Autor Téma: V nemocnici 5  (Přečteno 331 krát)

Offline luba

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 925
  • Karma: 3
V nemocnici 5
« kdy: Listopad 24, 2018, 19:18:18 »
Kapitola 5. Pomsta otce martiny, nervy drásající drama, zachránkyně Kikina


Ráno se všechny dívky probudily. „Tak, co, jaký byl víkend“? Dotázala se ranní sestra Pavlína. „Super“ řekla s úsměvem Martina. „To věřím, nikdo vás nebuzeroval“ a rozesmála se na celé kolo. „Ale, Pavli, vy jste takoví naši pohodoví andílkové“ dobírala si ji Tamara. „Hlavně, že ty seš taky takový andílek s rohama“ přisadila si Pavlína. Všechny se rozesmály.
Po snídani již vše probíhalo standardně, byla velká vizita, kdy lékaři prohlédli chorobopisy pacientů a dotázali se jich na jejich problémy. Po vizitě následovala vyšetření, dostavila se i rehabilitační sestra Monika. Byla to velmi hodná mladá paní. „Ty, Marťo, tak jsem se dozvěděla, že budeš po propuštění z nemocnice rehabilitovat v Hrabini a Tvůj táta Tě pak chce předat do ústavu“. „K tomu snad nedojde“ řekla užasle Martina. „Původně chtěl ukecat doktory, ale ti mu to tady nesežrali, ale je to mezi náma“.
Po obědě se s pokojem spojili David s Irenkou: „tak pro vás máme novinu, jsme na letišti v Port Of Spain a letíme do Česka, David jakožto velvislanec ostrova v Česku bude přítomen recepci“ referovala užaslé osazenstvo pokoje Irenka. „Tak, doufám, že se přijdete podívat“ řekla Martina. „To víš, že jo“ na to Irenka. Nikdo bohužel netušil, za jakých okolností se v krátké době setkají. „Tak, vám přejeme příjemný let“ řekla Barča. „Díky“ na to David.
Již se na ně moc těším“ řekla Martina: „alespoň je poznám i osobně, ne jen po Skype, není nad osobní setkání“. „V tom máš pravdu“ odpověděla jí na to    Lucka. „Teď nás čeká jen samá pohoda“ dodala Tamara. Kdyby jen tušila, jak hluboce se mýlí.
„Tak jsem podniknul patřičné kroky, stačí to podepsat“ řekl Barčin táta: „podáme na něj trestní oznámení, aby Vás nemohl již obtěžovat a vydírat“. „Souhlasím“ řekla Martina. Když za ní přišel, vše podepsala, měla sice obě ruce zlomené, ale prsty jí částečně čouhaly ze sádry, mohla s obtížemi vzít tužku do ruky a dokumenty podepsat. „Tak a máme ho z krku“ řekla a velmi se jí ulevilo.
Ty, Marťo, ten podpis byl skvělý“ řekla jí Barča. „Jo, učila jsem se ho v Tyfloservisu, to je instituce, jež nás učí samostatnosti, akorát mne štve ta ruka, když do ní pořádně nemohu nic uchopit“. „A taky si sáhnout na tu bouli“ přisadila si žertovně Tamara. „Na co Ty nemyslíš, ale, budiž, máš pravdu, sáhla jsem si jen těmi prsty, které čouhají ze sádry. Rozproudila se zajímavá diskuse na téma neutralizace.
Martin Potočný, otec Martiny prohrával na celé čáře. V důsledku podaných trestních oznámení byl vyslýchán policií, jeho škraloupy neunikly zaměstnavateli, jímž byla bezpečnostní a vymáhací agentura, byla mu do objasnění celé situace pozastavena činnost, Jeho snahy umístit Martinu do ústavu a získat její byt na dobro ztroskotaly, Bářin otec svým právnickým umem vše zajistil. „Za tyto služby nebudu chtít ani korunu, berte to, jako sponzorský dar, vím, že těch peněz moc nemáte“ řekl Martině Barčin táta. „Třeba jednou“ odpověděla Martina. „Jsem na Tebe hrdá“ řekla mu Barča: „půjdu v Tvých šlépějích, právničina je také jak jsem zjistila velmi užitečná a mnohdy není nudná a suchopárná“. „To si piš, holka“ odpověděl jí táta.
Uplynuly dva dny, vše probíhalo standardně, malé vizity, vyšetření, rehabilitace, zkrátka běžný denní nemocniční režim. Odpoledne se za dívkami stavila Kikina. Ta vnesla do tohoto prostředí oživení a pokojem se rozléhal bezstarostný smích. „Ty je tady bavíš“ řekla sestřička Adéla. „Holky si to zaslouží“ na to s úsměvem Kikina. Dívky probíraly nejnovější model kalhotek. „Ty, Kiki, dovedeš si představit takový běh v plných kalhotkách“? Nadhodila Tamara. Pokojem se rozlehl hurónský smích.“Já se z vás asi“... „Je to zneutralizované, tak, jaké pak caviky“ řekla rázně Lucka. „No, já se jdu podívat na vedlejší pokoje, zatím se tady bavte“. „Co adél, dorazí“? Dotázala se Martina. „Asi za půl hoďky ji mamka sem přivede“ odpověděla Kikina. „Tak to bude prima, zase oživení, doufám, že nezařve lustr“ se smíchem řekla Barča.
V tom se rozlétly dveře. „Ruce vzhůru“! Ozval se drsný mužský hlas. „Tati“ špitla Martina: „neblbni, pro boha“. „Už nejsem Tvůj táta, tak, všechny jste mými rukojmými“. „Pro boha“ řekla Tamara. „Boha nevolej, buď budou splněny moje podmínky, nebo to tady všecko postřílím, jak kachny“.
„Co se tady děje“? Dotázala se sestra Adéla. „Tobě to nedaruju“ řekl Martinin otec a stiskl spoušť. Vyšla rána a sestra Adéla se skácela k zemi. „Tys ji zabil“! Vykřikla zděšeně Martina. „Ano, zabil a teď to tady pozabíjím, mě na ničem nezáleží“. Sestra Adéla tiše sténala. Přiběhly dvě sestry,  které ji rychle odtáhly do bezpečí. „Mám pistoli a granát“ řekl Martinin táta a na jeho tváři se objevil šílený škleb“.“Jestli někdo zavolá policii, tak jste všechny mrtvé“ řekl chladně a výhružně zacvakal kohoutkem pistole. Po té vystřelil do stropu. „To abyste věděly, vy husy, že to myslím vážně, že si z vás nedělám prdel“. Pak se obrátil na Kikinu: „Ty seš tady na návštěvě, vypadni“. „Ne, zůstanu tady s holkama“. „No, jak chceš, taky z Tebe udělám fašírku, nabízel jsem Ti svobodu, ale,když seš tak solidární, dopřeju Ti mučednictví“.
Mělas odejít, Kiki“ domlouvala jí Martina. „Teď je pozdě, bude také rukojmí, když chce s váma držet basu, tak, se vším všudy“ řekl Martinin otec a vstoupil do místnosti. Otevřel okno, což se později ukázalo, jako velmi prozíravé ale ne pro něj samotného. „Mám pistoli a granát“ oznámil všem suše: „Kdo se mne pokusí zastavit, toho voddělám a ještě tady ten krám vyhodím do vzduchu. „To Ti nezáleží na životě“? Dotázala se Martina. „Z práce mne kvůli Tobě vylili, Jitka mne opustila, tak, co“. Martina měla na jazyku něco peprného, ale nechtěla jitřit již tak napjatou a vyhrocenou situaci, měla strach, aby toho šílence nevyprovokovala k neuváženým činům.
„Ne, kvůli mě, ale kvůli tady těm holkám Ti ty papíry do ústavu podepíšu, pak budou volné“? „Jo, a taky chci, abys mne veřejně očistila, abych se mohl vrátit do práce a taky chci, aby se Jitka ke mě vrátila“. „Tak, dobře, kde je máš, podepíšu Ti to“.
„To nebude tak snadné, dopustil jste se vraždy, zabil jste jednu z našich sester“ zahřímal jeden z lékařů. Na tváři Martinina otce se objevil spokojený úsměv. „Těch mrtvol může být víc, tak, bacha na mne“. „Všechny dívky se rozvzlykaly. Nervové napětí udělalo své, jejich svěrače povolily a jejich kalhotky se naplnily. Šílenec si toho vůbec nevšímal, byl plně soustředěn na svá rukojmí“. „Jede sem policie“ řekl lékař. „Tak, bacha, pokud se mne někdo dotkne, vyhodím to tady do vzduchu a ukázal granát. „Mám styky v armádě, ujišťuju vás, že je to pravý zboží a pokud budete dělat problémy, mě na ničem nezáleží, ale tyhle krasotinky mají život před sebou“.
Bylo slyšet houkání policejních sirén, které se přibližovalo. „Teď půjde do tuhého“ prolétlo všem hlavou. „Bude záležet na tom, jak se s nima dohodnu“ řekl Martinin táta a křivě se usmál: „jedna vraždička už tady je, tak, že se mnou nejsou žádné žerty, prdel si nedělám“ řekl a chladně si změřil místnost a zaujal střeleckou pozici. „Nabízím se místo nich“ řekla Martina. „Na Tobě nezáleží, ale tyhle mají milující rodiny, Ty seš pro mne bezcenná“ řekl Martinin otec a odplivl si.
Na místo se dostavil policejní vyjednavač, avšak jednání nikam nevedla. Největší překážkou bylo použití zbraně, policisté trvali na zatčení pachatele, v tomto bodu jednání vše vázlo.
Vyjednávání se vlekla a nikam nevedla. Irenka, která se o situaci dozvěděla z rádia se rozhodla přijet na pomoc. Spojila se s policejními vyjednavači, David byl do akce zařazen, jako specialista, spojař. Všem bylo jasné, že se jedná o velmi nebezpečného člověka, kterého je třeba zneškodnit, ale tak, aby nedošlo k obětem.
Radila se s policejními vyjednavači, kteří byli z celé situace zoufalí. “Zkusím mu zalhat“ řekla. „S teroristy se nevyjednává“ řekl velitel zásahu. Účel světí prostředky“ odpověděla Irenka.
„Pane Potočný, jaké máte požadavky“ dotázala se jej do megafonu. „Zodpověděl jí je: „hlavně chci pro sebe beztrestnost a pas do Jihoafrické republiky“. „No, je to sice přemrštěný požadavek, ale, budiž, všechny Vaše podmínky budou splněny“. „Já ten ústav podepíšu“ řekla Martina a v tu chvíli jí vše bylo jedno, záleželo jí na osudu dívek. „To nemůžeš“ ohradila se Tamara“. „Alespoň budete volné, máte život před sebou“ odpověděla jí pevným hlasem Martina: já to už nějak přežiju“.  „Tak, první podmínka, podepiš mi to“ a podal jí papír. „Ty, ale nic z toho mu nesplníme, viď, Honzo“ zašeptal mladý policista kolegovi. „Pšššt, buď zticha, ať to neuslyší, to víš, že ne“ napomenul jej kolega rovněž šeptem. Kikina vše jasně slyšela, stála vedle útočníka, poblíž bylo okno.
To vše zaznamenal i útočník, jehož smysly byly zbystřené. Kikina pochopila, že teď půjde opravdu do tuhého. „Tak, tady jsou ty papíry, ať máme alespoň jeden bod vyřízenej“ řekl Martinin táta. Přisunul k Martině dokument a ona jej podepisovala: „ukaž, povedu Ti ruku, tak, hotovo“. Namířil pistoli Martině na hlavu a stisknul spoušť.
Vše se odehrálo v několika okamžicích. Kikina, která byla nejblíž do něj vstrčila, rána sice vyšla, ale kulka se zaryla do zdi. To byl signál pro členy zásahové jednotky,která byla na místo povolána a několik zakuklenců vtrhlo do pokoje. Martinin otec věděl, že nemá, co ztratit. Ještě dříve, než k němu policisté doběhli odjistil granát a hodil jej na zem. Kikina jej popadla a s plnými kalhotkami se rozběhla: „K zemi“‘! stačila vykřiknout a hodila odjištěný granát oknem. Následoval výbuch. Jelikož byl areál kolem budovy kompletně vyklizen, nikomu se nic nestalo. Následovala další rána, to Kikina, jak byla v tom stresu doplnila kalhotky a to řádně. Ty jí ztěžkly.
Boj mezi Martininým otcem a policisty byl krátký. Byl použit paralyzér, Martinin otec se při zásahu kompletně vyprázdnil. „Ten se podělal“ komentoval to jeden z policistů.  Chvíli byl cítit mohutný zápach, ale díky tomu, že ostatní byli opatření neutralizační látkou, která vyzařovala zvláštní energii, byly i útočníkovy produkty zneutralizovány, což bylo doprovázeno syčením.
Bylo po všem. Spoutaný útočník byl odvezen k dalším trestním úkonům. „Holky moje zlatý, už je po všem“ slyšely dívky Irenčin hlas. Chvíly bylo ticho, po té se všechny daly do pláče, byl to úlevný pláč. „Kiki, Ty seš hrdinka“ oslovila Kikinu Irenka. „Co, že“? řekla dívka nepřítomně a z očí se jí začaly valit slzy, jako hrachy. Irenka ji vzala do náručí. Kikina se k ní přitiskla a další pořádnou vlnu pustila do kalhotek. „Ty jsou pěkně plné“ řekla Irenka a pohladila ji po plných kalhotkách. Přišli lékaři. „Bude to tady potřebovat psychologa“ řekla lékařka. „Já to zvládnu“ na to Irenka a jala se všechny dívky konejšit: „holky, to je už dobrý, hlavně, že se nikomu nic nestalo“. „Jo,  nestalo, sestřička Adélka je mrtvá“ rozplakala se usedavě Martina. „Do prdele, práce“ ozvalo se. To sestřička Adélka vešla s obvazem na rameni. „Jsem živá, akorát teď si tady nějakou dobu poležím, ale, hlavně, že jsem s váma“. Dívky se i přes slzy usmívaly. „Tak, budeme vás muset dát do pořádku, jste kompletně zdělané“ řekla s úsměvem Irenka.
Kikina stála a nepřítomně hleděla před sebe. Irenka ji vzala za ruku: „to je dobrý, je po všem, Kiki, seš hrdinka“. „Já“? tázala se dívka. „Je v šoku“ řekla sestra Vlaďka. „Pojď, Kiki, Tebe si vemu do péče já“ opět řekla Irenka a vzala tu drobnou dívku do náručí. Kikina se k ní bezděčně přitiskla, položila jí hlavu na rameno a rozplakala se. „Ale, no tak, už je to dobrý“ konejšivě řekla Irenka a něžně ji pohladila po plných kalhotkách: „Ty tam máš pěknou forotu“ řekla a vzala ji do koupelny. Také ostatní dívky se podrobily očistě. Sestřičkám pomáhaly i pacientky z vedlejšího pokoje. Martinu si vzala na starost sestra Adéla: „levou ruku mám sice v prdeli, ale zvládnu to“ řekla. „Tam ji nemáš, akorát ji máš obvázanou“ řekla Tamara a poprvé od onoho incidentu se pokojem rozlehl smích a to bylo dobře.
V koupelně. Irenka napustila plnou vanu a opatrně z Kikiny sundala její plné kalhotky. „Ty jsou teda pěkně nafouknuté“ řekla: „ani se nedivím, takový stres“. V tom zapípal její tablet. Plenkový čip se spojil s Irenčiným tabletem. Ta se podívala na displej. „jsou tam vyplavené stresové hormony, adrenalin a také endorfíny“ řekla. „Ty, Kiki, můžeš ty kalhotky i s původním obsahem věnovat k výzkumným účelům? Zašlu to do laboratoře na Ostrově Robinsona Crusoe, jedná se o zkoumání stresových reakcí“. „Ale, klidně“ řekla Kikina. Na její účet bylo připsáno 5000 Peso Ostrova Robinsona Crusoe a za každý den pak 50.
Irenka následně Kikinu opatrně dala do vany, namydlila žínku a umyla jí zadek. Kikina se k ní přitiskla a veškeré napětí z ní spadlo.
Po té, co ji v náručí odnesla do pokoje, dala kalhotky i s obsahem do plastikového sáčku a druhý den nechala odeslat na Ostrov Robinsona Crusoe.
Na pokoji již byla dobrá nálada, objevilo se několik policistů. „Proč řekl doktor, že je Adéla mrtvá“? Zajímalo Tamaru. „Aby se ten šílenec lekl, ale to jej neodradilo“ řekla vážně Irenka. Pak ještě dodala: „hlavně, že je vše již zažehnáno a to hlavně díky Tobě, Kiki“. Ta se usmála a po tvářích se jí koulely slzy štěstí a úlevy.
Pokračování příště.