Povídka ze starého fóra
Autor : sambal (Petr Myslivec)
Vzbudila jsem se opravdu vzrušená, protože byla opět sobota - náš den. O to víc, když se dnes naše dětské role prohodily a já měla hrát matku. Dnešní den byl ale něčím výjimečný. Sharleen totiž slavila svoje 19. narozeniny. Rozhodla jsem se pro ni nachystat opravdu velké překvapení.
Osprchovala jsem se a připravila si oblečení na dnešní den. Bílou košili, purpurovou sukni, společně s barevně laděnými sandály. Šla jsem se do Sharleenina pokoje, který byl hned naproti tomu mému. Vzbudit svoji velkou oslavenkyni. „Nebo spíš svou malou holčičku," řekla jsem si potichu pro sebe.
Vstoupila jsem do její místnosti. Na posteli jako andílek dřímalo spokojeně miminko v dospělé velikosti a dudlalo přitom svůj palec. Zpozorovala jsem, jak jsou její plenky vyboulené, což značilo, že je Sharleen během noci použila, ale teď už potřebovaly co nejdříve vyměnit. Roztáhla jsem záclony a chystala se ji vzbudit. Začala jsem ji něžně hladit po vlasech, díky tomu se téměř ihned vzbudila a zadívala se směrem k paprskům slunce, které ostře pronikaly skrz pootevřené okno do pokoje. „Vstávej ospalče," snažila jsem se ji dostat z pelíšku, ale bylo mi jasné, že tímhle způsobem to nepůjde. Po chvilce lechtání to ale přece jenom šlo. „Ne, prosím. Už jsem vzhůru. Už jsem vzhůru," křičela v křečích smíchu. „Tak dobře. Určitě se už těšíš na své narozeninové překvapení, ale nejdřív musíme vyměnit tvoji plenku, než začne prosakovat."
Šly jsme spolu do kuchyně, kde jsme se nasnídaly kukuřičnými lupínky s mlékem. Samozřejmě, že jsem nemohla nechat Sharleen, aby se trápila s jedením sama. Seděla na mých nohou a já ji jednu po druhé krmila dětskou lžičkou. Nakonec jsem ji na zapití dala lahvičku plnou čerstvě vymačkaného pomerančového džusu. Šla jsem pro něco do vedlejšího pokoje a když jsem se vrátila, Sharleen mi hrdě ukázala prázdnou lahvičku. „Ty jsi ale šikovná holčička," pochválila jsem ji. „Teď je čas na tvé překvapení." Podala jsem jí balíček úhledně obvázaný růžovou stuhou. Uvnitř bylo CD s její oblíbenou chlapeckou kapelou. „Díky. To je skvělý dárek," poděkovala mi a bylo vidět, že z něj má opravdu velkou radost. „To není všechno. Moje zlatíčko dostane ještě jeden dárek, ale ten je jenom pro malou holčičku," řekla jsem s trochu zvláštním úsměvem na tváři. „Ještě jeden dárek?" zeptala se. „Ano, ale na to je ještě čas. Teď musíme jít na nákup." Sharleen začala být v rozpacích „Na nákup? Ty chceš jít ven, když jsem oblečená takhle. To snad nemůžeš myslet vážně?" Ptala se mě nevěřícně. Vůbec jsem se nedivila, protože jsme spolu nikdy venku nebyly, během doby co jsme si takhle hrály. „Jistě, že ne. Neboj. Můžeš si vzít třeba svou kombinézu. Bude to legrace," snažila jsem se ji přemluvit. „No, já nevím. Hrát si u nás doma je jedna věc, ale nosit plenky na veřejnosti, to je něco jiného." Snažila jsem se vymyslet něco, aby se mnou Sharleen souhlasila. „Dobře. A co kdybych si taky vzala plenky? Pomohlo by ti to?" navrhla jsem. „Tak dobře… Proč ne." Odvedla jsem ji do šatníků a oblékla zelenou kombinézu s krátkým rukávem, která se zapínala na zádech. Bylo na ni vidět, že je trochu vystrašená. Sama jsem si pak oblékla plenky a na ně docela krátkou minisukni. „Moc ti to sluší," uznala jsem, ještě lépe vypadala, po tom co si svázala vlasy stuhou do dvou velkých copů. Chytly jsme se společně za ruce a vyšly ven. Nikdo z nás nebyl nikdy s plenkami venku. Byl to zvláštní pocit. Při každém Shraleenině pohybu bylo slyšet, jak se její plenka tře o šaty, ale myslím, že by nikdo nemohl přijít na to, co tenhle zvuk doopravdy vydává. U mě to nebylo tak výrazné, protože těsná minisukně většinu zvuků úspěšně tlumila.
Jely jsme do blízkého obchodního domu, kde jsme si několik minut prohlížely výlohy s dámskou konfekcí. Asi po půl hodině jsme dostaly hlad, takže jsme se rozhodly jít do bufetu McDonalds. Pokladník u kasy si nás zvláštním pohledem prohlížel. Možná pro to, že jsme se ještě pořád po celou tu dobu držely pevně za ruce. Objednala jsem si smažené hranolky s tatarkou a pro Sharleen dětské menu Happy Meal s hračkou. Nebylo to sladké? Moje malá princezna si právě hrála s panenkou, která na ni čekala ukrytá v balíčku. Pokladník jenom nevěřícně kroutil svou hlavou.
Když jsme dojedly, chtěly jsme se vrátit k nám domů, abychom tam pokračovaly v naši dětské hře, ale Sharleen mi oznámila, že by potřebovala požít koupelnu. Po cestě ale nebyla žádná veřejná toaleta, takže Sharleen byla nucená použít svoji plenku. Všem muselo být jasné, co právě dělá a já jsem ji jenom napjatě pozorovala a záviděla. Nikdy bych si netroufla použít na veřejnosti plenky. Ale Sharleen teď byla jako opravdové skutečné malé dítě, kterému je úplně jedno, kde plenky používá a jestli ho při tom třeba někdo spatří.
Když jsem vstoupily zpět do našeho apartmá, bylo tam o dost víc přítmí, než je obvyklé. Nějak se mi to nechtělo líbit. „Co se to tady děje?" zeptala jsem se.
„Překvapení!"
Sharleen téměř omdlela údivem z toho, co se stalo. Dokonce ani já jsem netušila, co se chystá, takže jsem byla stejně tak překvapená, jako ona. V pokoji byli oba dva její rodiče spolu s o rok mladší sestrou. My měly na sobě plenky, Sharleen ještě ke všemu velmi mokré. „Ó, to je milé překvapení," řekla velmi falešným hlasem. „Ale jak jste se sem dostali?" zeptala jsem se. „Mám přeci klíče od vašeho bytu," řekla na vysvětlenou Andrea. No jistě. Její mladší sestřička se u nás občas zastavila, takže měla svoje vlastní klíče, ale nenapadlo mě, že by toho mohla někdy takhle využít.
„Aha. No dobře …ehm…," musela jsem si něco rychle vymyslet. „Musíme se jít vedle upravit. Právě jsme se vrátily z obchodního domu. Zatím si udělejte pohodlí," navrhla jsem a přitom pustila nějakou hudbu z CD. S Sharleen jsme šly do vedlejšího pokoje a než jsem stačila zabouchnout dveře, slyšely jsme, jak její matka říká: „Viděli jste, jak byla Sharleen oblečená? Ona vypadala, jako by jí byly 2 roky, namísto 19." V tu chvíli se všichni ve vedlejší místnosti začali hluboce smát.
Velice brzy jsme se obě dvě zbavily plenek a převlékly se do trochu přijatelnějších šatů. Společně jsme se potom několik hodin bavily, až už bylo na čase, aby nás Sharleeniny rodiče i s její sestrou opustili. Ještě než se s ni rozloučili, dali ji všichni narozeninový dárek. Nějaké oblečení, knihy a podobné věci. Všichni už byli ve dveřích, ale Andrea na ně zavolala: „Jděte napřed, ještě potřebuji Sharleen něco říct." V místnosti jsme zůstaly jenom my tři. Andrea podala Sharleen její dárek. Byl to hezký pletený svetr. Dnes v obchodě mi Sharleen říkala, že by se jí líbil a měla z něj očividně velkou radost. „Děkuji, Andreo. Opravdu se mi moc líbí." Andrea se na nás chvilku zadívala a pak řekla: „Vím, že jsi ho chtěla, ale ještě asi víc by se ti líbily plenky. Nemám pravdu?" Všichni jsme v místnosti zůstaly stát bez hnutí, jenom Sharleen celá zrudla v obličeji. „Cože? Jak jsi na to proboha přišla? Nevím, co tím myslíš," ptala se nechápavě a odmítavě, jako by to byla ta největší hloupost na světě. „Nedělej ze mě hlupáka. Každý by poznal, že jste na sobě mely plenky, když jste se vrátily z obchodu. Nemůžu tomu uvěřit. Moje sestra nosí plenky a se svou spolubydlící si hraje na dítě!" Sharleen se dala do pláče a já ji objala a snažila se utišit. „Dobře, plenky přiznáváme, ale jak víš o té dětské hře?" vyzvídala jsem. „Možná byste si měly dávat lepší pozor a lépe ukrývat dětské lahvičky v kuchyni." Už jsme se trochu vzpamatovaly, ale Andrea nám oznámila, že už musí jít, protože na nic rodiče venku čekají. „Ale dnes večer se tady ještě ukážu," řekla nám, zatímco procházela vchodovými dveřmi.
