Musím utéct! Rychle! Pojďte moje nožky. Co?! Co se to děje?! Proč se nehýbu? Já jdu do podřepu? Teď ne, jen ne teď. Cítím, jak se moje vnitřnosti vyprazdňují, jak se plenka propíná, pak se uvolňuje měchýř a plenka nasakuje močí. Plenka pod vahou toho, co jsem do ní udělal klesá pomalu až k mým kolenům. A je to v háji, teď už neuteču. Můj defétismus jen potvrzuje, když za sebou slyším její hlas říkat: "Kam si moje malé mimi myslí, že mi uteče?"
Že bych to vzal od začátku? Asi to bude nejlepší, ale nejdříve ji necháme, ať zjistí, co jsem jí připravil do své plenky, přebalit mě, a pak mě kvůli tomuhle nezdařenému útěku do ohrádky, a aby moji potupu dokončila, tak z vnějšku ke zdi ohrádky položí nočníček...
Tak a teď ten začátek příběhu.
Když se podívám zpět, tak všechno se zdálo být perfektní. Vlastní dům, skvělá práce a zrovna jsme se sestěhovávali s mou láskou dohromady a začínali plánovat společný život, už jsme i vybírali datum svatby, když se rozhodla, že se mi k něčemu musí přiznat...
"Lásko, musím s tebou mluvit. Než se posuneme v našem vztahu dál, tak bych se ti ráda k něčemu přiznala."
Nejdříve jsem se vyděsil, co se stalo, nechce to teď utnout, ne to neudělá, když mluvila o posunutí se ve vztahu dál. Nedávno jsme začali mluvit o svatbě, že by byla v očekávání. Tak jsem stihl trošku rozumovat po cestě do obýváku, kde jsem si naproti ní.
"O čem jsi chtěla mluvit, miláčku?"
Nervozita, nadšení, strach, to vše se ve mně tlouklo.
"Víš, těžko se mi to říká, protože mi asi nebudeš věřit..."
"Není se čeho bát," natáhl jsem ruku k ní a vzal její ruku do své.
"Jedno mi ale slib. Nebudeš se smát, ať ti řeknu cokoliv."
"Na svou čest ti slibuji, že se nebudu smát." Já to tak vážně myslel, ale to co mi řekla, no však to zjistíte sami.
"Já...já...já umím kouzlit, skutečně ovládám magii."
To jsem vážně nedal a začal se smát, magie? To jako vážně?! Všichni ti takzvaní kouzelníci se tváří, že umí kouzlit, ale nic takového se nekoná. Můj nedostatek sebeovládání, měl fatální následky, nejdříve se Alice naštvala, a potom se sebrala a odešla...
Tak a teď jsem to vážně pokazil. Udělám vše, abych si ji usmířil, takže začnu připravovat romantickou večeři, zatím jsem ji vždy nějak obměkčil, tak se mi to snad povede i teď, protože bez ní by vše ztratilo smysl.
Uvařil jsem jí oblíbené jídlo, jen vařením jsem strávil dvě hodiny, zatím se někam vydala a já netušil, jestli se vrátí, ale plně jsem v to doufal.
Další dvě hodiny jsem čekal až se vrátí. Vše připravené, svíčky jen zapálit, večeři servírovat, víno nalít, i pro květiny jsem zaběhl.
Pak se najednou vrátila, vyrazil jsem jí v ústrety, jenže než jsem stihl otevřít ústa, už se zavřela v naší ložnici.
"Lásko, prosím, otevři. No tááák. Prosím tě. Já se nechtěl smát. Prosím, otevři, udělám, cokoli jen budeš chtít."
Dveře se otevírají. Dává mi šanci. Opravdu udělám cokoliv za další šanci.
"Řekl jsi cokoliv," otázala se mě. Hlasem tak ledovým, že jsem si přišel jako naháč na severním pólu.
"Ano, a myslel jsem to. Řekni si, co chceš."
Najednou se jí na tváři zhostil úsměv. Takový úsměv, že mi z něj po zádech stekla ledová kapička a já se ošil.
"Něco pro mě uděláš, možná se ti to nebude líbit, ale já ti dokážu, že skutečně ovládám magii."
Tentokrát jsem se udržel na uzdě, žádný smích ani úsměšek.
"Vidím, že se přeci jenom dovedeš ovládat, ale ne na dlouho."
V tu chvíli se mě zmocnil pocit, že bych měl vzít nohy na ramena, ale i kdybych chtěl, tak bych nemohl, protože moje nohy ztěžkly a nebyly se s to hnout.
Sleduji, jak se její rty pohybují, pak se začínají hýbat i prsty. Pak jakoby místnost proťal blesk.
Promnul jsem si oči a přede mnou stojí Alice, ale něco se změnilo, vždyť ona se nade mnou tyčí jako věžák. Pak následuje další podivný pocit. Mezi nohami je cosi, co mi brání v tom, abych nohy dal k sobě.
"Nevěřil jsi v magii, teď za to zaplatíš. Naučím tě respektu k mému umění, stejně jako se učí malé děti, hezky vše od začátku."
Nestihl jsem nijak reagovat. Ztuhl jsem. Toliko jsem se pokusil ustoupit, ale zakopl jsem o vlastní nohu. Padám a už se chystá, že to bude bolet. Na zem jsem však nedopadl, místo toho se pode mnou ocitla její ruce, Alice mě chytila. Jí opravdu můžu věřit, měl jsem jí věřit. Mazlím se sní, tulím se, já ji opravdu miluji, ale nevíra se mi nevyplatila, třeba jí to dlouho nevydržím a umožní mi vrátit se do původního stavu.
"Kájo, ty jsi málem hapinkal. Teď zkontrolujeme plínku," s těmi slovy nejdříve stáhla kalhoty, ani nevím, kde se vzali, a pak k mému zděšení jsem spatřil, že jsem v bílém body, na kterém se něco píše, ale já nejsem s to zjistit co krom obrázku srdce, pak strčila dva prsty zepředu do plenky, pak mě otočila a přičichla k mému zadečku. Jen z toho samotného jsem začal brečet, jsem kompletně zahanben...
Jala se mne hned utišovat, během toho se se mnou vydala do ložnice, kde se před tím zamkla. Ani jsem si toho nevšiml a ocitl jsem se na přebalovacím stole. Najednou mi do pusu vnikl dudlík. Nevím, proč ale začal jsem hned cumlat, a ono mě to uklidnilo. Jakmile jsem se uklidnil, tak jsem začal vnímat okolí, v naší ložnici přibyla dětská postýlka, přebalovací pult, skříň plná dětského oblečení a u jedné zdi vyskládané neotevřené balíky plen.
Pokračování příště dnes už musím do hajan
