Povídka ze starého fóra
Autor : sambal (Petr Myslivec)
Cítila jsem zvláštní mrazení a ihned otevřela oči. Všimla jsem si, že jsem nahá. Vlastně ne úplně, kromě mých plenek samozřejmě.
Ještě jsem byla v polospánku, v tom jsem si uvědomila, že jsem venku, na nějaké rušné ulici, plné lidí. Všechno se mi zdálo mnohem větší, ale potom mi to došlo. Vše bylo stejně, to jenom já jsem měřila snad pouhý půl metr. Moje tělo bylo jako normálního dospělého člověka, ale zmenšené. Cítila jsem nějaký pohyb, ale sama jsem se nepohybovala. Jak to bylo možné? Z výšky jsem viděla Sharleeninu tvář. Z nějakého důvodu jsem hned zapomněla na všechny svoje starosti a byla mnohem klidnější a šťastnější.
Pokoušela jsem se něco říct, ale všechno co jsem ze sebe vydala, byly jenom nesmyslné dětské zvuky, podobné žvatlání. Věděla jsem co chci říct, ale jako by má ústa nevěděla, jak to vyslovit. Můj palec si rychle našel cestu do mých úst. Nevím proč, ale začala jsem se trochu bát. Jako by všechno nebylo v pořádku.
Přišly jsme do velmi krásného domu, který jsem ale nikdy před tím neviděla. Sharleen zazvonila na zvonek vchodových dveří, ve kterých se objevila nějaká žena. Zprvu jsem jí neviděla dost dobře do tváře, ale hned jak se ke mně otočila, jsem ji poznala. To byla přece moje skutečná máma. Co tady dělá? Myslela jsem, že budu při pohledu na ni nejistá, ale vůbec to tak nebylo. Jako by mě takhle viděla každý den.
Sharleen si s mou matkou chvilku povídala, ale já nerozuměla tomu, co říkaly. Jako by spolu mluvily nějakou cizí, pro mě neznámou řečí. Potom mě předala mé matce, ale vůbec jsem necítila, že to tak bylo správně. Sharleen mi něco řekla konejšivým hlasem, ale opět jsem jí nerozuměla. Pomalu se ode mne vzdalovala. Ihned jsem cítila jakousi prázdnotu, jako by mi scházelo něco velmi důležitého. Snažila jsem se na ni volat, ale byl slyšet jenom prázdný pláč.
„Tali…Tali…," slyšela jsem něčí volání. Zpočátku jsem myslela, že je to moje matka, ale pak jsem nad sebou viděla svoji spolubydlící Sharleen. „Tali, jsi v pořádku?" ptala se mě, během toho jsem si uvědomila, že jsem už konečně vzhůru. „Myslím, že ano," odpověděla jsem. „Co se stalo?" „Myslím, že se ti zdál nějaký zlý sen. Křičela jsi ze spánku a byla velice neklidná. Uslyšela jsem tě a šla se přesvědčit, jestli je všechno v pořádku."
„Opravdu je ti dobře? Jsi celá zpocená!" Utřela jsem si pot z čela a snažila se uklidnit. Sharleen si sedla vedle mě na postel „Ano, určitě. Nemusíš si dělat starosti." Podala mi vodu „Tady máš, to ti určitě pomůže." „Ne, děkuji," odpověděla jsem, protože jsem vůbec neměla žízeň. „Ale měla bys něco pít. Podívej, tady je ještě trochu džusu," sáhla pro lahvičku, kterou jsme měly včera sebou na pláži a dala mi ji do rukou. Když jsem ji dopila, zeptala se ještě jednou, jestli je vše v pořádku. Když jsem řekla, že ano, políbila mě na čele a popřála dobrou noc.
Když odešla, byla jsem pořád ještě dost vystrašená. Byla jsem trochu nervózní a potřebovala se něčím uklidnit. Podívala jsem se do tašky, kde se ukrýval můj nový dudlík. Rytmické sání dudlíku, zdá se, téměř ihned splnilo svůj účel. Zavřela jsem oči a pokoušela se znovu usnout.
Vzbudila jsem se a v hlavě se mi honilo hlavou hodně věcí. Hlavně, zda to, co se mi zdálo, mělo nějaký hlubší význam. Ačkoliv jsem na tenhle druh předvídání ani trochu nevěřila, pořád jsem měla trochu strach.
Sharleen mě přivítala v kuchyni. Byla jsem velmi nervózní, protože jsem čekala, kdy se jenom zeptá na události ze včerejší noci. Ale na nic takového se neptala. Moc mi tím pomohla, protože se mi o tom nechtělo ani trochu mluvit. Neměly jsme dnes nic v plánu, ani jedna z nás neměla moc velkou chuť si hrát, takže jsme se rozhodly jít navštívit Andreu. Její a Sharleeniny rodiče dnes nebudou doma, takže budeme mít celý dům jenom sami pro sebe. Andrea byla velice šťastná, že nás vidí. Ve dveřích se objevila jenom v košili a plence.
"Ahoj!" uvítala nás. "Dobře, že jste tady, rodiče se šli podívat na nějaký muzikál. Právě jsem brouzdala stránkami na internetu, chcete se přidat ke mě?" Obě jsme se dohodly, že by bylo dobré, abychom se převlékly do něčeho víc vhodného pro tuhle příležitost.
Andrea nás chápavě táhla ke své skrýši. Všechny plenky, dudlík a ostatní dětské materiály ukrývala pod svou postelí. Ve zvláštním místě měla připravené věci pro nás. Několik plenek, zásyp, ubrousky a tři dudlíky. Každý jiné barvy a jiného tvaru.
Andrea nám na internetu ukazovala všechna svoje oblíbená místa, zprávy, články a fóra. Sharleen a já jsme byly šokovány. Nikdy by mě nenapadlo, že tam bude tolik lidí. My jsme se ale také divily tomu, že téměř všichni z nich měli sexuální obsah. Andrea rychle vysvětlila, že to, co mi nazýváme nevinné dětské hry, je pro ostatní ve skutečnosti sexuální fetiš. „A ty to taky tak vidíš?" ptala jsem se překvapivě. „Tak trochu ano," přiznala se nám stydlivě.
Přemýšlela jsem, jaké by to bylo, kdyby se o mě staral nějaký chlapec. Balil do plenek, ukládal do postýlky, oblékal do mých růžových dupaček a krmil z lahvičky. Možná by mě občas poplácal, pokud bych zlobila. Připadalo mi to legrační, pojit nějak naše hry se sexem, i když se musím přiznat, že jsem při nich byla dost často i vzrušená.
Usmívala jsem se a dívala na Sharleen. Vypadala, že právě taky o něčem, pro ni velmi příjemném, sní. Náhle jsme slyšely ten nejhorší zvuk, jaký osoba v téhle situaci může slyšet.
Klíč se pootočil v zámku, dveře od hlavního vchodu se otevírají…!
