Už je to skoro rok co se můj dům zbláznil. Při návratu z práce mě čekalo další překvapení. Moje plenky byly skoro plné a cítil jsem, že stačí ještě jedna nehoda a nebude na mě ani jediný kousek oblečení suchý. Když jsem se snažil odemknout zjistil jsem, že dům je odemčený a v předsíni byly cizí dámské povědomé boty. Nejsem si vědom, že bych čekal návštěvu tím spíš, že by měla klíče.
Ale zpět na začátek (rok zpátky). Byl krásný červencový den a já ve svém novém BMW cestoval z práce domů. Žil jsem sám, neměl jsem potřebu sdílet s někým cokoliv a už vůbec ukrajovat ze svého pohodlí. Toho večera jsem seděl dlouho u počítače, zaslechl jsem velmi zvláštní zvuk. Jako bych měl zapnuté rádio, ale já žádné rádio nemám.
V noci jsem se probudil, měl jsem zvláštní sen, pamatuji si, že byl zvláštní nic víc a pak taky, že moje postel byla celá mokrá. Zvláštní nikdy jsem se před tím nepočůral. Nehody se ještě mnohokrát opakovali než mi došlo, že nemá význam s nimi bojovat sám. Zašel jsem tedy k lékaři, přesně řečeno doktorce, která po několika vyšetření došla k názoru, že je to přechodný stav, který se nedá nijak léčit. Nerozumím k čemu tak dlouho studovala, aby mi potom neuměla říct co mi vlastně je.
Předepsala mi hromadu balíků plen a doporučila abych je nosil alespoň na noc. Poukaz jsem zahodil hned jak jsem vyšel z ordinace. Nejsem přece žádné malé mimino abych nosil plenky.
Když jsem tu noc zkoušel usnout nemohl jsem. Všechno se mi točilo v hlavě, doktorka, plenky, budoucnost, moje dosavadní nezávislost.
Zase jsem slyšel zvuky. Při zkoumání odkud zvuk vychází se zvuk náhle vytratil. Nevěnoval jsem tomu více pozornost a snažil se usnout.
Po několika dnech mi došla trpělivost, nalezl jsem v autě zahozený poukaz a dojel do skladu, kde měli údajně vše skladem. Paní byla velmi milá a poradila mi jak si plenky vybrat až jsme v hovoru došli tak daleko, že mi slíbila, že se u mě zastaví doma (nebylo to daleko) a pomůže mi plenky nasadit.
Bohužel v době jejího příchodu jsem nebyl doma, tak jsem jí poradil, kde mám schovaný náhradní klíč, že budu doma za chvilku, jestli by mohla na mě počkat. Když jsem dorazil, měla vše připravené.
Zabalila mě do rovnou do dvou plen a řekla, že je to pro jistotu, aby vydržely celou noc. I přesto, že jsem vypadal jak batole a i podobně chodil, musím uznat, že se zachovala velmi profesionálně. Na otázku jestli potřebuju ještě něco, jsem jí nezdvořile nenabídl ani kávu a odvětil, že je to všechno a už ji nechci zdržovat. Smutně odešla pryč, ale já se styděl, 30 ti letý chlap, na kterém ne jedna holka nechá oči se batolí jak mimino, už mi chyběl jen dudlík a kalhotky na kšandách.
Po jejích několika návštěvách jsem se naučil jak se do plenek balit sám, ale ona nechtěla přestat chodit. Bylo mi hloupé po tom co pro mě udělala jí jen tak odmítnout. Nikdy nezůstala na déle jak hodinku, jen mi pomohla a odešla domů. Později jsem zjistil, že je to sousedka z vedlějšího domu, možná jsem se měl více zajímat o sousedské vztahy na které jsem nikdy nebyl. Obvzláště, když jsem je otravoval hlasitým hraním na elektrickou kytaru.
Po 6 měsících jsem měl první nehodu přes den. Bylo mi velmi trapně, ale zjistil jsem, že plenky musím nosit pořád. Sousedka po několika hádkách o mém životním stylu ke mě přestala chodit úplně. Nehody byly čím dál tím horší, až jsem ztratil úplnou kontrolu a musel být v plenkách od rána do večera. Když jsem pak většinu času trávil doma, bylo mi smutno, ale hrdost by mi nedovolila sousedce napsat.
Po 9 měsících jsem přišel na to, že zvuky vychází z centrálního ozvučeného systému, který jsem si nechal nainstalovat abych mohl přes bluetooth poslouchat hudbu. Na display se zobrazilo párování s telefonem, který jsem neznal. To už jsem byl ale plně odkázaný na plenky nosím je 24 hodin denně.
Zpět na začátek. Už mi došlo čí jsou to boty v předsíni i čí je ten telefon připojený na bluetooth i proč je ze mě mimino co jsem nechápal, proč přišla ke mě. Když jsem otevřel dveře do pokoje oněměl jsem. Byl celý zařízený jako pro miminka, přebalovací pult dětská postýlka mřížovaná, skříń plná plenek, než jsem stačil vyjít z údivu, chytila mě za ruku při otočce spoutala a obratně svázala nohy. Pak jí stačilo jen trochu do mě strčit a něž jsem řekl švec ležel jsem na přebalovacím pultu balík plen pode mnou. Zabalila mě do toho opravdu silného balíku plen a oblékla růžové šatičky, dudlík na řemínek aby mi náhodou nevypadl, prostě jako mimino až na svěrací kazajku, které trochu narušovala celé moje vzezření. „Vždycky jsem si přála mít holčičku“ pronesla.
„Nechtěla jsem aby to došlo tak daleko, ale nedal jsi mi jinou možnost. Vždycky ses mi líbil, ale já byla pro tebe jen vzduch. Tak mě napadl způsob jak tě odcizit od ostatních holek, aby jsi byl jen se mnou. Asi budeš teď naštvaný a nebudeš se mnou chtít mluvit, ale věř mi já ti za těch pár dní co ztrávíš jako miminko dokážu, že jenom se mnou ti bude dobře.“ Odporovat jsem nemohl s dudlíkem v puse a tak mi nezbylo něž přijmout svůj osud.
..................................................................................Pokračování ještě uvidíme.....................................
