nač myslíš“ dotázala se jí Irenka. „Ale, je mi s váma tak dobře, tak si říkám, že tu nehodu zinscenovalo něco tam na hoře, že nic není náhoda“. „Marťa nám nějak filozofuje“ škádlivě řekla Lucka. „Lucinko, něco na tom je“ hájila ji Irenka. Ta se obrátila na Kikinu: „a co Ty, Kiki, jak seš na tom“? „Ale, jo, v naprosté pohodě, akorát teď jdu vykoupat tady tuhle malou pokakandičku“, vzala Adélku donáručí a odnesla ji do koupelny. Irence spadl kámen ze srdce, neboť si byla jistá, že Kikina to zvládla, její psychiku se podařilo vyléčit. Vzpomínky na tyto hrůzné události přetrvají, ale ona v této životní zkoušce obstála a může být na sebe právem  hrdá.

Pokračování příště.