Kapitola 36
Mareček
„Strejdo, budeš si se mnou hrát?“ Ozvalo se Filipovi za zády, byl to Marek, který každý den netrpělivě čekal, až za ním Filip přijde. „Budu, ale musíš počkat, já musím teď utřít stolky na pokojích.“ Řekl a Marek se zatvářil zcela neomluvně k Filipově práci. „Tak já půjdu s tebou.“ Řekl mu „a víš jak teta bude hubovat?“ Zeptal se ho Filip s úsměvem „to nevadí, já budu hodný.“ Odvětil mu Marek a Filip se musel smířit se skutečností, že bude pokárán ze strany sestřičky i on sám, že nedokázal Marka udržet na herně, nebo v posteli.
Chodil z jednoho pokoje do druhého a povídal si s dětmi, které ho přemlouvali, aby jim četl pohádku. Měl radost, že o něj stojí alespoň ty děti, ale zároveň si říkal, že kdyby ho viděli kluci ze třídy, tak by smíchy umřeli, protože je z něj chůva. Marek vedle něj poskakoval radostí a doprovázel ho z pokoje do pokoje, kde svou nezkrotností, bouchl do stolu, kam si Filip odložil kýbl a všechen obsah vody rozlil po zemi. „Zatr….“ Procedil Fili mezi zuby „Marku, ale musíš dávat pozor, podívej se.“ Řekl Markovi vyčítavě a ten když viděl tu spoušť, podíval se na Filipa „strejdo, máš mokré i kalhoty koukej.“ Řekl Filipovi jako by nic. „No to ti děkuju, musím jít pro mop. Všichni zůstanou ležet a ty Marku do pokoje šup.“ Přikázal zrovna v době, kdy se na chodbě ozvalo hlasité zvolání „vizita!!“ Dveře do pokoje se otevřeli a vešel primář s doktory a sestřičkami „ty lumpe a honem do pokoje“ přikázala sestřička Markovi přísně a stejný přísný pohled hodila i na Filipa. Věděl, že dostane pořádnou sprchu až bude po vizitě. Primář se rozešel k první posteli s malým pacientem, aniž by si všiml té mokré podlahy. Chtěl pozdravit, ale politá podlaha mu zkřížila plány „dobpr…..dele“ řekl jen, když šlápl do kaluže vody a zemská přitažlivost už zařídila nevyhnutelné. Primář se zřítil k zemi a po dopadu na zem, se v jeho tváři zračilo překvapení, ale i vztek, kterému dopomohl i hlasitý smích dětí.
Sestřičky vyprskly smíchy „holky!“ Řekla vrchní sestra káravě. „Pane kolego“ Řekl Primář Filipovi, když se zvedal z podlahy „promiňte pane Doktore, já jsem omylem vylil vodu z kýble, když jsem utíral stoly.“ Řekl mu Filip s pokorou „no to jsem zaregistroval a vy nevíte, že to máte hned uklidit, co když si někdo zlomí nohu! Přijdeme za chvilku a vy to dáte zatím do pořádku.“ Řekl dost naštvaně a Filip si šel pro mop, aby mohl podlahu setřít.
Když byla ukončená vizita a Filip měl hotovou práci, mohl se věnovat dětem v herně. „Filipe, co to mělo být?“ Uslyšel za sebou hlas vrchní sestry“ otočil se na ní, věděl, že vynadáno dostat musí. „Já ti řeknu jak to bylo, ty jsi měl Marka s sebou a Marek vylil tu vodu viď?“ Filip se podíval na Marka a usmál se „ne, já vylil tu vodu, když jsem se otočil a bouchl do toho kýble.“ Řekl jí přesvědčivě, ale sestra vrtěla hlavou. „Já vím, děti mi řekly, jak to bylo!“ Odvětila mu pevně „děti mě chtěli jen bránit, abych nedostal vynadáno, že jsem tam měl Marka. Marku řekni, kdo vylil tu vodu, že jsem to byl já.“ Hledal pomoc u toho kluka, ale to se dost přepočítal. „Promiň teto, já jsem vylil tu vodu.“ Řekl jí Mareček a natahoval, Filip se jen uchechtl. „Tak ti děkuju“ řekl Markovi a sestra v sobě potlačovala smích. „No advokáta sis Filipe lepšího vybrat nemohl. Mohl bys mít rozum alespoň ty.“ Řekla mu a odešla, Filip se podíval na Marka „ty jsi trouba, takhle mě prásknout.“ Vrhnul se na Marka a začal ho lechtat „co ti řekl na vizitě doktor?“ Zeptal se Marka Filip „že půjdu domů“ řekl mu Marek smutně. Filipa to trochu potrápilo „Tak víš co, tak počkej tady.“ Řekl a vyběhl z místnosti, běžel rovnou za Hedvikou do třetího patra. Přišel ke dveřím a zaklepal, vstoupil hned bez vyzvání. „Mami, Marka chtějí poslat domů, teda do ústavu.“ Hedvika byla překvapená, jak byl Filip z této situace rozhozený. „Ahoj“ řekla mu klidným hlasem. „Pojď si sednout ke mně“ vyzvala ho a ukázala na kluky. Tomík byl vzhůru, protože ho Filip vzbudil a Míša klidně spal dál.
„Filipe, to není jednoduché, já jsem se ptala na sociálce.“ Díval se Hedvice zklamaně do očí. Viděla ten jeho pohled a rvalo jí to srdce „no vy jste se zbláznily všichni.“ Řekla Filipovi „Víš co, zkusím udělat co se dá. Tak mi toho tvého svěřence přijď ukázat. Zavolám sestře na oddělení a pokusím se to domluvit. A odpoledne si musíme promluvit spolu jo.“ Byl zaražený, nevěděl co provedl „já jsem něco provedl?“ Hedvika se zasmála „právě, že jsi nic neprovedl a doufám, že nikdy neprovedeš.“ Řekla mu vážně a na Filipovi bylo vidět, že zcela pochopil narážku Hedviky. Pokýval hlavou a odešel, jen Hedvika si říkala, zda udělala dobře, že mu řekla poslední větu takhle otevřeně.
Filip sešel zpět na oddělení k dětem a na herně hledal Marka, který tam nebyl. Šel do jeho pokoje, kde seděl na posteli a mluvil s nějakou paní. „Dobrý den“ řekl jí Filip a šel pomalu k Markovi, aby slyšel, co mu tam říká. „Tak to je ten tvůj strejda??Vždyť je to ještě dítě Marečku a ty už mu říkáš strejdo??“ Marek si utíral oči od slz „jo!“ Řekl ji dost nakvašeně a podíval se na Filipa. „Mladý muži, já se Vám divím, že tomu klukovi pletete hlavu a nestaráte se spíš o svou vlastní seberealizaci.“ Řekla mu ta osoba dost nevybíravě „já se starám o svoji seberealizaci a už jsem to byl realizovat u mámy ve třetím patře.“ Ta žena se zvedla byla docela hezká, věk tak 35 let, vlasy svázané do culíku. Namalované rty a dokonale vyhlazená pleť. Filipovi se líbila, ale v jejích očích byla přísnost a panovačnost. „Maminka ve třetím patře? A té je kolik, taky pět?“ Filip cítil vztek a těžce polknul. „Ne moje máma je Hedvika Jánská a je ve třetím patře, protože je s bráchama v nemocnici!“ Řekl ji Filip naštvaně. „Hedvika? Ty jsi od Hedviky? A kde je?“ Filip byl zaražený „nahoře ve trojce“ řekl jí už smířlivěji. Ta žena se usmála „ tak to tam budu muset zajít, ale my si Marku ještě promluvíme ano“ řekla a odešla. Filip si sedl na postel vedle Marka a ten ho obejmul „nechci jít pryč“ řekl mu a Filip ho pohladil po hlavě.
Hedvika dávala Míšovi napít, když uslyšela klepání na dveře „dále“ zavolala. „Ahoj Hedviko“ podívala se do dveří „ahoj Květo, kde ty se tady bereš? Já myslela, že jsi v Anglii a ani ses neozvala.“ Zasmála se „jsem tady chvilku,ale určitě bych se ozvala. Mluvila jsem s tvým synem, co nám to dělá s tím Marečkem. Zbytečně ho na sebe fixuje a určitě víš, jak to myslím.“ Řekla Hedvice trochu káravě a Hedvika pokývala hlavou. „Fixuje vím to a pořád do mě hučí, že je sám a abychom ho adoptovali. Nechce pochopit, že je ten proces zdlouhavý a složitý.“ Řekla Hedvika Květě „nabídla bych ti kávu, ale nemám.“ Dodala ještě, ale Květa mávla rukou jako, že není potřeba. „No Hedviko a ty sis otevřela mateřskou školku?“ Hedvika se zasmála a hned ji začala vyprávět celý příběh o setkání s touto rodinou a hlavně s malým Míšou. Květa hltala každé slovo, které ji Hedvika říkala a nevěřícně kroutila hlavou. „Hedviko, ten chlapec by potřeboval rodinu, ale jak si řekla je to dost zdlouhavé, někoho adoptovat. A ty bys ho chtěla adoptovat?“ Zeptala se Květa a Hedvika se na ní podívala „já ho dneska uvidím vždyť toho kluka neznám ani trochu. Ale už kvůli Filipovi a co je tam potřeba udělat?“ Květa se zasmála „zastavím se zítra a promluvíme si o tom jo.“ Řekla jí a rozloučila se. Šla za Markem na oddělení, aby s ním dokončila rozmluvu.
Přišla na pokoj, kde Marek diskutoval s Filipem, chvilku je pozorovala. Všimla si, jak je Mareček najednou šťastný, jako by k tomu klukovi našel cestu. V ústavu byl spíše zamlklý a nekomunikativní „Marečku, pojď se mnou a za chvilku tě vrátím strejdovi jo.“ Vzala ho do náruče, protože nechtěl bál se, že ho ta teta z ústavu odvede z nemocnice. Šla po schodech k Hedvice „představím tě mamince toho strejdy.“ Řekla mu a tentokrát vstoupila k Hedvice do pokoje bez klepání. „Dobrý den“ pozdravil Marek, když ho Květa postavila na zem. Hedvika si ho prohlížela a zasmála se „tak ty budeš ten Mareček, co ho Filip tak chválí. Řekla mu „kdo je to?“ Zeptal se Marek, když se podíval do postele na kluky „to je Míša, ten spí a tohle je Tomáš. Jsou nemocný, tak jsou v nemocnici jako ty.“ Pozorovala ho, byl to malý 5 letý špunt, byl zvídavý jeho kukadla rejdila po pokoji a vše si prohlížel, když viděl plenky na stole ukázal na ně. „Oni mají taky plenky?“ Zeptal se a Hedvika přikývla. Marek přišel až k Hedvice „a ty jsi jejich maminka?“ Hedvika přikývla a Marek ji vyskočil na klín. Cítila jak má plnou plenku a mokrou. „No ale koukám, že ty máš plenku taky pěkně počůranou.“ Vstala a posadila ho na stůl „no, tak s tím budeme muset něco udělat a nebo chceš jít tady s tetou dolů, aby tě přebalily dole.“ Zavrtěl hlavou a Hedvika si povzdechla. Stáhla mu pyžamo a sundala plenku vzala čistou jednorázovku a když ho otřela, tak mu ji nasadila. „Ale je nějaký moc důvěřivý, to taky asi není moc dobře Květo.“ Řekla jí Hedvika a Květa pokývala hlavou. „Je to těžké, on chodil a žebral jídlo. Musel důvěřovat cizím lidem já ti jednou přinesu jeho složku, čím si prošel. A čím si prochází v ústavu jsou ty děti na sebe zlí a všechno uhlídat nejde. Víš jak to myslím.“ Hedvika přikývla „no, tak já budu muset zjistit všechno potřebné teda a hlavně jak to tak vypadá, urychlit svatbu.“ Zasmála se Hedvika a pozorovala Květu, která netušila o čem Hedvika mluví.
Pokračování příště……………..
Vážení přátelé, další pokračování někdy příští týden. Dnes odjíždím opět na dalekou cestu. Tak že trochu to rozvádím a roztrhávám. Kdyby to už někoho nudilo, tak řekněte a já to důstojně ukončím. Nicméně je to literární brak, nebo li spíš moje Fantazie, nějakého příběhu, který kdyby byl ve skutečnosti, tak asi zní zcela jinak.
Za Vaši přízeň i tak děkuji….
