Se šikanou jsem si na druhým stupni užil dost. Samo o sobě musím fakt vzpomínat, abych si to ještě vybavil, tohle mozek opravdu hodně vytěsní a život jde nějak dál. Reálný problém ovšem nastal hlavně doma. Prvně rodiče o tom asi nic netušili. Otec vesměs neustále pracoval a matka je typ člověka, co jsem nikdy charakterově nepochopil. Pominu, že jen vzácně ji potkám střízlivou, asi lila už kdysi dávno, ale dřív buď ne tolik, nebo jsem to prostě neviděl. Každopádně je to člověk, co chce všude vypadat hezky a je jí úplně jedno, co komu říká, takže klidně 90% toho, co říká, jsou lži. Lže až tak extrémně, že třeba celej den sedí u televize a když ji někdo zavolá na mobil, tak tvrdí, jak se akorát vrátila z nákupu a zrovna žehlí a ještě odbíhá vařit. A jak je čestná, tak je i věrná. Kamarády jsem si domů vodit nesměl, aby nikdo neviděl, jaký je prase. A teď zpátky k tý šikaně. Totiž otec, ač jsem s ním strávil 30 let života, tak jsem ho vlastně skoro neznal. Podstatný je, že zpětně vidím, že mi nechtěl nijak ublížit, ale vždycky se mnou jednal hrozně pohrdavě, neumím popsat, jak vždycky musel klesnout, aby si třeba jen poslech, když jsem s ním potřeboval mluvit. V každý větě jsem od něj slyšel jen: "Ale ty bys to nezvládl", "Jenže ty bys to stejně nepochopil", "Potřebuju někoho silnýho a hlavně blbýho" atd. Nepamatuju si, že by mě někdy oslovil jménem. Když mě volal, tak leda výrazem "K noze!". Kdykoli jsem něco potřeboval, vždycky jsem zkusil všechny ostatní možnosti a až úplně nakonec jsem šel za ním, pokud jsem to prostě radši nevzdal. Nepamatuju si, že by se mnou někdy mluvil jako rovnej s rovným. Ač byl šikovnej a celkem oblíbenej, nikdy jsem se od něj nic nenaučil. Měl jsem strach cokoli pokazit, protože hned jsem se dozvěděl, že je to jasný, jednoduchý a jen já to zase neumím. A teď si představte tu kombinaci. Ve škole jsem byl ta největší sračka ve třídě a doma jsem byl ta podřadná ubohá nula, která byla jen přítěž pro zbytek světa. Reálný dopady pak byly takový, že jsem nikdy neměl holku, s jednou jsem si byl blíž, jen jsem pak zjistil, že je celou dobu s někým jiným. Takže moje důvěra k ženskejm, je v lepším případě čistá nula. Každá holka u mě začíná s tou nejhorší možnou představou, nevěřím ji a nikdy si ji k sobě nepustím blíž, kamarádit s holkama zvládnu, ale tím to končí. A pak teda ještě další dopady na moje sebevědomí byly takový, že jsem nedokázal ani jít do obchodu, nebo se třeba jen někoho zeptat, kolik je hodin. Lidem jsem se vyhýbal kilometry daleko. Doslova jsem klidně šel o několik kilometrů delší cestou, když jsem zahlídnul, že proti mě někdo jde. Řidičák na auto mám asi jen díky tomu, že jsem ho tenkrát dělal s kámošem, jehož mamka nás oba přihlásila. Když jsem třeba byl na nějaký oslavě, tak jsem si ani nevzal nic ze stolu, dokud ke mě nepřišel někdo a neřekl mi, že si mám vzít taky a to jsem často ještě přemýšlel, jestli mi to neříká jen, aby se mi vysmál a reálně to tak vůbec nemyslí. Nenáviděl jsem snad všechno. I samotný spaní mi bylo hnusný.
Teď, o několik desítek let později si těžko vzpomínám, co tenkrát bylo a samotný pocity už si ani nedokážu vybavit. Mezi lidma tak nějak normálně funguju. Nikdy bych třeba sám nešel do hospody, pouze, když vím, že tam bude někdo z kamarádů. Na společenský akce, jako je pálení čarodějnic, Silvestr, fotbal a co já vím, bych sám nedokázal jít, reálně téměř nechodím. Kamarádů mám jen pár, s příbuznýma se skoro nepotkávám. Nevím, za kým jít pro radu nebo pomoc, co si nevyřeším sám, to většinou nemám. Když pro mě někdy někdo něco udělá, netuším, jak se s ním adekvátně vyrovnat. Když někomu pomáhám já, nikdy za to nic nechci. Lidi, se kterýma se běžně stýkám nechápou, proč nemám holku, já ani netuším, jak si vytvořit nový kamarády. Když koukám na televizi a je tam nějaká scéna, kde se lidi cucaj, obímaj atd. tak si vždycky uvědomím, že koukám vedle televize. Neumím se dívat na takový to projevení vzájemnejch citů mezi lidma. Přes to všechno vím, že je dost lidí, co si mě vážej, nebo mě maj prostě nějak jen lidsky rádi. Vím, že bych třeba rád dělal nějaký řemeslo, ale netuším, jak se dostat k někomu, kdo by mě ho naučil. Myslím si, že žiju skoro normální život a málokdo tuší, že mám nějakej problém, přesto si myslím, že sociálně už asi nebudu fungovat nikdy. Na druhou stanu už i začínám přemýšlet, že bych jednou vyrazil za váma na sraz...