Abdl > Příběhy
Je to jenom sen
Kralka:
Velice zajímavé. Líbí se mi tvůj způsob uvažování. Bude pokračování?
kajal:
Zásadně se držím jedné zásady: Nikdy nic neslibovat :D Takže nemůžu říct, ale pokud tomu Múzy tak budou chtít, mohlo by i být ;D
kajal:
"Maminko, naši čtenáři chtějí pokračování. Dáme jim ho?"
"Já ti nevím, Kájo. Co jim dalšího chceš vyprávět. Na nočníčku už jsi byla a víme, jak to dopadlo. A nemrač se tu na mě, vždyť máš svoje plenky raději."
"Ne...ne...nelechtej mě, prosím."
"Když nepřestanu, tak budu mít akorát mokřejší plenku k přebalení."
"Pravda, moje plenky jsou tvoje povinnost."
"Nebuď drzá, má malá, jinak ti naplácám na zadeček."
Rychle psí oči, nejandělštější výraz a: "Maminko, vždyť já jsem přece tvoje hodná malá holčička." Když to zabere, tak si zachráním důstojnost.
"Ale, ale, ale. Hezká kukadla máš. Já bych ti to i věřila, ale ten moment, kdy ti trošku polevil výraz vypovídá o tom, že tě napadlo zachránit si důstojnost, ale jakou důstojnost zachraňuješ, naši čtenáři vědí, že na nočníku jsi kakala jen, když sis hrála, že sedíš na trůně a vládneš, navíc do plenek."
"Maminko, maminko moje, já za to nemohu, sama víš, že mi to čas od času uklouzne..." Tady za to opravdu, milý čtenáři, nenesu žádnou odpovědnost, moje mysl si se mnou stále hraje, občas netuším, kdo jsem, ale maminka mi to ráda připomene a já ji miluji pro tohle a mnoho dalších věcí tím víc.
"Na čtenáře se neobracej, nezachrání tě, ale dnes se teď se zatvářím, že se to nestalo, protože jsi dnes opravdu moje malá hodná holčička a s vyprávěním pospěšme. Ty i tvoji malí kamarádi, co to tu čtou, půjdete brzy spinkat jinak ti maminka na ten zadeček dá a jim taky."
"Dobře maminko, a jakou pohádku jim povíme dnes?"
"Mohla bych jim povědět, jak jsi ke mně přišla, ale ty nepotřebuješ znát podrobnosti, teď jsi moje malá holčička a to stačí, dokud nebudeš v postýlce, tak jim to nepovím, a ani potom protože dnes spinkáš u mně."
"JAJ. Maminko na to se těším. Budu opravdu hodná."
"Však já vím, prtě."
Tak tuhle přezdívku není jak rozporovat, když se vaše tělo podobá tělu dvouletého caparta, tvrďte někomu, že nejste prtě.
"Pojď maličká, vezmi si dudlíčka a přebalíme tě."
Čas na udivený kukuč, co tím myslí? Sice nevím, kdy se polůlám nebo pokakám, ale většinou to vzápětí poznám, buď jak se mi plenka prověsí mezi nohami, nebo po čichu. Ale teď nic z toho nenaznačuje, že bych svoji plenku použila.
"Tenhle kukuč už jsem chvíli neviděla. Tentokrát ani netušíš, co máš v plence. Ještě včera sis stěžovala, jen ses polůlala a dnes ani netušíš, jaké voňavé překvápko schováváš v plenčičce."
Opravdu mě zná skrz na skrz. Pozná každý můj pohled a obě víme, že moje psí oči na maminku nefungují, ale ona se tváří, že ano. Jako naši oblíbenou kratochvíli si vzájemně předvádíme roztomilé a jiné obličejíčky. Teď si cumlám svůj fialový dudlíček se spícím králíkem na měsíci. Jelikož se mě maminka chystá uložit ke spánku tak to mě z denních plenek přebalí do těch na noc, v těch jsem ráda když se plazím po všech čtyřech a to jenom v suché plence, po noci v téhle plence jsem po ránu bez šance kamkoli mamince utéct.
"Ráno se probudíš vedle mě, tak kam bys utíkala, ty přeci utíkáš jenom k mamince, a kdybych tě na noc zabalila do tvých normálních plenek, tak přelezeš postranice postýlky a nastěhuješ se mi do postele."
Maminka se nemýlí a už jsem to párkrát provedla proto tyhle silné plenky.
"Nemrač se, princezničko. Ty plenky jsou mojí jedinou pojistkou, že se ti nic nestane, kdybys chtěla vylézt z postýlky. Stejně dneska neplánuješ opustit moji postel. Ne, dneska budeš spinkat jako andílek, a jak se známe, tak si usteleš na mně a budeme se celou noc tulit."
Ten úsměv. Usmívá se tak, že její úsměv prozařuje celou místnost. Za tenhle jediný moment dám vše, co mám. Vyměníte jeden moment s ní za moji pokakanou plenku? Dudlík nedám, ten jsem dostala od maminky. A co jsem dostala od maminky to je pro mne svátost.
"Nesmlouvej, za nic na světě bych tě nevyměnila, jsi můj perfektní malý andílek s ďáblíkem v těle."
A začala mě nemilosrdně lechtat. Ještě štěstí, že mi tu plenku nestihla vyměnit, jinak by mě znovu přebalovala ani ne minutku vzápětí po jedné výměně plenky.
"Štěstíčo, že jsem tě ještě nepřebalila, co?"
Vážně mi čte myšlenky? Spíše mě zná tak dobře, přeci jsem její malý andílek, milovaná dceruška, tak proč by do mě neviděla.
Maminka mě přebaluje, nejdříve pode mne položí čistou plenku, pak rozepne tu špinavou a čistou částí mě očistí od nejhoršího, pak následují vlhčené ubrousky, dětský zásyp a nová plenka. Ta je tak Tluuuuuuustáááááááá. A teď když jsem v noční plence, tak se půjdeme podívat do šatníku , abychom vybrali v čem budu spinkat. Vybíráme bodýčko s nápisem: Sleeping Angel, a volné kraťásky, které se dostanou přes moji objemnou plenku.
Teď už následuje jen jediné, kojení a ukolébavka na dobrou noc.
Dobrou noc, moji milý přátelé.
Dobrou noc, mrňousci, koukejte následovat příklad moji malé Káji a jít spinkat.
kajal:
Ne, že to na mě povíte mamince, ale teď už jsem zvyklá na noční plenky, takže pokud se v noci probudím a nedokážu znovu usnout, tak se dostanu ze své postýlky a tiše si hraji se svými hračkami, vybírám si plyšáky, protože ti nejsou hluční. Sice bych přísahala, že jsem aspoň jednou usnula mezi plyšáky, ale ráno mě maminka probudila a přenášela z postýlky na přebalovací pult. Nevědět, co by to znamenalo, kdyby maminka tušila, že se zvládnu dostat z postýlky a občas si v noci hraji, místo spinkání, tak bych dostala na zadeček. Nikdy to nejsou víc než dvě nebo tři plácnutí přes plenku, moc to nebolí, ale stačí to. Naučila jsem se, že hodné holčičky jsou občas odměněny, ale zlobivé si žádnou srandu neužijí a rozhodně se jim nedostane toho luxusu spát v maminčině posteli, nebo jíst v maminčině klíně. Nejoblíbenější aktivita této hodné holčičky? Přeci mazlit se s maminkou a proto jsem jedině hodná holčička.
Takže mě nenapráskejte, když mě tu vidíte, jak si po večerce hraji s plyšáky. Neopouštím pokojíček, porušuji maminčina pravidla, ale neohrozím svoje zdraví, nejde o to, že bych se měla tak moc ráda, jde o to, že mám ráda maminku, kdyby se mi něco stalo... Nechci ji vidět brečet. Kdybych maminku rozplakala, tak, tak bych se raději neviděla.
Čas na budíček!
Přestaň mi tu exhibovat stockholmský syndrom. Potřebuji se vrátit do svého těla. Je mi jedno, kde jsem, já chci zpět!
"Princezničko, co tu děláš? Jak to že jsi venku z postýlky?"
Problém na obzoru. Byl jsem objeven.
"Ale ne. Tohle ne. Kájo! Já doufala, že jsme tohle překonali. Asi ti nakonec budu muset říct pravdu, aby se mi vrátila moje hodná malá holčička."
Co?! Co tím myslí? Co to říká? Dozvím se co a jak. Třeba zjistím, jak vše zvrátit do původního stavu.
"Tak poslouchej pozorně princezničko, protože to povím jen jednou."
Říkat mi, abych poslouchal pozorně, už teď špicuju uši, šance vrátit se k mému životu!
"Kájo, vracejí se ti fragmenty vzpomínek a paměti. To co se dnes dozvíš se ti líbit nebude, ale asi ti to pomůže překlenout momentální rozštěpení osobnosti. Nikdy jsem nechtěla, abys to věděla, už to konečně vypadalo, že je po všem, že můžeme spokojeně žít."
Vidím, jak začíná natahovat. Ne, to ne. Nesmí brečet. Za jiných okolností bych pro jediný její letmý pohled zabíjel, pro její úsměv cokoli, a teď ji rozbrečím. Mentálně sám sebe právě lynčuji, jen kam jsem v mysli uložil kandelábr, abych se pověsil. Moje tělo začíná taky natahovat, rozbrečím ji, a pak začnu sám bulet.
"Tvoje tělo a mysl jsou výsledkem jedné akce, která tě měla zachránit. Tvoje původní tělo skončilo při nehodě mezi nákladním autem a zdí domu. Takže jsme byli schopni zachránit jen tvoji psyché, jak u vás říkáte. Nemysli si o mě nic špatného, ale tvoje podvědomí si samo zvolilo tohle tělo. Kdybychom do toho nezasáhli, tak bys neměla vůbec žádnou šanci. Nerada ti to říkám, kdybys zůstala ve regresním stavu mysli, tak bys nikdy nepřišla na jisté odlišnosti od vašeho světa, takhle ti to povím vše. V našem světě existují tři typy lidí:
1) Takoví lidé jako ty, zachránění před jistým koncem, u nichž když dojde k přenosu těla a mysli, případně jen mysli, se zastaví jejich stárnutí a růst a nikdy nedosáhnou větší výšky než naše tříleté děti, pro ty z nás, co nemohou mít děti přirozenou cestou, se stáváte dětmi, které mít nemůžeme;
2) Je tu populace těch, co jsou vyšší než vy minimálně o polovinu, většinou se nestávají cíli pro adopci;
3) Jsou tu lidé jako já. Jsme mnohem vyšší, dost z nás stojí nejvýš ve společenském řetězci. My ženy máme silné mateřské city a ty jsi byla moje poslední naděje na děťátko."
Tak a teď plně propukám v pláč, nevím proč, lituji snad to, že jsem mrtvý? Nebo proto co mi řekla.
Maminka mě zvedá k sobě a mazlíme se, snaží se mě utišit.
Cítím, jak mě postupně něco opouští.
Proč maminka pláče? A co tu děláme uprostřed noci. Pamatuji si, jak mě maminka načapala mimo postýlku, a pak mám tmu a teď tu sedíme a pláčeme. Dělám vše pro to, abych se přitulila k mamince a ona přestala plakat. Maminka se mě snaží uklidnit, až to dojde k tomu, že mě kojí a já usínám.
Ráno se probouzím a nade mnou se směje moje maminka a povídá: "Tak mám svoji Káju konečně zpátky a nemusím se o ni bát."
**********************************************************************************************************
Autor tímto ohlašuje konec, neměl jsme psát pokračování, ten začátek byl dobrý zbytek stojí za zlámanou grešli. Tak jsme nakonec dosáhli Happy Endu (fujky fuj). Nenaléhat v tomto příběhu se pokračovat nebude, už by mě to nebavilo.
Dobrou noc ;)
13jh02:
Tvé příběhy mě baví. I tou odlišností a specifickým stylem. Nevadí, že s tímto příběhem končíš, určitě přijdou jiná, zajímavá, témata.
Navigace
[0] Seznam témat
[*] Předchozí strana
Přejít na plnou verzi