Slibná kariéra 9 hory 2.den
Potkala jsem jednu moc příjemnou paní, jmenovala se Lenka Hoffmanová. Hned jsme si začaly tykat a povídat co a jak. Byla z dost bohaté rodiny, svými penězi pomáhala především na dobročinné účely. Déle jak hodinu jsme se bavily a Adélka plava kolem bazénu. Najednou k nám připlava a že kdybych ji hledala tak jde na skluzavky. Nechtěla jsem nijak rozmazávat v našem hovoru plenky. Řekla jsem ji sice všechno ale plenky vynechala. Viděla ale jak Adel jde z bazénu a všimla si jejich plenek. Hned se mě zeptala proč je nosí a jestli má nějaký problém. Začala se zajímat o co jde a já nechtěla lhát, ani to vlastně neumím. Řekla jsem ji tedy celou pravdu. Dost se tomu divila ale vzala to celkem dobře, dokonce takové lidi znala a také je podporovala. Zajímalo ji jak jsem s tím já spojená a tak jsem jí chtěla říct všechno. Všechno o mě, školce a koneckonců i Adélce.
T:Terezka L:Lenka
T: ono je to sice na delší vyprávění ale ráda ti to řeknu. Je to docela zajímavé. Snad na mě nezměníš názor když ti to řeknu.
Jelikož jí bylo asi 60 let a já pro ni byla prakticky dítě, měla ke mě i takový postoj. Myslela si tedy že jsem nejvíc nevinné stvoření.
L:Ničeho se neboj a povídej. Jestli je to na dlouho, tak by jsme možná mohli jít třeba tady do kavárny. Přece jen jsem starší člověk a ta voda mi nedělá tak dobře.
T:jo, jasně. Pojďme klidně tam.
Došli jsme do kavárny a sedli si raději do boxu. Já si objednala smetanovou kávu, ale Lenka jen obyčejnou vodu.
L: Povídej, jak to tedy je? Moc by mě to zajímalo. Ničeho se neboj
T: no tak ono to začalo takhle.
Viz. - všechny minulé díly
T:Takhle to bylo a musím říct že i když vám to může znít divně, já jsem za to ráda. Adélka je zlatíčko a já mám ráda děti. Chtěla jsem pracovat ve školce, tak pracuji, ikdyž v trochu jiné.
L:Nikdy bych proti tomu neřekl ani to nejmenší. Přece už víš že takové lidi taky podporuji.
T:Hodně mě zajímalo jak se k tomu dostala ona a tak jsem se zeptala. Narazila jsem na dost citlivé téma ale Lenka mi nakonec vše řekla. Lituji jí, že už nemohla odčinit svoji chybu.
L:
Měla jsem dříve dceru, jmenovala se Nela. Ach, moje Nelinka. Měla
podobnou zálibu, bohužel já jsem ji nerozuměla a pokládala to za nechutné. Jak jsem se v té době pletla. Také nosila plenky a chtěla být malá, ale já jí to zakazovala. Sice už v té době měla 15 let, ale i tak jsem ji vždy pořádně potrestala. Když jsem jí nachytala v plíně, dostala vždy facku a seřvák, ale byla už psychicky na dně. Neviděla jsem a neuvědomovala si co jí to dělám. Jednou v práci mluvila kolegyně o tom jak její 14 léta dcera fetuje a bere drogy. Já jsem si v té chvíli uvědomila že vlastně Nela je úplně vpohodě a mohu být ráda že chce jen plenky. Došla jsem domů a viděla že na gauči je zabalená očividně špinavá plenka. Nela stála kousek ode mě a začala natahovat. Hodně se bála že zase dostane a začala utíkat, běžela jsem za ní protože jsem ji chtěla uklidnit a říct že už mi to nevadí. Myslela si že jí chci zase ublížit a vyběhla ven. NELO, POČKEJ, NE NELINKO. Nedávala pozor, bála se mě a když byla rozrušená tak si nevšimla jedoucího auta a skočila přímo pod kola.
Pochopila jsem proč ty lidi tak podporuje. Její dcera byla stejná a když jí nemohla dát co chtěla tak teď alespoň pomáhá ostatním. Byla to úžasná žena a já byla ráda že jsem ji poznala.
T: Moc ti děkuji že ses mi svěřila, měla jsi to opravdu těžké.
Vypadala že ji není nějak dobře a tak jsem raději už chtěla jít.
T: Omlouvám se ale už raději půjdu. Jsem ráda že jsem tě poznala.
L: Moc ti děkuji. Jsi fajn holka, moc mi připomínáš moji Nelinku. Tak ahoj. Třeba se ještě někdy uvidíme.
Lenka ještě ten večer odjížděla a tak jsme se s ní už rozloučila a šla za Adélkou.
Bohužel už byl večer a my už museli jít na pokoj. Bylo už hodně pozdě a nebyli moc co dělat. Adélka si vzala Člověče nezlob se a tak jsme si chvilku hráli. Úžasné bylo sledovat Adel jak se baví. Ona to dětské nadšení že hry nehrála, opravdu se už za těch několik let chovala jako malá.
Šli jsme brzy spát, protože ráno jedeme pryč. Večer Adélka nechtěla vůbec usnout, musela jsem ji přečíst pohádku. Hned potom co usnula mě Magda zavolala k sobě do pokoje. Vůbec jsem nechápala co chce a chtěla jít spát.
T:copak jsi chtěla? Promiň. Chci spááát. Cítím si strašně unavená.
M:Neboj to bude rychlé. Chtěla jsem se jen zeptat co ti chtěla paní Hoffmanová.
T: Ty ji znáš? Nic moc, přišla mi jako příjemná paní. Podporuje prý lidi jako Adélka a takový věci.
M: Jo to jo, ona je hodná. Ovšem ne s každým si dokáže povídat. Adélka a ta její Nela byli kamarádky, dokud se nestala ta strašná nehoda. Byla to tragédie. Dává si za to pořád vinu, ikdyž to nebyla její vína ale nehoda.
T:Jo, o tom mi vyprávěla. To je strašný co se jí stalo.
M: Cože? Ona ti to říkala? Celý i s těma plínkama? To ona skoro nikomu neříká. Navíc ona to taky nemá lehké, je hodně nemocná.
T:Ano, říkala mi to všechno. Hmmmm, to má špatný. Hele já už jsem strašně unavená. Já chci už spát.
Přišli mi divné že Adélku ani nepozdravila když se s její dcerou znala. Přece jen to bylo ale už několik let, podle fotek se Adel strašně změnila takže mi to nepřišlo tak divné.
Šla jsem spát a už nad tím vůbec nepřemýšlela.
Ráno jsme museli vstávat strašně brzy. Adel ani mě se nechtělo a Magda nás tak musela tahat z postele. Nakonec jsme jeli celkem pozdě a doma byli kolem desáté ráno. Vysadila mě přímo u nás před domem. Ještě jsem netušila co se stalo když jsem nebyla doma, ale brzy jsem to měla zjistit.
