Autor Téma: Hola, hola, škola volá 2  (Přečteno 369 krát)

Online luba

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 805
  • Karma: 2
Hola, hola, škola volá 2
« kdy: Září 13, 2018, 21:16:33 »
Kapitola 2. Boj mezi moderním a zastaralým


Ráno. Luboš se probudil, bylo 6 hodin, do ranního vstávání a rozcvičky zbývala ještě půlhodina. Protáhl se a využíval toho času, který mu do ranního vstávání ještě zbýval. Napadlo jej, zda Milan neprovedl nějakou hloupost. Ucítil slabý závan. Také Milan se již probudil. „Ty, Milane“? „Ale, jenom jsem si uprdl“ odpověděl mu Milan. „To máš štěstí, u ranního vstávání je vždycky Jareška a to by byl docela pěknej bengál“. „Ty seš strachy podělanej“ se smíchem řekl Luboš. „Za to Ty bys byl nejraději“... Oba propukli v tlumený smích. Také i ostatní kluci se probouzeli, všelijak se protahovali, přáli si dobré ráno.
„Tak, vstávat“ budila je o půl sedmé paní vychovatelka Vlasta. „Tak, co, jak jste se vyspali“? „dobře“ odpověděli kluci. „To ráda slyším, doufám, že se nic do rána nepřihodilo, na oddělení pro prvňáčky se to stalo Zdenečkovi, Jarešová řádí, jak tajfun“. „Aby se nepos“... Zavrčel Luboš. „Luboši“ kárala jej na oko přísně paní vychovatelka Vlasta, ale, kdyby viděl, uzřel by na její tváři potutelný úsměv. „A co, když, třeba něco špatného sní“ řekl zamyšleně Martin. Tento jeho ironický tón všechny včetně paní vychovatelky Vlasty rozesmál. „Vy jste, ale čísla“ řekla: „tak, šup, šup, bude se vstávat a cvičit“.
Kluci vstali, umyli se, vyčistili si zuby. Rozcvičku vedla paní vychovatelka Vlasta a na dívčím oddělení paní vychovatelka Edita. Obě byly starší paní, ale dalo se s nimi vyjít. Paní vychovatelka Edita byla z Jižní Moravy a pro břitký humor nešla daleko. Menší děti se jí bůh ví, proč bály, ona jim říkávala: „však, co sa mňa bojíte, jak čerta, snáď ste nic neprovédli“? Starší dívky, si z ní tropily legraci. Paní Edita jim dobrácky nadávala a někdy jen tak z legrace některou plácla přes zadek. Nutno říci, že na dívčím oddělení byli prvňáčci, ke škole byla přidružena i mateřská školka, větší dívky pomáhaly vychovatelkám s péčí o ně, mělo to výchovný efekt a nevidomé to vedlo k samostatnosti.
Luboš náhle uslyšel z dívčího oddělení strašné ječení. „Přišla Jareška“ zašeptal mu do ucha Tonda. „No, tě bůh, to zase bude u snídaně keců“ řekl Ríša.
Po rozcvičce šli všichni do jídelny. K snídani bylchléb s máslem a bílá káva.
„Zdendo, Ty čuně“ halasila Jarešová: „seš prvňák a děláš si do gatí hůř, jak batole“. Chlapeček se rozplakal. „Ty, Leono, nechaj ho a nedělaj tady cirkus“ řekla paní vychovatelka Edita: „tož, co sa stalo, kluk sa posrál, gatě sa vyperů a svět sa nezboří, tož, řekni, Vlasto“. „Samozřejmě, Leono, vždyť se uklidni, pro toho kluka to není taky zrovna příjemné“. „Mě je smutno po mamince“ rozplakal se Zdenda. „Jo, kdyby Tvoje mamka věděla, jakého má synáčka“ vedla si svou Jarešová. „Ty, Leono, nechaj toho, taky sa Ti može stať, že sa zasereš, jak batola“. V jídelně vypukl řehot. „Tohle si všichni odskáčete“! Zařvala Jarešová, zlostí za sebou práskla dveřmi a odešla. „Ta je hustá“ řekla od stolu dívek Eva. „No, když se někdo pokadí, ani mi to tak nevadí, akorát, že to smrdí“ poznamenala Jarka.
Atmosféra u snídaně byla poněkud stísněná. Po té, co všichni dojedli, odebrali se na internát a v 7:45 do tříd, neboť v 8:00 se započalo vyučování.
Cestou potkal Luboš Jarku, byla to slabozraká dívka, byla velmi příjemná. „Tak, co, Lubo, jak se těšíš na Anglinu“. „Docela jo“. „Ty ji válíš z ostrova“. „Však, jestli budeš chtít, také Tě to mohu naučit. Nejlepší metoda je, když se takhle skupinka lidí sejde a snaží se mluvit daným jazykem“. „Ty ses tam tak naučil nosit plíny“ zahřměla za jejich zády Jarešová. „A taky Anglicky, Španělsky a Arawacky“ odpověděl klidně Luboš. „Furt nepruďte“ vložila se do toho Jarka. „S Tebou si to ještě vyřídím“ osopila se na ni Jarešová.
Vyučování se započalo. Luboš se zapojoval a vedl si dobře. „Ta Angličtina Ti jde“ poznamenal učitel Jiří: „mohl bys učit i ostatní“? „To nevím, ale, mohl bych jim sem tam trochu radit, ale zas až tak úplně dokonalý nejsem“. „Ale, jo, seš dobrej a hlavně si na Tobě cením, že seš kamarádskej, seš skrátka formát“. „Víte, pane učiteli, na Ostrově Robinsona Crusoe jsme byli všichni kamarádi a také na tom dětském táboře, kde byla Adélka“ a všem v kostce povyprávěl, co za těch několik dnů na táboře zažil.
„ty sis polepšil“ pochválila Luboše paní učitelka matematiky Marie. „Pomohl mi v tom programovací systém Robinson Crusoe“ odpověděl Luboš. „O něm jsem něco slyšela, prý podporuje vzdělávání, můžeš nám o něm něco povyprávět“? Ochotně jim následně vylíčil vše, co věděl. „V matematice jsi hodně zaostával, teď ses polepšil, měla jsem docela obavy“.
V programování byl Luboš nedostižný. Pan učitel Jiří, byl to ten, který je měl na Angličtinu řekl: „z Tebe něco jednou bude“. „A já bych chtěl, aby i z ostatních, děcka, já nechci vypadat, jako šprt, rád bych vám pomohl“. „To seš kabrňák“ pochválila jej Jitka. „Jo, je to moc dobrej kámoš“ přisvědčoval |Milan. „Vy té Češtině dáváte“. „Na prdel“ řekl Mirek. „Fuj, Mirku, tak se mluví“. „Sím, pane učiteli, já nerad“. „Za trest budeš stát v koutě Ty nezbedníku“ řekl pan učitel a Mirek si stoupnul do kouta, ale bral to s humorem.
Vyučování se skončilo a následoval oběd. Byla fazolová polévka a jako hlavní chod brambory a maso na šťávě. „Je to lepší, než loni“ pochvalovali si žáci. Po obědě byla 45 minutová přestávka, po ní bylo opět vyučování. Po svačině pak odpolední volno, které každý trávil podle svého, říkalo se tomu osobní volno.
Luboš šel do učebny, kde byly počítače, měl to dovoleno od třídní učitelky paní Olgy. V tom mu zazvonil Skype, na jehož druhém konci byli David s Irenkou. Luboš je pozdravil a sdělil jim novinky ohledně školy. „Jareška pořád prudí, ale ostatní učitelé a vychovatelky jsou v pohodě“. „Ty, Lubo, tak ti musím říct, že Jarešová navštěvuje konference k tématu a vyvolává tam konflikty. Když někdo napíše, že se mu stala nehoda a snaží se s tím svěřit anonymnímu Internetu, vždy tam vystoupí pod jménem Leona a dotyčného tam setře s tím, že je úchyl“ referoval David. „Já  jsem si  naprosto jistá, že ji to přitahuje, jen si to nechce přiznat“ řekla Irenka. „Něco na tom bude“ s úsměvem řekl Luboš: „je, jako saň“. Hovor se skončil a Luboš se věnoval chvíli počítačům. Po večeři následovaly domácí úkoly a pak si žáky převzal večerní vychovatel pan František.
„Tak, co vám mám dnes přečíst“? Dotázal se pan vychovatel. „To nevíme“ odpověděli kluci. „Já bych pro vás měl jednu dobrou knížku a to Orinoco, kterou napsal Arcady Fiedler. Je to z prostředí Venezuely, tady Luboš by nám o tom mohl povyprávět“.“Rád“ souhlasil Luboš.
Dny plynuly. Ráno vstávání, snídaně, vyučování, oběd,  odpolední vyučování, svačina, osobní volno, večeře, domácí úkoly, večerní posezení při knížce, kdy pan vychovatel František četl Orinoco a Luboš ochotně vyprávěo o tom, co zažil v Karibiku. Toto období bylo velmi pohodové, občas došlo u malých dětí k nehodě, Jarešová to vždy peprně okomentovala, dokonce přislíbila, že takovéhoto „provinilce“ nechá stát v koutě na hanbě, což jí ostatní vychovatelky tvrdě rozmluvily s poukazem na to, že dnes je již moderní doba a ne komunistický středověk. Personál školy si byl totiž vědom toho, že existovalo konkurenční prostředí, kdy mohli rodiče dát své nevidomé dítě i do běžné školy. Když na toto téma hovořil Luboš s Lukášem, ten řekl: „je dobře, že se to již lepší, to za mne to bylo kruté“.
Byl večer, kluci ulehli do postelí, ale ještě si povídali, postupně všichni usínali. Na chlapeckém oddělení měla noční službu paní vychovatelka Jarka, byla to sestra paní Saši Smolíkové,  byly jednovaječná dvojčata podobami i povahami k nerozeznání. Na dívčím oddělení měla noční službu paní vychovatelka Růženka, starší paní, ale dalo se s ní vyjít. Nadělala sice křiku, občas někomu naplácala na zadek, ale to spíše pro formu, nikdy na děti nežalovala. Paní vychovatelka Jarka přišla k Lubošovi. „Spíš, Lubo“? „Ne, nespím“. „Můžeš jít se mnou“? „Co se stalo“? „Nic, potřebuji s Tebou jen něco probrat“. „Tak, dobře“. Šli spolu do místnosti, která sloužila jako vychovatelna i ošetřovna, oddělovala od sebe dívčí a chlapecké oddělení. Když přišli do místnosti, očekávala je paní vychovatelka Růženka. „Posaď se“ vybídla Luboše. „Co si přejete, paní vychovatelko“? „Nemusíš být hned ustrašený, potřebujeme s Tebou jenom něco probrat“. „Tak, abych začala já“ ujala se slova paní vychovatelka Jarka. „Tys přijel z Ostrova Robinsona Crusoe, kde je i moje sestra Saša“. „Ano, s tou jsem vycházel velmi dobře“ oživl Luboš a úplně zapoměl na přítomnost paní vychovatelky Růženky. „Spolu se již také známe“ pokračovala paní vychovatelka: „na ostrově Robinsona Crusoe je neutralizační látka IN a Ty sis ji určitě přivezl ssebou“. „Tak, je to venku, Růžena bude řádit“ řekl si Luboš. „ne, nechceme Tě tady vůbec peskovat, ani bonzovat Jarešové, jde nám o to, že za našich nočních služeb dochází k nehodám a je třeba to eliminovat, prádlo se lépe pak pere“ Doložila paní vychovatelka Růženka. „Mám jim důvěřovat“? Prolétlo Lubošovi hlavou. „Vím, že k nám nemáš důvěru, chápu to, ale, neber to, jako příkaz, spíše, jako prosbu“ řekla paní vychovatelka Jarka. „Vsadím vše na jednu kartu“ řekl Luboš. „Já jsem možná někdy prudší povahy, na někoho trochu zařvu, ale nikdy nežaluju a co se týče nehod, tak před Jareškou mlčím“ doložila paní vychovatelka Růženka. „To je pravda“ řekl Luboš: „když se Tomášek počůral, dozvěděl jsem se to od holek, neřekla jste ani slovo“. „Tak, vidíš“ řekla paní vychovatelka Jarka: „máme prosbu, nebudeme pátrat po tom, kde neutralizační látku IN máš, můžeš nám jí trochu přinést? Broněčkovi z první třídy se stala nehoda, paní Růženka jej dala do pořádku, trochu toho odebrala do nočníku a já jí chci ukázat, jak to funguje, bylo by to možné“? „Určitě“ přisvědčil Luboš a odešel do svého pokoje.
Luboš se vrátil s několika granulkami neutralizační látky IN. Paní vychovatelka Růženka odklopila pokličku nočníku, odkud se po místnosti rozšířil nepříjemný zápach stolice. Luboš do něj vhodil granulky a účinek se dostavil ihned. Ozvalo se syčení a zápach zmizel. „To je úžasné“ řekla paní vychovatelka Růženka. „Vždyť jsem Ti to říkala“ doložila paní vychovatelka Jarka. „Moc Ti děkuji“ řekla paní vychovatelka Růženka. „Nemáte zač“. odpověděl Luboš a očividně se mu ulevilo.
Tato příhoda měla další vliv na fungování internátu. Vždy, když se během večera a noci stala někomu nehoda, Luboš vždy ochotně podal neutralizační látku IN. Toto bylo první velké vítězství moderních technologií nad zkostnatělým myšlením některých lidí.
Pokračování příště.


Offline KLUMPR

  • Registrovaný uživatel
  • Čerstvé maso
  • ***
  • Příspěvků: 4
  • Karma: 0
Re:Hola, hola, škola volá 2
« Odpověď #1 kdy: Říjen 17, 2018, 22:18:13 »
Ty máš taky zajímavé myšlení.Je to dost zvláštní.Čteš to někdy po sobě??Myslím to v dobrém smyslu slova. Hlavně jak si hraješ s tím nářečím.

Online luba

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 805
  • Karma: 2
Re:Hola, hola, škola volá 2
« Odpověď #2 kdy: Říjen 18, 2018, 07:38:18 »
Ahoj. Díky za komentář.
Ano, čtu to po sobě, no, čtu. Převedu si to do MP3, pak třeba jedu na chalupu a pouštím si to, co jsem vytvořil do sluchátek.
Je to, jako by to psal někdo jiný, je to viděno z úplně jiné perspektiva.
Když jsem v lednu psal Šílenou šlechtičnu, tak jsem si ji také tak pustil a to po nějakém čase a dýchla na mne taková zvláštní atmosféra.
S těmi nářečími se to má tek, že jsem z Hané a ten Slovácký dialekt tek ten jsem pochytil na internátě pro nevidomé, můj nejlepší kamarád František, který již bohužel není mezi námi pocházel z Hodonínska. Ještě jednou moc díky, zdravě mne to nakoplo.
« Poslední změna: Říjen 18, 2018, 22:45:31 od Bibinko »