Autor Téma: V nemocnici 2  (Přečteno 326 krát)

Offline luba

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 902
  • Karma: 3
V nemocnici 2
« kdy: Listopad 18, 2018, 12:45:27 »
Kapitola 2. Ranní nehoda, která Martině změní život, kontakty s Irenkou


Ráno se Martina probudila a pocítila silnénutkání na velkou. Potřeba každým okamžikem sílila, tlaky ve střevech byly nesnesitelné. „Do prčic, kde je ten zvonek? Aha, tady je, konečně.“  Stiskla jej. Po chvíli přišla Adéla. „Potřebuješ něco“? „Jo, chce se mi strašně na velkou. „Konečně, alespoň to nebudeme muset řešit. Stejně za chvíli vstáváme, bude půl sedmé. Vladěnka je také již tady, chvíli spolu budeme mít službu, pak půjdu domů“. „Pro boha, neřečni a běž pro tu mísu“ plísnila ji v duchu Martina.
To se začaly probouzet i ostatní holky. „Dobré ráno“ zdravily se vzájemně. „Tak, já jdu pro tu mísu, Marťo.
Potřeba byla velmi naléhavá a Martině vyvstal pot na čele. „Já to asi nedám“ řekla potichu. V tom ucítila, že se jí to nezadržitelně dere mezi půlkami, s hrůzou si uvědomila, že kadí. Ležela na břiše a jen cítila, jak se jí to teplo rozlévá po zadku. Nejprve to bylo tuhé, po té řídší. Sáhla si na zadek a na pyžamu ucítila velkou bouli. Kalhotky, které měla pod pyžamem se naplnily. „pro boha, holky, já jsem se pokadila“ řekla polohlasně. „Tak Tě vítám, mezi nás, posrankyně, nic ve zlém“ zažertovala Tamara. „Jestli sis všimla, tak to vůbec nesmrdí“ dodala s úsměvem Lucka. „Ano, to jsem zaregistrovala“ řekla s údivem Martina.
Uslyšela dvojí kroky, to se vracela Adélka s mísou a s ní šla Vlaďka. „Teď to vypukne“ řekla polohlasně Martina. „Nic nebude, bude to v pohodě“ chlácholila ji Lucka. „To nevím“ řekla pochybovačně Martina a cítila, že ještě není úplně vyprázdněná, k velké potřebě přibyla i ta malá. „chce se mi čůrat“ řekla. „Pokud jsi panna, tak panenská urina je zde ceněna“ řekla Bára a vše jí v kostce vysvětlila.
Tak jsem tady s tou mísou“ zahlaholila Adéla. „Jdeš pozdě“ řekla Lucka. V Martině byla malá dušička. Adéla ji odkryla a hned uviděla na jejím zadku bouli. Opatrně vzala za gumičku od pyžama i kalhotek a podívala se na to nadělení. „Ty tam máš pěkně naděláno“ řekla s úsměvem. „Musím Tě dát do pořádku. Neboj, neukousnu Tě, je to zneutralizované, žádný smrad, jestli sis všimla. „Ty, Adélko, mě se chce ještě na mallou i na velkou“ špitla nesměle Martina. „Tak to pusť“ řekla jí Vlaďka. „To je blbý“ hájila se Martina a velmi se červenala. Zatlačila a počala čůrat i kadit. Uslyšela syčení. „To se Tvoje moč neutralizuje a zrozsolovatí“ vysvětlovala jí Vlaďka.
V tom do pokoje vešla starší žena,byla to vrchní sestra Marie. Hezky se s dívkami přivítala. „Tak, že tady Adélka dá do pořádku Martinu“? Dotázala se. „Ano“ odpověděla sestra. „Ty, Majko, poletíš na ten ostrov za Irčou“? Dotázala se Vlaďka. „To ještě uvidím, ale snad jo, asi tam budu trávit advent a vánoce, snad by to mělo klapnout“. „Abys byla v obraze, Irča je dcera tady paní vrchní sestry a po Skype nás tady dává do hromady, je to psycholožka, ale spíš kámoška“ řekla Tamara. „Mě pomohla, pak Ti o tom budu vyprávět.
Adélka si mezi tím přinesla vše potřebné a spolu s Vlaďkou Martinu svlékly. Po té následovala očista, kdy ostatní dívky mohly vidět její pokaděný zadek, ale vůbec tím nebyly pohoršené, braly to sportovně. Vlaďka Adéle něco šeptala a ta se strašně smála. „Tak, co, Vladi, co z Tebe dnes vypadlo“? Dotázala se Bára.
My zdravotnice buďme naladěné,
když přijdeme do pokoje, kde dívky jsou pokaděné.
Když některá z nich na Tebe ten svůj pokaděný zadek vyšpulí,
buď jí psychickou oporou ať netrpí a hlavně nebulí.
Když na rozpacích je a červená se jako růže,
ukonejši ji slovy, že stát se může.
Snaž se ji dát do pohody,
nechť požitek značný má z té nehody.
Chovej se k ní jemnně a vlídně,
nechť to nese statečně a hlavně klidně.
Následoval potlesk. dokonce i Martina se tomu musela zasmát. „Nic ve zlém“ řekla Vlaďka. Pak ještě dodala:
Naše drahá Adél,
naší pacientce umyla jsi prdel,
Nezbývá, než převléknouti postel,
do vizity uklidit ten bordel.
Následovala další salva smíchu. Obě sestřičky po té převlékly postel, s neutralizační látkou IN to bylo daleko snazší. Následovala snídaně a po ní  vizita.
Martina ležela v posteli a byla zaražená z toho, co zažila. „No, vidíš, ani to nebolelo“ řekla Tamara. „Kdyby jen nebolelo, dokonce mi to bylo příjemné“ řekla si v duchu Martina. Za tuto myšlenku se ihned pokárala.
Přišla velká vizita. Lékaři prohlédli pacienty, dotázali se jich na jejich problémy. Martina měla strach, že některá ze sester bude o její ranní nehodě referovat, avšak nestalo se tak. Velmi se jí ulevilo, stále musela na tu příhodu myslet. Vybavil se jí zvláštní pocit, nedokázala jej popsat, taková eufórie, trochu v ní byl pocit ponížení, ale ten ustoupil do pozadí něčemu mnohem silnějšímu.
„Seš nějak zaražená, Marťo“ Oslovila ji Tamara. „Co“? Odpověděla jako by nepřítomně Martina. „Asi to s ní otřáslo, nediv se“ přisadila si dobrácky Lucka. „Tak, holky, já vám to řeknu, když jsme tak dobrá parta“ začala Martina: „když se mi strašně chtělo na velkou, snažila jsem se to dát a udržet to, ale,když jsem ten svůj boj „prohrála“, zmocnil se mne takový divný pocit, že já, dospělá jsem se pokadila. Bylo to něco zvláštního, musím se vám přiznat, že to ve mě vyvolalo dokonce příjemné pocity. Fascinovalo mne, kolik toho ze mne vyšlo, když jsem si sáhla na pyžamo, tak jsem z toho byla odvařená“. „Tady je to běžnné, kdo chce, jde na mísu, nebo tak, jako třeba tady Tamarka má na sobě plenky. Já si občas naplním kalhotky“ referovala Martinu Barča. „Dnes s náma bude ve spojení Irča z Ostrova Robinsona Crusoe“ řekla s úsměvem Tamara. „Jo, té vděčím za mnohé, vytáhla mne z těch nejhorších sraček, jaké můžou být“  dodala ještě a velmi zvážněla.
„Tak, co, Marťo, v pohodě“? Dotázala se Adéla. „Ty, Adél, nezlob se“. „Ale, proč bych se měla zlobit, vždyť je to zneutralizované“. „Ale i tak“ nesměle řekla Martina. „Tady Tamarku přebalím, je pěkně počůraná“ spiklenecky na Tamaru pohlédla Adélka. „Ty Marťo, záleží na tom, zda budeš chtít plenky, je to na Tvém rozhodnutí, tady je demokracie, každý si může rozhodnout, jak chce“. „Prozatím ne“ odpověděla Martina.
Když sestra Adéla odešla, pokračovala Tamara ve svém vyprávění: „víš, Marťo, já se dala s jednou partičkou na fet. Drogy sice neutralizační látka IN eliminuje, ale my jsme čichali toluén a používali lysohlávky. Jela jsem v tom, naši ze mne byli nešťastní. Ta dopravní nehoda mi rozsvítila v hlavě, nechci to! Když jsem se sem dostala, navrhla Irča ve spolupráci s virtuální nemocnicí Ostrova Robinsona Crusoe mou detoxikaci, je to ta nejlepší kůra. Očistila jsem se tělesně, Irča dává mou duši do hromady“. „Jak tak o ní mluvíte, dostávám z ní docela strach“ řekla Martina. „To je zlatá holka“ odpověděla jí na to Lucka: „Neboj, dnes s ní budeme po Skype v kontaktu a uvidíš, teda Ty uslyšíš, bude to pro Tebe moc příjemné setkání. Martina se nad tou poznámkou musela pousmát. Její nehoda jí nešla z hlavy a cítila, že ovlivní její další život.
Přiblížil se čas oběda a po něm odpolední klid. Dívky ležely, povídaly si a čekaly, až se s nimi spojí Irenka. Ta se postupně přihlašovala do všech tabletů a mobilů, které u sebe dívky měly, Martinu požádala o autorizaci, ta okamžitě zareagovala. Pokojem se linul příjemný dívčí hlas: „tak, co, holky, jak to jde? Ty seš ta nová, Marťa, mamka mi o Tobě vyprávěla, nemáš to vůbec lehké, ale neboj, Ty to zvládneš a jak jsem se dozvěděla, máš tady prima kolektiv, holky jsou sice trochu rozverné, viď, Tamarko, ale v jádru jsou super“ . Následovalo povídání. „Tak, Marťo, vyprávěj něco o sobě“ vybídla ji Irenka. Martina se nenechala dlouho pobízet a povyprávěla celý svůj život. „Ten její táta je na ránu“ řekla Tamara. „To je, ale snad ho zvládneme“ ekla Irenka. „V jeho případě se naskýtá Hamletovská otázka, zda bít, či nebít s měkkým i, tady jednoznačně bít a pořádným bejkovcem“ přisadila si Bára. „Vy jste nějak krvežíznivé“ se smíchem řekla Irenka, ale pak vážně dodala: „budu se ho snažit zpracovat“. „Je to primitiv“ na to Martina. „Uvidíme“ na to opět Irenka: „vše ukáže čas.
Martina si to nedokázala vysvětlit, ale svěřila se Irence se svou ranní nehodou. Pověděla jí vše o svých pocitech. „Ty má ostatně každý, kdo to zkusí s naší neutralizační látkou IN“ řekla Irenka. Připojil se i David, který přepojoval hovory a prováděl další úpravy na jedné z virtuálních ústředen. „Já bych k tomu měl takovou báseň“ řekl a dal se do veršování.
Když ještě neutralizační látka IN nebyla,
dělal každý z pokaděného debila.
tento byl okolím svým ostouzen,
mnohdy i zatracen a odsouzen.
Však nyní pokud pokadíš se nebudíš kvůli smradu zlost,
okolí tvé fascinováno jest a vítězí zvědavost.
Každý podívat se musí,
někdo to dokonce i zkusí.
Někomu se to tak zalíbí,
že řekne, ať okolí mi políbí.
Pro to já se tu ozývám a vás nepokaděné k toleranci vyzývám.
Neb častokrát bůh posměváčkům jak říká se oplatky peče,
ti divit se nestačí, když po nohách to teče.
Následoval hurónský smích. „Tak jsem si kvůli vám nadělala“ řekla se smíchem Lucka.
Ještě chvíli si takto povídali po té se rozloučili, neboť David s Irenkou měli své pracovní povinnosti.
Martina byla v pohodě, dokonce i ty bolesti se jí snášely lépe, ba, co, musela si přiznat, že tento pobyt v nemocnici, ač tato zařízení z duše nesnášela pro ni byl přímo požehnání. Kolektiv sestřiček a parťačky na pokoji, takovou pohodu snad nikde nezažila. Doma se rodiče neustále hádali, ve škole to bylo docela dobré, chodila do běžné pro zdravé. Táta ji původně chtěl dát do internátu pro nevidomé, ale mamka s tím zásadně nesouhlasila. Vycítila svým šestým smyslem, že i zdravotní sestry mají k sobě navzájem dobrý vztah a to vše ji hřálo u srdce. Také si neustále vybavovala tu nehodu za asistence neutralizační látky IN, cítila, že z ní to napětí a stres opadly a uvědomovala si, že v jejím životě nastává zlom, ale měla jen tušení, nedokázala to slovy popsat.

Dívky uslyšely dětský hlas. „Ale, Adél“ řekla Tamara. Vešla sestřička Marie. „Tak vám tady vedu Adélku, vrátila se z tábora, bude vám vyprávět“. Adélka se se všemi pozdravila, jelikož nemocnici dobře znala, sama zde pobývala kvůli darování kostní dřeně, která posloužila mnoha dětem a zachránila ne jeden malý dětský život, cítila se tu, jako doma. Jelikož zde dlouho nebyla, dívky byly nové a ona se s nimi seznámila. „Je také nevidomá“ řekla sestra Marie. Martina hned na první poslech vycítila, že tato holčička vůbec nebude zakřiknutá, jako kdysi ona. Adélka se se všemi přivítala. „Ty taky nevidíš“? řekla Martině. „Ano, já jsem Marťa, také jsem nevidomá“ a popsala jí svou autonehodu. „Můžu si šáhnout“? „Ale, jo“. Holčička sáhla na její ruku. „Jů, to je, jako bys měla kopýtka“. „Tak, pozor, ať Tě to kopýtko nekopne“ se smíchem řekla Martina a kdyby neměla obě ruce zlomené, nejraději by holčičku sevřala do náručí, hned jí byla tato malá rozvernice sympatická.
„Jé, promiň“ řekla provinile Adélka Tamaře, když jí nechtěně vrazila do ruky. „Rozlilas mi čaj“ na to Tamara. „Nebo ses počůrala“ přisadila si Lucka. Adélka se zvonivě rozesmála. „Ty potvůrko“ řekla jí Tamara a plácla po zadečku. Holčička si radostně poskočila. Když pak sestra Marie převlékala politou deku, řekla: „ta naše Adél potřebuje zmalovat prdél, dělá nám tu bordél“ a všem povyprávěla o Ostrově Robinsona Crusoe a Emmě, která ráda dostává na zadek. „Ty, Marťo, s tou rukou bys jí určitě vyhověla“ řekla Tamara. „Neblbni, vždyť by ji zabila“ na to sestra Marie se smíchem.
V tom do té sluncem zalité pohodové atmosféry náhle uhodil blesk. Martině zazvonil telefon. „Jak dlouho se tam budeš povalovat, do ústavu půjdeš“ hřměl táta. „Tak, za prvé, povalovat se je trochu silné slovo a jak dlouho tady budu, to bude záležet čistě na doktorech a jak dlouho se to bude hojit“ řekla pevným hlasem Martina, až se tomu sama podivila. „Tati, proč seš furt tak nabroušenej“? Následovala sprška nadávek a kleteb. „Tohle nebudu poslouchat“ řekla Martina a zavěsila. Ještě několikrát se otec pokoušel dovolat, ale marně. „Podej mi telefon, já to bloknu“ nabídla se Barča. Tak se i stalo, otec již Martinu neobtěžoval.
„Stejně na vás, holky budu vzpomínat“ řekla Martina. „Jsme přeci z jednoho města, tak myslím, že bychom se občas mohly potkat“ navrhla Barča. „Stejně jednou budeme spolu mít co do činění, Tvůj táta Tě bude chtít vyšachovat, tak nějak to cítím v kostech. „Asi máš pravdu“ řekla |Martina, ale bylo na ní vidět, že nabírá sílu a je ochotná mu vzdorovat.
Den uplynul, jako voda a přiblížil se večer. Noční sestra Boženka vše přebrala, tentokrát se jednalo o starší, ale taktéž velmi hodnou paní. „Tak, holky, spát a ne, abyste tady dělaly neplechu“. „Ne, budeme hodné“ odpověděla Tamara. „Tak, tobě ta hodnost kouká z očí, Tamarko“ řekla žertovně a cvrnkla dívku do nosu. Ta se zahyhňala.
Následující den byla sobota. Víkend v nemocnici byl poklidný, bez vizit, sloužily sestřičky Vlaďka a Adéla. Vlaďka přišla s úsměvem, věděla, že bude třeba přebalit Lucku a Barču.
To nebyly jen náhody,
ty vaše nehody
Zas nastávají tu zmatky,
nevím, zda zvládnu umýt dva pokaděné zadky.
Adél, chutě do práce, někomu asi nesedlo jídlo,
přines další lavór, žínku mýdlo.
Dnes přijdou návštěvy, to je jisté,
tak, čiňme se, ať dívky ty jsou čisté“.
Následovala salva smíchu.
Přišla Adéla, která s úsměvem Vlaďce pomohla zvládnout to nadělení. Ráno dávalo příslib, že se tento den jak se patří vydaří.
Pokračování příště.