Autor Téma: Šílená šlechtična 2  (Přečteno 375 krát)

Offline luba

  • 101 a více
  • *****
  • Příspěvků: 695
  • Karma: 1
Šílená šlechtična 2
« kdy: Leden 11, 2018, 10:10:57 »
Šílená šlechtična 2


I započal se u nás shon veliký, neboť bratr můj Jan měl pojmouti za nevěstu svoji Valpurgu. Vše bylo k jeho nelibosti, bylť nemluvný,nerudný a často utrhoval se na mne, neb na služebnictvo naše. Jak později jsem zvěděla, v srdci svém nosil Annu, dívku ze stavu zemanského, jíž tu si nesměl kvůli nízkosti stavu jejího vzíti. On však jí pravil, že docházeti za ní bude. Pil víne více, než bylo zdrávo a jsa opilý, četné kletby sprosté vykřikoval. Nikdož však nebral na tyto výlevy jeho zřetel. Dívka srdce jeho zmizela někam a již o ní více slechu nebylo. Když pak Jan s kumpány svými popíjel, z hodovní síně kletby a oplzlosti se ozývaly, až otec rázně zakročil a hůl na syna svého vzíti ráčil. „budiž rád, že nyní trestám Tě já, sic, nebudeš-li dobrotu činiti, již nestrestám Tě já, nýbrž kat Tobě pardus dá a to Tobě milo jistě nebude“. Jan se po výčitce této rázem upokojil a již nic nenamítal.
I sjížděli se hosté k nám všelicí, neb svatby takové v okolí širém nikdo pamětliv nebyl. Do kuchyně byly dodávány krmě rozličné včetně cizokrajných a vína všeliká se sem svážela. Adléta v kuchyni přečasto pomáhala, tu matka má ji převelice chválila.
I bylať svatba hlučná, kdy hosté z okolí širokého se sjely. Já a Johana z Lichnice byly jsme za družičky. V kostele bylo lidu plno, páter oběma snoubencům požehnal a oni před oltářem věrnost v dobrém i zlém odpřisáhli a své ano nahlas vyslovili. Valpurga byla velmi pyšná a když na ni jsem promluvila, sežehla mne pohledem zlým. Také Adlétě zle vyčinila, že prý chodí tam, kde urození. Ta se jen usmála a kamsi odběhla.
V hodovní síni plno bylo a krmě různé podávány byly. „ne, že paní má zase tolikerého jídla pozřeš“ šeptala mi Adléta. „Nikoli“ odvětila jsem jí a pamětliva nemilé příhody své, brala jsem si toliko, abych se zasytila. Bratr můj, ten popíjel jednu číši vína za druhou a tancoval s dívkami rozličnými. Valpurga jak kakabus za stolem seděla a metala blesky z očí svých na všechny strany. „To budeš míti švagrovou“ řekla mi Johana. „Ano, to míti budu“ odvětila jsem jí. Mezi svatebčany pobýval i strýc můj Vilém z Dubu, který v praze pobýval. „Nechceš jeti se mnou do Prahy“? tázal se mne. „Až, jak rodiče mí svolí“ odvětila jsem. „I přemluvím je“ pravil strýc. Otec můj pak k velké radosti mé svolil a já jsem mohla ssebou i Adlétu vzíti. Jak ukázalo se, bylo tak dobře.
Svatební veselí bylo bujné, služebnictvo na stoly nosilo krmě různé, přípitek přípitek stíhal, hudba hrála, mě bylo tak dobře u srdce, jak mi ještě nikdy nebývalo. I tančila jsem s mladíky ze stavu šlechtického a všichni na mě mohli oči nechat, Valpurga spalovala mne pohledy zlostnými. „Sluší Ti to, Blanko“ pravila mi pyšně matka. Celá jsem se zapýřila, neboť takové to chvály jsem nikdy neuvykla.
Svatba trvala po několikero dnů. Po té se hosté rozjeli do domovů svých. Strýc ještě dva dny zůstal. Valpurga se již u nás na dobro zabydliti ráčila. Tato žena nemluvná byla a pokud hovořila, její Německá řeč se nedala zapříti, neb drnčivý zvuk měla. Taktéž její dvě služebné němkyně vzhledu i letory nevábné byly.
Po svatbě jsem se strýcem svým do prahy odjela. Se mnou i věrná služebná i družka Adléta. Cesta byla příjemná, byl podzim a nebylo takové horko. V praze jsme se ubytovaly v paláci strýce mého. Praha mi skýtala všelikého rozptýlení, zde se mi již ďábel nezjevoval a hříšné myšlenky mi nevnukal, alespoň tak mi to z počátku připadalo.
V praze chodila jsem se strýcem i tetou svou do sídel šlechtických, má věrná Adléta vždy mne doprovázela. Jí v praze se toliko nelíbilo, jak mě, ale ničehož neříkala, byla ráda za mne a také, že již ďábel přestal dotírati.
Jak jsem brzy zvěděla, byla to šalba a klam. I šly jsme s Adlétou po staroměstském rynku, kde bylo srocení lidu všelikého. Když tázala jsem se lidí, co stalo se, bylo mi řečeno, že zde bude zvěšen zločinec a vrah. Nikdy jsem popravu neviděla, cos k tomu mne vábilo. I viděla jsem, jak biřicové odsouzence vedou, ten o milost prosil. I rozsudek jemu byl přečten a ve známost jemu dáno, že milost mu král uděliti neráčí. I dal se do nářku převelikého, leč kat s pomocníky svými jej jal a na krk oprátku nasadil. Podkopnuv stolici, odsouzenec se na šibenici houpal a všelijak sebou mrskal. V tom uzřela jsem, jak moč i výkaly vypouští. Zvláštní chvění po těle mne přepadlo a náramně jsem zbledla. I povšimnula si toho Adléta a odvedla mne odtud. Leč událost tato hluboko se mi v mysl mou vryla. Když pak jí jsem se tázala, proč odsouzenci jsa popraveni takto činí, odvětila mi, že o věci tyto starati se nemám: „blanko, opět Tebe jímá ďábel“? zhrozila se a po třikráte se pokřižovala. „Nevím, ale něco mne k tomu vábí“. „Tak sobě najdi jinou kratochvíli“ pravila mi nahněvaně. Již více jsem nenaléhala, avšak v myslii mé příhoda tato neustále se zjevovala. I přišlo mi na rozum, že není se mnou vše v naprostém pořádku, že jakás nemoc duše mne zachvacuje ďáblovým přičiněním. I vrhla jsem se do víru zábavy, bych myšlenky tyto ohavné z mysli své zapudila.
I hotovila jsem se k odjezdu domů do Kunštátu, avšak v praze vypukla rána morová, při níž mnoho lidu zemřelo. Jednou, vracejíc se z kostela, ucítila jsem slabost velikou, tu horkost, tu zima mne jaly. I zle mi bylo a pokrmy jsem vyzvrátila. Ulehla jsem na lože a po nějaký čas jsem byla bez sebe. Adléta mne věrně ošetřovala, až jsem se uzdravila. Brzy však i ona morem nakažená byla a v horečkách ulehla. Ač všichni mne nabádali, Adlétu jsem ošetřovala a ona taktéž uzdraviti se ráčila. Brzy morem byl nakažen strýc, teta a jejich dcera Markéta. My, jež jsme mor přestály jsme je ošetřovaly a i oni se uzdravili.
Ještě po několikero neděl jsme v praze pobyly i vánoční svátky zde zažili. Byly velmi veselé, ne, jako u nás doma.
I přijeli jsme domů a rodičové mí mne vítali. Valpurga vidouc mne jen pysk spodní ohrnula a jako kobyla sobě odfrkla. Adléta mi jednou pověděla, že mluvíce se štolbou Antonem, ten jí řekl, že Jan s Valpurgou zle se vadí, on milostnice vyhledává a i do hampejzu občas sobě zajde. Valpurga doposud nic nezvěděla,avšak, zví-li to, řádný oheň na střeše bude. I věděla jsem, že budou časy krušné.
I ulehla jsem jednou k spánku, avšak než-li usnula jsem, popila jsem trochu vína horkého. V noci měla jsem sen, kdy stála jsem na rynku Staroměstském, kolem shluk lidu. I pohlédla jsem vůkol a spatřila jsem šibenici. Zachvěla jsem se po těle. V snu tom byla jsem vytažena na šibenici, kat nasadil mi oprátku a stolici podkopnul. Cítila jsem stažené hrdlo své a taktéž tlak v měchýři i břiše. I odcházela ze mne moč i výkaly. Procitnuv, seznala jsem, že v moči i výkalech ležím. tu probrala se i Adléta. „Což stalo se, Blanko“ zvolala. Když vypověděla jsem jí o zlém snu svém, pokřižovala se a pravila: „a opět Tebe ďábel ve svých spárech drží“, vodu teplou připravila, celou mne omyla a vše řádně vyprala. „Ty musíš k zpovídání“ řekla. „Ale toť tak těžký hřích, že bych na hranici skončila, neb v klášteře zazděná na věky“ pravila jsem. Adléta v tom mi za pravdu dala: „já vše smlčím a nápomocna tobě budu“ pravila Adléta a vroucně mne objala a políbila. „Mám Tě moc ráda, jsi má věrná družka, ne paní, Ty ses mne co by sirotka ujala“ štkala. Vzala jsem z truhlice 3 dukáty a podala jí je. „Ne, chraň bůh“ odvětila Adléta. „Ber za službu tuto“ pravila jsem a peníze jí do dlaně vtiskla.
Od této doby mne tyto sny pronásledovaly a Adléta vždy mi pomáhala. I vzpomenula jsem, jak Perchta z hrádku synka svého převinovala a ušila jsem sobě několik plen pro postavu svou. Adléta, vědouc to se pokřižovala: „pán bůh s námy a zlé pryč“ pravila: „i tak vše smlčím, neb jsi v ďáblově moci, není ti pomoci, avšak, kdyby ses vyzpovídala, na hranici, nebo v klášteře bys pak celý život pobývala. I bylo mi nad slunce jasné, že zbaviti se toho nemohu, strach mne jímal z odhalení. „Musíme sobě pozor dávati“ nabádala mne Adléta. Převinovala mne, plenky prala a já jí přes odmítání její dukáty za služby tyto neobvyklé platila. Když tázala jsem se jí, zda jí to nepříjemné jest, ona odpovídala: „nikoli, Blanko, spíše strach mám, že tajemství naše prozrazeno bude a zle se nám po té povede“.
V duši své jsem se s ďáblovým mámením tímto smířiti ráčila, ba co hůř, za své jsem to vzala. I kratochvíle tyto mi nepříjemné vůbec nebyly, jen ten zápach šílený, jenž se kolem mne při nich šířil mne uváděl do stavu zoufalství. Adléta připadla na myšlenku dáti do plen vonné koření, což částečně puch ten zmírnilo. „Kéž by se to bez puchu obešlo zcela“ říkala jsem si v duchu. Již za tyto nepřístojnosti jsem se nekárala a nečinila tak ani služebná má Adléta.
Nyní již jsem se starala, aby libost tato má na jevo nevyšla, ničehož jiného jsem nežádala. Nakonec jsem se i k pánu bohu modlila, aby mne před odhalením ochrániti ráčil. Byloť to rouhání převeliké, chtít, by bůh ďábelské svody strpěti ráčil a dopustiti ráčil, by se nic nevyzradilo. Dnes vím, že troufalost a drzost nesmírná byla toto od něj žádati. I bála jsem se trestu božího, on zařtím nepřicházel, avšak mlýny boží melou pomalu, ale jistě, ale tehdy jsem ještě v zaslepení svém doufala, že nic vyzrazeno nebude a já tak budu ochráněna. V hlavě mé se však usídlil zmatek, neb pravila jsem si, že stav moj tento nikterak se neslučuje se zákony božími, ani lidskými, neboť toto přirozenosti lidské odporuje i se příčí.
V kratochvílích svých těchto zvrácených jsem se vyžívala. Adléta pravila, že jí nečiní to potíže, neb mne má ráda, lnula ke mě láskou sesterskou, neb rodiny své nepoznala a já jí byla rodinou.
Valpurga tušíce čáry nějaké, slídila po mě i Adlétě. Jednou nařkla Adlétu z čarodějnictví, prý ke mě šla s černým kocourem. Otec můj nechal si nás zavolati a přísně se tázal, co znamenati mělo toto zvíře. „Adléta, otče našla kotě opuštěné a ujala se jej. pravila jsem. “Není vůbec černé, nýbrž tříbarevné“ opět jsem pravila a zvířátko toto nebohé jsem otci svému ukázala. ten naznal, že pravdu mám a propustil mne, přes to však Adlétu si povolal a přísně jí varoval, že, běda jí, zda-liž se k čarodějnictví uchýlí. Tato svatosvatě odpřisáhla, že nikoli.
Jednou sedíce s Adlétou v komnatě své a popíjejíce víno horké jsme sobě různé kratochvíle hledaly. I napadlo nás do kuchyně jíti a něco tam uzmouti. Nikoli, hladem jsme netrpěly, ale jen tak pro ukrácení chvíle dlouhé jsme tak činiti ráčily. I šly jsme do kuchyně hradní, kdež sladkosti byly, každá po hrsti rozinek jsme sobě vzaly. I přistihnuvše Háta, kuchařka naše řádnou měchačku popadla a spolu s kuchtíkem Václavem nás po kuchyni honili. Ve Václavovi nyní Alexe poznávám. Nuže, když dohonili nás, řádný pardus na zadnice měchačkami nám dali. My smály se a rozverně poskakovaly. „Holky nezvedené, takto se chovati, vždyť již léta máte, hlavně Vy, paní Blanko, tak slušná dívka a vyváděti, jako dítě nerozumné a co Ty, Adléto, taktéž Ty neplechy všeliké tu tropíš, měla by ses hanbou rdíti“ bručela na oko Háta, avšak v očích jejích pobavené ohníčky plály. Taktéž Václav ukrutně touto kratochvílí se bavil. Společně pak do kuchyně jsme zašli a dobrého vína sobě zavdali.
Tuto příhodu, jako rozvernou bychom bráti obě mohly, avšak Valpurga, zříc to, zlostí bez sebe byla. I dalať sobě Adlétu přivolati a zle jí lála: „Ty zlodějko, což nenajíš se“? „Paní, to my jen tak pro ukrácení dlouhé chvíle“. „Ták“ odfrkla sobě Valpurga: „trest Tebe stihne krutý, nahá na mrazu budeš státi“. „Ne, paní“ prosila Adléta. I vložila jsem se do toho já: „Švagrová, což chceš ji trestati pro věc tak malichernou? To bys i mne musela takto nahou na mrazu zůstaviti“. „Tys urozená, s Tebou srovnám se jinak“. „A to musí býti stále zle“? „Ano, musí“ odsekla a její tvář zle se zamračila.
I šla jsem za bratrem svým Janem, kterému vše jsem vyjevila. Ten se mnou již lépe vycházeti ráčil a přečasto si mi na Valpurgu, manželku svoji žaloval. „Nuže, Adléta musí býti strestána, avšak nikoli tak krutě, pardus na zadnici holou stačí, nechť kat jí jej vysází“. „Jene, kat ne, toť člověk řemesla sníženého a Adléta by tou hanbou trpěla velice“. „Což Ty myslíš, jak to tedy učiniti“? „Václav by měl jí tento pardus dáti“. „Nuže, dobrá“.
Nazítří pak Adléta na lavici ulehla a Václav 25 ran na zadnici její vysázel. Já za každou ránu tuto, neboť mne tato myšlenka napadla jí po dukátu dala. „Ten pardus tak hrozný nebyl, Václav šetřil mne“ řekla Adléta a byla celá zardělá. „Ty máš jej ráda“? Optala jsem se. „ano, líbí se mi“ odvětila Adléta.
Dny plynuly a já spokojená byla. S ďáblovým mámením již docela jsem se smířila, Adléta nic nevyzradila, vše smlčela. Za každé převinutí dukát jsem jí dala. Ona vždy říkala: „to, že Tě Blanko převinuji, nečiní mi žádné potíže, není mi to nemilé, avšak, považ, řítíš se do zkázy“. Já to také tak cítila, avšak nebylo již cesty zpátky, něco ve mě mne k tomu pudilo. Stále jsem si říkala, že není to přirozené, když dívka dospělá, jako nemluvně se chová, do plen se halí a potřebu svou do nich vykonává a dává se služebnou svou převinovati. I neustále jsem na paměti měla,že jednou se to prozraditi musí.
Valpurga mne neustále sledovala a myslila, jakou past na mne by nalíčila. Zatím však na nic připadnouti nemohla.
Jednou však klíč od komnaty mé tajně vzala a prohledávati se ji jala. I nalezla pleny a hned s tím za matkou mojí běžela řkouc, že neníť to přirozené, aby v komnatě mé pleny byly. I nechala si mne matka má k sobě přivolati a tázala se mne, což to znamená. „Mívám krvácení silné, proto ta látka, nebojte, máti, není to plena. Nevím, proč Valpurga slídí po věcech mých“? I vylála jí matka moje a připomenula, že nestrpí, aby klevety o plenách roznášeti ráčila. I zatvrdila se Valpurga a sykla, že tak to nenechá, že ještě míti zle budu.
Pokračování příště.


Online Kejklir

  • Registrovaný uživatel
  • 101 a více
  • ***
  • Příspěvků: 138
  • Karma: 0
Re:Šílená šlechtična 2
« Odpověď #1 kdy: Leden 18, 2018, 18:01:30 »
Lubo to má šťávu,je to super a ta staročeština je úplně geniální.Takhle skvěle bych to napsat nedokázal.👍
Nejztracenější den našeho života je ten, v němž jsme se nezasmáli.