Kapitola 25
Míša a Filip
Kádí vstala a vzala Tomíka do náruče „teta Renata tady počkat a já tě dát do sucha.“ Přišla s Tomikem do koupelny „a proč ty neřekl tetě Kádí, že chtít plenku ty se stydět?“ Tomík přikývl a Kádí se zasmála „teta tě nekousnout ani tě nevynadat.“ Sundala mu plenku a otřela ho v rozkroku, potom ho namazala a dala mu novou plenku. „Této, proč máš bílé dlaně a ruce máš černý?“ Zeptal se Tomík. „Teta mít dlaně ošoupané jak vás tady děti nosit.“ Odpověděla mu a začala se řehnit. „Nene“ reagoval zmateně Tomík. „To víš že ne já si dělat legraci“ řekla mu a smála se na celé kolo. Nesla ho v ruce zpět do postele, Tomík byl nervózní, protože ho nesla jen v plence. „Této já nemám tepláky“ Kádí se zasmála „nikdo tady nebýt neboj, děti ne učit a já jít rychle.“ Odpověděla mu a přidala do kroku v ložnici ho položila do postele. Míša už spal a Kádí si přiložila prst na ústa, aby naznačila Tomíkovi, že má být potichu.
„Kádí,počkáte tady a já zajdu za doktorem“ řekla ji Renata a opustila místnost . Zaklepala na ordinaci doktora a po vyzvání vstoupila dovnitř. „Ahoj Radime, jdu sem kvůli těm novým klukům, co je tady máme.“ Zvedl hlavu od stolu „ten Míša mi řekl, že se pořád bojí.Já bych potřebovala zprávu z vyšetření, jak byl u tebe“ Pokýval hlavou „Poslal jsem ti ji do emailu. U vyšetření vykazoval dost velkou nervozitu, sociální úzkost. Má tendenci uzavírat se do sebe. Musíš zkusit terapii, já bych s medikací chvilku počkal. To jeho pomočování, bude souviset z jeho zdravotním stavem. Jeho psychika je dost pokleslá. Musí se začlenit mezi děti. Nečiňte na něj žádný nátlak všechno pozvolna. Ať ho dají do světlušek, mají nejmírnější program.“ Přikývla „A kdy vyšetříš Toho Tomáše? Je to to samé, ale je zvláštní, že to prožívá jinak. Je nervózní z každého kontaktu. Neustále se snaží vyhýbat ostatním dětem a chce být jenom s Míšou. Pořád se kouše do spodního rtu a chvilkama je zcela mimo realitu. Kouká do prázdna a je celý dost nervózní.“ Doktor vstal „já si ho vezmu buď odpoledne, nebo zítra. Volala ta jejich matka, že má patnáctiletého syna, kterého by sem chtěla dát také. Ta rodina je celá emočně špatná.“ Renata se na doktora překvapeně podívala „15 let? Ale to už chodí do učňáku ne.“ „No Renato, zdá se že už dochodil a bude muset začít od prváku jinde. Má prý tolik zameškaných hodin, že ho vyloučení nemine.“ Na stole mu zazvonil telefon „Ano“ řekl jen, byla to vnitřní linka „Doktore vy sem přijít prosím na lože.“ Zasmál se a položil telefon. „Jsem pozván Kádí na lože, tak nevím, jestli můžeš jít se mnou.“ Řekl Renatě a zasmál se, ta jen zakroutila hlavou.
Přišli do ložnice, Kádí seděla u Míši, který plakal a celý se třásl. „On mít špatné sny“ řekla jim oběma Kádí. „Dejte mu půl diazepamu“ řekl lékař Renatě a ta odešla pro prášek. „Doktore to není pro dítě dobře,být takhle špatný.“ Řekla doktorovi Kádí „máte pravdu kolegyně, ale víte jak to bylo u Marušky.“ Pokývala hlavou „Taky hodně bolest i dnes mít sny špatné.“ Renata se vrátila a chtěla dát Míšovi prášek, ale nechtěl. Kádí ji prášek vzala „tohle ti pomoct a uklidnit se.Uvidíš bude ti dobře.“ Poslechl ji, vzal si od ní tabletu a Kádí mu ji dala zapít čajem.
„On to má spojené všechno viď, nové prostředí, strach z toho co tady na něj čeká a špatné sny.“ Řekl mu doktor. Míša se pozvolna uklidňoval, Tomík seděl vedle na posteli a byl z Míši nervózní. „On umře?“ Zeptal se na jednou. Kádí si k němu sedla „ eeee a proč on umírat?To nesmět říkat on neumřít, on se uzdravovat.“ Řekla mu a začala mu oblékat tepláky „my jít spolu za dětmi a Míša tam přijít za námi ano.“ Řekla mu a postavila ho na zem. Vyšla s ním z pokoje. Míša zavřel oči „co ten palec Míšo“ řekla Renata a chytla ho za ruku. „Půjdem za dětma Míšo?“ Zeptala se Renata, ale Míša zavrtěl hlavou. „Ale je tam tvůj bráška a je tam sám.“ Zkusila jít na něj oklikou. Do pokoje vešla mladá vychovatelka „dobrý den, je po něm sháňka“ ukázala na Míšu, ten ležel v posteli a po tváři mu sjela slza. „Chci maminku“ vychovatelka přišla blíž „ten je zralej na psychiatrii co“ doktor se na ní překvapeně podíval „děkujeme za diagnózu a za vyšetření případu a teď mě ráda doprovodíte že?“ Renata se na doktora podívala „je nová a mladá Radime.“ Pokrčil rameny a vyšel s vychovatelkou ven na chodbu. „Paní kolegyně, jestli jste si nestačila všimnout, jste na psychologicko psychiatrickém stacionáři se školou. Tento stacionář, byl vytvořen pro děti s psychickými problémy a děti jsou léčeny odborníky. Naši učitelé jsou psychologové. Dítě s těmito problémy, by v základní škole nemělo šanci se jakkoliv zapojit do výuky a odrazilo by se to na jeho prospěchu.Toto je speciální škola, kde ty děti se učí, léčí a adaptují se do kolektivu. Tak že mi vysvětlete, jak můžete před pacientem vyslovit takovou nehoráznou větu! I když je to dítě, tak vnímá a vnímá dobře. Vy jste přišla z ústavu sociální péče a já jsem Vás vzal i přes to, že jste neměla zrovna dobré preference. Ještě jednou budu čelit těmto Vašim připomínkám, tak se rozloučíme.“ Dokončil svůj dlouhý dialog a naštvaně odešel. Ani ho nezajímalo, co mu chtěla vychovatelka říci. Šla zpět do ložnice, kde Renata oblékala Míšovi tepláky.Povedlo se jí přesvědčit ho, aby šel s ní za dětmi. „Já bych se chtěla omluvit, nevím proč jsem to řekla“ řekla Renatě „už na to nemyslete a jdeme za dětmi.“ Vzala Míšu a přenesla ho do Družiny. „Dejte mu napít, ať má přísun tekutin“ řekla a pak si stoupla doprostřed a zatleskala „Děti, teď si každý sedněte podle oddílů ve kterých jste. Světlušky zůstanou na žíněnce u Tomáše a Michala, Zlatohlávci do pravého rohu na koberec a kovaříci do levého rohu,tak šup.“ Děti se začali přesouvat podle příkazu Renaty. „Tak Míša a Tomáš jsou vašimi novými kamarády a budou patřit do světlušek, tak si to kluci pamatujte. Světlušky mají zítra bazén, tak hlavně ať vám dají rodiče plavky.A teď třeba ty Tomáši, chceš se ostatním dětem představit?“ Tomík seděl, nechtělo se mu před tolika dětmi. „Nechceš? A ty Míšo?“ Míša zavrtěl hlavou a Renata je do ničeho násilím netlačila. „Tadeáši budeš mít s Maruškou dneska jídelnu. Běžte tam připravit hrnky na stolky. Hezky pozdravte paní kuchařky.“ Tadeáš s Maruškou vstali „nechceš jít taky Tomáši?“ Zavrtěl hlavou „chci být u Míši“ řekl. „Tak víš co? Míša tam pojede s vámi.“ Posadila Míšu na křeslo a vyslala vychovatelku, aby ho tam zavezla. Když přijeli do kuchyně Maruška zaklepala na dveře. „Dobrý den“ pozdravila Maruška „posílá nás teta Renata“ Kuchařka se usmála a vyndala ven vozík s Hrnkama. Maruška,Tadeáš i Tomik začali hrnky dávat na stůl.
V nemocnici Filip seděl s dětmi u televize. Nic nedávali, tak si z knihovny vzal knížku a četl si.Byli to pohádky pro děti.Jak byl tak začtený, přišel k němu pětiletý kluk „co tam je napsaný“ zeptal se a Filipa to zjevně zaskočilo. „Pohádky“ řekl. „A přečteš mi to?“ Filip si kluka prohlédl. Měl hnědé vlasy a zvláštně šedomodré oči. Chvilku si ho prohlížel a potom si povzdechl. „A proč ti to nepřečte někdo jiný“ ten kluk začal natahovat a Filip viděl, že nemá východisko. „No dobře a jak se jmenuješ?“ Usmál se „Marek“ řekl a vylezl Filipovi na klín. Filip byl z toho dost v rozpacích a začal číst „O hloupém Honzovi…“ Jak tak četl, děti co tam znuděně koukali na televizi svou pozornost přendali na Filipa. Filip si toho všiml na klíně měl Marka a ostatní děti si sedly okolo něj a poslouchali. Začala se mu jeho role líbit, někde vnitru zjistil, že takové pozornosti nikdy od nikoho nedosáhl. Když dočetl pohádku a zavíral knihu, začali děti žadonit „ještě prosím“ Filip tedy pokračoval ve čtení další pohádky. Ani si nevšiml, že tam stáli dvě sestřičky, které s úsměvem poslouchali Filipovo předčítání.
Ze čtení ho vytrhlo hlasité zvolání „Oběd“ podíval se na děti okolo sebe, bylo jich tam dobrých 15 a s Markem na klíně 16. „Kde jste se tady vzali všichni?“ Zeptal se s údivem a usmíval se. Sestra co tam stála přišla k Filipovi „víš, že krásně čteš i nás to bavilo poslouchat.“ Filip se zastyděl, ale sestra se tomu zasmála „Marečku dáme čistou plenku pojď.“ Vzala ho za ruku a pomohla mu z Filipova klína. „On se počůrává?“ Zeptal se a sestra přikývla „no, ale to mi zvládneme.Je tady na vyšetření, abychom zjistili proč viď Marku.“ Marek přikývl a chytil Filipa za ruku „půjdeš s námi?“ Filip zrudnul „kam a proč?“ Marek se smutně podíval do země. „No dobře, půjdu s vámi.“ Šel se sestrou a Markem do koupelny, kde ho sestra začala svlékat. „A ty se nestydíš? Když jsem tady.“ Marek zavrtěl hlavou „ne,protože si mi přečetl pohádku, tak jsi můj strejda a já ti tak budu říkat jo.“ Filip zakroutil hlavou, byl z toho chlapce v rozpacích „nejsem strejda, jsem Filip.“ Odvětil mu „ne jsi můj strejda.“ Sestra se začala smát „Kdepak Marečka nepřesvědčíš, je z děckého domova víš. Nikoho nemá viď špunte.“ Když mu dala čistou plenku, postavila ho na zem a Marek chytil Filipa za ruku. Ten se překvapeně na něj podíval. „Půjdu s tebou jo“ řekl a Filip si povzdechl, ale zároveň měl zvláštní pocit.Držel ho za ruku a ten kluk vedle něj poskakoval štěstím. Když došli do jeho pokoje, sestra dala Markovi jídlo na stůl. „Tak šup jdeme jíst“ řekla mu „ne strejda mě nakrmí“ Filip zvážněl „já ale… no dobrý no.“ Sedl si a začal Marka krmit polévkou. „Strejdo, můžeš jíst ode mě.“ Řekl mu ten špunt a Filip se zasmál. „Ne to je dobrý, ale děkuju.“ Když ho dokrmoval druhým jídlem vešla akorát sestra „Tak Marku a do postele po obědě, budeme odpočívat. Strejda ti dá napít a ležet.“ Řekla, jen aby Filipa poškádlila. Ten se na ní vyčítavě podíval. Vzal hrnek s čajem a podal ho Markovi. „Já mám támhle svůj hrneček“ ukázal Marek Filipovi hrnek s víčkem.Filip mu ho podal a Marek se spokojeně napil. „Přečteš mi pohádku?“ Zeptal se Filipa.
Sestra se usmála a odešla za chvilku se vrátila s knihou „buď na sebe hrdý, tohle by žádný kluk ve tvém věku neudělal.“ Řekla mu a Filip na ní udělal ironickej úsměv. Otevřel knihu a začal číst, protože v pokoji bylo pět dětí v posteli, všichni poslouchali. Když dočetl, všiml si, že Marek usnul.Stoupl si a chvilku ho pozoroval.Pak ho přikryl dekou a potichu odešel z pokoje. Šel se posadit k televizi a vypadal dost zamyšleně. „Teda, jsi úžasnej kluk.Chtěla bych tě mít za brášku.“ Řekla mu sestra, která mu přinesla ovladač,aby si mohl přepínat programy. Filip se na ní podíval, měl v krku obrovský knedlík, najednou jako by si uvědomil to, co celou dobu dělal svému bratrovi. Vynutil ze sebe jen malý úsměv, ale někde v sobě cítil, že tahle pochvala od sestry mu nikdy nebude patřit.
Seděl u televize, když přišla Hedvika a přinesla mu jídlo „koupila jsem ti alespoň čínu, ale tady ji dělají dobrou.“ Postavila před něj jídlo v plastové nádobě. Filip to odsunul a Hedvika na něm viděla,že něco není v pořádku. „Stalo se něco Filipe?“ Zavrtěl hlavou „ne…. Já jenom nemám hlad.“ Řekl jí a opět ze sebe vynutil úsměv. Nechtěla na něj tlačit a šla na sesternu „stalo se tady něco?“ Sestřičky se rozesmály „ne paní doktorko, je to poklad ten Váš kluk.Četl tady dětem pohádky a malej Mareček mu začal říkat strejdo.“ Hedvika se usmála a pochopila. Filip se dostal do situace, kdy bojoval sám se sebou.
Pokračování příště……………….
