,,Mluvil jsem se smrtí“ řekl jsem jí,když mě omývala na posteli vlhkou žínkou.Podívala se na mě a s úsměvem zavrtěla hlavou.,,Ty máš vůbec věci prosím tě.“ Řekla jen a nasadila mi plenu.
Byl jsem ochrnutý, jen hlavou jsem mohl hýbat.Neovládal jsem žádný svěrač, byl jsem jako mimino zakleté v kamenném těle.Jako když vás nějaký zlý čaroděj nechá zkamenět a pak na vás kouká a čerpá sílu z vašeho neštěstí.
No jo slavný parkour,jeden špatný skok a změní to celý život. Nejednou jsem prosil boha smrti,aby mě toho ušetřil a vzal si mě do své náruče.
,,A co říkala smrt?" Vytrhla mě z myšlenek a přisedla si ke mě. ,,Slíbila mi,že si mě vezme až řeknu,že chci odejít.Řekl jsem jí,že se chci rozloučit s tebou.“ Cítil jsem v očích slzy a hořce jsem polknul. Pohladila mě po tváři ,,ty bys mě tady nechal?" Zeptala se mě chvějícím se hlasem.
Zadíval jsem se jí do očí.Měla je červené zadržovala pláč,ale moc jí to nešlo. ,,Budu tady pořád a kdykoliv si na mě vzpomeneš,ucitíš mě jak tě podporuji a stojím po tvém boku.“ Přikryla mě dekou a dala mi pusu na čelo ,,spi,zítra bude lépe.“ Řekla,aby mě povzbudila.Odešla z pokoje a nechala na stole zapnutou chůvičku,aby mě slyšela,kdybych něco potřeboval.
,,Spíš??“ uslyšel jsem tichý hlas a otevřel oči. Stála tam osoba zahalená v kápi,jen rudé oči byli vidět.Byl slyšet její dech,pomalý, tichounce chrčící. ,,Jsem tady,abych tě porád tvém rozloučení odvedla.“ Měl jsem strach,ale zároveň pocítil úlevu,že to všechno skončí.Přikývl jsem ,,bolí to?" Zeptal jsem se,jako malé dítě před lékařem,když má dostat injekci.Smrt se ke mě nahnula a položila mi ruku na hruď.Cítil jsem se slabý,dech se mi zkracoval ,,nemůžu dýchat“ řekl jsem jen. Ucítil jsem nádherný pocit,tak uvolňující a takový pocit štěstí,že jsem najednou volný z toho zamčeného těla.
Stál jsem v místnosti a pozoroval ji,jak plakala a snažila se mě srdeční masáží vrátit do života.Volala boha a prosila,aby mě s ní ještě nechal.Ona která nikdy v boha nevěřila, tak se najednou obracela k víře.Bylo mi smutno,když jsem jí viděl zoufalou,jak mě objímá a pláče. ,,Teď už budeš volná i ty.“ Řekl jsem a ona zvedla hlavu. Zmateně se rozhlížela po místnosti.Její zrak se zastavil na chůvičce,ze které vycházel můj hlas.
,,Já tě slyším“ řekla a propadla v pláč. Chtěl jsem ji pohladit,ale jako bych ji jen lehce foukl do vlasů. ,,Budu tady a v tvém srdci budu na pořád.Děkuju ti za všechno,mám tě moc rád.“ Řekl jsem jako rozloučení.Po mých slovech,chůvička ztichla. V místnosti,bylo slyšet jen její vzlykání a prosby ať se vrátím. ,,Musíme jít“ řekla smrt....................................
