Omlouvám se ty příběhy ani moc nečtu jen je vždy proletím a pak hodím jsem. Nic u nich neopravuji ani nepředělávám. Jen kontroluji jestli jsou celé. A nebo víc částí.
Povídka ze starého fóra
Autor: Squell
Snad se tento smyšlený příběh bude líbit.
Naplánoval jsem si výlet do Prahy a v pondělí ráno chtěl vyrazit. Měl jsem jet na týden za kamarádem, co tam žije. Ráno v den odjezdu jsem si řekl, že bych mohl udělat mezizastávku v Brně a pozdravit tři kamarádky a přespat u sestry. Tak jsem vzal mobil a obvolával. K mému neuvěření všichni souhlasili. Tak jsem sedl do své Hondy Civic Plus-R a vyrazil směr Brno. Dálnice byla skoro prázdná a jelo se mi dobře. Občas, když jsem přestal hlídat tachometr, jsem na něm měl 170 km/h. Po hodině a něco jsem se blížil k Brnu. Auto jsem nechal na okraji a jezdil MHD. Než jsem se dopravil ke všem kamarádkám a hlavně, než jsem s nimi pokecal, tak se blížil večer. Řek jsem si: "Už bych mohl vyrazit za sestrou." Dopravil jsem se k autu a vyrazil za ní. Bývá totiž ve vesničce u Brna. Už se začalo stmívat, když jsem konečně dorazil k ní. Po zaparkování a přivítání se šlo do hospody na pivo a večeři. Po zhruba čtyřech hodinách jsem měl v sobě tři kousky a na hodinkách bylo kolem jedenácté. Začal jsem se zvedat, že půjdu spát. Abych to náhodou s pitím nepřehnal, přece jen ráno mám řídit a jet do Prahy. Sestra mi dala klíče od baráku, že pak se svým klukem dojde. Tak jsem šel a v momentě, kdy jsem lehl do postele, padla na mě únava a v tu ránu přicházela říše snů. Ráno mě vzbudil budík, co jsem si ho nastavil na mobilu a chtěl brzo vyrazit. Dostal jsem ještě snídani a rozloučil se. A zase na cestě, bylo o hoďku později, než jsem plánoval. Po chvíli vjíždím na D jedničku a mezi písničkami na Impulsu slyším, že se na D1 stala nehoda ve směru na Prahu a začíná se to ucpávat. Tak sjedu nejbližším výjezdem, že to objedu. Jel jsem tenčí cestou mezi obcemi, no moc dobře udržovaná nebyla, ale dalo se po ní jet 120 km/h. Najednou proti mě auto, ale ne že by jelo ve svém pruhu, ale jelo v mém. Byli jsme na rovné silnici, sem tam křoví u okraje a nikde žádné další auto, jen my dva. Nejel taky zrovna pomalu, tak zhruba 150 km/h a strašně rychle jsme se k sobě blížili a on neuhýbal. Dupnul jsem na brzdy a od pneumatik se začalo kouřit a strašně začal troubit. Ale protisměr nereagoval. Tak teď rychle se rozhodnout. Když pojedu ve svým, narazím do něj čelně. Když zahnu do jeho pruhu, může se taky najednou vzpamatovat a vrátí se do správného pruhu a je tu zas čelní náraz. Už mi zbyla poslední možnost, pole. A tak jsem strhl volant směr pole a následoval výskok a mohutný náraz předkem auta na hlínu, která se okamžitě všude rozletěla jak po výbuchu, mně sklouzly ruce z volantu a celé mé tělo šlo dopředu, ale držel mě bezpečnostní pás. V tom vystřelil airbag a já dostal pořádnou ránu do obličeje. Pak si nic nepamatuji. Po chvíli se probouzím v ležící poloze na poli a vedle mě dřepí slečna co vypadala nádherně a zeptala se: "Jste v pořádku ?" A já na to: "Děsně mě bolí nos a trochu ruce." Ona se usmála a řekla: "Tak to jsem moc ráda. Ruce máte naražené a nos je přeražený od airbagu." Zeptal jsem se: "Co mám s autem a volala jste policii?" "Ne, ne nikoho jsem nevolala, to by pro mě byla tragédie. Radši bych naši nehodu vyřešila nějakou dohodou a myslím, že se jistě dohodneme." Po těchto slovech jsem si uvědomil, že ona je ten protisměr. Přerušil jsem ji naštvaným tónem hlasu: "Co jste sakra dělala za tím volantem? Nevíte snad po které straně se jezdí?" Evidentně jsem ji zarazil a po chvilce řekla sebevyčítajícím hlasem a zkroušeným pohledem, jako by se strašně styděla a nechtěla mi lhát. Potichu z ní vypadlo: "Měla jsem orgasmus. Hrála jsem si s pochvou." To mě trochu zarazilo. A ona hned dodala: "O auto se vám postarám a o vás také, tedy jestli nebudete namítat. Měla bych se představit. Jsem Hanka a jsem ředitelkou značkového servisu Hondy a pár poboček tady v okolí. Takže auto bude OK a samozřejmě vás to nebude nic stát a než se to opraví můžete bydlet u mě doma. Co na to říkáte?" V tu chvíli mi došlo, proč nevolala policii, ani nikoho jiného. A také mě zarazila natolik, že jsem přestával být naštvaný. Když ona je hezká a dala mi takový návrh, tak ho přeci nemohu odmítnout a tak ze mě vypadlo: "Dobrá tedy, souhlasím s Vaší nabídkou. A také bych se měl představit. Jmenuji se Petr, těší mě." Pomohla mi se postavit a šli jsme se podívat na auto. Přední maska byla pokrčená, nárazník ležel zdeformovaný kousek dál od auta, spodek také musel dostat ránu a o tlumičích ani nemluvě. Kupodivu jinak autu nic nebylo. Hanka si vzala svůj mobil a popošla kousek dál a komusi volala. Pak přišla a řekla: "Můžeme Vaše věci přeskládat do mého auta než dorazí odtah." A teprve jsem se pak podíval které auto myslí. U kraje vozovky stála nová Honda Legend ve stříbrné metalíze. Z úžasem jsem se zeptal: "To je Vaše auto? Vždyť ještě u nás není ani v prodeji." Usmála se a povídá: "Ano, to je mé nové auto, přece jen reprezentuji firmu. A máte pravdu toto auto má opravdu málokdo. Chcete se na něj podívat, než začneme překládávat věci?" Souhlasil jsem s jejím návrhem a s údivem obhlížel auto zvenku i zevnitř. Pak jsme přehodili pár věcí, které bych nerad, aby mi je někdo vzal. Mezitím dojelo odtahové vozidlo s nápisy "Servisní vozidlo" a "Honda" a také pár telefonních čísel. Hanka se šla na chvíli pobavit s řidičem a po chvíli se ke mě vrátila: "Tak pojďte, pojedeme k nám a o auto je postaráno." Při jízdě jsem si vychutnával ten luxus a že jsem jeden z mála, co se tímto autíčkem vezou. V průběhu jízdy jsme si povídali a jak šlo slovo od slova, začali jsme si tykat. Zajeli jsme do města a Hanka řekla: "Tou nehodou jsem ti zničila oblečení, mohla bych to napravit?" Souhlasil jsem a za chvilku zastavujeme před značkovým obchodem. Triko jsem měl od krve a rifle měly také svůj flek a také jsem byl ještě trochu od hlíny, jak jsem tam ležel. Po vejití dovnitř se Hanka přátelsky přivítala s personálem a cosi si řekli. Pak se nám všichni plně věnovali a následovalo zkoušení spousty oblečení. Vybral jsem si nové botasky, rifle, triko a mikinu. Až při placení jsem zjistil že ji stojí tato malá návštěva něco kolem pěti tisíc. Polknul jsem naprázdno, protože jsem měl poškozené nehodou jen triko a rifle a to by se možná dalo i vyprat, ale přece jen zavinila mou nehodu, tak jsem nic neříkal. Pak jsme jeli kousek za město do vesničky, kde měla svůj domeček. Tedy spíš bych měl říct vilku. Bylo chvíli po době oběda, když řekla: "Obědval jsi?" "Ne," odpověděl jsem. V tom vytáhla z lednice pizzu a že si ji dáme a pak se půjdeme projít po okolí. Při odpolední procházce jsme si hodně povídali a trochu se sblížili. Už z nás byli známí. K večeru mi uvařila večeři a pak jsme zamířili do místní hospůdky. Při večerním povídání a popíjení jsem nějak opomenul, že po větším množství alkoholu jsem moc upřímný a říkám věci, které bych normálně neřekl. Když jsem byl v tomhle stavu, ale ještě jsem nebyl opilý spíš v náladě. Jak tak jsme si povídali ze mě vypadlo, že jsem AB a že moc vybavení doma nemám. Pak se povídalo a popíjelo dál, ale to už si nepamatuji. Ráno se probudím s bolestí hlavy a pomyslel jsem si, že ještě sním. Protože ležím v dětské postýlce, která mi je ještě trochu velká, vedle mojí hlavy po každé straně plyšáčci. Jeden byl lvíček a druhý medvídek se srdíčkem na břiše, oba ve velké velikosti. Kolem postýlky byl dětský plyšový mantinel s obrázky medvídků a skřítků. Nademnou byl dětský kolotoč s plyšovými zvířátky pro uspávání. Peřinka se zhlavečkem byli růžové s velkým obrázkem Ponnyho. Celá místnost měla lehce narůžovělý nádech a sem tam byl obrázek motýlků, medvídků a hraček. Stály tam dvě velké skříně a spousta poliček s nejrůznějšími hračkami a plyšáky. Strop vybarvený modře s hvězdičkami, měsíčkem a mráčky. Na podlaze byl oranžový koberec a na něm dětský hrací kobereček s velkým obrázkem Ponnyho. V jednom rohu stál houpací koník a ve druhém byl velký přebalovací pult. Mezi nimi okno se záclonkou ověšenou mašličkami. Uprostřed místnosti ležela Hanka přikrytá dekou a spala. Potichu jsem začal odhrnovat peřinku, že si zajdu na záchod. Přece jen večerní pivo se hlásilo i teď. Podívám se na sebe a nevěřím svým očím. Mám na sobě růžové body s obrázkem Ponnyho přes celé břicho. Ucítil jsem mezi nohama známý pocit, jako bych tam měl plenku a ne jednu. Sáhnul jsem si tam a opravdu tam byla plena i s kalhotkami. V tom se začala Hanka probouzet. Podívala se na mě a viděla, že už nespím a povídá: "Dobré ráno. Jak jsi se vyspinkal?" "Dobře," odpověděl jsem a hned dodal: "Proč jsem jako mimino?" "Neboj, všechno se dozvíš. Zavoláme teď tvou novou maminku, jen pěkně zatím lež," usmála se a začala se odkrývat. Měla na sobě noční košilku a vypadala v ní pravdu nádherně. Odešla z pokoje a po chvíli se vrátila s další slečnou. Ta na sobě měla rifle a body triko. Měla dlouhé rovné černé vlasy s pramínky blonďatého melíru, hezký obličej, postava štíhlá s normálními prsy a ne moc velikým zadkem. Jak začala mluvit, její hlas zněl jemně a přítulně: "Ahoj, miminko. Já jsem tvoje máma a jmenuji se Jana, ale klidně mi říkej mami." "Cože?" vypadlo ze mě. "No, víš jak jsme včera večer seděli a popíjeli? Vypadlo z tebe, že chceš být miminkem a mi ti to rády splníme." pověděla Hanka. "Aha. A co všechno mi splníte?" zeptal jsem se zvědavě. "V podstatě vše, co patří k miminku," řekla Jana a pokračovala. "Budeš spinkat, papat, hrát si a vše co dělají miminka. My se o tebe budeme starat. Přebalovat tě, krmit, koupat a vozit na procházky." "Na procházky?" zeptal jsem se vyděšeně, vždyť mě uvidí ostatní lidi. "Neboj, budeme tě vozit tady po okolí. My se také vozíváme a ostatní lidé v okolí si na nás zvykli. Ty vlastně nevíš, že se také rády převlékáme jako miminka. Jen se koukni," dopověděla větu a zvedla svou košilku. Pod ní byla pořádná plena. "Hmm. Takže mám být miminkem? A nezdá se mi to?" zeptal jsem se. Usmály se a Jana řekla: "No, samozřejmě, že máš být mým děťátkem. A my budeme tvou novou rodinou. Já budu maminka a Hanča tvou tetou. Ale většinou budeš se mnou. Teta musí pracovat, víš? Tak se spolu budete vídat navečer, přes noc a o víkendech." "O víkendech? Jak dlouho tu budu?" zděsil jsem se, že u nich zůstanu napořád. "Ale neboj. Budeš tu jen po dobu než ti spravíme auto," řekla Hanka a pohladila mě po tváři. "A jak to vypadá s mým autem?" zeptal jsem se zvídavě. "Auto máš v těch nejlepších rukou. Neuděláme ti jen opravu, ale i tuning, jak jsi včera zmínil, že se ti líbí a budeš tam mít vše, co si přeješ. Básnil jsi o vinylu draka, zelených světlometech, podsvícení, pneumatickém odpružení a pár plyšácích v interiéru. To vše budeš mít a i s mými dárečky, jako třeba tvé rádio vyměníme za DVD, přidáme ti nové repráky a dva ještě navíc, tvé odpružení bude nastavitelné jak automaticky, tak manuálně a spoustu dalších věciček ti mám v plánu tam dát a možná mě ještě napadá, že si pohrajeme se spojkou, motorem a počítačem. No ale už fakt nic víc neprozradím, přece jen to by pak nebylo překvapení za to, že jsi naším děťátkem. Akorát to možná kvůli tomu bude trvat trošičku déle, ale to snad nevadí?" říkala Hanka hladíc mě po tváři. "Ne, ne. Děkuji," odpověděl jsem nadšeně. "A mám pro tebe ještě jedno překvapení. Dneska si udělám služební cestu do Německa a nakoupím ti tam oblečení a výbavičku. Večer už budeš spinkat ve svém," říkala vesele Hanka. "A teď si zas chvilku lehni, maminka mezitím nachystá snídani a s tetou se shledáš večer," povídá Jana a při tom vyndala z kapsy dudlík a dávala mi ho do pusy. "No, není roztomilý?" "Je. A moc," odpověděla Jana Hance a přitom mě políbila na čelo. Pak zadělala ohrádku a obě při odchodu z pokoje mi mávaly. Když odešly, honilo se mi hlavou, jestli se na to nemám vykašlat, ale touha být miminkem převládala. Tak jsem si řekl proč ne, aspoň budu pak vědět, jaké to je a jim tím udělám jen radost. V tu chvíli se mi zase chtělo na záchod a tentokrát jsem to nezadržoval a počůral se, jako už mnohokrát dříve doma do svých plenek. Při čekání než se vrátí jsem si v klidu dudlal nový dudlík. Byl sice růžový, ale to mi vůbec nevadilo.
