Kapitola 40
Předběžné opatření
Marek usnul a Hedvika potichu vstala, aby vzala Tomikovi telefon, který svíral v ruce a spal. Přišla k němu a vzala mu telefon z ruky. „Spinkej šmudlo“ řekla a dala mu pusu na tvář. Vlezla si zpět k Marečkovi, který spal, ani nezaregistroval, že tam Hedvika nebyla. Usnula vedle toho chlapce s pocitem štěstí, že má svou rodinu, kterou se jí daří dávat dohromady.
V noci ji vzbudil Míša, když se rozplakal bolestí, Hedvika mu dala čaj a zůstala u něj, dokud neusnul. „Mami“ ozval se do nočního ticha Tomík „potichu Tomášku copak“ zeptala se Hedvika tichým hlasem. „Potřebuju na záchod“ Hedvika k němu přišla „tak sundáme tu plenku a dojdeš si ano.“ Přikryla Marka a šla k Tomíkovi „rychle mami“ zašeptal Tomík a Hedvika k němu přišla. Chtěla mu sundat plenku, ale bylo dost pozdě. „Ty jsi to Tomíku zase držel dlouho viď a proč jsi mě nevzbudil ty trdlo.“ Plakal „chtěl jsem to vydržet do rána.“ Hedvika ho pohladila „tak neplakej Tomku, dáme to do pořádku ano. Půjdeme do koupelny pojď.“ Vzala ho za ruku a vešli do koupelny, kde mu sundala pyžamo a plenku a Tomáš vlezl do vany. Opláchla ho vodou a pak namydlila a opět spláchla „Dáme čistou plenku a do hajan.“ Dala mu čistou plenku, oblékla do pyžama a uložila do postele.Přikryla ho dekou a odměnila polibkem. „Mám tě rád maminko“ řekl jí Tomáš a Hedvika se k němu sehnula „to já tebe taky Tomášku.“ Řekla a nechala ho spát. Lehla si k Marečkovi a spala až do rána.
Ráno chodila sestra okolo 6 hodiny měřit teplotu. Když vlezla do pokoje potichu pozdravila, byla velice milá, nechtěla kluky vzbudit. Když každému zapsala teplotu, potichu odešla. Hedvika se podívala na Marečka, který otevřel oči „dobré ráno poklade“ řekla mu Hedvika „půjdeme do koupelny a já tě umyju ano.“ Řekla věděla, že nad ránem kadil do plen, ale nechtěla ho budit. Vzala ho do koupelny, kde ho svlékla a postavila do vany „promiň“ řekl ji Marek smutně, když ho Hedvika sprchovala. „Ty jsi ťunťa“ řekla mu Hedvika a dala mu pusu. Když byl umytý zabalila ho do ručníku a položila si ho na postel. Připravila si plenky a vzala olejíček, kterým ho namazala. „A proč mě tím mažeš?“ Zeptal se Marek zvědavě. „Abys neměl podrážděnou kůži víš, potom bys ji měl červenou a svědilo tě to.“ Řekla mu Hedvika, když mu zapnula igelitové kalhotky a natahovala pyžamo.
Položila ho do postele a přikryla „je to lepší viď, být čisťounký a voňavý.“ Řekla mu Hedvika s úsměvem a Mareček přikývl.
Bylo půl osmé ráno, když sestra přišla se snídaní do pokoje „Paní doktorko, až se Tomáš nasnídá, tak mu máte dát tohle a půjde na to vyšetření. Doktor tady bude tak v devět.“ Řekla jí sestřička a podala ji misku s injekcí, kterou si Hedvika položila na svůj stolek. Hedvika vzala telefon a volala Terezce „Terezko, potřebuji, abys přijela co nejdřív.“ Řekla do telefonu chtěla, aby Terezka pohlídala kluky a ona byla s Tomíkem na vyšetření. Byla ráda, že Tomikovo vyšetření padlo na sobotu, protože na to bude více času. „Maminko, já nechci injekci“ řekl jí Tomík, měl strach což bylo pochopitelné. „Tomášku a co kdybychom to vyšetření zvládli bez injekce a já tam budu s tebou. Celou dobu tě budu držet za ruku.“ Řekla mu Hedvika a Tomík přikývnul, měl z toho strach, ale Hedvika se ho snažila rozptýlit, aby na to nemyslel. Když klukům dala snídani, přijel Fanda s Filipem a s Terezkou. Hedvika nakrmila Tomika a Filip se ujal Marečka. Terezka se věnovala po dlouhé době Míšovi a všichni vesele diskutovali což bylo pro Marka dost zábavné, protože se mu věnovali všichni a poslouchali, když něco říkal. Mluvil v krátkých větách, protože u delších vět nedokázal složit smyslplnou větu, což všechny rozesmálo.
Když dojedli, přišel lékař a podíval se na Tomika „dobré ráno, ty jsi mu nedala tu injekci?“ Zeptal se, když viděl, že je Tomík vzhůru. „Pavle, zvládneme to bez injekce. Já jdu s Vámi.“ Řekla mu Hedvika a doktor pokrčil rameny.Moc tomu nevěřil, ale nic nenamítal. „Tak Tomiku, půjdeme to zvládneme pojď.“ Byl nervózní a bylo mu do pláče, ale Hedvika ho vzala do náruče a dala mu pusu. „Neboj se, je to jenom vyšetření zlatíčko.“ Šla za doktorem po chodbě a měla Tomíka v náručí.“ Cítila, jak se Tomík chvěje „bude to bolet?“ Zeptal se Tomík Hedviky „nebude, bude to jenom nepříjemné, ale musíme zjistit, proč se počůráváš a tohle vyšetření nám pomůže uvidíš.“ Když přišli do čekárny, sedla si Hedvika na lavičku než si je zavolají. „Tak pojďte dál“ řekla sestřička, která vykoukla ze dveří. „Svlékněte ho do naha a támhle ať se položí“ Ukázala sestřička na lehátko v místnosti. Když ho tam Hedvika položila přišel lékař, kterého Tomík s obavou pozoroval. Hedvika se přes Tomíka nahnula, aby mu koukala do očí „ty zvědavče můj koukej se na mě.“ Teď ti tam pan doktor strčí hadičku a napustí ti tam takovou tekutinu a ty zkusíš nečůrat broučku ano.“ Řekla mu Hedvika a kývla na doktora. Tomík se rozplakal, když vyšetření začalo, ale Hedvika na něj pořád mluvila a utírala mu slzy, které mu tekly po tváři.
Za chvilku bylo po všem a na Tomíkovi, byla znát únava, pro Tomíka i Hedviku to bylo nekonečné. Hedvika potom Tomíka zabalila do plenky a oblékla mu pyžamo. „Hedviko jsi neskutečná“ řekl jí doktor s úsměvem a pohladil Tomíka po hlavě. „A ty jsi statečný mladý muž“ řekl mu doktor. Sestřička se na Tomíka usmála a otřela mu vlhkým ubrouskem z čela pot. „Je mi špatně“ řekl Tomík Hedvice „půjdeme do postýlky, a budeš odpočívat miláčku.“ Řekla Hedvika a vyrazila s Tomíkem do pokoje, kde ho položila do postele a přikryla. „Tak co“ zeptala se Terezka a sedla si k Tomíkovi na postel. „Je statečný, zvládl to i bez injekce.“ Řekla Hedvika a Tomík si přikryl hlavu dekou a tiše plakal. „Proč pláčeš maličkej?“ Zeptala se ho Hedvika a lehla si k němu. „Já už tam nechci.“ Odpověděl jí Tomík „už tam nepůjdeš neboj.Vyšetření máme za sebou a teď počkáme na pana doktora, až nám řekne co máme za problém, abychom to mohli vyléčit ano.“ Řekla mu Hedvika. Doktor přišel asi za půl hodiny „Hedviko můžeš?“ Hedvika přikývla a šla za doktorem na chodbu, kde strávila s doktorem delší čas. Potom se vrátila do pokoje a všichni čekali, že něco řekne, ale Hedvika mlčela. Nechtěla před Tomíkem mluvit „mám krásného zdravého kluka.“ Řekla jen a podívala se na Fandu. „Půjdeš se mnou koupit si kávu? Terezka tu počká s Filipem.“ Terezka se na Hedviku dívala s obavou „mami, děje se něco?“ Hedvika se usmála „Terezko neboj se, nic co by jeho zdraví ohrozilo není.“ Řekla jí a Terezka si oddechla. Hedvika vyšla s Fandou na chodbu a šli do přízemí k automatu „Nefunkční svěrač močového měchýře. Zkusí dát léky a když nezaberou, tak to řeší operací a vrátí se do normálu.“ Řekla mu Hedvika „no a jak dlouho budeme čekat na to, až zaberou léky?“ Zeptal se Fanda „ Možná půl roku Fando. Chudák malej, ale to zvládneme.“ Řekla a šli pomalu zpět do pokoje. Terezka se zatím věnovala klukům v pokoji bylo docela veselo. Když Hedvika s Fandou vstoupila do pokoje, museli je trochu utišit, ale vypadali báječně, protože se k sobě chovali jako sourozenci. Marečka, kterého přijali mezi sebe si Fanda s Terezkou přehazovali a zdálo se, že se stal mazlíkem v této rodině jako Míša.
Dny v nemocnici plynuli jako voda v polovině dalšího týdne, ze stavila Květa v nemocnici, že bude vydáno předběžné opatření a Hedvika musí být tomuto jednání přítomna. Terezku proto omluvila ze školy z rodinných důvodů a šla na toto jednání i s Fandou. Květa přiběhla k soudu deset minut před začátkem jednání. „Hedviko uspíšili jsme to, kvůli Markovi a soud nám vyhověl, proto je to takhle brzo. Jednání je v zájmu dítěte, tak odpovídejte oba podle pravdy. Sebemenší pochybnost rozhodne o setrvání v ústavu.“ Řekla jim a Hedvika byla trochu nervózní, ale snažila se to zakrýt aby na sobě nedala nervozitu znát. „Případ Křížek“ ozvalo se ze dveří a Hedvika, Květa a Fanda vstoupili dovnitř.
Sedli si na lavici v soudní místnosti a diskutovali „Povstaňte prosím“ Řekla soudní asistentka a připomněla všem bod jednání, kvůli kterému se sešli. Představila všem soudkyni Martinu Prachařovou. Soudkyně začala mluvit „dobrý den, sešli jsme se kvůli předběžnému opatření a já dnes rozhodnu, kde bude umístěn nezletilý Marek Křížek, do soudního jednání o svěření do péče. Je pro mě samotnou velice neobvyklé, že bylo předběžné jednání svoláno v tak krátké době, ale vzhledem k tomu, že se takto postupuje v případě odebrání dítěte od rodiny, soud vyhověl žádosti sociálního úřadu. Paní doktorko, proč máte pocit, že tomu chlapci dokážete nahradit plnohodnotnou rodinu. Tady mám napsáno, že máte 4 děti, o které se staráte. Nebude pět dětí nad rámec Vašich schopností?“ Zeptala se soudkyně Hedviky „Paní soudkyně, nemám důvod pochybovat o svých možnostech. Snažím se k dětem chovat stejně a dávat jim stejně.Ale Terezka a Filip, kterým je 15 a 17 let, už se umí o sebe postarat také a i oni mi pomáhají s těmi menšími a tím pomáhají i k tomu, abychom byli plnohodnotná rodina.“ Odpověděla Hedvika, ale to soudkyni neobměkčilo „Ale proč máte pocit, že tomu chlapci dokážete nahradit plnohodnotnou rodinu.“ Zeptala se znovu „protože jsem zjistila i z vyprávění toho chlapce, že je na něj pohlíženo s despektem a četla jsem jeho složku čím si chlapec prošel. Chci tomu chlapci ukázat, že může a bude žít plnohodnotný život a prožije skvělé dětství. To není pocit, že mu nahradím plnohodnotnou rodinu, to je rozhodnutí a můj osobní závazek, že bude žít v plnohodnotné rodině.“ Soudkyně se trošku usmála po jejích slovech, ale hned nasadila svůj nepříjemný pohled. „Četla jsem složku toho chlapce a máte pravdu neosahuje to nic dobrého.“ Řekla jí na to soudkyně „Zástupce sociálního odboru je tady s námi. Paní Podlesná Váš názor na předběžné opatření?“ Květa si stoupla a vzala do ruky desky, které otevřela „Paní soudkyně, chlapce jsme dali k Paní Stránské na pokoj v nemocnici, neboť bylo po celou dobu silné pouto k synovi Paní Stránské, který se chlapci věnoval v co nejlepším zájmu pro dítě. Chlapec díky jejímu synovi, začal lépe komunikovat a při umístění chlapce na pokoj v nemocnici k jejím synům, si našel vztah i k samotné Paní Stránské s tím, že ji začal říkat maminko. Z našeho pohledu, kdybychom chlapce umístili zpět do ústavu, došlo by k jeho psychickému úpadku. Dle vyjádření ústavu, chtějí chlapce předat do ústavu sociální péče pro mentálně postižené, neboť psycholog shledal opožděný vývoj……“ Mluvila dlouho, četla psychologický posudek na chlapce a mluvila o tom, jak se v ústavu k Tomikovi staví personál. Soudkyně bedlivě poslouchala a zapisovatelka zapisovala každé slovo, které vyslovila. Když dokončila posadila se zpět. „Vy se budete vdávat Paní Doktorko, to Vám gratuluji. Soud bude odročen na 60 minut, aby se poradil.“ Rozhodla soudkyně a všichni vyšli před soudní budovu. „Tak co Květo, máme šanci?“ Květa pokrčila rameny „jsem ráda, že nevyslechla ještě tvého nastávajícího. To by bylo jasné, že hledá kličky a že ti nedůvěřuje. Jdeme někam na kávu?“ Zeptala se Květa a Hedvika s Fandou přikývli.
Sedli si do kavárny, když Hedvice zazvonil telefon v kapse, byl to Filip „tak co mami“ ozval se jeho nervózní hlas. „Filípku vydrž za hodinu, budeme vědět rozhodnutí a já ti hned zavolám.“ Řekla mu Hedvika a smála se „Jsi moc nedočkavý, všechno má svůj čas neboj. Když dopili kávu, šli pomalu zpět k soudní budově, nervozita byla znát hlavně na Hedvice. Byli tam o 15 minut dříve a vleklo se to déle, než samotná hodina. Při vstupu do jednací síně byli všichni napnutý jako struny. Soudkyně zasedla na svou soudní stolici.
„Při přezkoumání žádosti o předběžné opatření, jsem musela nejdříve hodnotit zájem dítěte. Soud přezkoumal informace, které získal z dnešního jednání a musel posuzovat i možnosti žadatelky, zda jsou její možnosti reálné. Dospěla jsem k názoru, že je velice náročné, starat se o dítě, které má zřejmě opožděný vývoj, ale dospěla jsem i k názoru, že umístit takové dítě do ústavu pro mentálně postižené, není v jeho zájmu. Vyslyšte rozsudek Marek Křížek narozen dne 15.12.2013 bude do rozhodnutí soudu o jeho výchovu předán do rodiny paní Stránské a tato rodina bude pod dohledem sociálního odboru dětí. Přičemž umožní sociální pracovnici vstup do obydlí za účelem kontroly. Tyto kontroly budou prováděny v cyklu čtrnácti dní. Dále v zájmu dítěte soud rozhodl, že si chlapce můžete vyzvednout v nemocnici, kde se momentálně nachází.“ Začala číst paragrafy, což už nikdo pomalu nevnímal, protože radost, kterou měla Hedvika a Fanda z Hedviky byla nepopsatelná.
Když soudkyně dočetla, podívala se na Hedviku „ Paní Doktorko, kdyby vás bylo víc, jako jste vy, tak dětské domovy nepotřebujeme. Snad Vám to jednou to dítě vrátí.“ Řekla soudkyně a když se všichni vzdali práva odvolání, rozsudek nabyl platnosti okamžitě. Hedvika opustila síň a držela v ruce telefon, aby zavolala Filipovi. Zvedl to téměř okamžitě „tak Filipe a je to.Máš Marečka doma.“ Řekla mu Hedvika a Filip měl obrovskou radost. „Hedviko, teď musíte ještě podat žádost k soudu to ti pomůžu a pak už by to měla být rutinna.“
Pro Hedviku, to byl další krásný den, který se ji vyvedl.Věděla, že se bude mít co otáčet, ale jak celou dobu toužila po dětech, tak teď jich měla tolik, že se v duchu modlila, aby si Filip nenašel další dítě, které by chtěl mít doma. Na druhou stranu, když Marečka poznala a jeho minulost, tak by sama nedokázala toho chlapce nechat napospas jeho osudu někde v ústavu. Když přišla do nemocnice, Terezka držela Marečka na klíně. Plakal a Terezka ho utěšovala „co pláčeš?“ Zeptala se ho Hedvika a vzala ho k sobě. „Kde jsi byla?“ Zeptal se jí a Hedvika mu dala pusu na uplakané tváře. „Tobě se stýskalo? Já byla s tátou prosit, aby mi tě dali domů a oni mi řekli, že mi tě domů dají. Tak že až nás pustí z nemocnice, tak budeš bydlet u mě chceš?“ Zeptala se ho Hedvika a Mareček ji obejmul a stisknul. „Pokakal se, ale vykoupala jsem ho. Nechtěl, chtěl od maminky, ale potom šel statečně se mnou do vany.“ Pochválila ho Terezka a Hedvika se přidala. „Protože je to statečný kluk viď.“ Řekla mu a položila ho na postel.
V nemocnici potom strávili ještě dva dny a poté je pustili domů. Byl pátek, tak že je čekal veselý víkend, protože Hedvika měla v plánu koupit pro Marečka dort, aby ho přivítala u sebe doma…………..
Pokračování příště…………
Vážení přátelé, vzhledem k tomu, že opět odjíždím, budu nucen na chvilku se odmlčet. Pokouším se kolikrát psát v práci, ale moc to nejde, protože po nocích jezdím a přes den spím. Pak to z telefonu přepisuji sem a stejně to napíši jinak. Děkuji všem za přízeň, nic méně jsem trošku zkrátil příběh z nemocnice a vrátím se domů, kde se budou příběhy odvíjet dál. V každém případě dávám této rodině stop stav, neboť už takhle jich je hodně..:-))))))))) Zatím se divím, že to pro Vás není únavné. Přeci jen původně jsem chtěl napsat sedmi dílný příběh, ale bohužel mi to skočilo o dalších 33 dílů dál. Je pravda, že mě baví psát i když tam mám chyby, nebyl jsem ve škole zrovna génius a i když se to snažím dohnat v tomto věku, stejně co se naučím zapomenu.Tak že za diakritiku se opravdu omlouvám….. Proto tedy za pět dní nashledanou……….
