Pomaličku se probouzím. Rozlepuji oční víčka. Začínám vnímat svět kolem sebe a tu se s vyděšením posazuji v posteli. Všude kolem mě jsou mříže. Nade mnou ty mříže nejsou, ale nade mnou se točí nějaký malý kolotoč s různými zvířátky a hraje nějakou ukolébavku. Začínám se uklidňovat a s tím si také více všímat svého okolí. Sedím u hlavy postele a přímo naproti mě, hned u zadní strany postýlky, se nachází přebalovací stůl, za zády nad postýlkou je okno, pootáčím hlavou doleva a tam spatřuji skříň, nejspíše plnou oblečení, a vedle ní je vyřezávaná truhla s otvory skrz, které vidím hračky, nad truhlou jsou poličky s plyšáky, knížkami, omalovánkami a voskovkami. Když se trochu zavrtím na místě, kde sedím, tak se vynořuje nový pocit, jako bych seděl na polštáři a ten polštář mě obepínal od zadku až někam k pasu, ale ještě něco, mezi tím polštářem a mým zadkem je nějaká mazlavá hmota. FUJ! Nestíhám to nijak moc rozebrat, protože se otevírají dveře do pokojíčku a vstupuje krásná mladá slečna, a tu říká: "Dobré ráno, princezničko." COŽE?! Já se musel přeslechnout, pokud vím, tak než jsem se ocitl tady, byl jsem mladíkem nikoli dívkou. Když vstřebávám tuhle zprávu, tak se zvedám a chytám se vrchní hrany postýlky, jinak bych spadl zpátky na zadek, kvůli tloušťce toho polštáře mezi nohami. Zvedám zrak a nade mnou jsou krásné, velké, modré oči, ty nejkrásnější oči, co jsem kdy viděl. "Ale, ale, ale, princeznička připravila mamince do plenek překvapení, že?" Fujky, fuj! Už vím, co mě to obepíná plenka, a ta mazlavá hmota... FUJ! Moje myšlenky se podle její reakce zrcadlily na mé tváře, poněvadž prohlásila: "Neboj, hnedlinky tě přebalíme do suché a čisté plenky, a pak půjdeme na snídani." S těmi slovy mě zvedla z postýlky a odnesla mě ke stolu, kde mě položila a přes hrudník mi upevnila nějaký pás, abych se neskutálel ze stolu.
V myšlenkách se snažím dostat nějak jinam, abych nevnímal, co se děje. Přemýšlím a vzpomínám, pátrám v mysli, co se stalo, a jak jsem se sem dostal. Zabral jsem se do toho natolik, že jsem si nevšiml, když bylo po všem. Konečně jsem se z toho probral a viděl jsem nad sebou ty krásné modré oči, ale teď v nich nebyla ani stopa po dřívější jiskře úsměvu. Cosi ve mně začalo hlodat, když jsem viděl, jak se neusmívá a spíše vypadá ustaraně. Pro ten úsměv, pro tu jiskru, bych v daný moment udělal cokoliv, ale jediné co mě napadlo, bylo vzepnout ruce směrem k ní a otevírat a zase zavírat pěstičky v náznaku gesta, že chci být zvednut. Do očí se vrátila jiskra a ona se začal zase smát, takovým nakažlivým smíchem, díky kterému jsem se začal taky chichotat.
"To je moje princeznička, ale teď mi dej svůj dudlíček." CO?! Jaký dudlík? Já o žádném nic nevím... Počkat, teď si uvědomuji, že mi něco vyplňuje pusu. Zatím však ona bere kroužek, co je na dudlíku, a jemně za něj dudlík vytahuje z mé pusy. Nebere mi ho úplně, jenom ho přidělává na klip a ten uchycuje na dupačky, do kterých mě včera večer oblékla. Jdeme spolu na snídani, přesněji řečeno ona jde a já se nesu v jejím náručí. Slyším bít její srdce, rajská to hudba pro mé uši. V kuchyni vidím u stolu stát dětskou židli s pultíkem a předpokládám, že tam budu sedět jako každé ráno. Dneska ráno se to ale nestane, místo toho si mě maminka posazuje na klín. Tohle si vždy schovává pro zvláštní příležitosti, normálně sedím v židličce a buď mě maminka krmí, nebo se krmím sama, ale vždy máme každá svoje vlastní jídlo, ale když sedím na maminčině klíně, tak se dělíme o jedno jídlo. Jsem jako v sedmém nebi, ani nevnímám, co dnes snídáme. Po snídani mě maminka v náruči odnáší do obývacího pokoje, tam se usazuje na pohovku, mě si pokládá na klín tak, abych ležela s hlavou lehce zvednutou a do pusy mi jemně vtlačí savičku od lahve a já začínám pít džus z lahvičky. Začíná potichu zpívat ukolébavku a já do minuty usínám v jejím náručí.
Ve chvíli kdy jsem usnul tam, jsem se probudil tady, a všechno se mi vrátilo, šel jsem si ven zaběhat, pak jsem si v lese nevšiml větve, a JAUVAJS, mám na hlavě bouli velikosti pomeranče. Pomaluji se odtahuji z místa pod větví a opírám se zády o strom. Plánuji, jak si tu pár minut odpočinu, a pak se vydám domu. Během plánovaných pár minut odpočinku znovu usínám, abych se probudil v náručí maminky, která se na mě usmívá.
"Ani nevíš, jaký je na tebe krásný pohled, když mi spinkáš v náručí, ale ty palečky by sis cumlat neměla, od toho máš dudlíček."
Tak teď musím být rudý až do morku kosti.
"Půjdeme k tobě do pokojíčku a ty si budeš chvíli hrát, zatímco já nám uvařím oběd," pod jejím pohledem a úsměvem roztávám a souhlasila bych se vším. V pokojíčku mne pokládá na měkoučký koberec a přede mne vysypává puzzle. "Tak teď si tu hezky hraj a já nám uvařím obídek. Ukaž mi, jak mám chytrou princezničku a poskládej ty puzzlíky." S tím odchází a za sebou zavírá dětskou branku ve dveřích, ale ne dříve než zapne chůvičku.
Z postýlky si vytahuji svého oblíbeného malého plyšového pejska, až potom se teprve se vrhám do skládání puzzle. Snažím se tomu věnovat plnou pozornost, ale pak se vrhám do hraní s plyšáky, a až po čase se vracím k puzzle a to tak akorát v čas, abych je poskládala těsně před návratem maminky.
"Mám já to chytrou holčičku, poskládala jsi ty puzzle," s tím mě zvedá ze země a tře naše nosy o sebe. Neubráním se a začínám se smát. "Kdepak chceš obědvat," ptá se při vstupu do kuchyně a dívá se mi do očí. Vztahuji k ní ručky. Dala mi na výběr a já chci jíst u ní v klíně, tam se cítím nejlépe.
"Ty jsi opravdu moje princeznička, chceš jíst u maminky na klíně." Maminka se posazuje na židli, mě si posazuje na klín a uvazuje mi kolem krku bryndáček, růžový s nápisem 'Maminčina princeznička'. Maminka nás střídavě krmila, jedno sousto pro mě, jedno sousto pro ni. Po obědě se maminka rozhodla, že bych si měla zdřímnout, ale když jsem taková maminčina princeznička, tak si lehne se mnou u ní v posteli. Neznám nic lepšího, než ležet v maminčině náručí a moci se s ní tulit a lísat. V naprosté blaženosti jsem se nechal jejím hlasem, když začal vyprávět pohádku, ukolébat ke spánku.
Stejně jako předtím v momentě, kdy jsem usnul tam, jsem se probudil tady opřený o strom. Motá se mi hlava a už nevím, co se skutečně děje, a co se mi zdá, do pěti minut už to ani nemusím řešit, zase totiž usínám.
Probouzím se v náručí maminky, někdy v době mého spánku nás přikryla dekou. Všímá si, že se probouzím, a tak mě začíná lechtat. Vrtím se a snažím se dostat z jejího dosahu, ale na to už je pozdě, právě jsem počůrala svoji plenku.
"Dobře, když jsi plně vzhůru, tak bychom tě mohly přebalit. Myslela jsem, že bychom mohli příští týden začít s nočníčkem, ale teď když jsi mi připravila druhé překvápko během jednoho dne do svých plenek, tak to odložíme na neurčito." Z toho jak to říká, dostávám pocit, že by byla nejraději, kdybych z plenek nikdy nevyrostla, jen pro její úsměv a krásné oči bych to chtěla taky.
Během přebalování mě nechala podržet čistou plenku, a pak ji se mnou vyměnila za mého oblíbeného plyšáka.
Zbytek odpoledne jsme strávily hraním různých her. Chvíli jsme si hrály na schovávanou, ale zkuste s někým hrát tuhle hru, když plenka téměř při každém pohybu zašustí a prozradí vás. Po půl hodině hry mě musela znovu přebalit, protože pokaždé když mě našla, tak mě zlechtala, až jsem si z toho pustila do plenek. Pak jsme si hrály s plyšáky. Následovala studená večeře, pak koupel, zabalení do nočních plenek. Teď přišel definitivně největší šok dne, když si maminka vyhrnula tričko, sundala podprsenku a začal mě kojit a k tomu zpívat ukolébavku. Upadám do spánku a nevím, kde se zítra probudím. Doufám, že se probudím tam, kde budu mít někoho rád a někdo bude mít rád mě...
